OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Kanibal s dřevěnou nohou

07.10.2013 (19:00) • petruss11 • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 956×

„Neboj se, já ti pomohu,“ ozvalo se za mnou, ale já neměla odvahu se otáčet. A tak jsem pouze zrychlila, abych utekla tomu příšernému skřípání. S mou změnou rychlosti však zrychlilo i skřípání dřevěné nohy mého pronásledovatele.

„Pomohu ti!“ zakřičel muž znovu chraplavým hlasem. Avšak já o jeho pomoc nestála. Vlastně by se dalo říct, že jsem právě jednu smrt přežila. V mém domově před pár měsíci vypukla epidemie a já ji jako jediná přežila. Jako jediná ze čtrnácti dětí jsem to překonala.

„Pomohu,“ uslyšela jsem přímo za mnou a pak jsem pocítila tupý úder do zadní části hlavy. Ještě než jsem se stihla sesunout k zemi, uviděla jsem spokojený výraz svého “zachránce“. Tehdy to všechno začalo.

„Vstávej,“ slyšela jsem znovu ten nepříjemný chraplavý hlas. Nechtěla jsem otevírat oči a tak jsem radši dále předstírala mdloby.

„Vstávej!“ ozvalo se již naštvaně a chraplavý hlas byl podpořen dlouhou ostrou tyčí, která se mi zabodla do boku. Šokovaně jsem otevřela oči, do kterých se mi hned začaly hrnout nepostradatelné slzy. I přes obrovskou bolest jsem se však postavila, protože jsem věděla, že by další bod klidně mohl být můj poslední. Když si postarší muž všiml, že s ním budu spolupracovat, usmál se. Byl to pokřivený úsměv, ale to nebylo to překvapivé. Jeho žluté prohnilé zuby totiž byly vybroušené do špičky a s tím se ani kterákoli zrůda pořádně neusměje. Bez dalších námitek jsem radši poslušně cupitala před mým věznitelem, protože jsem doopravdy nechtěla být znovu pobízena tyčí. Nakonec jsme se díky společnému úsilí dostali do podivné a hlavně hnilobou páchnoucí místnosti, kterou on považoval za svůj operační sál.

„Sedni si, pomůžu ti,“ mumlal stále dokola a při tom mi bodákem naznačoval na zakrvácený stůl. Rychle jsem se nadechla, ale ani to mi nepomohlo v tom, abych neucítila pach hnijícího masa. Udělala jsem krok směrem ke stolu, a to se mi stalo osudným. S dalším nádechem totiž přišla další vlna a to už můj žaludek neunesl. Zlomila jsem se v pase a začala zvracet celý jeho obsah. Z toho mě ale vytrhl nenáviděný bodák, jenž si tentokrát vybral mé rameno.

„Sedni si,“ naléhal na mě dále a já zjistila, že nemá cenu odporovat. Zadržela jsem v sobě všechny zbylé zvratky a pevně semkla rty, aby z nich už nic nevyšlo. Zatnula jsem ruce v pěsti a překonala těch posledních pár kroků, jež mě dělilo od popravčího stolku. Na jeho přání jsem si lehla a čekala další rozkazy.

„Jsi nemocná, vyléčím tě,“ zašeptal, přičemž se nade mne nahnul, a já tak měla možnost prohlédnout si přes zaslzené oči jeho děsivou tvář. Měl rozcuchané prošedivělé vlasy a vousy stejné barvy. Jeho oči, to byla jiná. Měl překrásně klidné šedé oči, které však zanikaly v jeho úděsném šklebu. Když pak trošičku pootevřel ústa, aby se mohl nadechnout, a mne znovu překvapily jeho žluté, prohnilé a do špičky vybroušené zuby. To však nebylo nic ve srovnání s jeho hnilobou páchnoucím dechem. A v ten moment jsem zjistila celý význam jeho přezdívky. Přezdívky kanibala s dřevěnou nohou.

„Jste blázen!“ vykřikla jsem, když odněkud vytáhl zkrvavěnou pilu. Před tím si však stihl ještě obléct až překvapivě čistý nemocniční plášť a něco, co před mnoha lety mohly být čistě bílé rukavice.

„Já… nejsem… blázen!“ vykřikl a při tom se ohnal zrezivělou pilou, která jen o kousíček minula mou hlavu. Vyděšeně jsem se po něm podívala a pochopila, že teď bude nejlepší mlčet. S vidinou blízké smrti jsem se rozhodla spolupracovat, protože jsem ji chtěla alespoň trošičku oddálit. Když se trošičku uklidnil, odhodil pilu někam do rohu a podíval se za sebe.

„Řekni jí, že nejsem blázen,“ zašeptal a skoro prosebně se zadíval do tmy. S obrovskou námahou jsem zvedla hlavu, protože jsem byla od přírody zvědavá. Avšak ať jsem se dívala sebevíc, nikoho jsem nezahlédla.

„Udělej si pohodlí. Neboj se, jsi nemocná, ale já tě vyléčím,“ šeptal si můj věznitel a přitom pohledem stále mířil na spodek mého těla. V tu chvíli mi došlo, co asi bude následovat.

Opatrně, ale přesto bolestivě mi vyhrnul šaty a poté i stáhl spodničky. Chvíli se kochal výhledem na mé odhalené poklady a poté si stáhl své vlastní kalhoty. Nevím, zda bohužel nebo naštěstí, jsem přes ty někdejší překrásné šaty nic neviděla, ale ani jsem nemusela. Po chvíli jsem totiž ucítila pronikavou bolest a následovala další a další. Přesně v ten moment se mi začaly zase hrnout slzy a já se jen marně snažila zadržovat výkřiky. Nebylo to nic platné a jeho to naopak ještě nabudilo, protože nesnesitelná bolest se stala ještě nesnesitelnější. Skousávala jsem své rty, až z nich tekla krev proudy, a snažila se bolest přesunout do rukou, které jsem zarývala do jeho stolu. A pak to zčistajasna přestalo. Bolest sice neskončila, avšak už nepřicházely další přívaly. Netuším proč, ale slyšitelně a velice nahlas jsem si oddychla. Ještě jsem ale zdaleka neměla vyhráno. Pomalu jsem začínala litovat, že mne ta pila nezasáhla.

„Teď musíš odpočívat,“ řekl mi a prudce mne zvedl. Možná kvůli polobezvědomí nebo možná kvůli stále přetrvávající bolesti jsem s sebou nechala vláčet a bylo mi úplně jedno, kam mě až dovede.

Nakonec mě odvláčel až do smrduté tmavé místnosti, kde mne hned zamknul, abych nemohla utéct. Jako bych na to snad měla sílu. Ta mě totiž úplně opustila a já zůstala ležet na břiše tak, jak mě pohodil.

„Ty léky by měly začít zabírat, zítra dostaneš další várku,“ řekl a v jeho hlase nebylo slyšet nic, co by dokazovalo ironii. On si asi vážně myslel, že jeho sperma je nějaký druh antibiotik. Zuboženě jsem si představila zítřejší bolest a začala přemýšlet, jak dlouho to ještě vydržím. Pak jsem však i přes všechnu snahu ztratila vědomí, protože toho na mě za jeden den bylo vážně hodně.

Další den mě vzbudilo znovu to bodnutí, tentokrát mě však ta tyč bodla do nohy. Pomalu jsem otevřela těžké víčka a uvědomila si krutou realitu. Chtělo se mi brečet, ale mé tělo odmítalo vypouštět další života potřebnou tekutinu. S nesnesitelnou námahou jsem se zvedla a přitom si snažila nevšímat bolesti, která pulzovala celým mým tělem. Zvedla jsem ztěžklou hlavu a čekala na příkazy. Žádné slovo mým směrem ale nebylo vypuštěno, pouze mi kousek vedle hlavy dopadlo něco nesnesitelně páchnoucího. Přesto jsem se po tom ale hladově vrhla, protože většinu obsahu svého žaludku jsem vyzvracela včera. V ten moment jsem se zakousla do masa, které jsem ještě v životě nejedla. Než jsem si uvědomila, odkud asi bude, hlavou mi prolétla myšlenka, že je to docela dobré. Pak jsem si ale uvědomila lidský původ a chtělo se mi znovu zvracet. Zhnuseně jsem odhodila lidské maso, za což se mi dostalo zuboženého pohledu. Asi jsem právě odhodila nejlepší část jeho předchozí oběti. Pak ale znovu nasadil ten podivně klidný výraz a místo jakéhokoli slova mě popadl za někdejší překrásné kaštanové vlasy a neúprosně začal táhnout směrem k jeho sálu. Zmítala jsem se a dokonce se snažila si i vlasy vyrvat z hlavy, ale nic nepomáhalo. Když si totiž vrah vybere, nic ho nedokáže zastavit.

Dovlekl mne až na předem určené místo a tam to vše znovu začalo. Znovu a tentokrát mnohem necitlivěji mne doslova hodil na stůl a bez dalších okolků mi začal vytahovat šaty. Tentokrát jsem ho však nenechala, aby mu to jen tak prošlo. Z posledních sil jsem zvedla nohu a pořádně ho kopla pod žebra. Na chvíli se zapotácel, ale nakonec to rozdýchal. Rozzuřeně se na mne zahleděl a přešel k druhé straně celého stolu, takže mi byl ještě blíže nežli předtím. Vzal mou pravou ruku a poslední, co jsem uslyšela, bylo hlasité křupnutí. Poté se dostavila vlna obrovské a ještě nepoznané bolesti. Když s úšklebem zjistil, že již nebudu odporovat, vrátil se zpět k předchozí práci. Znovu mi bolestivě vytáhl šaty a tentokrát si stáhl kalhoty dříve, nežli jsem stihla cokoli udělat. A pak ta bolest začala. Opakovaná a stále se stupňující bolest, která se ani nepřibližovala ke konci. Mezi výkřiky a potoky slz jsem si povšimla bodáku, který byl umístěn po mé levé ruce. Stačilo se trošičku natáhnout a bodnout. Ucítila jsem novou a naprosto enormní bolest. Pak, po pár sekundách, ale přišlo vysvobození. Trefila jsem se. Konečně jsem mohla opustit své zubožené probodnuté tělo a prosit o odpuštění u boha.

Věděla jsem, že to mojí smrtí nekončí, protože se temnými ulicemi Anglie zase začalo ozývat zlověstné vrzání, které vždy pronásledoval mrtvolný zápach. Už si začal vybírat další oběť s mou stále zasychající krví na rtech.

Tak asi mohu s klidem znovu pogratulovat těm, co mou povídku dočetli až sem. Vím, že to není má klasická tvorba, ale nové věci se přeci zkoušet musí. Moc by mne zajímalo, jak to na vás zapůsobilo. Taky bych chtěla vědět, kolik čtenářů jsem ztratila a jestli jsem vůbec nějakého získala :D Co se vám líbilo a co ne? Prosím, budu vděčná za jakýkoli komentář i jakoukoli radu. Tak co, dočetl to vůbec někdo?

Autor: petruss11, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kanibal s dřevěnou nohou: