OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Jdi za světlem

02.11.2012 (17:00) • Greenie • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 869×

Otevřel jsem oči. Můj zrak padl na čistě bílý strop a jednu blikající zářivku, která vypadala, že každou chvílí přestane fungovat. Musel jsem zamrkat. To světlo bodalo do očí jako tisíc jehel. Tak nepříjemný pocit to byl. Jako bych se ocitl na diskotéce. Ač všechno naznačovalo spíše tomu, že už po flámu jsem. Hlava mě bolela jako střep. Každý pohyb s ní mě stál moc síly a sebezapření, abych nezačal skučet stylem dobře nakopnutého štěněte. Do zad mě studilo cosi tvrdého, na omak hladkého. Ale přednější byla otupující bolest. Ruka mi vystřelila vzhůru a přistála na spánku. Cestou o něco zavadila. Opatrně jsem svou pozornost přesunul na své tělo. Nacházel jsem se pod bílým prostěradlem, které mě krylo od krku až po kotníky. Chodidla mi čouhala ven.

Tady něco nesedí! Přišlo mi po shlédnutí této skutečnosti okamžitě na mysl. Natočil jsem obličej s bolestným zasyčením, jenž bylo procezeno skrze zaťaté zuby, na stranu a pokusil se zaostřit na své okolí. Obraz mi pár sekund jen neurčitě plaval, jako bych se nacházel v akváriu. Následně se začal zaostřovat, až jsem se dostal do fáze, kdy ještě párkrát poskočil. Připomínalo mi to moji televizi. Museli jste jí uštědřit pár ran, aby fungovala normálně. Žel bohu já nebyl ve stavu, abych dokázal zbít sám sebe. Vždyť já bych nenatloukl ani pytlíku mouky! Mimoděk jsem si tento fakt uvědomoval, ale devadesát devět celých devět procent myšlení se upínalo k novému zrakovému vjemu v podobě zcela neznámé místnosti.

Zadusil jsem v sobě výkřik. Okolo mě se nacházela spousta kovových vozíků. Podlaha byla už od pohledu kluzká a chladná. A to nejen díky divně zašedlé barvě dlaždiček. Okolo byla spousta skříněk v ponuré barvě, která nešla přímo identifikovat. Něco mezi zelenou, hnědou, šedou a černou. Hnusila se mi. Ale ne tolik, jako věci na vozíčkách. Těla. Několik těl, jenž už měla své nejlepší dny za sebou. Ani se nehnula a jediná věc, za kterou jsem byl rád, byla ta, že přes ně byla hozená prostěradla. Bílá prostěradla. Bílá prostěradla jako jsem na sobě měl i já. Tentokrát už jsem se přestal ovládat a vyjekl naplno. Co dělám v márnici. Pod prostěradlem. Opatrně jsem pod něj nakoukl. Nahý pod prostěradlem!

Zmocnila se mě pomalu ale jistě panika, která se mi zažírala až do morku kostí. Ucítil jsem tlak na spáncích, mé srdce se dalo do zběsilého závodu, který nemohlo vyhrát. Na šíji mě zastudil ledový pot a ruce ovládl nekontrolovatelný třes. Jak jsem se sem dostal. O co tady jde? Kdo mě sem dostal? Jsem mrtvý? Opatrně jsem si přiložil prsty levačky na zápěstí pravé ruky. Mé srdce tepe. Přímo sprintuje a já se mu ani nedivím! Na rozdíl od těch ostatních v místnosti mohu směle prohlásit, že jsem živý. Avšak ani tato skutečnost se nedala považovat za polehčující okolnost. Hlavou mi vířilo příliš otravných otázek, na které jsem neznal odpověď.

Přidržel jsem si prostěradlo na hrudi a opatrně svěsil nohy dolů směrem k zemi. Pohlédl jsem na dlažbu. Neměla by mi připadat nebezpečná. Tak proč přijde? Nebuď pošetilý! Stoupnout si na dlažbu nikoho nezabilo. Zatím. Třeba budu první. Napíšou o mně v novinách a všichni mě budou oplakávat. No, spíš se budou smát tomu pitomcovi, co se dokázal zabít tím nejméně pravděpodobným způsobem. Možná vyvolám davovou paniku. Dlažba zmizí a bude nahrazena obyčejnou dřevěnou podlahou nebo linolem. Divoce jsme zatřepal hlavou a i přes tu neradostnou situaci se uchechtl. Seskočil jsem dolů a chlad ze zad se přesunul na spodní stranu chodidel.

Prostěradlo se pro tuto chvíli stalo provizorní róbou. Uvázal jsme si ho kolem pasu, abych tam nelítal jen tak, jak mě pán Bůh stvořil. Třeba kdybych potkal někoho dalšího živého. Nechci děsit lidi, kteří mi to mohou vysvětlit. Ušel jsem pár metrů. Při každém kroku se objevila zvláštní svíravá bolest kolem palce. Neovládl jsem se. Zvědavost zvítězila a mé oči padly na visačku na mé noze. Srdce vynechalo úder. Možná dva. Visačka, jako se dává mrtvolám. Společně s novým vizuálním podnětem se objevil i tik v obočí. Mám se podívat, nebo raději to ponechám tak, jak to je? Nemusel jsem se ani moc ptát sám sebe a už jsem v hlubokém předklonu stahoval provázek dolů. Překvapilo mě, jak to šlo.

Lístek měl tu čest nést mé jméno, jakési číslo a kód. Neměl jsem sebemenší ponětí, co to má znamenat. Snad jen to, že si někdo myslí, že jsem mrtvý. Jako skutečně mrtvý. Hlava mi to nebrala. Počala se mě jímat závrať. Chytl jsem se nejbližší věci, co se nalézala poblíž mě. S vyjeknutím se mi ruka stáhla zase k tělu. Výkřik patřil mně. Chtělo se mi zvracet z faktu, že jsem právě sáhl někomu mrtvému na nohu. V té samé chvíli jsem dostal tu nejdivnější touhu ve svém životě. Komu jsme to vlastně sáhl na holeň? Ženě nebo muži?

Pomalu jsem vztáhl ruku k hlavě mrtvoly a strhl prudce prostěradlo, abych zamezil nebo aspoň zmenšil příval hrůzy. Na nic to nebylo. Pohled to byl dostatečně děsivý, abych vyděšeně ustoupil a měl co dělat pro udržení jídla v žaludku. I když jsem si nebyl jist, zda-li můj žaludek byl plný nebo úplně prázdný. Nekručel, ani jsem necítil pocit sytosti.

Obličej, dříve dozajista krásné slečny, byl odřený na kost. Maso a kůže jí visely z obličeje a tím odhalovaly zuby a lícní kosti. Vlasy od čela po temeno byly skalpovány a opět dodávaly úžasný pohled na obnažené kosti. Oční víčka vypadala celkem úplně, ale bál jsme se zjistit, jestli jsou oči na svém místě. Také by to bylo celkem hanění mrtvé. A to mi vyznání nedovolilo. Spíše myšlenka na babičku křesťanku. Živě jsem viděl, co by mi řekla, kdyby tu teď byla.

To se dělá, sahat na mrtvé? Copak nemáš žádnou úctu k zemřelým? Pochop, že takhle jednou skončíš taky a určitě nechceš, aby na tebe hrabal nějaký neomalenec svýma hnusnýma prackama. Nelíbilo by se ti to.

Kdyby jen věděla...

Ani jsem se neobtěžoval se zahalením nebohé dívky. Potřeboval jsme vypadnout ven. Ven na čerství vzduch. Vydal jsem se hledat dveře z toho chlaďák, kam mě zavřeli, abych se nezkazil. Nebo mě sem zavřeli z jiného důvodu? S těmahle mrtvolama? Já mezi ně ale nepatřím! Nechci se tu jen tak válet. Ale zase bych je neměl odsuzovat, nic jinýho dělat nemůžou.

Kupodivu se klíč nacházel zevnitř, takže jsem si bez problémů mohl odemknout dveře. Ty se otevřeli ladně a překvapivě tiše. Stejně to ve mně opět vyvolalo otázky. Kdo by zamykal márnici? A proč by ten někdo nechával klíč uvnitř? Hodně věcí okolo nedávalo smysl. Za prvé, co tu dělám. Já, živý člověk mezi všema mrtvolama, které jsou... mrtvé, kupodivu. Za druhé, kde to sakra jsem! Protože to vážně nevím. A za třetí, kde jsou ostatní živí lidé. Vypadá to okolo jako v nějakém tom zombie filmu. Až na to, že mrtví jsou mrtví a živí živí. Ale třeba je tohle jen začátek. Každou chvíli se mrtví začnou zvedat a půjdou si pro mě. Nad absurditou této situace jsem se musel uchechtnout. Můj smích však přehlušil jiný zvuk. Plácnutí a následné táhnutí něčeho. S vytřeštěnýma očima jsem se pomalu otočil, očekávajíc cokoliv jen to, co jsem měl možnost spatřit, to vážně čekat nešlo!

Stála tam ona. A to nemyslím v tom smyslu jako v nějakých slaďácích. Stála tam mrtvola té dívky. Okolo sebe měla omotané to odporně zatuchlé bílé prostěradlo. Kůže jí volně na obličeji plandala, vlasy měla slepené dávno zaschlou krví a její oči, které jsem byl líný zkoumat před tím, byla obě celá, modrá a vytřeštěná mým směrem. Chabě se usmála, jelikož jí to absence svalové hmoty trochu znemožňovala, nejspíše. Nešlo si nevšimnout všech pohmožděnin, oděrek a šrámů, co jí pokrývaly ruce. I ten divný zvuk měl svůj původ. Jednu nohu táhla za sebou. A jak to říkám, tak to myslím. Pravá noha byla v pořádku, avšak druhou táhla za sebou. Vypadalo to na otevřenou zlomeninu nebo úplnou absenci kostí. Kotník nepřirozeně zkroucený s sebou smýkal po dlažbě.

Mužný výkřik se dlouho v mém hrdle nedusil. Ale to už jsem se otočil ke dveřím a opřel se do nich celou vahou, aby se otevřeli hezky doširoka, svírajíc v ruce klíč. Cítil jsem tupou bolest, ale ignoroval jsem ji. Pud sebezáchovy, adrenalin a poté žlázy pracovali nejméně na tisíc procent. Vyběhl jsem ven, oživlá obyvatelka pitevny stále byla za mými zády. Nenapadlo mě nic lepšího, než se opřít do dveří z druhé strany. Bláhově doufajíc, že ji tak uvězním. Zapřel jsme se chodidly o podlahu, ač mi neustále podkluzovaly a já se přibližoval k zemi. Jednou rukou jsem tlačil do dveří a druhou svíral kliku, aby se po ní nemohla natáhnout a zmáčknout ji. Když se dveře pohnuly, prudce jsme vydechl. Slečna mrtvá se dostávala ven. Vzpomněl jsem si na poklad ve své ruce, který se mi celou dobu intenzivně zarýval do masa. Otočil jsem se, stále vyvíjejíc protitlak a vyhledal očima klíčovou dírku. Za přerývaného dýchání jsme do ní vtlačil klíč a ještě víc zatlačil do dveří. Počal jsem lomcovat klíčem ze strany na stranu, čekajíc pouze na chvíli, kdy se pohne a já budu moci zamknout.

„Pusť mě ven!” ozvala se mrtvá syčivým hlasem, jako by mě chtěla ještě více vyděsit. Kupodivu to šlo.

„Vrať se ke svejm kámošům!” zavřeštěl jsem jí na oplátku a z posledních sil trhl klíčem. Něco ruplo. Klíč! Poplašeně jsem vrhl pohled na zámek, který byl nyní zamčený, klíč stále v něm. Z druhé strany ke mně doléhalo zuřivé mumlání a duté rány pěstí, až se celé dveře otřásaly. Teprve nyní jsme si plně uvědomil palčivou bolest. Se zaúpěním jsme se chytl za ruku sevřenou v pěst a pomalu ji rozevřel. Uprostřed zela hluboká rána od klíče, který se stihl propracovat do středu mé dlaně. Bolelo to jako čert. Co mě ale překvapilo byl fakt, že nikde nebyla ani kapička krve. Nevěřícně jsem na to koukal. Pozvedl jsem ruku proti matnému světlu zářivek. Byl v ní provrtaný malinkatý otvůrek skrz naskrz. Nechápal jsem, jak jsem mohl vyvinout tak velikou sílu, aby to dokázalo provést s mojí dlaní tohle.

Slečna stále bušila na dveře. Klíč se naposledy otřásl a vypadl ze zámku. Na nic jsme nečekal. Sehnul jsme se pro ní a s vítězným úsměvem věnovaným dveřím, jsem se rozešel po prázdné nemocniční chodbě. Zářivky dodávaly mojí kůži nechutný a nezdravý nazelenalý nádech. Jako bych patřil k osobě z márnice. Květiny okolo mě v obrovských květináčích byly jasně umělé. Tím jsme si byl jist. Ticho mě tížilo jako valoun na prsou. Potřeboval jsem odpočinek. Spánek by bodl, ale nemohl jsem si to dovolit. Co když je jich tam víc? Můžou na mě kdykoliv nějací mrtváci vyběhnout a stačí být jen na pár sekund nepřipraven a budu tvořit jejich armádu.

Nikde jsme neviděl žádná okna. Jen samé dveře s čísly. 156, 157, 158 a přičítalo se. Nakonec jsem došel až ke schodům. Schodiště bylo taktéž bez oken, což bylo značně překvapující. V které nemocnici nemají okna? Asi jen v téhle. Opatrně jsem ruku připlácl na vybledlou žlutou omítku, která se na mnoha místech odlupovala a vytvářela na podlaze hromádky prachu. Každý můj krok byl děsně slyšet. Ono pleskání studených bosých nohou po podlaze nejde moc dobře zamaskovat. Zvláště děsivé byly občasné otisky nehtů na omítce. Jako by tudy někoho táhli proti jeho vůli. Rozhodně jsem nechtěl být součástí klubu osob, které takovéhle abstraktní umění vlastním tělem provádějí. Ztěžka jsme polkl a sestoupil o podlaží níž.

Sesterna! Třeba tam někdo bude! Ten malý záblesk naděje jako by mi vlil energii do žil. Přidal jsem do kroku a jasně jsem pocítil, jak se mi koutky úst zvedají nahoru. Záchrana! Záchrana na poslední chvíli. Světlo i zde lehce poblikávalo a bzučelo. Ignoroval jsme to. Všechny smysly upírajíc k částečně prosklené místnůstce poblíž masivního pultu z tmavého dřeva. Mahagon? Nikde jsem v tomhle nebyl expert. A už mi to bylo i jedno!

„Haló?” zazněl můj hlas místností a hned na to se ozvěna rozezněla po celé hale. Obklopila mě prázdnota, která se naneštěstí konala i v sesterně. Prázdnota. Monitor počítače byl modrý jako nějaká divná vodní hladina. Přísahal bych, že se vlnil. Ale byla to hloupost. Nikdo nelije vodu do počítačů. Snad jen nějací fajnšmekři, psychopati nebo popové hvězdy, které si to můžou dovolit, protože mají hodně peněz.

Na stolech se válely spisy. Že by o pacientech? Odvážil jsem se udělat krok dovnitř. Kdyby to opravdu byly spisy o pacientech, mohl by tam být i můj. Tím pádem bych se dozvěděl, co se to tu děje za podezřelé věci. Možná je tohle místo vysvětlením všeho. Sice to znělo dost nepravděpodobně, ale když jsem unavení, máte díru ruce, visačku z márnice na noze a nemáte páru, co se to s vámi a okolo vás děje, jste schopni udělat téměř cokoliv, aby vám bylo vše jasné a vy přišli na řešení všech svých otázek. Přesně v takovém stavu jsem byl.

Přistoupil jsme ke stolu a počal se prohrabovat složkami, pečlivě nakukujíc dovnitř a prohlížel jsme si fotky.

Na první byla nějaká Michelle. Docela pěkná blondýna, jen působila trochu... nafoukle. A tím nemyslím namyšleně. Doslova nafouknutě, jako by měla prsknout, když do ní zaboříte hrot špendlíku. Oči mi sklouzly na příčinu smrti. Utopení. Nepatrně jsme kývl na souhlas. Tedy, spíše než souhlas to bylo uvědomění. Myslel jsme si to. Můj bratranec se utopil. Na jeho mrtvolu byl nechutný pohled. Za živa to byl děsně vyhublí člověk. Všichni si mysleli, že se nemůže dožít vysokého věku, když bude takhle dál pokračovat. Také nedožil, ale z úplně jiného důvodu. Ten pitomec skočil z mostu. Moc chytré řešení problémů to nebylo, ale když mu to tak vyhovovalo. Stejně mu nikdo nemohl zabránit.

Pohled na Michelle mi ho připomněl. Musel jsme se ironicky zasmát, i když na téhle situaci nebylo nic vtipného ani zábavného. Ironie osudu je však nepředvídatelná.

Odložil jsme její spis a chopil se dalšího. Musle jsem zalapat po dechu.

Byl to spis té mrtvoly z márnice.

Andrea. Dvacet pět let. Smrt při dopravní nehodě.

Nedalo se tomu divit. Její vzezření napovídalo něčemu podobně brutálnímu, nechutnému a bolestivému. Ten stav ve kterém byla. Jen pohled na ni bolel stejně moc, jako bych to prožil sám. Tedy, aspoň do chvíle, než se zvedla a šla po mně. Vzhlédl jsme ke stropu, jako bych mohl zjistit, jestli se už dostala zpoza dveří mrazáku na mrtvoly ven, nebo tam stále ještě vtekle mlátí do dveří. Každopádně bych ji už potkat nechtěl.

I její spis jsem odhodil zpátky na desku stolu a otevřel další. Těžce jsem polkl, hledíc na svou vlastní fotku. Vypadal jsem kupodivu dobře na rozdíl od těch dvou holek, co jsem měl tu čest vidět. Musle jsem se pousmát při zjištění, že v mém jméně je chyba. Jako vždycky. Snad bylo pro obyčejné lidi příliš složité. Ale teď už na tom nezáleží. Jsem mrtvej. Ač si připadám živě. Příčina smrti? Vykrvácení z krční tepny.

Z krční tepny? Pomalu jsem roztřeseně zvedl ruku nahoru. Opět jsem polkl, můj dech se stal přerývaným a mnohem hlasitějším, než jsem v téhle situaci chtěl, srdce se opět účastnilo závodu samo se sebou. Ruce se mi zpotily a já prudce zavřel oči, když ruka dosedla na krk.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem cosi nahmatal.Rána. Roztřepený okraj naznačoval cosi nepěkného. Přejel jsem po celé její délce a pokusil se usměrnit dávivý reflex, který se počal hlásit o slovo. Tohle nemůže být pravda! Rána se táhle od strany krku ke druhé téměř přes celé hrdlo, jako by se mi někdo pokusil odříznout hlavu. Nepanikař! Nařídil jsme si v hlavě. Určitě je to jen namaskovaný. Nějakej Halloweenskej žertík.

Bolestně jsem se snažil zapomenout na fakt, že je leden. Snaha vsugerovat si konec října se pokazili ve chvíli, kdy mé prsty zajely do rány až po druhé články. Nešlo to vydržet. Vrátil se starý dobrý tlak na prsou, hlava se mi zamotala a celý svět se začal točit, jako by se nacházel na kolotoči. Počal jsem se dávit, ale nic ze mě nevycházelo. Raději jsme vytáhl prsty z rány a upřel na ně oči. Nacházela se na nich nechutně tmavá krev. Nejspíše už nějakou chvíli stará. Všechno přestalo dávat definitivně smysl. Já nemůžu být mrtvý! Tepe mi srdce, chodím, mluvím.

Zapotácel jsem se vzad a naboural do proskléné skříně s léky. Jako by se celý svět ztlumil. Tříštění skla, jeho křupání pod mým tělem, jenž se pomalu svezlo k zemi. Cítil jsem, jak se mi střepy zabodávají do rukou, nohou, zad, ale nebolelo to tolik, jako nyní přemýšlet nad skutečnostmi a místem, kde jsem se nacházel. Tohle se neděje! Tohle není skutečnost. Všechno se mi to zdá. Ale ta bolest je až moc skutečná. Pomalu jsem zvedl ruce před obličej. Třásly se. Moc se třásly na to, aby to nebyla skutečnost. Střepy v nich zabodané sice pronikly až do masa, ale nevypadá to, že by měla začít téct krev. Nic se nedělo. Jako by jste to bodli do plyšového medvídka. V takovém stavu jsem se právě nacházel. Ač jsem měl možnost cítit bolest, nic se nedělo. Neumírám. Pokud tedy už mrtvý nejsem.

Z mého šoku mě vyrušilo až prásknutí dveří nahoře. Dostala se ven! Stáhnl jsem ruce dolů na podlahu a pomocí nich se zvedl nahoru. Jestli nejsem mrtvý, tak umřu teď, tím jsem si jist. Její kroky byly hlasité, jako by nešla jedna jedna slečna, ale stádo slonů. I přes svůj handicap se přibližovala. Cítil jsme to, slyšel jsem to, věděl jsem to!

Rychle jsem se zase přikrčil a nacpal pod jeden ze stolů. Ještě jsem před sebe přesunul se zavrzáním židli pro lepší maskování.

Nikdy jsem nevěřil v boha, ale myslím, že dobrý čas se začít modlit. Křečovitě jsem zavřel oči, doufajíc, že mě zabije rychle. Snad to skoncuje bez mrknutí oka. Stále nevěřím tomu, že jsem vlastně klinicky mrtvý. A neuvěřím tomu, dokud mě někdo v tom neutvrdí.

Už je tady. Zaslechl jsem šourání její nohy, cítil mráz, jenž vystupoval z jejího těla, byla blízko. Rukama jsem si překryl rty, abych nevykřikl právě ve chvíli, kdy se přede mnou odsunula židle stranou a její chladné a rozdrásané ruce se pro mě natáhly.

Bože, stůj při mně! Vím, že jsem se vždycky nechoval hezky. Kradl jsem, podváděl v piškvorkách, pexesu a kartách. Ale jestli jsi tam nahoře, odpus´t mi, prosím. Nic si tak moc nepřeju. Jen mě pusť k sobě do nebe. A kdybys byl tak milosrdný, ať mě zabije rychle a neprotahuje to. Nechci, aby to bolelo. Nikdy jsme bolest neměl rád. Svou smrt jsme si představoval úplně jinak. Klidně zavřít oči a už se neprobudit. To mi přišlo jako dobrý způsob odchodu z tohoto světa. Myslím, že nejsem jediný, kdo by si to takhle přál, ale rozhodně jsem jediný, který tě o to žádá právě teď na tomhle místě.

Začal jsme z plných plic ječet. Když už to má být naposled, tak ať to stojí za to. Stejně mě nikdo nevidí, protože to by mě zachránil.

„Co vřeštíš?” ozvalo se náhle poněkud syčivým hlasem. Věděl jsem, kdo je jeho majitelka, ale stále jsme se bál podívat. Nebyl jsme připraven opět prožít ten šok, že se tu přede mnou zhmotnila moje nejhorší noční můra. Kupodivu se má noční můra začala smát. Zvědavost mi dovolila otevřít pomalu oči. Přede mnou stála Andrea. Tedy, to co z ní zbylo. Teď byla oblečena do roztrhaných hadrů, které dříve dozajista byly jeansy a červeným tričkem. Teď na ní nepěkně visely, ale to nebránila jejím křivkám,a by vypadaly úchvatně. Co to melu! Jak to o ní přemýšlím! Okřikl jsme se v duchu a nepatrně zakroutil hlavou.

Její obličeji vypadal docela přátelsky na to, že jsem jí viděl doslova až do krku. Nejspíše si uhladila vlasový skalp, jelikož nyní jí vlasy perfeketně držely. Jen ta zuby odhalující tvář

„Já... já nevřeštím,” vykoktal jsme poněkud neobratně a odstrčil rázně její ruce. „Kde to jsem? Co je to za místo?” vypálil jsem na ni okamžitě tu nejdůležitější otázku. Dokonce jsem i rozhodil rukama do stran, jako by jí toto gesto mělo ukázat, které místo myslím.

„Tohle je mezistanice,” oznámila mi se smíchem a pobaveně zakroutila hlavou, až se jí skalp zase odloupl. S nespokojeným zamručením ho dala zpátky na jeho dřívější místo.

„Co to k sakru meleš?”

„Mezistanice. Tady se posoudí, jestli půjdeš do nebe nebo dolů. O tom tě nepoučili?” starostlivě stáhla obočí k sobě a nesouhlasně našpulila rty. Nejistě jsem uhnul očima ke straně. Páni, vážně jsem tu udělal nepořádek. To sklo a tak...

„To jsme jako mr..mr..,” nějak mi to slovo nešlo na jazyk. Bál jsem se hi vyslovit, ač jsem věděl, že ona je nyní ta nejpovolanější, aby mi to potvrdila. Lehce jsem si upravil prostěradlo kolem pasu, jako by sna dna něm byla nějaká chyba či smetí. Bylo to spíše takové nervózní gesto. Musel jsem něco s rukama dělat. Nešlo je mít podél těla. Nečinně.

„Mrtvej. Jo! Já jsem mrtvá, ty jsi mrtvej, ti tam nahoře jsou mrtví taky,” tlumeně se zasmála, jako by bylo na naší situaci něco k smíchu. Jo! Přímo k popukání. Mírně se mi stáhlo obočí k sobě, ale ani to jí nezabránilo v té královské pobavenosti.

„A co mám dělat? To tu mám počkat?”

„Přesně tak, stačí počkat a oni si tě odvedou tam, kam patříš,” usmála se na mě ochable. Jako by vypadla z prospektu o smrti. Seděla by tam. Jen by potřebovala menší úpravu, aby nevypadala tak děsivě. Třeba ty vlasy trochu přišít, obličej upravit, umýt, čisté oblečení. Jo, perfektně by tam seděla.

„A proč ta márnice nebo pitevna, nebo co to vlastně je? Proč tahle nemocnice? Proč to tu tak vypadá?”

„Tohle je prostředí, které je nejčastěji to poslední, co daný člověk uvidí.” Další zvláštní úsměv. Nepatrné přikývnutí hlavou. Ta holka byla děsivá i mile vypadající zároveň. Nikdy jsem nikoho tak rozporuplného neviděl. „A je to tu prostě už zchátralý, no.” Vykouzlila letmé pokrčení rameny. Tedy, spíše jenom tím pravým. levé zůstalo ledabyle viset.

„Aha, chápu. Asi,” pokusil jsem se jí věnovat také jeden úsměv, ale asi to vypadalo úplně jinak, jelikož se moc nadšeně nezatvářila.

Náhle se otevřely dveře. Takové ty posuvné dveře, jako mají v supermarketech. Tak přesně ty tvořili vstup sem k nám. Objevilo se bílé zářivé světlo. Chvíli se mi chtělo smát. Bylo to tak zvláštní a divné, jako z nějakého filmu.

„A je to tady!” pronesla nadšeným hlasem a jako na povel vykročila pryč k oněm dveřím.

„Teď máme jít za světlem, že jo?” ušklíbl jsem se pobaveně a vylezl konečně ven z ošetřovny, vytahujíc si z rukou kousky skla. Při každém střpu mi v ruce nepříjemně škublo, avšak ani to neklidnilo smích, jenž mi bublavě vycházel z hrdla, i když jsem se ho snažil tlumit stisknutými rty.

„Proč se směješ?”

„Tys nikdy neviděla nějaký film? Tam vždycky říkaj lidem, co mají umřít, aby nechodili za světlem a my právě... Jen je to docela divný, že...,” zbytek svých slov jsem jednoduše odmávl rukou. Vždyť je to jedno. Ona to nepochopí, na to to bere moc vážně! Celou svou smrt bere vážně. Na malý okamžik mi hlavou problesklo, zda-li ví, jak vypadá.

Při posledním střepu mě přemohla bolest a já bolestně sykl. Mohla mě těšit jen představa, že ruce mám už čisté. Andrea přidala schválně do kroku, aby byla první. Cestou mi věnovala poněkud povýšený pohled, jako by ona vládla celému tomuhle podivně ponurému místu a její tělo obklopila záře.

Zmizela.

Teď byla řada na mně. Nádech, výdech. Je možné, že bych měl z příchodu do nebe trému? Pitomost! Pokud do nebe přijdu. Posledních pár metrů mě dělilo od mého osudu. Osudu člověka, který jde do nebe, snad. Jak říkala babička, s úsměvem jde všechno líp. Pokusil jsem se roztáhnout koutky úst a udělal jsem poslední potřebný krok k mému konci. Možná to měl být jenom můj nový začátek. Nový život v podobě... mrtvého. I okolo mě se stáhla bílá záře a celého mě pohltila.

Autor: Greenie, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jdi za světlem: