Fantasy - Znaky osudů • OurStories.cz ~ naše povídky

Autorkou povídky je WWewa.
Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

04.12.2010 (11:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1029×

Znaky osudů

„Osud si najde cestu.“

Kráčela jsem po chladné asfaltové zemi. Listí pod mými chodidly jemně šustilo do ticha noci, která pohltila město, a z oblohy na klidné příbytky lidí dohlížel měsíc v úplňku. Noční procházky se mi nikdy nezdály nebezpečné. Nevím, v čem byla chyba. Jestli v nedostatku pudu sebezáchovy, nebo v tom, že jsem přijímala věci, tak jak byly a tím pádem pro mě mělo vyšší význam to, že se mi zachtělo poodhalit temnou roušku noci a vyrazit do spících ulic. Chladný vánek mi pomáhal s přemýšlením. S přemýšlením o životě, problémech, rodině, přátelích, lásce… V tom posledním byl zádrhel. Pocítila jsem hořkou pachuť toho uvědomění, že velkoplošný znak na mých zádech, se kterým jsem se narodila, ještě nenašel svého dvojníka. Všichni z mých přátel, ať už měli znak diskrétně se skrývající pod pramenem vlasů nebo ho hrdě nosili pro zraky všech kolemjdoucích, už našli cennou součástku jejich bytí, bez které lidské srdce časem chřadne a uvadá. Věřte, že je těžké nevěřit v osud, když vám život nadělí vodítko k hledání ideálního protějšku, který k vám zapadne jako dílek skládačky.

Nehledala jsem svůj dílek. Možná že právě v tom byl ten problém, ale přišlo mi směšné honit se za něčím co ani neznám. Každopádně jsem poznala, že jakmile ho potkáte je to jako mávnutí kouzelným proutkem. Celý svět se vám změní před očima a veškeré základy, na kterých stál váš život, se zhroutí jako domeček z karet. Co na tom, že jste ho tak usilovně skládali? Co kdybych ho nenašla? Můj život by zel prázdnotou, protože bych nikdy nepotkala souznění na takové úrovni s žádnou duší jako s tou jeho. Neměla jsem možnost volby, a to mě bolelo. V zamyšlení jsem si uvědomila, že jsem stihla obejít celý blok a vracela jsem se zpět k našemu domu. Z kapsy jsem vytáhla klíč a odemkla jsem vchodové dveře. V domě bylo hrobové ticho. A taky pořádná tma. Byla jsem ráda, že jsem v teple a shodila jsem ze sebe bundu a boty. Došla jsem do pokoje, jak nejtišeji jsem mohla a zavřela dveře. Nechtěla jsem nikoho budit svým ponocováním, proto jsem se svalila rovnou do postele a vyčerpáním usnula.

Jako každé ráno při vstávání za otravného zvuku budíku jsem si položila otázku kdo to prokleté zařízení vymyslet a kolik let bych dostala za případné zneškodnění toho ničemy. Namísto toho jsem se musela spokojit s tím, že jsem do budíku jednou hlasitě bouchla, aby přestal zběsile pípat. V rychlosti jsem udělala vše potřebné a po půl hodině jsem si razila cestu skrz chladný podzimní vítr směrem do školy. Už tři roky jsem studovala vysokou uměleckou školu. Byla jsem zaměřená hlavně na obor restaurátorství. Bylo to naplňující studium. V tomhle bodě si každý myslel, že jsem blázen, ale vdechovat život starým, mrtvým věcem byla krásná činnost. Milovala jsem to. Bojovala jsem se zuby času, obnovovala krásu starožitností a sama jsem tak získala estetický prožitek. Šla jsem směrem k zastávce a proud mých myšlenek přerušila projíždějící tramvaj, když jsem spatřila číslo, které jí patřilo, přidala jsem do kroku, abych ji stihla. Doběhla jsem ji přesně v době, kdy se dveře s pípáním otevřely.

Pomalu jsem kráčela po chodníku zasypaném listím, měla jsem spoustu času, vždy jsem jezdila brzy. Máma si ze mě častokrát utahovala, protože mě porodila předčasně. Prostě musím být všude o něco dřív, nebo jsem nervózní z toho, že mě neúprosný čas tlačí do kouta. Procházela jsem okolo útulné kavárny a najednou jsem se musela zastavit… Jako každý den. Táhlo mě mámení. Nevěděla jsem proč, ani kam, ale pokaždé když jsem okolo procházela, splašilo se mi srdce a cítila jsem, že se třepotá jako motýlí křídla. Zároveň mě zalil hřejivý pocit, který se rozléval všude po těle od prstů chodidel až po tváře, které jsem měla od zimy červené. Jemně jsem zakroutila hlavou a vzdorovitě jsem šla dál. Ať už to bylo cokoli, nehodlala jsem to poslechnout. Už když před pár měsíci kavárnu otevřeli, jsem se rozhodla, že ji nebudu navštěvovat. Nelíbilo se mi, co se mnou její přítomnost prováděla. Ušla jsem pár kroků a váhavě jsem se zastavila. Něco ve mně se změnilo. Najednou, jako smyslů zbavená jsem se otočila na patě a šla přímo ke vchodovým dveřím. Když jsem sáhla po klice a opřela se do dveří, do nosu mě uhodila vůně snídaně a ranní kávy. Káva je fajn. Problesklo mi hlavou a šla jsem si k pultu jednu objednat. Krátkovlasý blonďatý muž zpozorněl, jakmile postřehl mou přítomnost.

„Dobré ráno, co to bude?“ Zeptal se milým hlasem s úsměvem na tváři a upřel pohled modrých očí na mě. Takhle šťastný v sedm ráno. Kdo to kdy viděl?

„Jedno cappuccino, prosím.“ Přikývl a na chvíli zmizel za pultem. Rozhlédla jsem se okolo. Kavárna moc návštěvníků neměla. Zřejmě to působila ta brzká hodina, venku byla ještě tma a většina lidí spala, nebo byla na cestě do práce. Prostor byl velice útulný a zároveň diskrétní, dovedla jsem si představit, že sem zavítám častěji. Bylo mi dobře. Zvláštně dobře, možná to bylo tím místem, možná prostředím. Možná bylo mým osudem strávit zbytek života v téhle kavárně. Usměvavý muž přede mě položil cappuccino v kelímku. Zaplatila jsem a usadila se k jednomu stolku, který stál v rohu. Usrkla jsem si z teplého nápoje a povzdechla si. Očima jsem bloudila po napůl prosklené stěně. Venku foukal silný vítr a na povrch skla se usazovaly jemné kapičky vody. Nechtělo se mi ven do chladného sychravého rána. Přála jsem si, abych mohla strávit celý den v útrobách kavárny. Byla jsem zmatená. Seděla jsem na vypolstrované židli a zírala do prázdna. Po půl hodině jsem vyrazila zpět do ulic vstříc školnímu dni.

Dny ubíhaly, stereotypní a nudné. Týden tedy uplynul jako voda v potoce a v pátek jsem se měla sejít s kamarádkou. Stála jsem na místě setkání, přesně o pět minut dřív a čekala. Shodou okolností se chtěla setkat před onou kavárnou. Doufala jsem, že nebude chtít jít dovnitř. Nechtěla jsem se tam vracet, i když jsem cítila, neuvěřitelnou sílu která mě tam táhla jako smítko kovu táhne silný magnet. Uběhlo patnáct minut a ona nikde.

„Já tě sakra zabiju Frankie.“ Šeptala jsem si sama pro sebe, když se mi zimou rozklepaly bledé rty. Znenadání se otevřely dveře kavárny. Projela mnou vlna emocí, tak silná, že jsem sebou málem práskla o studenou zem. Vydechla jsem do zimy a vytvořila mlžný opar. V ten moment jsem si byla jistá, že jsem takovou krásu ještě nikdy v životě neviděla. Alespoň ne najednou. Motýl v mém srdci klepal křidélky tak zběsile, že jsem čekala, až klepání ustane navždy. Pro ten případ jsem jich ale měla v břiše ještě dalších tisíc do zásoby. Dívka s havraními vlasy a rudými rty ke mně otočila hlavu a párkrát mávla tmavými řasami, které rámovaly hluboké zelené oči.

„Pro naši kavárnu je tak krásné ledové sochy škoda.“ Usmála se na mě a pokynula rukou směrem dovnitř. Byla jsem zmatená. Hodně. Nečekala jsem, že se něco takového stane. Snažila jsem se, si uvědomit, jestli je to doopravdy, nebo blouzním z mrazu. Dívka na mě upírala zrak a já jsem hledala vhodná slova.

„Na někoho tu čekám, ale děkuji.“ Oplatila jsem jí úsměv, i když musel vypadat poněkud křečovitě.

„Čekat můžete i uvnitř.“ Tentokrát jsem neodpověděla. Moje nohy se slepě daly do chůze. Čím blíž jsem byla, tím víc mi bušilo srdce. Zavřela dveře a ukázala na stoleček pro dva v rohu. Opět se usmála a odběhla dozadu. Chvíli jsem tam stála a potom jsem splnila její pokyn a posadila se na stejné místo, kde jsem seděla před čtyřmi dny. Zakoukala jsem se na prázdné stolečky v místnosti, jen u jednoho seděl jakýsi postarší pán a četl si noviny. Zavřela jsem oči a zase je otevřela. Nic se nezměnilo. Znenadání přede mě někdo položil kávu. Aniž bych to potřebovala, vzhlédla jsem. Posadila se naproti mně s šálkem v ruce. Naklonila se přes stůl a podala mi ruku.

„Jsem Bea.“ Usmála se. Jemně jsem stiskla její ruku a proběhlo mnou elektrické napětí. Povzdechla si.

„Win.“ Přikývla jsem. Byla zmatená. Aniž bych byla skvělý empatik, tohle jsem poznala. Vlastně, zdálo se mi, že se cítím stejně jako ona. Z rozpačitosti jsem usrkla kávy, kterou přinesla.

„Byla jsi tu v pondělí ráno viď?“ Prolomila mé zamyšlení. Zmateně jsem přikývla.

„Jak to…?“ Nestihla jsem dokončit větu.

„To by vysvětlovalo ty pocity, co jsem měla, něco jako to, co cítím teď, jen slabší.“ Vykulila jsem oči. Krev mi proudila v žilách neuvěřitelnou rychlostí a stejně jsem měla pocit, že nestačila okysličovat mozek.

„Ty myslíš že…?“ Záměrně jsem nedokončila větu. Jen přikývla.

„Jak jinak to vysvětlit? Je to zvláštní. Tohle se neděje jen tak.“

„Ale to je absurdní, vždyť vůbec nevíme, jestli je to skutečně tak.“ Bylo to směšné, tohle se nestávalo často.

„Chceš se o tom přesvědčit?“ Zeptala se tiše.

„To je bláznovství!“ Odsekávala jsem. Zraněně se na mě podívala. Zakroutila hlavou a sklopila oči.

„Promiň mi to. Tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem jen říct, že tě vůbec neznám a najednou z minuty na minutu se mám dozvědět o tom, že jsi můj osud a mám s tebou být na věky věků, šťastně až do smrti?“ Koutky se jí zvedly do širokého úsměvu.

„Nezní to špatně.“ Nevěřícně jsem na ni zírala a tiše s ní souhlasila. V tu chvíli kdy jsem to vyslovila, mi to nepřišlo ani trochu jako hloupost. Spíš jako varianta mého života, která se jednou musí vyplnit.

„Ne.“ Hlesla jsem přesto tiše a sklopila oči. Rozhovor nabral na intimitě. Teď jsem se nebavila s někým, koho jsem znala pět minut, ale s někým koho jsem měla hledat celý život.

„Víš ty co? Máš pravdu, možná je to absurdní, ale řekni mi do očí, že to tak necítíš. Že necítíš, že je to tak správně. Že jsi to netušila, už když jsi poprvé prošla kolem.“ Mluvila vážně. Viděla jsem jí to na očích. V tom někdo zaklepal na sklo, u kterého jsem seděla. Otočila jsem se a spatřila Frankie. Poklepala na hodinky, pokrčila rameny a nahodila nechápavý výraz. Vždy si to uměla načasovat

„Musím jít.“ Bea jen přikývla. Vstala jsem a z kapsy vytáhla peníze.

„To není třeba.“ Zašeptala a přistoupila blíž. Naklonila se k mému uchu.

„Můžeš mi něco dlužit, to tě donutí vrátit se zpátky. Jednou. A kdyby ne, přijdeš na to, že mám něco, co ti patří.“ Potom se otočila na podpatku a odešla. Ještě malou chvíli jsem tam zůstala stát, čekala jsem, až přestanu mít husí kůži a až otravní motýli vypadnou z mého břicha. Potom jsem rázně vyšla z kavárny za Frankie.

Setkání s Beou mi neustále leželo v hlavě. I přes všechno vychování a dobrou morálku jsem se rozhodla, že nepůjdu splatit svůj dluh. Ale to, co mě tam táhlo bylo úplně něco jiného. Byla to slova, která něžně šeptala do mého ucha. Má něco, co mi patří. Co tím myslela? Stokrát jsem si přehrávala tu situaci v hlavě, přemýšlela jsem, jestli mi něco vzala. Mobil i peněženku jsem měla na svém místě, pochybovala jsem, že by byla člověk, který by se uměl hrabat v cizích kapsách, aniž by si toho dotyčný všiml. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem byla zmatená. A taky jsem si uvědomovala, že to co mi díky ní chybí, není zrovna hmotná věc. Vždyť takhle nějak to všichni okolo popisovali. Přijde to jako rána z čistého nebe a než se stačíte vzpamatovat, máte pocit, že o člověku kterého znáte deset minut, víte všechno a chcete s ním strávit zbytek života. Kladla jsem si jedinou otázku: Zmatkovala jsem, protože jsem nečekala, že to opravdu jednou přijde, nebo proto, že Bea byla žena?

Dařilo se mi odolávat, poměrně dlouho. Nemyslela jsem na ni, ani na to jaké by to bylo být s ní. Nevzpomínala jsem na pohledy, gesta ani na slova, prostě jsem to nechávala být. Ale jednou to přijít muselo. Šla jsem pozdě večer domů. Za skly kavárny už byla dávno tma, celé město spalo. Zazvonila jsem na zvonek, který ke kavárně patřil. Ani jsem si nebyla jistá, jestli tam Bea žije, v tu chvíli jsem v to jen doufala. Nic. Stála jsem v naprosté tmě, jako naprostý idiot s naprosto bláznivou myšlenkou v hlavě před domem, o kterém jsem nevěděla, jestli jí patří a tupě zírala do zdi. Potom jsem se sesunula na chladný schod a hlavu si opřela o zeď. Nikdy v životě jsem se necítila tak zatraceně prázdná. Nikdy jsem nebyla o ničem natolik přesvědčená, jak jsem byla v ten moment přesvědčená o tom, že chci zpět to, co mi vzala, ať už to bylo cokoli. A ať už to stálo cokoli. Zasnila jsem se, a aniž bych se o to snažila, před očima se mi vytvořil její obraz. Dokonalá podoba jejího úsměvu a hlubokých moudrých oken do duše. Do očí se mi hrnuly slzy a rty se mi třásly zimou. Měla jsem být dokonale šťastná, a to jsem i byla. Přesto jsem si uvědomila, jak moc těžké to bude. Vrána vytetovaná na mých zádech nesla poselství, kterému bylo vyslyšeno. Stalo se to, co se stát mělo. Bezhlavě jsem se zamilovala do ženy, kterou jsem znala sotva pár dnů. Začínala jsem z toho všeho bláznit. Dveře za mými zády se tiše otevřely. Nezvedala jsem hlavu, snažila jsem se nepohnout.

„Věděla jsem, že přijdeš.“ Zašeptala těsně vedle mého ucha a ruce mi vložila pod paže, aby mi pomohla vstát. Zapřela jsem se nohama o pevnou zem a vyšla vstříc její pomoci. Vedla mě nahoru po schodech a tam mě posadila do koženého křesla. Rozepnula mi kabát a stáhla šálu. Potom její prsty hbitě přešly ke knoflíkům na mém svetru. Včas jsem ji zastavila.

„Co to děláš?“ Zmateně jsem jí hleděla do očí, které nenesly známky žádného špatného úmyslu.

„Chci vidět ten znak.“ Hlesla tiše, otočila se a vyhrnula tričko. Srdce mi bušilo jako pominuté, cítila jsem ho v každé části těla. Na jejích zádech se táhla velká holubice stejného tvaru jako moje vrána, jen byla jinak natočena. Zklamaně jsem zamrkala a vydechla. Znaky si byly podobné. To jednoznačně, ale nebyly totožné. Cítila jsem jak mě zklamání řeže v hrudi a pálí mi srdce na uhel. Zarazila se a tričko shrnula zpět na místo.

„Nejsou stejné.“ Hlesla jsem tiše a polkla. Bea se na mě nechápavě podívala. Stoupla jsem si a vyhrnula svetr i s tílkem. Bea mě vzala za boky a otočila zády k sobě. Ve chvílích doteku jsem měla pocit, že vybouchnu. Její prst jel po mých zádech od ramen až po zadek.

„Jsou si podobné.“ Hlesla tiše a políbila mě na rameno. „Jako Jin a Jang.“ Další polibek. V tom jsem prudce otevřela oči.

„Jin a Jang.“ Zopakovala jsem ta slova. „Když protiklady k sobě patří, pak něco stejného je spojuje.“ Citovala jsem větu z knížky znaků, kterou jsem nedávno četla.

„Jsme stejné, já a ty. Stejné pohlaví, obě jsme ženy. Odlišnost je v našich znacích.“ Bea zamyšleně koukala do prázdna a potom se pousmála.

„Věděla jsem to.“ Zašeptala a políbila mě na rty.

„Co to děláš?“ Ptala jsem se jí se zmatkem v hlavě.

„Vracím ti to, co ti patří.“Hlesla a její paže se mi omotaly okolo krku, rty mě semkly v objetí, které nikdy nemělo povolit a i přes dvě vrstvy oblečení jsem cítila silný tlukot jejího srdce, které souznělo spolu s tím mým.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné