OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Citáty - Stebluska17

09.02.2012 (20:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 981×

„Přání zabít a samotné zabití jsou dvě různé věci.“

„Au! Do háje! Zatracená kocovina…“

Ležela jsem na posteli a dívala se na dřevěný strop. Pokusila jsem se posadit a omylem jsem při tom shodila skleničku, která se naštěstí nerozbila, ale hluk natropila slušný. Myslela jsem, že mi praskne hlava.

Ten včerejšek mi za tu kocovinu rozhodně nestál!

Přísahala jsem si, že tohle už nikdy neudělám. Slavit Silvestra s partou pěti puberťáků a hromadou alkoholu na chatě?  Navíc v absolutně nemožné společnosti!

Tahle chata patřila rodičům mého bratrance Davida a jeho napadlo, že by to mohlo být skvělé místo na párty. Pozval mě a své dva nejlepší kamarády: Erika a taky Johnyho, mého bývalého přítele. Asi před měsícem mě nechal kvůli mé kamarádce Amy, která sem přijela taky. Opravdová noční můra!

Pokoj, ve kterém jsem usnula, byl prázdný. Mé oči se zastavily na balkónových dveřích. Nadýchat se čerstvého vzduchu, to je ono!

Vylezla jsem ven. Stále sněžilo a bylo tak bílo, že mě to bodalo do očí. Začala jsem se třást zimou, protože jsem měla na sobě jen modré tílko a krátké kraťasy. Na sníh jsem šlapala úplně bosa. Novoroční vzdoušek mě omrzel a chtěla jsem zalézt zpátky, když jsem periferním viděním něco zahlédla. Černá barva na bílé. Prudce jsem se otočila a začala křičet z plných plic.

Na sněhu ležela Amy!

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Šla jsem k ní, jestli pro ni nemůžu něco udělat, ale stejně jsem od první chvilky poznala, že je mrtvá.

Zděsila jsem se, protože jsem kromě šoku najednou cítila i radost.

Ne! Jak tohle můžu cítit?

Amy měla ve tváři modrou barvu a její oči se slepě dívaly k nebi. Dlouhé černé vlasy byly rozprostřeny na sněhu, takže nezakrývaly krk. Uviděla jsem na něm ošklivou rýhu.

Panebože, někdo ji uškrtil!

Má myšlenka se potvrdila, když jsem vedle ní spatřila ležet pásek. Můj červený pásek! Opatrně jsme ho zvedla.

Uslyšela jsem kroky a raději jsem ustoupila od těla.

„Donno?“ volal udýchaný hlas.

„Davide, tady jsem!“

Na balkón vešel můj bratranec. Bezpečně jsem poznala chvíli, kdy uviděl mrtvolu, protože se mu rozšířily oči.

„A – Amy! Co – co se stalo?“

„Já nevím!“ řekla jsem zoufale.

„Eriku! Johny!“ zakřičel David a pomalu šel ke mně.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Nechápala jsem ho. „Já? Jasně!“

„Celá se klepeš! Měla bys jít dovnitř.“

Ani mě nenapadlo ho neposlechnout. Rychle jsem se vrátila do pokoje, popadla deku a utíkala dolů do obýváku. Na schodech jsem narazila na kluky, ale nebyla jsem schopná jim říct ani slovo.

Sedla jsem si do křesla u krbu, ve kterém dohoříval oheň. Neměla jsem sílu, abych přiložila.

Nerozuměla jsem… ničemu.

Na jednu stranu mi bylo Amy líto, protože to bývala má kamarádka. Ale na druhou… jsem se nemohla ubránit radosti, protože jsem ji nesnášela. Přebrala mi kluka, kterého jsem milovala. Kolikrát jsem si přála ji zabít! Jenže teď, když jsem ji viděla ležet na sněhu bez života… Smrt někoho takhle mladého je příšerná a nepřála bych jí nikomu. Ani jí ne.

Ale teď mě trápila jiná otázka. Kdo to mohl udělat?

Snažila jsem si vzpomenout, co se včera stalo, ale černota stále nezmizela. Přitom jsem měla pocit, že jsem viděla něco důležitého.

Někdo se dotkl mého ramena a zašeptal mé jméno.

„Co je, Eriku?“ zahučela jsem trochu nepřívětivě, když jsem se otočila a uviděla jeho obličej. „Panebože, co se ti to stalo s okem?“ Vybarvoval se mu tam ošklivý monokl.

Ignoroval mou otázku. „Jsi v pohodě?“

„Jo,“ zahučela jsem, i když jsem si myslela, že to je úplně pitomá otázka. Byla to přece moje kamarádka!

Ale chtěla jsi ji zabít, dodal zlobivý hlásek v mé hlavě.

„Volal jsem na policii,“ informoval nás David, který právě vešel do obýváku. „Bohužel se sem dostanou až večer, protože jsme tady totálně zapadali sněhem.“

Ta zpráva na mě zapůsobila. Jestli je venku tolik sněhu, že se sem policie nedostane hned, tak to znamená jednu věc – že se sem ani nedostal někdo cizí. Amy tedy musel zabít někdo z nás. Jsem tu s vrahem!

Prohlížela jsem si své tři společníky. Erik seděl na gauči a vedle něj sebou plácl David. Naproti mně v křesle byl Johny se zabořeným obličejem v dlaních. Nic neříkal. Nikdo nic neříkal.

Ticho přerušil Erik.

„Donno, co to držíš?“

Pohlédla jsem na své ruce.

„To je pásek. Ležel vedle A-Amy.“ Raději jsem zamlčela, že je můj. Hodila jsem ho na stůl a srazila pár prázdných flašek.

„Přenesli jste ji někam?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ odpověděl mi David, „usoudili jsme, že to bude lepší jak pro policii, tak pro ni. V zimě se... “ Naštěstí se odmlčel. Nechtěla jsem slyšet zbytek.

Opět bylo na chvilku ticho. Cítila jsem, jak všichni usilovně přemýšlí.

Chtěla jsem položit tu otázku, ale Johny mě předběhl.

„Pamatuje si někdo z vás, co se včera stalo?“

Trojhlasná odpověď přišla okamžitě. „Ne.“

„Neměli jsme tolik chlastat,“ postěžoval si Erik.

„Co takhle si zkusit vzpomenout?“ navrhla jsem, i když jsem se toho sama dost bála.

„Proč ne?“ souhlasil Erik, i když možná jen proto, že bylo nesnesitelné tady sedět v tichu a čekat.

Trochu jsem se narovnala a zavřela oči. „Takže… Přijeli jsme sem asi v šest večer. To si pamatuju dobře.“

„Jasně hodili jsme si věci dovnitř a pak se venku strhla ta koulovačka,“ pokračoval Johny.

„Jako malý kluci!“ Poprvé za celou dobu jsem se trochu usmála a atmosféra se trochu uvolnila.

„Asi v osm jsme začali koukat na ten horor, ne?“ vzpomínal David.

Přikývla jsem a opět bortila bariéry ve své hlavě.

Natočila jsem se na gauči tak, abych se nemusela dívat na Johnyho a Amy, kteří spolu seděli v těsném objetí v křesle.

„Nebudeš se bát?“ zašeptal jí do ucha Johny a potom jí políbil.

„Nemůžete si to nechat na doma?“ zaprotestoval Erik a hodil po nich popcorn.

Film začal. David vybral Dům voskových figurín. Už po pár minutách mi bylo jasné, že se doopravdy bát nebudu. Lila jsem do sebe alkohol, abych nemusela poslouchat mlaskavé zvuky, které se ozývaly z křesla. Amy a Johny také ten film nepovažovali za příliš zábavný.

„Takže se shodnem na jednom,“ prohlásil Erik. „Ten film byla totální hovadina.“

„Přesně tak,“ souhlasila jsem. „Zvedla jsem se asi po hodině, abych došla pro pití.“

„A... ona šla za tebou do kuchyně,“ zašeptal Johny.

„A tam jsi jí určitě odkrouhla,“ řekl bez obalu Erik.

David okamžitě zareagoval. „Jasně a zbytek večera tu s námi byl její duch!“

Na tenhle humor jsem vážně neměla náladu. Raději jsem přemýšlela, co se stalo v kuchyni.

„Donno, ty se na mě ještě zlobíš?“ zeptala se Amy.

Chtěla jsem ji ignorovat, ale nešlo to.

„A kdyby ano, tak co?“

„Já jen nechci ztratit kamarádku…“

Podívala jsem se na ni a měla jsem chuť jí zakroutit krkem. Proč mi ukradla Johnyho?

Johny pokračoval dál.

„ Po filmu David řekl, že by dokázal vymyslet i mnohem strašidelnější příběh, než lidské voskové figuríny.“

„To byla nějaká ta blbost o tom, jak tady v okolí znásilňovali muže a vraždili ženy? Nebo spíš obráceně? Na to si vzpomínám!“ zaradoval se Erik.

„Jednu ženu našli na jaře, když roztál sníh,“ vyprávěl David rádoby strašidelným hlasem, ale všichni se tomu akorát smály. Tedy až na Johnyho a Amy – ti měli své zábavy dost.

„Dva turisti, co šli okolo, našli nejdřív jen hlavu – “

Přerušil ho záchvat smíchu.

„- a potom až zbytek nahého těla,“ dořekl.

Než mohl pokračovat, Erik se rozčílil. „Sakra, vy dva! Nechcete jít do ložnice?

Z nějakého důvodu se Amy urazila. Popadla flašku a utíkala nahoru.

„Amy!“ zavolal rozmrzele Johny.

„Můžu vám to konečně dovyprávět?“ zeptal se dotčeně David.

Vzpomněla jsem si, že jsem se tehdy dívala na hodiny.

„Fajn, tohle bylo asi okolo půl jedenácté. Takže potom Amy už nikdo neviděl?“

„Ale jo,“ řekl Johny. „Ona… ne, to ne!“

„Co se stalo?“ zeptala jsem se, protože Johny zněl vyděšeně.

„Ona… byla totálně nalitá. A začala dělat striptýz!“

„Já to neviděl!“ postěžoval si David. „Zůstal jsem dole.“

„Jó, už si vzpomínám.“ Na Erikově tváři se objevil slastný výraz, ale zmizel, když po něm hodil Johny polštář.

Johny pokračoval: „Já jsem ji zastavil a znovu ji oblékl.“

Chvilku bylo ticho.

„Tak jo, nevím jak vy, ale já v tom teď mám totální guláš,“ postěžoval si David.

„Já si vybavuju, že jsem se šla převlíct. Sundala jsem si ty džíny – a ten červený pásek.“ Musela jsem to přiznat. Sklopila jsem oči, ale cítila jsem, jak se na mě dívají. Všichni věděli, že jsem Amy nesnášela.

„Takže sis ho sundala. A kdes ho nechala?“ zeptal se Johny.

„Asi v pokoji.“

„Asi?“ zopakoval hlasitě a tím mě donutil, abych se na něj podívala.

Lup! Další vzpomínka.

Ležela jsem na posteli v kraťasech, ale stejně mi bylo vedro.

„Je tu někdo?“ ozval se příjemný hlas. Johnyho bych poznala kdekoliv na světě.

„Já,“ zašeptala jsem.

Slyšela jsem skřípat podlahu a postel se trochu prohnula, když si na ni sedl.

„Chtěl jsem s tebou mluvit.“

„Ty? Proč?“ Už nebylo o čem mluvit.

„Amy mi řekla, že jsi na ní naštvaná. Neměla bys být naštvaná spíš na mě?“

Měl pravdu, ale já jsem to prostě nedokázala. Stále jsem ho milovala.

Absolutně nečekaně (možná to bylo alkoholem) jsem po něm vyjela. Políbila jsem ho a ruce mu pevně obmotala kolem krku.

K mému úžasu se neodtrhl. Tedy ne hned. Nakonec to přece jenom udělal.

Naštěstí se v tu chvíli ozval David, který na nás ze zdola řval, abychom přišli na půlnoční přípitek.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem si na to vzpomněla až teď! Byla jsem dokonale šokovaná.

„Ve tři čtvrtě na dvanáct jsem vás zavolal na přípitek,“ řekl David. „Erik přišel první a... potom Johny a nakonec Donna. Amy se neobjevila.“

„Šli jsme ji hledat,“ doplnil Johny.

„A nenašli,“ uzavřel Erik.

Znělo to jako konec, ale mě ještě něco vrtalo hlavou.

„Nedořešili jsme ještě nějaké věci,“ podotkla jsem. „Třeba proč máš fialové oko, Eriku?“

Všichni tři kluci se zavrtěli.

„Něco mi uniklo?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Já jsem se popral s Davidem,“ oznámil suše Erik.

„Cože?“

„Jo,“ potvrdil David. „Když přišel dolů na přípitek.“

Bylo mi jasné, že schválně vynechal důvod. „Kluci, teď vážně není čas na nějaké zatajování.“

„Fajn, poprali jsme se, protože Erik řekl, že se líbal s Amy.“

„Děláš si srandu?“ vyjekla jsem.

„Chvilku po tom striptýzu… Šel jsem za ní, když zmizel Johny,“ přiznal Erik.

Stále jsem moc nechápala. „A proč ses s ním, Davide, začal rvát ty?“

„Žárlil jsem,“ řekl smutně David.

„Žá – žárlil?“

„Jo, Erik věděl, že se mi Amy líbí. A takhle mě vyhecoval. Naštěstí nás Johny včas oddělil.“

Nemohla jsem uvěřit svým uším.

„A proč si to nepamatuješ?“ zeptal se mě Johny.

Pokrčila jsem rameny. „Asi jsem u toho vůbec nebyla.“

„A kde jsi tedy byla?“

Zamyslela jsem se nad tou otázkou.

Myslí mi něco rychle problesklo hlavou.

Amy stála na balkóně a já na ni koukala přes sklo z pokoje. Vykročím jejím směrem.

Vyděsila jsem se. Ne, já jsem to nemohla udělat! Neudělala!

Ale chtěla jsi to! promluvil opět ten ošklivý hlásek.

„Já nevím, šla jsem dolů za vámi, když nás David zavolal,“ řekla jsem, i když jsem věděla, že to není pravda. Pravdy jsem se bála. „A potom zase nahoru, když jsme ji hledali.

Další záblesk.

Otevřela jsem dveře pokoje a uviděla jsem někoho, jak jde směrem ke dveřím balkónu.

„Někoho jsem viděla…“

„Koho?“

Ten obraz byl rozmazaný. Nedokázala jsem poznat, kdo to je.

„Nevím.“

„Takže jsi byla nahoře,“ konstatoval Erik.

„Ano, ale - “

„A u balkónu,“ pokračoval Johny.

„Ano, ale – “

„Takže jsi klidně mohla - “

Tentokrát jsem přerušila já Davida. „Děláš si ze mě srandu?! Jak si to můžeš myslet? Jak by mohla?!“

Ale mohla, ten hlas v mé hlavě sílil. Klidně jsi mohla!

„Nesnášela jsi jí,“ řekl Erik.

Už jsem si nebyla tolik jistá. „Ano, ale… Já bych přece - “

„Tak zabila jsi jí?“ zeptal se krutě David.

„JÁ NEVÍM!“ zahulákala jsem a rozbrečela se.

Nemohla jsem se na ně dívat a raději jsem utíkala do kuchyně. Pustila jsem na sebe studenou vodu, trochu se jí i napila a snažila se uklidnit.

Ne! Přece jsem to nemohla být já!

Jsem v pokoji, ale Johny už jde po schodech dolů. Zdržela jsem se, protože jsem Amy uviděla na balkóně. On se ode mě odtrhl kvůli ní! Chtěla jsem se jí pomstít. Potichu jsem šla ke dveřím a zamkla je. Ať tam zmrzne, mrcha!

Ano! Nebyla jsem to já! Jen jsem ji zamkla!

„Jsi v pohodě?“ Do kuchyně za mnou přišel Johny.

„Dejte mi pokoj!“ Věděla jsem, že mi neuvěří, i když já jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem nevinná.

„Donno, klid.“

„Vy si myslíte, že jsem ji zabila, ale není to pravda!“

Nepostřehla jsem tu chvíli, ale najednou mě objal. „Já ti věřím.“

„Děkuji,“ zašeptala jsem ho.

Tentokrát políbil on mne.

Bylo to krásné, hluboké. Můj mozek to stoprocentně nastartovalo.

Světlo z okna dopadlo na tvář temné postavy a ta se rozsvítila. Byl to Johny.

„Ne!“

Prudce jsem se odtrhla.

„To jsi byl ty!“ zapištěla jsem. Na silný tón jsem se nezmohla.

„Zmlkni!“

Zacpal mi rukou pusu.

„Ttt jdn hjzle!“

„Pochop mě! Ona mi zahla s Erikem a Bůh ví s kým dalším!“

Postřehla jsem něco červeného. Chtěl mě zabít stejně jako Amy! Všechny zvuky, které jsem vydala, byly tlumené. Kluci je nemohli slyšet. Šmátrala jsem rukou na kuchyňské lince. Můj mozek pocítil nedostatek kyslíku a já jsem naslepo máchla rukou. Zavadila jsem o skleněnou lahev a ta se hlasitě rozbila při dopadu na zem.

„Donno, co se děje?“ To bylo poslední, co jsem slyšela.

***

„Au! Do háje! Zatracená kocovina…“

Hlava mi třeštila jako blázen. Navíc mě ještě bolel krk. Pokusila jsem se vstát, ale něčí ruce mi zabránily se zvednout.

„Raději zůstaň ležet.“

Můj zrak se zaostřil na obličej. Erik.

„Co – co se stalo?“ Vůbec jsem nemohla mluvit hlasitě.

„Johny se tě pokusil uškrtit. Zastavili jsme ho v pravý čas.“

Vzpomněla jsem si a stále jsem tomu nemohla uvěřit. Johny zabil Amy… a já na to nepřišla dřív!

„A co se s ním stalo?“

„Zavřeli jsme ho na balkón.“

„Skvělý nápad,“ zachraptěla jsem.

Usmál se. „Ale teď už ho dostane na starost policie. David je tam teď zavedl.“

„To jsem ráda.“

Erik vypadal, že ho něco trápí.

„Promiň, že jsem tě obvinil.“

„To je v pohodě,“ usmála jsem se. Byl ode mne jen kousek, takže jsem prostě jen natáhla bolestivý krk a dala mu pusu.

Začervenal se a já nepochybně taky.

„Tak co, jak jsi na tom?“ ozval se David.

„Dobře.“

„Taky se chci omlu- “

Zarazila jsem ho. „Není za co. Vždyť jsem měla motiv, příležitost i zbraň! Sama jsem si chvilku myslela, že jsem to doopravdy udělala já! Stejně by mě měli odsoudit…“

„Přání zabít a samotné zabití jsou dvě různé věci,“ prohlásil moudře Erik a políbil mě.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Citáty - Stebluska17: