OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Citáty - ScRiBbLe

09.02.2012 (19:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1194×

„Jak krásný by byl život, kdyby se nikdo neloučil…“

Neznámý autor

Stojím u okna a dívám se na nebe pokryté hvězdami. Jejich svit slábne a temně modrá barva oblohy se vytrácí. Slunce zanedlouho vyjde a nastane další den. Jeden z mála, možná poslední.

Přitisknu si prokřehlou ruku k hrudi a zachvěju se.

Sofie, víš, že tě miluju. Na tom se nikdy nic nezmění. Navždy, rozumíš? Budu tu navždy…

Očima zapátrám do pološera, které se rozlévá místností, a hledám postel. Leží tam. Tak klidně. Jeho hruď se nepatrně nadzvedává pod pravidelnými rytmy nádechů a zase plynně klesá. Popojdu směrem k němu a dívám se na jeho tvář. Oční víčka se mu jemně chvějí a prozrazují tak, že se mu něco zdá. Zanedlouho se mu na rtech objeví mírný úsměv. Zdá se mu něco pěkného, naštěstí. Noční můry se už nějaký čas neobjevily a já doufám, že to vydrží. Vždycky byl po nich dezorientovaný a vyděšený k smrti. Čím častěji mě probouzel děsuplný křik, tím těžší pro mě bylo přimět ho vnímat realitu a vysvětlit mu, že všechno to byl jen zlý sen. Někdy mě i udeřil. Nikdy jsem mu to neměla za zlé. Vím, že to neudělal pro to, že by mi chtěl ublížit. Jen se bránil tomu, co já nedokázala vidět. Přála jsem si ho zachránit a přeju si to i teď, i když vím, že je to nemožné.

V nohách díky zimě, která se mi do nich zakousla, úplně ztratím cit. V posteli bude teplo, pomyslím si, a vlezu si opatrně, abych ho neprobudila, vedle něj.

„Už jsi vzhůru?“ zašeptá, ale oči neotevře. Poslepu šátrá rukou do prostoru mezi námi, až najde mé stehno a lehce mě pohladí.

„Ano,“ odvětím a jemně mu přejedu bříšky prstů po hřbetu ruce. Úsměv mu vyšplhá ke straně. Své prsty proplete s mými. Chvíli to spojení pozoruji. Klouby mu přes šedivou kůži doslova svítí, ale je to právě má ruka, která vypadá nepřirozeně jako vymalovaná až příliš zdravou barvou.

„Máš studené ruce,“ ozve se znovu ještě tišším hlasem.

„Já vím,“ odpovím.

„Pojď ke mně, zahřeju tě,“ řekne, a nemusí mě pobízet vícekrát. Stulím se mu do náruče. Usměje se a úsměv na jeho vyzáblé a bolestí zvrásněné tváři vypadá absolutně nádherně. Ležím vedle něj a poslouchám bušení jeho srdce, které zní krásněji než jakákoli melodie na světě. Hřeje…

„Nevadí, když si ještě zdřímnu?“ Když mluví, dívám se na jeho rty, chvějí se jako motýlí křídla, a přeju si je políbit. Vypadají tak křehce. Ale rozmyslím si to. Mám pocit, že objetí je už víc, než si můžu dovolit a že by se pod polibkem mohl třeba rozpadnout.

„To víš, že ne,“ šeptnu mu do tváře, ale vím, že už mě neslyší. Spánek ho přemohl. Je silnější než on, poslední dobou víc a víc.

Po nějaké době vyprostím svou ruku z jeho ochablého sevření. A ona putuje instinktivně tam, jako vždycky. Dotknu se jeho hlavy a cítím, jak mu na některých místech začínají růst nové vlasy. Poslední ozařování prodělal před dvěma měsíci. Už na žádné jiné nepůjde… Ruku mu přiložím na temeno hlavy. Právě na místo, kde mu pod lebkou roste ten vytrvalý a ničím nezničitelný nádor. Pohybuju jí v jemných kruzích a myslím na to, jak tu věc ničím. Jak ji má energie drtí. Jak se rozpadá a hyne. Ztrácí se a on se probudí bez bolesti, která ho v poslední době sužuje čím dál víc, a řekne: „Jsem zdravý! Cítím, že jsem se uzdravil!“ A pak i doktor potvrdí jeho domněnky. „Nevím, jak je to možné, ale nádor zmizel. Je to zázrak!“ Brada se mi rozechvěje a ruku schovám pod peřinu. Nejraději bych si ji usekla za to, že už mě tolikrát zklamala, že neumí konat zázraky. Alespoň jeden. Vzlyky, které v sobě dusím, mi drásají hrdlo.

„Už zase tě bolí hlava? Měl by sis už konečně dojít k doktorovi.“

„Sofie, prosím tě, je to jen bolest hlavy, nic víc. Vezmu si prášek a bude to zase dobrý, nemusíš být hned tak paranoidní.“

„Nejsem paranoidní, jen mám o tebe strach.“

„Já vím. Ale copak bych mohl být nemocný, když se cítím tak dobře, až na tu zatracenou hlavu? Ne, takže se nestrachuj, všechno je v pořádku.“

Na kůži mu dopadnou mé tiché slzy. Ani se nepohne, necítí je. Zajímá mě jedna věc – cítí mě, když je vzhůru? Moji ruku položenou na jeho?

„Vy jste příbuzná pana Williama Dokeyho?“ ptá se muž v bílém plášti.

„Ano, jsem jeho žena.“ Hodiny na stěně nervózně tikají a čas mezi námi proplouvá. Doktor na mě upírá oči a ony šeptají. Nechápu… Pak otevře ústa a začne mluvit, ale já slyším jen nesrozumitelné mručení. Nerozumím tomu. Nedává to nejmenší smysl, zní jako stará, porouchaná pračka. Na rukávu bílého pláště má malou skvrnku. Krev. Asi o ní nemá nejmenší tušení. Za oknem se boulí mraky, jsou černé a hrozivé. Vítr si pohrává s barevným listím. Přehazuje ho z jedné strany na druhou. Tam a sem, sem a tam…

Vzpomínám na okamžik, kdy jsem ho poznala. Třásla jsem se zimou a nad hlavou si držela úplně promočené noviny. Autobus přijel a do cesty mi vstoupily černé boty. Motor vztekle chrčel a prskal. Odkašlala jsem si, ale ty boty pořád stály na svém místě. Očima jsem neochotně vyšplhala až na vrcholek toho drzouna, který mi zatarasil cestu, a střetla se s jeho pohledem.

„Hodláte tu stát ještě hodně dlouho? Já bych ráda nastoupila do autobusu!“ vyhrkla jsem podrážděně. Mé rozhořčení ho pobavilo. Pomalý úsměv mu zvedl koutky úst.

„Ano, dokud mi neslíbíte, že se mnou půjdete na kafe.“ Upíral na mě pomněnkové oči a já úplně zapomněla na to, jaká mi byla ještě před chvílí zima. Po obličeji mu pluly kapky deště. Třpytily se. Rty měl úplně profialovělé, ale nepřestával se usmívat.

„Ani náhodou,“ řekla jsem a proti své vůli se usmála. Autobus odjel, ale ani já, ani on jsme v něm neseděli.

Podívám se před sebe, doktor tu je stále. Teď už mlčí a mě strašně bolí v krku. Oči mě podivně pálí a na tvářích cítím něco mokrého.

„Můžete ho navštívit, pokud chcete,“ říká. Cítím, jak přikyvuji. Rukou mi naznačí, abych ho následovala. Nohy se rozpohybují, ani jim nedám rozkaz. Zvláštně se pohubuji. Zdá se mi, jako když mi mé tělo vůbec nepatří, jako bych se ocitla na měsíci.

Stojím před dveřmi s číslem čtyři sta pět. Mám strach, ale má ruka už stlačila kliku dolů, na rozmysly už není čas. Vcházím do pokoje a nějakou dobu mi trvá, než ho najdu. Je uvězněn v posteli a kolem něho je strašná spousta hadiček a přístrojů. Co se to děje? Řve má mysl. Vím, že tomu všemu rozumím, ale kdesi uvnitř se tomu cosi brání. Tak zoufale…

Všimnu si, že se na mě dívá. Jen se dívá a nic neříká. Vypadá zvláštně, jako vosková figurína. A já stojím na místě, nohy jako z kamene. Srdce mi bolestivě naráží do hrudního koše. Chci něco říct, ale mé hlasivky zůstávají uvězněni v bezvědomí. Nikdo nic neříká a tahle nevyléčitelná chvíle se prohlubuje.

„Je mi to líto, Sofie,“ zašeptá prostě. Jeho hlas zní jako šustění papíru.

„Dům už asi nedostavím, promiň.“ A pak se rozpláču. Ne kvůli tomu, co řekl, ale kvůli tomu, že už chápu.

Sluneční paprsky proudí v malých proužkách do místnosti, rozstřikují se po koberci a tuhnou mi pod nohama.

„Nenávidím, když jsi smutná,“ promluví a zvuk jeho hlasu mě vyděsí. Myslela jsem, že spí. Podívám se na něj a nic neříkám. Není co.

„Jak tě mám donutit, abys odešla? Nechci, abys tu byla až dokonce.“

„Nemůžeš mě donutit, miluju tě,“ odpovím.

„Nemiluješ a už ani já tě nemiluju, k smrti tě nenávidím za to, že tu jsi,“ vypálí najednou, „měla bys odejít.“ Dodá už o poznání jemněji.

„Miluju tě. Bolí mě to víc, než všechno, ale miluju tě. Tohle už nikdy neříkej,“ řeknu a chytím ho za studenou ruku. S povzdechem zavře oči.

„Bolí mě, když vidím, jak ti tohle všechno ubližuje.“ Hlas se mu třese.

„Pokud mi nechceš ubližovat, tak už mě od sebe nikdy neodháněj.“ Otevře oči, dívá se na mou ruku, která pěvně drží tu jeho.

„Všechno na světě bych vyměnil za víc času. Být tu s tebou o chvíli dýl.“ Prstem mi na kůži začne kreslit kolečka. A já bych si přála umět tě zachránit, nás oba. Nahlas to neřeknu. Už jen ta myšlenka bolí víc, než dokážu unést.

Pomalu se posadí naproti mně a dotkne se mých rtů. Z nosu mu vypluje kapka krve. Dopadne na bílé prostěradlo. Oba dva se díváme, jak se do něj vsakuje. Přidá se k ní další a další. Je jich tolik, že zanedlouho na prostěradle vytvoří velký krvavý kruh. Vím, že to není dobré, je to spousta krve a nepřestává to, ani když mu podám kapesník.

„Měli bychom jet do nemocnice,“ vyhrknu vyděšeně a chci vstát, ale jeho ruka mě zadrží.

„Sofie, chci zůstat tady,“ zašeptá. Dívám se na něj, do dvou otevřených a bolavých ran, které mě prosí. Slzy mi samovolně vyplují z očí, mám pocit, jako bych umírala. Přiblíží se a zakrvácenými rty mi je zlíbá z tváří. Cítím, jak mi červený kov ulpívá na obličeji.

„Neodcházej,“ zaprosím, „ještě ne.“  Jeho vyzáblé ruce mě uvězní a přitáhnou k sobě. Objímá mě a drží s takovou naléhavostí, že se v něm toužím utopit.

„Bude to dobrý,“ šeptne mi do vlasů, jako bych to byla já, kdo potřebuje zachránit.

„Bude to dobrý,“ opakuje a já cítím, že se rozpadám.

Zalapu po dechu a otevřu oči. Třesu se a pláču. Než stihnu zkontroloval, jestli je Will u mě, uslyším jeho hlas a ucítím ruce, které si mě přitisknou k jeho hrudi.

„Sofie, je to dobrý, byl to jen zlý sen,“ uklidňuje mě. Krouživými pohyby mě hladí po zádech, jeho teplo mi prochází skrz kůži, ale pořád to je málo. Potřebuju se přesvědčit, že není halucinace, že je skutečný. Vyprostím se z jeho náruče a podívám na jeho tvář, která se schovává v šeru pokoje. Rukou se dotknu jeho nosu. Ta úleva je téměř nesnesitelná, znovu se rozpláču.

„Co se děje, Sofie?“ Zní vyděšeně. Nic neřeknu, jen ho chytím za košili, pohřbím svou tvář do horké křivky jeho krku a toužím po jediném – už nikdy se nepustit.

„Andílku,“ vydechne a odtáhne mě od sebe. Cítím bolest z rozloučení už jen proto, že nejsem v jeho náruči.

„Děsíš mě, co se děje?“ Utřu si rukávem oči. S hlavou skloněnou se dívám na své třesoucí se ruce, jako bych byla tím pohledem zcela pohlcena.

„Zdálo se mi, žes odcházel,“ vypravím ze sebe a vše, co jsem ještě před okamžikem cítila, mě znovu zachvátí. Je to jako lavina. Cítím, jak mi zavaluje hruď.

„Odcházel? Ale vždyť víš, že…“

„Ten sen,“ přeruším ho, dokud mám sílu všechno říct, „byl tak skutečný, Wille. Prožívala jsem v něm několik měsíců. S tebou.“ Zvednu oči a najdu ty jeho stále ještě ponořené v temnotě.

„A tys… tys…“ Slova se mi v hrdle rozpadnou na kousky a v hrudi pocítím opět známou bolest. Najde mou ruku a pevně ji stiskne.

„Umíral. Měl jsi rakovinu a umíral jsi. Bylo to strašné, Wille. Měla jsem pocit, že samou bolestí zemřu.“

„Ale jsem tu, Sofie. Neumírám. Vždyť víš, že nikdo už neonemocněl více jak dvě stě let. Sice nemůžeme mít děti, ale nikdo neodchází. Nikdo neumírá.“

„Já vím,“ vzlyknu. Tentokrát mě nenechá opuštěnou v tichu pokoje. Konečně si mě přitáhne do náručí, odhrne mi vlasy z tváře a políbí mě něžně na čelo.

„Kdybych tě ztratila, ztratím všechno.“ Po tvářích se mi koulí tiché slzy.

„Andílku,“ zašeptá, vezme můj obličej do dlaní, „nikdy,“ políbí mě na nos. Tak jemně.

„Rozumíš, nikdy,“ zopakuje a líbe mé slzy, „od tebe neodejdu. Víš, že tě miluju. Na tom se nikdy nic nezmění. Navždy, rozumíš? Budu tu navždy.“

„Já vím.“ Přimknu se k němu ještě blíž, abych zničila ten neexistující prostor mezi námi. Je to neskutečný čas, neskutečný svět. Nikdo se neloučí, nikdo neodchází. A tak to má být… tak to má být.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Citáty - ScRiBbLe :