OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Citáty - Nat



Citáty - Nat

„Co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znovu.“ - Kamarád

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

„Co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znovu.“

Kamarád


 

 

Šel tichými, ztemnělými ulicemi, okolím se nesl pouze klapot jeho tvrdých podrážek. Mrzlo. Dech se mu srážel před obličejem. Zachumlaný v teplém černém kabátě přemýšlel, co bude doma dělat. Neměl náladu na nic, pouze na spánek, který by mu mohl přinést alespoň trochu toho vytouženého klidu.

Stanul před vchodem do dvoupatrové vilky, z kapsy vytáhl objemný svazek klíčů a odemkl si. Panty hlasitě zaprotestovali, když se pokusil pomalu otevřít, aby nezpůsobil nechtěný hluk. S nevyřčenou nadávkou na rtech dveře zabouchl. Ta tam byla vidina tichého a příjemného večera.

Podvědomně očekával, že se domem každou chvíli rozlehne labilní křik jeho otčíma. Neslyšel však žádné zvuky, ani puštěnou televizi, uvědomil si a po zádech mu přeběhl mráz.

Neslyšně došel do obývacího pokoje a spatřil otce ležícího na gauči. Spal. Ulevilo se mu. Lehce se pousmál v naději na krásný zbytek dne. Vtom si ale něčěho všiml. Ztuhl. Dech mu uvízl v hrdle. Pohovka pod jeho tělem byla zbarvená červeně. Několikrát zamrkal. Ne, viděl dobře. Rudou na bílé si splést nemohl. S vyděšeným výrazem ve tváři přistoupil blíž, aby se utvrdil v tom, že je skutečně… mrtvý. Nedýchal, neměl pulz, byl zsinalý a krev už zasychala. Ležel tu dlouho.

Nevěděl, co má dělat. Stál na místě, ruce se mu nekontrolovatelně třásly, do očí se draly slzy. Přestože na něj otec nebyl za svého života příliš přívětivý, byl to jeho rodič. Nahrazoval mu matku, která zemřela při porodu, připravoval ho na budoucnost, krutou realitu, pomáhal mu pochopit, že svět nikdy nebyl spravedlivý a nikdy ani nebude, nelhal mu, nesnažil se ho oblbovat falešnými nadějemi. Neustále ho nutil k dokonalým výkonům, nejprve ve škole, kde byl díky němu jedničkář, na jeho první brigádě a následně v práci. Vzpomínal si na každé špatné slovo, které o něm řekl, které si pomyslel nebo napsal. Litoval toho. Až teď si přiznal, že mu tím vším chtěl ten muž jen pomoci. Svým vlastním způsobem, ale přeci. A byl mu za to všechno neskonale vděčný.

Hlavou se mu míhaly vzpomínky jako ve zrychleném filmu. Nechal slzám volný průběh, klekl si vedle těla a zavzlykal.

Vrznutí. Otočil se. Dokořán otevřel oči hrůzou a jen tak tak se mu podařilo uhnout. Útočník po něm mrštil nůž, který se zabodl do dřeva nad chlapcovou hlavou. Ihned po něm sáhl, aby chlapci zasadil smrtelnou ránu, ale ten už se sebral ze země a klopývavým během se bezmyšlenkovitě vrhl do kuchyně. Z kuchyně na chodbu.

Schody. Slyšel za sebou těžké, pomalé kroky. Vrah nespěchal. Očividně se rozhodl trochu si s ním pohrát.

Rozrazil dveře do svého pokoje a hned je zase zabouchl. Ovládala ho panika. Chce ho zabít. Vrah. Smrt. Strach. To bylo to jediné, na co dokázal myslet.

Bral jeden kus nábytku po druhém a posouval je přede dveře. Křeslo, stůl, malou skříňku, ke svému zděšení nenašel nic, čím by mohl zablokovat kliku, a tak se proti dveřím pro jistotu zapřel i on sám. Všude bylo nepříjemné ticho.

Opět se ozvalo vrznutí. Přímo za dveřmi. Rozklepal se. Zavřel oči. Prosím, panebože, prosím! Pomoz mi, nenechej mě zabít! proběhlo mu hlavou. Ve spáncích mu pulzovala krev, dýchal přerývavě. Pomalu se začal smiřovat s tím, co přijde.

Sklouzl rukou ke kapse u džínsů. Nahmatal… svůj telefon. Vytáhl ho. Celý dům byl odpojený od elektřiny, nesvítila světla, nehrála televize, nefungovala pevná linka. Ale on měl mobil. Mobil! Koutky se mu zvedly v náznaku šťastného úsměvu. Roztřeseně vyťukal známé trojčíslí. Vyzvánělo to.

„Prosím?“ ozvalo se z druhé strany linky a právě v tu chvíli něco narazilo do dveří. Lekl se a mobil upustil, ale podařilo se mu ho v pádu zachytit.

„Někdo se mi vloupal do domu! Za- zabil mi otce a teď chce zabít i mě!“ vychrlil ze sebe na jeden nádech. „Musíte mi pomoct! Jsem-“

„Pane, pane, uklidněte se prosím. Řekněte mi svoji adresu a jméno.“

„M… Mayfield Road 1580, Ipswich. Luke… Wright.“

„Dobrá, hned k vám někoho posílám, Luku. Je ten muž ozbrojený?“

„Ano! Má nůž. Možná… nevím, možná ještě něco… dalšího, já… viděl jsem jen nůž,“ do dveří opět něco narazilo. Rychle od nich ustoupil. Skrčil se v nejvzdálenějším rohu místnosti. Policista mu něco říkal, ale on ho neslyšel. Pak hovor vypadl. Mobil oznámil vybitou baterii.

Choulil se do klubíčka. V jeho fantazii se dveře každou chvíli rozrazí a pak přijde smrt. Se slzami v očích si vzpomněl na svou matku. Jedna její fotografie stála v rámečku na parapetu okna. Nikdy ji nepoznal. Zanedlouho se spolu ale sejdou. A s otcem taktéž.

Všiml si, že zvuky na chodbě ustaly. A pak to uslyšel. Houkání. Hlasité přibližující se houkání. Úlevně si vydechl. Jeho noční můra končila. Věděl však, že na ty pološílené, ledově modré oči nikdy nezapomene.

Když ho našli – musel odstranit nábytek přede dveřmi, aby se dostali dovnitř –, vzali ho s sebou na stanici, kde strávil necelý den výslechem, sezením s psychologem, spánkem a pitím jednoho kafe za druhým. Nakonec se dozvěděl jen to, že je psychycky v pořádku, čemuž se v duchu labilně zasmál, a že utrpěl pouze lehký šok. Vraha nechytili. Dům prohledávali od shora dolů, aby našli nějakou stopu, ale podle toho, co zaslechl, nenašli vůbec nic.

Další noci strávil na ubytovně. Až po týdnu ho opět pustili do jeho vilky. Pomalu procházel ztichlé opuštěné pokoje, přejížděl prsty po nábytku. Pohovka před televizí byla pryč spolu s dalšími kusy nábytku a kobercem v obývacím pokoji. Ale to mu bylo jedno. Pohyboval se jako tělo bez duše, lhostejný ke světu, uzavřený ve svém vlastním plném bolesti a smutku ze ztráty jediného blízkého člověka, kterého měl.

V práci mu dali volno. Neměl co dělat, a proto vysedával na židli pod oknem a díval se ven na zahradu. Dokázal tak strávit hodiny, ponořen ve vzpomínkách. Jedl a pil, jen když se žaludek připomněl nevolností z nedostatku potravy.

Byl sám. A už to nedokázal dál snášet. Vzal proto igelitovou tašku a peněženku, oblékl si bundu a ignorujíc pozdní noční hodinu se vypravil nakoupit něco k jídlu, mnoho toho již v lednici nezůstalo.

Ale ani davy lidí kolem něj mu nepomáhaly. Spíše naopak. Jejich přítomnost mu vadila. A tak koupil, co mu pod ruku přišlo, a raději spěchal zpět domů, kde ho nikdo nerušil, kromě doktora, který se dvakrát do týdne zastavil, aby se optal, jak se mladému Lukovi daří.

Zabrán do svých vlastních úvah si cestu zkrátil přes park. Hodiny na kostele u blízké řeky odbily půl třetí ráno. Zastavil se před kamenným památníkem, kam ho otec jako malého bral. Pamatoval si historky o rytířích, kteří bránili Anglii před útoky nepřátel, vojácích úmírajících na bitevním poli pro bezpečí svých rodin.

Usmál se. „Chybíš mi,“ přiznal se. „Chybíš mi, tati.“

„Moc dlouho už ti chybět nebude,“ uslyšel za sebou maniakální smích. Zahlédl modré oči. Je zpátky.

Jeho nohy automaticky vyrazily pryč od toho šílence. Nevěděl, kam utíká. Běžel, sotva popadal dech, tašku s nákupem odhodil za sebe. Uslyšel ránu a bolestné sténání.

Dostal se k řece. Nemohl přes ni, v tuhle roční dobu by se to rovnalo sebevraždě, a proto pokračoval podél břehu. Začalo ho píchat v boku. Nutil se vytrvat, ale tělo i mysl ho zrazovaly.

Zavrtěl hlavou a ohlédl se. Zastavil. Nikde vraha neviděl. Všude bylo ticho. Že by se ho zbavil? Rozhlížel se kolem, ve svitu měsíce však neviděl téměř nic. Keře a stromy hustě pokrývaly plochu mezi domy a řekou, bylo jich tolik a on mohl být kdekoliv, za kterýmkoliv z nich.

Vrah číhal. Měl Luka v pasti. Věděl to. A líbilo se mu to.

Luke sípavě nabíral do plic kyslík, kterého se mu posledních pár minut nedostávalo. Neměl u sebe vůbec nic. Nic, čím by se mohl ubránit. Odvážil se proto přiblížit k porostu a sebrat tlustou větev, pak ale zacouval zpět. Uvědomoval si, že musí jednat. Mohl tu takhle samozřejmě stát a čekat, ale moc dlouho by to byl nevydržel. Přepadalo ho vyčerpání.

Tak nejtiššeji, jak mohl, se plížil po cestičce k mostu. Potřeboval přejít přes řeku, na druhém břehu byla policejní stanice. Tam by ho útočník nesledoval, to věděl jistě.

Šlápl na větvičku, ta pod jeho vrahou zapraštěla. Podvědomě se přikrčil a na chvíli přestal dávat pozor. Periferním viděním zahlédl pohyb, jeho jediná zbraň přistála dva metry od něj. Otočil se. V ruce mu bolestí pulzovalo.

Šílenec vytáhl nůž a vyrazil proti němu.

Luke se bránil, seč mohl, tušil však, že nemá šanci. Z pravé ruky mu tekly pramínky krve, jak se snažil jakýmkoliv způsobem odrážet nůž. Kopal ho a mlátil, ale byl to předem prohraný boj. Opouštěli ho síly.

Najednou ucítil, jak mu ostrá široká čepel několikrát po sobě proniká do břicha. Slyšel smích. Šílený, psychopatický smích. A pak ho vrah pustil.

Upadl do studené trávy. Téměř nedýchal. Mysl mu zastřela bolest, ale taky zvláštní vnitřní klid. Vzpomněl si na fotku své matky. Na otce. Rodinu.

Naposledy vydechl.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Citáty - Nat:

8.
Smazat | Upravit | 09.02.2012 [20:15]

Attia: Děkuju moc. :) Chvála potěší. Emoticon

7. superduper12 přispěvatel
09.02.2012 [20:14]

superduper12som si myslel ze toto som asi zle pochopil XD a zas az tak sa hanbit nemusis keby si vydel chyby po mne i ke si to desatkrat precitam XXD

6.
Smazat | Upravit | 09.02.2012 [20:13]

To jsem fakt napsal? O_O Ježiši, vážně jo. Emoticon No tak teď se teda stydím, chyby jsem po sobě kontroloval několikrát. A to s tou televizí jsi pochopil špatně, Luke očekával, že ji uslyší, když vešel do domu, ale ona nehrála. :D

5. Attia přispěvatel
09.02.2012 [20:11]

Attiamálem jsem hrůzou přestala dýchat Emoticon bylo to skvělé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. superduper12 přispěvatel
09.02.2012 [20:07]

superduper12nesi tela len si miesto pod jehou vahou sa vetvicka zlomila napisal pod jeho vrahou XD XD to len take co mi priam bilo do oci a to len paru takych hluposti v style pozeral telku jeho otec a o minutu nato dojde na to ze nejde elektrika XD ale mozno som daco ja zlapochopil

3.
Smazat | Upravit | 09.02.2012 [19:34]

Saf: děkuju, ale takový věci neříkej. To tvoje jsem si ještě sice nečetl (a asi si to přečtu až zítra, protože teď to není moc dobrý nápad), ale vím, že píšeš dobře. A porotci si myslí opak - že tobě se to povedlo víc. :P
super: nesrovnalosti tam jsou, to vím. Psal jsem to více méně jen tak, abych zjistil, jak si povedu. :D Mohl bys mi prosím přeložit "to pod jeho vrahou"? Čtu to pořád dokola a prostě nedokážu přijít na to, co by to mohlo znamenat. Holt jsem prostě tele, no. Emoticon Emoticon

2. superduper12 přispěvatel
09.02.2012 [17:58]

superduper12bolo to super i ked som si tam vsimol paru nezrovnalosti hlavne to pod jeho vrahou XD ale to len take prkotiny nic velke XD Emoticon

1. SafiraDarkfire přispěvatel
09.02.2012 [17:16]

SafiraDarkfirePáni... Teda... Divím se, že si až podemnou jako. To tvoje je tisíckrát lepší, než to moje. Nathe je to bomba. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!