OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Cesty daleké 2/2

19.05.2012 (15:00) • Sasanka • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1359×

Monča odněkud vyčarovala plastové kelímky, Honza nakrájel na kousky dvě jablka místo citronů a já sáhla po další cigaretě. Dokonce si jednu vzala i Monika a to už je co říct! Honza posbíral na kraji lesa nějaké větve a udělali jsme si pár metrů od auta na cestě ohniště. Když jsem vytáhla z kufru kytaru a začala brnkat těch pár písniček, co umím, večeru k dokonalosti skoro nic nechybělo.

Když se setmělo, prsty se mi motaly tak, že jsem nebyla schopná pokračovat ve svém rádoby hraní. Stejně už mě nikdo neposlouchal. Odložila jsem kytaru stranou a dala si dalšího panáka. Kelímky jsme stihli někde poztrácet, a tak se pilo rovnou z lahve a s každou další rundou nám všem chutnala tequila o trochu víc.

„Jsme na dně, vážení!“ prohlásil ke všeobecnému rozhořčení Mirek po desáté hodině. Naštěstí jsme měli tajné zásoby. Honza odněkud vyčaroval lahev rumu a pokračovalo se dál.

„Teda, nevím, v jakém budu zítra stavu,“ řekla jsem opile a svalila se demonstrativně na trávu. „Jsem totáááálně na šrot, to bude největší kocovina v historii lidstva.“

Honza mi podal rum, byla tam už jen čtvrtka. „Rychlá univerzální medicína. Vsadím boty a levou kulku, že vyléčí i kocovinu.“

„Žízeň je veliká, život mi utíká, nechte mě příjemně pít! Ve stínu pod fíky poslouchat slavíky, zpívat si s nima a blít!“ notovala si Monča a nejspíš jí bylo úplně fuk, že si trochu pozměnila text. Seděla zády opřená o Mirka a nechala ho, aby ji hladil ve vlasech. Napadlo mě, že by bylo fajn sedět takhle opřená o Honzu.

Jako by mi Honza četl myšlenky, přisunul se potácivě ke mně a vzal mě kolem ramen. Táhl z něj alkohol a cigarety, jenže to ze mě nejspíš taky, takže mi to bylo jedno. Motala se mi hlava a ani nevím, jak k tomu došlo – najednou jsem Honzu líbala. Připadala jsem si jako hloupá patnáctiletá holka, která poprvé v životě má něco s klukem.

Podle mých hodinek bylo jedenáct, ale klidně mohlo být za pět minut dvanáct, ručičky jsem měla poněkud rozmazané a tak se nedalo jednoznačně určit, která z nich je dlouhá a která krátká. Monča s Mírou se k sobě taky docela měli a bylo nám úplně fuk, že oheň už vyhasl a místo plamene tam jen žhnuly uhlíky. Zima nám díky bohatým zásobám lihu nebyla. Já jsem totiž taky měla něco málo schováno a tak jsem poté, co jsme společně zdolali rum, vytáhla vodku.

„Můžu s tebou chvilku mluvit?“ zašeptal mi Honza do ucha.

„Jasně, že můžeš,“ odpověděla jsem, ale když se najednou zvedl k odchodu, nechápavě jsem se na něj podívala. „Kam jdeš?“ zeptala jsem se.

Honza mlčky hodil hlavou směrem k těm dvěma, ale nevypadalo to, že by nás chtěli poslouchat, protože měli momentálně mnohem víc práce nestrhat ze sebe oblečení. Nicméně jsem se zvedla a po několika neúspěšných pokusech následovala Honzu do lesa. Snažila jsem se pamatovat si, kudy jdeme, ale můj orientační smysl nebyl nikdy moc dobrý, takže jsem to už u třetího stromu vzdala.

„Tak cos mi chtěl?“ začala jsem vyzvídat, když jsem usoudila, že už jsme dost daleko.

Honza neodpověděl, místo toho mě přitisknul ke kmeni nějakého starého stromu a začal mě znovu líbat. Jednu ruku měl zapletenou do mých vlasů a tou druhou pomalu sjížděj z mého pasu až na stehno. Když se ta ruka začala dobývat pod moje tričko, bylo mi už jasné, co mi chtěl „říct“. Normálně bych se asi ohradila – já nejsem typ holky na jednu noc. A už vůbec ne v lese. Ale alkohol udělal své a tak jsem místo protiútoku přistoupila na jeho hru. Rychle jsem mu rozepínala knoflíčky na košili, tak rychle, že jsem možná nějaký utrhla. Během pár vteřin byl Honza do půl těla. Nenechal mě dlouho čekat a než jsem se stihla pořádně nadechnout, válelo se moje tričko na zemi.

Hladil mě po bocích a já mu zarývala nehty do ramen. Začal mě líbat na krku a při tom mi jednou rukou rozepínal kraťasy. Tisknul mě ke stromu čím dál silněji a byla jsem si skoro jistá, že budu mít do krve odřená záda. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Jakmile moje kraťasy skončily na zemi vedle trička a jeho košile, vyhoupl si mě Honza nahoru. Omotala jsem mu nohy kolem pasu a v duchu děkovala svému trenérovi, který mě vždycky na volejbale nutil běhat kolečka a dělat sedy lehy, protože kdybych nic z toho nepraktikovala, asi by mě Honza neunesl. Přesunul svoje rty z mého krku na klíční kost a pokračoval dál až k lemu podprsenky. Jednou rukou ji zkušeně rozepnul a taky odhodil.

„Proč já vůl tohle neudělal už o čtyři roky dřív?“ pronesl těžce mezi rychlými nádechy. Místo odpovědi jsem položila nohy na zem a začala zápasit s jeho páskem. Po chvíli se mi to povedlo a knoflík se zipem už byly hračka. Jeho džíny dopadly stejně jako zbytky našeho oblečení.

Když mi začal stahovat kalhotky, posbírala jsem poslední zbytky zdravého rozumu a zastavila ho. „Neberu žádný prášky, takže jestli se nechceš stát taťkou, měl bys někde splašit kondom.“

Honza se na chvíli zatvářil mrzutě, ale pak se beze slova ohnul pro dříny a prohledával kapsy. Na těch pár vteřin, kdy jsem tam stála v podstatě nahatá, jsem si připadala dost špatně. Co to dělám? Vždyť Honza za dva měsíce odlétá do Ameriky a už se možná nikdy nevrátí. A mě zůstane jen tahle jedna noc, za kterou si budu nadávat.

Všechny tyhle pocity se ve mně vystřídaly během dvou vteřin. Během té třetí jsem už klečela na kolenou, jednou rukou jsem se držela kmene stromu a druhou si držela si vlasy a zvracela jako o život.

***

Svítalo, když jsem se vzbudila. Ležela jsem na trávě ve svém spacáku, na sobě jen Honzovu košili. Monika ležela zkroucená vzadu v autě a Mirek seděl na předním sedadle se zakloněnou hlavou a potichu chrápal. Opřela jsem se o loket a hledala Honzu. Nikde nebyl ani on ani jeho spacák.

Hlava mě bolela jako střep a při každém pohybu se mi dělalo špatně. Teď by asi byla ta správná chvíle říct, že už nikdy v životě nebudu pít. Přemítala jsem nad tím, co mě asi mohlo vzbudit. A vzpomněla jsem si. Najednou se mi totiž zhoupnul žaludek a jen tak tak jsem se stihla naklonit nad trávu, abych si nepozvracela spacák. A hlavně tu košili!

Bolest v mé hlavě pulzovala se stále větší intenzitou, za ibalgin bych zabíjela. Pak jsem si vzpomněla, že Monča před odjezdem dávala do auta lékárničku. Ta malá krabička plná náplastí a pilulek mi připadala jako zelená oáza v poušti. Pomalu jsem se zvedala. Tak pomalu, že kdybych se zvedala ještě pomaleji, už bych se nezvedala, ale znovu si lehala. I tak na mě ten pohyb byl moc rychlý. Vymotala jsem se ze spacáku, málem jsem si při tom dala na hubu, a po špičkách jsem se kradla k autu. Otevřeným okýnkem u spolujezdce jsem protáhla ruku a potichu otevřela palubku. Zatímco jsem šmátrala uvnitř, Mirek se ve spánku zavrtěl a položil si hlavu na moje předloktí. Fakt super…

Opatrně jsem ho setřásla a s úlevou jsem vytáhla lékárničku ven z auta. Spolkla jsem na sucho jeden ibalgin a až potom mi došlo, že máme v kufru vodu. Vypláchla jsem si pusu, abych se zbavila té odporné pachuti a převlékla jsem se do čistého oblečení.

V tu chvíli mi někdo zezadu zakryl oči. „Hádej, kdo!“ řekl známým hlas.

Otočil jsem se na Honzu, který mi k mému překvapení dal pusu, jako bychom spolu najednou chodili. Když viděl můj zaražený výraz, stáhl se zpátky.

„Promiň,“ řekl, ale v tom slově toho bylo obsaženo mnohem víc, než jen obyčejná omluva. Jeho oči toho říkaly mnohem víc, dost za ty čtyři roky, které jsme ztratili.

„Dobrý,“ odpověděla jsem. Takhle totiž vypadá rozhovor na úrovni.

„Asi bude lepší, když budeme dělat, že se to nestalo. Ty za dva měsíce zmizíš do Ameriky na bůh ví jak dlouho a já skončím nejspíš jako myčka nádobí v nějakým pražským pajzlu. Musím si začít zvykat na to, že tě tady nemám. I tak to bude bolet, až odjedeš. Tak to, prosím, nedělej ještě těžší.“ Po mém monologu bylo chvilku ticho. Připadala jsem si jako hlavní hrdinka jakési podřadné telenovely. Navíc jsem zapomněla na spáče v autě, takže jsem svým hlasem Monču vzbudila.

„Co tady vy dva hulákáte?“ zamručela rozespale. „Většina slušných lidí ještě spí.“

„Sorry,“ řekl Honza. „Vzbuď Mirka, mám dobré zprávy.“

Probudit Mirka nebylo nic snadného, ale po dvou minutách jsme už všichni stáli před autem a hltali každé Honzovo slovo.

„Nějak jsem nemohl spát,“ při tom se podíval na mě, „a tak jsem popadl mobil a šel kousek zpátky po cestě s tím, že možná chytnu signál. A taky že jsem ho chytil, asi po hodině cesty. Zavolal jsem našim, všechno jim vysvětlil, oni trochu zapátrali na internetu a nejpozději v poledne je tady odtahovka.“

V životě jsem nebyla tak ráda, že slyším slovo odtahovka. Monča skočila Honzovi kolem krku a pořád dokola opakovala: „Díky, díky, díky, díky…“ Míra ho poplácal uznale po ramenou a zíval u toho na celé kolo, aby nám všem dal dostatečně najevo, že sice dobrý, ale budit jsme ho nemuseli.

„Tak abychom zlikvidovali ohniště, ne?“ řekl rozesmátý Mirek. „Nevím jak vy, ale já nemám v plánu tady kempovat další noc.“ Odešel o pár kroků dál s Mončou, která se po včerejšku stala nejspíš jeho stínem.

„Pro tebe mám taky dobrou zprávu, Leni,“ řekl mi Honza a podíval se na mě těma svýma nádhernýma očima, ze kterých se mi podlamovala kolena už od prváku. „Když jsem byl pryč, udělal jsem ještě jeden hovor. Volal jsem tetě do Bostonu a prý potřebují ještě jednoho stážistu.“

Usmívala jsem se na něj jako blbec, protože mi vůbec nedocházelo, proč mi to všechno vykládá.

Honza pokračoval: „Letenku bys měla zadarmo, jenom bys potřebovala nějaké peníze na první měsíc, než dostaneš výplatu. Nemusela by ses starat o bydlení ani o jídlo, to je všechno už zařízené. Tak co ty na to?“

„Na co?“ Jasně Leni, udělej ze sebe vola.

„Na Ameriku. Stačí říct a zabalit si kufr a můžeš v srpnu na rok se mnou.“

Už mi začínalo svítat. „S tebou? Do Ameriky?“

„Si piš.“

Po tváři se mi rozlil úsměv. „Tak jo,“ odpověděla jsem a v duchu jsem už sestavovala seznam oblečení, které si sebou zabalím. A tak mě napadlo, že nejspíš budu muset vytáhnout Moniku na velké nákupy. Něco mi říká, že budu potřebovat nějaké hezké spodní prádlo.

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Cesty daleké 2/2: