OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Bílý kvítek

21.01.2010 (16:00) • MisaBells • Povídky » Jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 1838×

BÍLÝ KVÍTEK

„když bílý kvítek narcisů v ruce mám,

do dnů dětství se v myšlenkách vracívám.

Jak dnes vidím záhon s kvítím,

který mi pod oknem,

z rána orosen,

přával vždy dobrý den.

Ach kéž se vrátí ke mně zas nazpátky.

Ty bílé kvítky z máminy zahrádky.

Je v nich zaklet,

kus dávných let,

a já jej zavolat,

zpátky přivolat, toužím...“

Povím ti jeden příběh o malé holce, která moc brzo přišla na to, že život není fér.

Měla krásný a spokojený život do svých devíti let. Škola jí nedělala jediný problém. Usmívala se, zdravila, hrála si, jako ostatní děti. Jezdila na tábory a pokaždé se těšila, až obejme svou mámu, jakmile jí uvidí ve dveřích.  Kvůli ní začala chodit do hodin klavíru. Cvičily spolu po večerech na piano, smály se spolu. Každou chvilku byly spolu. Ta holčička věděla, že pokaždé když se probudí, bude máma tou první tváří, kterou uvidí. Spoléhala na to, jako na východ slunce a ani ve snu by jí nenapadlo, že přijde den, kdy se jí život změní v noční můru. Bylo jí devět let, když odjela na ozdravný pobyt. Nebyly mobilní telefony, nebyl internet, byla jen pošta a fotky na nočním stolku. Dopisy od mámy jí drželi nad vodou. Když přišel den odjet domů, místo mámy přijela sestra. Bylo jí devět, tak co si mohla myslet? Věřila tomu, že je maminka v práci, proč by jí sestra lhala? Nemohla se dočkat, až přijede domů a přičichne si k její vůni. Auto zastavilo před domem a děvče se rozeběhlo k domu. V oknech se nesvítilo, bylo ticho. Dům mlčel a holčička se začala bát. Chodba byla temnější, než dřív. Zdálo se jí to, nebo tu něco bylo jinak? Tiše prošla celým domem, ale nikde jí neviděla. Zadržela dech a vrátila se za sestrou.

„koblížku, pojď sem.“ Zašeptala sestra a holčička zaváhala. Stála s dřevěnýma nohama a nehodlala se pohnout.

„Víš, maminka je v nemocnici, ale brzy se vrátí, neboj se.“ Děvče neplakalo. Vždyť i ono bylo párkrát v nemocnici. Pomohli jí a pustili domů. I maminku pustí. Ulevilo se jí. Jen pár dní. Jen o pár dní déle, ale pak už budou zase spolu. V hlavě se jí honilo milion otázek, které se bála vyslovit. Proč tam je? Co jí je? Kdy se vrátí? Můžu za ní? Rozhodla se, že se zeptá až se maminka vrátí. Ona jí to poví. Jenže z pár dnů byli týdny. Z týdnů měsíce. Narozeniny, svátky, Vánoce. Narozeniny a z měsíců měsíců rok. Neustále si maminku přehazovali z nemocnice do nemocnice. Holčička trpělivě čekala a tišila se, že už to brzy skončí. Že už jí konečně pomůžou a ona se vrátí. Pak přišel den, kdy jí táta oznámil, že může jet s nimi. Nemohla tomu uvěřit. Uvidí ji. Po roce jí uvidí a bude ji moct obejmout. Štěstím nemohla dospat. Počítala hodiny do odjezdu, a když se mámě konečně podívala do tváře, ztuhla. Ta žena na posteli byla její mamince hrozně moc podobná, jen neměla tak veselé oči a byla hrozně hubená. Propadlé tváře a kruhy pod očima. Usmívala se na ní, jenže děvčátko se neustále rozhlíželo. Hledala svojí mámu. Ta paní k ní natáhla ruku a promluvila.

„Ahoj Michalko. Ty si mi ale vyrostla.“ Automaticky ustoupila dozadu, když zaslechla ten unavený hlas. Ještě několik let jí bude budit ze snů, jenže to tehdy nevěděla. Táta do ní ze zadu mírně šťouchl, aby šla blíž.

„Maminko, kdy půjdeš domů?“ Ptala se holčička, když se konečně otrkala a přivykla nové tváři.

„Neboj, ještě pár dní.“ Utěšovala jí a snažila se usmát. Doma se děvčátko zavrtalo do peřin na mámině posteli. Pokaždé, když měla zlé sny, věděla, že u mámy jí to přejde. Poslední rok však neměla kam zalézt, než ke své sestře. Upnula se k ní. S ní hrávala na klavír, s ní si četla pohádky. Táta byl v práci víc, než dřív.

Blížili se Vánoce a děvčátko tleskalo radostí, že jde maminka domů. Konečně. Přivezli jí dopoledne, když holčička byla ve škole. Nesoustředila se, nevnímala, jen počítala vteřiny do konce dne, až jí uvidí. Připravovala se na svou veselou mámu, plnou života a radosti. Opět spolu budou hrát na klavír a smát se. Chodit na procházky a vybírat oblečení do školy. Opět bude máma první tvář, kterou ráno uvidí. Jenže doma na ní čekala ta paní z nemocnice. Ne, nebyla to ona, tahle paní na tom byla hůř. Měla šedé vlasy, propadlé oči, bledou pleť. Ležela na posteli a spala. Holčička se schovávala za dveřmi a pozorovala jí. Dospěla však k názoru, že to nevadí. Že je stejně doma, takže bude za pár dní vypadat zase krásně. Trávila s ní veškerý čas. Povídaly si, sledovala jí, jak spí, hrávala jí na klavír, když měla maminka sílu dojít do obýváku. Teď předčítala pohádky dívenka mamince. Pomáhala jí jíst, pít, vstát. Pak přišel Silvestr a Nový rok. Děvčátko věřilo tomu, že když byla máma doma prvního ledna, už doma zůstane, ale mamince se přitížilo.

„Mišenko, já musím zase do nemocnice.“ Holčička seděla vedle ní, držela jí za ruku a její tvář se měnila. Rozostřilo se jí vidění, oči se jí zalily slzami a ruce se třásly. Objala jí a uvědomila si, že to je nejspíš to jediné, co může. Doufat a věřit.

„Neplakej, Mišenko, jen na chvíli, zase mě pustí. Neboj se. Proč pláčeš.“ Šeptala dívce maminka do vlasů, ale holčička nebyla k utišení.

„Já nechci, aby si tam šla. Ty se zase nevrátíš.“ Vzlykala a v hloubi duše to věděla. Máma jí hladila po vlasech a čekala. Malá dívenka jí usnula v náruči. Ráno byla zase sama. Maminku odvezli v noci. Kvůli ní? Mohla za to? Rozrušila jí natolik, že jí nedali ani šanci rozloučit se? Dusila to v sobě a zapírala. Od toho dne byla maminka na dovolené. Chodila spát s vírou, že zítra se vrátí.

„já chci taky jít.“ Prosila holčička sestru, když jeli za maminkou.

„Koblížku, pojedeš příště, neboj se. My tam dlouho nebudeme. Pojedeš s námi příští týden, ano?“ byl čtvrtek a sestřička s tátou měli jít do místní nemocnice. Kalendář říkal, že je 20. února 1997. Malá holčička odešla do školy a těšila se na ten den, kdy jí zase uvidí. Ve škole se smála, radovala a po dlouhé době byla opět sama sebou. Ve dvě hodiny odpoledne, přišla ze školy s širokým úsměvem na tváři. Dostala jedničku z matematiky. Jenže když otevřela dveře, dívala se do tváře sestře. Sledovala její skleněné oči, rudé skvrny pod nimi, jak já tekly slzy a neustále je otírala. Sledovala její plnou hrst kapesníků, její suché rty. Dívka se opřela o kliku, aby neupadla. Ani jedna nemusela mluvit. Dívka zavrtěla hlavou a cítila, jak se její nohy třesou. To přece nemohla být pravda! Vždyť jí slíbila, že se zase vrátí! Ona lhala! Nedodržela slib! Proč! To už jí přestala mít ráda? Sestra jí odvedla do kuchyně, kde seděl táta. Vypadal naprosto stejně. Dívka všechny nenáviděla. Nikdo jí nepomohl! Ona by jí pomohla! Proč jí nepomohli! Jenže mlčela. Umřela s ní. Malá holka umřela se svou mámou. Vstala a naivně přešla ke klavíru. Stále jen vzlykala. Neviděla na klávesy, neviděla na noty, prostě jen položila prsty na klávesy a čekala. Možná doufala, že když bude hrát, bude to dobrý, vrátí se. Zatlačila na prsty a místností se rozlehly tóny „Bílého kvítku.“ Jenže to nedohrála. Nedokázala to. Nemohla. Pokoušela se ze všech sil, ale nešlo to. Broukala si melodii, zkoušela zpívat, ale nic. Jen šepot a vzlyky. Proč musela ona? Proč ne někdo jiný? Co teď bude s ní? Zkusila jinou písničku, ale dopadlo to stejně, znovu a znovu a znovu. sestra stála ve dveřích a pozorovala jí. Nechala jí. Dívka o ní věděla. Jenže její myšlenky byly jinde. Viděla jí, cítila jí. Byla tam. A zároveň ne. Už nikdy jí nebude moct nic říct. Už jí nikdy neuslyší. Co když na ní zapomene? A co když jí bude potřebovat? Jak to bez ní zvládne? To přeci nejde. To se nedělá. Jenže to bylo jedno. Teď už na ničem nezáleželo. Nic nebylo fér. Copak to dítě svojí mámu rozladilo tak, že umřela? Kvůli ní? Kvůli tomu, že nedokázala udržet pusu? Nechtěla jí, protože nebyla statečná a brečela? Tuhle otázku si klade do teď, i když už ví, co se stalo. Už ví, jak to bylo. Už ví, že se nikdy nevrátí. Proto se usmívá, ale je to jen naučená tvář. Jen ten zbytek, který jí zůstal. Který přežil, který jí drží nad vodou. A přesto jsou dny, kdy ta holčička opět ožívá a pláče. To malé dítě, které nedostalo šanci užít si dětství s mámou. Po nocích vzlyká do polštářů, přes den se usmívá. Ze snu ji budí mámin hlas. Klavíru se dotkla až po třech letech, na hřbitov byla dvakrát. Změnila se, kdo ví, jaká by teď byla, kdyby jí máma v deseti letech neumřela, jaké by měla jedenácté narozeniny, jaké by bylo vidět její mámu na dívky maturitním plese.

To vše jsou otázky, které mi neustále víří hlavou. Na to vše se ptám každý den. Snad to tak mělo být.  Prý mám její oči. Tak proč jí nevidím? Prý mám její ruce, proč jí necítím? Proč? Byla doba, kdy jsem nenáviděla Hradec Králové, protože jí nepomohl, když to potřebovala. Byla doba, kdy jsem nenáviděla nemocnice, jako takové. Byla doba, kdy jsem nemohla vyslovit její jméno. Bylo období, kdy jsem si absolutně nepřipouštěla, že se to stalo. Měla jsem vztek. Ale doteď nevím na koho. Na ní, že nedodržela slib? Možná. Na sebe, že jsem jí neudržela doma? Člověk by měl být velký, až když se na to sám cítí a ne, že ho hodí do vody a plavej. To není fér. A já momentálně zase brečím, tvář mám rudou a pálí mě oči. Zírám do tmy za oknem a klepu se, ale píšu. Nevidím na to, ale píšu. Protože jestli přestanu psát dřív, než se vzchopím, půjdu ven. A tam prší. Hodně tam prší a je tam zima. Je tma a zima a já plácám, jen abych nemusela přestat. Nenávidím to datum, nenávidím Silvestr. Protože to je každý rok důkaz toho, že je to pravda. Další rok navíc, kdy jsem bez ní. Další prokletej rok. Kašlu na gramatiku, kašlu na to. Můj přítel si na to zvykl, že místo přípitku mi utírá slzy. Je to třináct let a stále to bolí. Stále nejsem schopná být v klidu, při vzpomínkách. Nejde to a nejspíš ani nepůjde. Prostě to je pandořina skříňka, kterou se lidé kolem mě naučili neotevírat. Jak já závidím každému, kdo tu mámu má. Nejspíš jsem fakt hroznej člověk, když mi jí život vzal. Možná jsem si jí nezasloužila.  Jsem zvláštní člověk. Někdo říká, že jsem chudák. Někdo, že jsem to dobře zvládla, někdo, že jsem prostě citlivka, která si na něco hraje, protože si to přeci nemůžu pamatovat, když mi bylo deset. Ani nevíš, jak ráda bych na to zapomněla, na to celé, jak moc ráda bych se nebudila zpocená ze snu, kde vidím tu paní v nemocnici. Dala bych cokoliv za to, abych se ráno probudila a bylo mi deset. Máma se na mě usmívala a byla zdravá. Cokoliv. I svůj vlastní život, kterej stejně stojí za...

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bílý kvítek: