OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Aylien, je čas

12.06.2011 (20:00) • AndieNaill • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1654×

Probudila jsem se a stále se snažila rozdýchat dnešní noční můru. Nebylo mi to však dopřáno, jelikož za mou postelí stál Míša. Pardon, archanděl Michael. Ten pohled jsem moc dobře znala.

„Aylien, je čas. Tvůj úkol zde jsi splnila. Dnes o půlnoci se vracíš zpět k nám. Tam, kam patříš.“ Povzbudivě se na mě usmál, ale sám moc dobře věděl, co po mně chce. Podívala jsem se na hodinky a pak zpět na Míšu, ale ten už tam nebyl.

Naštěstí byla dneska sobota, takže jsem mělo spoustu času a navíc jsem se dneska probudila dost brzo. Aspoň tedy pro mě bylo osm ráno brzo. Tedy jen o víkendu. Rychle jsem se oblékla a zamkla dveře do mého pokoje. Potřebovala jsem být sama. Ani na snídani jsem nešla. Také oběd a svačinu jsem vynechala. Potřebovala jsem si to dodělat. Neměla jsem ani den. Všechno bylo moc náhle, ale já měla tušit, že to přijde.

Celý den jsem jen psala a psala a psala. Tentokrát to ale nebyly moje povídky, ale dopisy na rozloučenou. Koš byl celý přeplněný zmačkanými papíry s nepovedenými dopisy. Přetékal, ale to mi bylo jedno. Až tu nebudu, nikdo to za mě nenapíše a mamka ten koš pak vysype.

Společně s adresáty těchto dopisů jsem se loučila i s pomalu odcházejícím životem. Vždy jsem si přála umřít rychle a bez bolesti. Chtěla jsem odejít nečekaně. Bylo to šílené, vědět, že už nastal můj čas. Koho by kdy napadlo, že můj čas přijde ještě před ukončením základky. Všichni říkali, jak to dotáhnu daleko, že budu mít skvělý život. A jak to krásně skončilo, že?

Bylo půl páté. Naši odjeli naštvaně na zahradu a bratr byl na volejbalovém cvičení. V domě nikdo nebyl a tak jsem vystřelila z pokoje a udělala si dva hrnky kafe. První kafe v celém mém krátkém životě, ale prostě jsem se musela udržet vzhůru. Za každou cenu jsem ty dopisy musela dopsat.

Dopisy pro nejbližší rodinu byly napsané. Bylo to jen pár slov, jak jsem je měla ráda, ale holt už jsem nechtěla jen tak překážet. Ano, vypadá to, jako kdybych se chystala spáchat sebevraždu. Pravda však byla jiná. Tu se však nikdy nikdo nedoví.

Teď na mě čekaly ty tři dopisy. Dva na stejnou adresu kousek od Dvora Králové a třetí hodinu cesty od Brna. Tyto tři dopisy byly ze všech nejdůležitější, a proto jsem si je nechala na konec. Tyto dopisy byly pro ty, kteří mě drželi kus nad dnem v těch nejtěžších chvílích, které byly poslední dobou stále častější. Oni o mně věděli pravdu. Věděli to, co nikdo jiný. V těchto třech dopisech, bude pravda o tom, co se mi stalo. Zaslouží si znát pravdu a kdybych jim ji neřekla já, tak Míša by jim ji řekl. Chtěla jsem, aby to věděli ode mě. Poslední přání, v každém z těch tří to samé. Kvůli mně to nesmíš skončit!

Dopisy byly dopsané a teď jen sehnat obálky. Po schodech jsem seběhla a zamířila rovnou do obýváku, kde se moje šťastná rodinka válela u televize. Vzala jsem si ze šuplíku několik obálek a objala mamku kolem krku a do ucha jí zašeptala: „Mám tě ráda, mami.“ Taťkovi jsem se také pověsila okolo krku a zašeptala mu stejnou větu akorát s jiným oslovením.

Vrátila jsem se do pokoje a do obálek vložila dopisy. Nadepsala adresy a nalepila známky. Do komínku jsem je poskládala a položila na stůl. Určitě si jich mamka všimne a pošle je na určenou adresu.

Po pokoji jsem posbírala všechny nepovedené dopisy a ještě je nacpala do koše. Raději jsem si ho i vynesla a zkontrolovala hodinky. Sedm minut do půlnoci.  Vyběhla jsem do patra a potichu nakoukla do ložnice. Mamka s taťkou v klidu spali a o ničem nevěděli. Netušili, že jejich nejstarší dítě za pár minut odejde.

„Sbohem,“ zašeptala jsem do tiché místnosti a nezabránila slzám.

Přešla jsem do svého pokoje a Míša už tam na mě čekal. Kývl ke mně a já k němu přišla. Tělem mi projel proud energie a už jsem se vznášela ve vzduchu. Vracela jsem se do mého pravého domova, ale mé myšlenky patřily jen k tomu starému. Vzpomínala jsme na těch několik posledních měsíců. S nimi jsem se cítila aspoň trochu v bezpečí, ale už mě nepotřebovali.

Všichni tam na mě už čekali a s úsměvy mě vyhlíželi. „Vítej doma, Aylien.“

O pět let později:

Zase, jako každý den v tento čas, jsem klečela na jednom obláčku a koukala dolů. Byli tam. Všichni tři. Dvojčátka byla už rok na psychologické fakultě a Al se chystala jít poprvé na právnickou. Všechno bylo tak, jak jsme si to naplánovali, jen tam chyběl malý a lehce přehlédnutelný detail. Já. Byla jsem ráda, že jsou spokojení a poslechli mě, jen mi bylo vážně moc líto, že už nepatřím do jejich života. Už nikdy nebudu patřit.

Stejně jako každý den jsem se rozplakala, což bylo pro Michaela znamení, že bychom už měli jít. On mě chápal. Moc dobře věděl, co pro mě znamenali, ale holt měli dál žít beze mě. Ale já kvůli tomu přišla o lásku svého života. Bylo to nesnesitelné, ale pro mě bylo hlavní, že je v pořádku.

Otočila jsem se na Michaela, ale ten se bavil s Trilelem, který se mi poklonil a hned zase odběhl dál. Triliel byl zdejší posel. Pomalu jsem došla k Michaelovi a s otázkou v očích se na něj podívala.

„Rada zasedá, musíme tam jít.“ Ještě jsem se jednou podívala na zem, poslala jim vzdušnou pusu a s uslzenými tvářemi jsem se vydala za Michaelem. Naše práce nikdy nekončí…

Autor: AndieNaill (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Aylien, je čas: