OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Apologies

12.05.2011 (10:00) • DaisukeHideki • Povídky » Jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 1190×

Apologies

(20. února 1967 – 5. dubna 1994)

Droga pomalu začínala účinkovat. Cítil jsem to slastné tepání uvnitř hlavy, které jsem miloval a zároveň tolik nenáviděl. Omamné účinky heroinu mě uváděly do krásného stavu loutky, která nemusí nic řešit. Už jsem si myslel, že to vzdám. Doufal jsem, že to vzdám. Všechno to je jejich vina, všechno! Kdyby mi dali pokoj, nechali mě žít, nepletli se mi do soukromí, neznásilňovali ho, kdyby mě nechali být člověkem, k ničemu takovému nemuselo dojít. Tak dívej se světe, co jsi ze mě udělal. Tu šílenou trosku, která brečí pro každou dávku, dítě, vztekající se, když ji nemůže dostat.

Bože. Trvalo to moc dlouho. Vlasy jsem měl slepené potem. Proč mi heroin nevymazal myšlenky, jako vždycky? Byla to snad daň za to, že mi pomůže zemřít?  Dávka už měla dávno fungovat. Prosím. Bylo mi vedro a zároveň zima, třásl jsem se a přetahoval deku, zároveň jsem odpojil topení. Ne, už ne. Tak už si mě vem, ty sráči! Neudělal jsem toho dost? Nenasmál ses nad mým životem? Tak to skonči, prosím!  Pobavil ses? Děkuji, bylo mi ctí. Ale teď...

Dýchalo se mi ztěžka, ale i tak jsem se cítil, jako bych se vznášel nad loukou plnou jednorožců. heroin se konečně předvedl jako správný chlap a začal působit. Musím se přiznat, že jsem v tu chvíli nemyslel na Caurtney, ani na naši dceru, svrhni si mě klidně do pekla, ó Pane, myslel jsem jen a jen na sebe.

"Od sedmi let jsem začal nenávidět všechny lidi. Možná jenom proto, že je příliš miluju a cítím s nimi. ''

Pořád to ale trvalo moc dlouho. Měl jsem zkurvenej život plnej závislostí a trapasů, nemohl bych tedy alespoň rychle zemřít? Mohl bych i hezky poprosit, stáhnout si vlasy do culíku, cokoliv. Nebo tomu trochu pomoct? Moje slavné tělo si už nejspíš na heroin moc zvyklo. Heroin je přítel, ne smrt. Zlej, zákeřnej přítel, co vám pomalu napovídá, že jste nic, nula. Aby jste to konečně skončili. Mně nemusel říkat dvakrát. Zvládl bych to i bez něj, možná o rok o dva dýl. Ale komu by na tom záleželo.

Šáhl jsem po připravené kulovnici. Tak nějak jsem asi počítal s tím, že samotný heroin mě nezabije. Nebo ne tak rychle, jak bych si přál.  Zvedl jsem ji, byla na mě až moc těžká, jak mi pod náporem mého věrného přítele ochably svaly. Chladná, stejně jako jeho sliby. Byla mým dalším, posledním krokem. Má Bůh rád rock? Nebo je na rockery (a ještě k tomu rockery jako jsem já) zasedlej? To by chtělo vědět dopředu, abych věděl, do čeho jdu. Vždyť spolu strávíme zbytek mého mimozemského života.

Bože, nastav náruč, skáču.

Přitiskl jsem si hlaveň kulovnice ke spánkům a zavřel oči. Párkrát mi vyklouzla z roztřesených rukou, ale na čtvrtý pokus jsem ji chytil pevně, jako by to byla žena v posteli. Upíral jsem k ní veškeré svoje poslední naděje. S úlevným vzdechem jsem zmáčknul spoušť.

Tak, drahé okolí, tohle je můj konec. Neradujte se, neplačte, ještě přijde někdo jako já. Tohle je konec Kurta Cobaina, ale já odcházím více méně v pokoji. Jsi hajzl, světe, nehorázná svině, co člověka vyždímá k smrti. Ale já jsem spokojen. Odešel jsem tak, jak jsem si přál a jak jsem i napsal do svého dopisu. Protože...

... Je lepší zhasnout, než pomalu vyhořet.

5. dubna 1994 byl nalezen Kurt Cobain s prostřelenou hlavou a smrtelnou dávkou heroinu v těle mrtvý ve svém bytě. Zjistilo se, že je nejspíš mrtvý už tři dny. Po ty tři dny jej nikdo nehledal.

Autor: DaisukeHideki (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Apologies: