OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » 30 Seconds to Mars - Hurricane

25.12.2010 (17:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 2250×

Temnou oblohu proříznul blesk, který byl daleko nebezpečnější než cokoli v té chvíli. Ani kdyby vám někdo držel u hlavy zbraň, nebylo by to v porovnání s událostmi jež se měly stát, naprosto nic.

Zahrávali jsme si s věcmi, které měli raději dál spát. Jenže bylo to tak úchvatné a vidět potom ty obličeje lidí, kteří se na to dívali, naprosto to přehlušilo špatnou předtuchu, která byla od věci, ale já ani nikdo z nás to neposlouchal.

Jenže jsme to poslouchat měli… To nebyl sen… To byla skutečnost…

***

Odcházeli jsme z promítání celí nadšení. A ti vyvolení, z řad fanoušků, kteří u toho mohli být, nám tleskali, jásali a některé holky i umdlévaly. Nad tím jsme vždy jen zakroutili hlavami, ale nijak to dál neřešili. Dělo se to pořád. Tak jsme se vytratili zadem.

„Nepojedeme autem…“ zamumlal jsem ke klukům a tlačil je do potemnělé ulice za studiem MTV. Měl jsem najednou tolik energie, kterou jsem potřeboval vybít. Kluci z toho nadšení moc nebyli, ale podvolili se mi.

Vláčeli se za mnou jako raněná zvěř, ale já pobíhal z jedné strany ulice na druhou a naprosto si to užíval.

Dokonce jsem zamířil tam, kde jsme klip točili. Vracelo se mi tolik vzpomínek, co mi z ničeho nic začaly nabourávat myšlenky a podvědomí, které se bránilo ze všech sil. Nechápal jsem, co se to děje. Otočil jsem se ke klukům. Stáli na místě a nechápavě se dívali kolem sebe.

„Co je?“ Neodpověděli, ale ukázali před sebe.

Z temných uliček začali vystupovat maskovaní lidé. Stejně jako v našem novém videoklipu. Obkličovali nás ze všech stran. Doslova nás natlačili do svého středu. Stáli kolem nás v kruhu.

Se Shannonem a Tomem jsme se navzájem natiskli na záda, ale už dopředu jsem věděl, že nemáme proti tolika lidem šanci. Cítil jsem jak se Tomovi zrychlil dech. Shannon hlasitě polknul a zatnul pěsti před sebou. Rozhodl se bojovat.

Jeho příkladu jsem následoval i já s Tomem. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se nebál. Bál jsem se a hodně. Sice jsem se bránit nějak uměl. V několika našich klipech jsme měli bojové akce. Hlavně v tom posledním, jenže to bylo předem poctivě nacvičené.

„Beru si ty tři proti mně,“ oznámil nadšeně brácha. V hlase se mu odrážela bojovnost.

„Já ty další tři u mě,“ přisadil Tomo a pohodil vlasama.

„A na mě asi zbývá těch…“ rychle jsem počítal, „pět posledních.“ I já jsem hlasitě polknul. Sevřel se mi hrudník, když jsem pomyslel na to, kam moje zubožené tělo zavřou, pokud to nepřežiju. Až příliš se mi vybavovala rakev z natáčení.

„To dáme, nenecháme se zastrašit pár chlápkama s…“ Shannon se natlačil více na moje záda, „baseballovýma pálkama?“ Kdybych mu viděl do tváře, viděl bych mu v očích zděšení.

„Jako na natáčení,“ šeptal jsem k nim, když se kruh násilníků k nám přiblížil. Přišli do světel pouličních lamp. Až neuvěřitelně se podobali lidem z klipu nebo alespoň jejich masky byly úplně stejné. Ihned mi z toho naskočila husí kůže.

„Jste si jistí, že jsme tím klipem nikoho nenaštvali?“ zeptal se Shannon rozechvěle.

„Doteď jsem si myslel, že ne,“ připustil jsem si až příliš pozdě.

Pak zaútočili. Doslova jako jeden muž.

Vyhýbal jsme se ranám baseballových pálek a dělal to tak, aby rány dopadaly na ostatní útočníky, místo na mě. Myslel jsem si, že když se dostanu do nějaké pouliční bitky, tak se v pohodě ubráním, ale skutečnost byla až bolestně jiná.

Vrazil jsem pěstí jednomu útočníkovi pod žebra a on se zlomil v pase a pálka mu vypadla z ruky. Chtěl jsem si ji vzít na obranu, ale odkopnul ji další z těch chlapů, který se pustil do křížku s bráchou. Sám pálku taky upustil a tak se Shannon na něj hrnul jako velká voda. Kopnul ho do břicha a jen tak tak uhnul dalšímu, co se po něm ohnal pálkou.

Nestačil jsem ani pořádně uhnout a tupá rána od ledvin mě srazila k zemi. Bolestivě jsem vykřiknul. Pád jsem zbrzdil dlaněmi, které jsem si rozedřel do krve. Ani jsem si je nestačil prohlédnout a musel jsem uhnout dalším útokům, hned ze tří stran.

Navalili se na mě jako supi. Kopali do mě a mlátili pálkami. Zmohl jsem se pouze na to, abych si dlaněmi bránil hlavu a stočil se do klubíčka. Sykal jsem bolestí a zakřičel pokaždé, když jsem dostal ránu. Málem jsem upadal do bezvědomí, když mě probral Tomův bolestný ryk. Ztrácel jsem naději, že se z toho dostaneme, ale z ničeho nic mě silné paže popadly a zvedly na nohy.

Shannon.

„Nikdo nebude ubližovat mýmu mladšímu bráškovi,“ řekl a zazubil se na mě. Z natrženého rtu a obočí se mu valila krev. „Dáme jim co proto!“ Přikývnul jsem a společně jsme se vrhnuli na skupinku, která útočila na bezradného Toma.

Pěstí jsem srazil k zemi dva a kopnul je do slabin. Váleli se a skuhrali. Shannon odrovnal další dva, aby zvednul Toma na nohy. Vypadl hůře než můj brácha. Z úst mu valila krev a bundu měl roztrhanou a špinavou.

Opět jsme se postavili zády k sobě. Na každém z nás byla cítit únava, ale nehodlali jsme se vzdát tak snadno. To nebylo v povaze žádného z nás.

S křikem jsem útočili na jednotlivce, kteří se k nám postupně vrhali. Z původních deseti jich zůstalo už jen šest. Dva pro každého. Zbytek útočníků se válelo po zemi a nebylo bylo v bezvědomí.

Tomo pěstí srazil jednoho k zemi a silně ho kopnul do hrudníku. Už se nezvednul. Útočníci ucítili krev. Byli zuřivější. Popadli své pálky a rozběhli se na nás.

„Dost!“ zařval někdo a útočníci rázem zůstali stát. Všichni tři jsme hleděli na chlapa, který se vynořil z temné uličky.

„Ukousli jste si nesprávné sousto, chlapci,“ promluvil ledově.

„Kdo jste a co po nás chcete?“ křiknul na něj Shannon vztekle a plivnul mu k nohám.

„Ten, koho uvidíte naposledy!“ odpověděl s ďábelským úsměvem, když konečně vešel pod pouliční lampu.

Rázem jsem přestal dýchat. Nevěděl jsem, kdo to je, ale stačil jediný pohled na jeho tvář a věděl jsem, že je zle. A to hodně. Ach, Eli. Lásko moje.

Muži za jeho zády se pomalu začali zvedat. Pomáhali si navzájem a na nás vrhaly vražedné pohledy, které pod těmi zpropadenými maskami byli ještě výraznější.

„Ten!“ Muž ukázal na Toma a čtyři chlapi k němu doběhli a odvedli ho před toho chlapa. Srazili ho na kolena. Chtěl jsem k němu skočit, ale jeden z útočníků vytáhnul nůž a začal mi jím šermovat před obličejem.

Chlap v černým obleku vytáhl z podpažního pouzdra zbraň. Namířil jí na Toma a nemilosrdně vystřelil.

Se Shannonem jsme vztekle zařvali, ale jemu to už nepomohlo. Skácel se tváří k zemi. Okamžitě se začala kolem rozlévat kaluž krve.

Zběsile jsem řval a volal. Jenže nikdo jiný tu nebyl. I byty byly daleko. Hodně blbá shoda okolností.

„Toho svalnatého!“ přikázal muž chladně. To už jsem jen tak nechat nemohl. Kopnul jsem toho chlapa s nožem před sebou do slabil a vyrazil mu nůž z ruky. Hned se složil a rukama si tisknul rozkrok.

Shannon se točil a ramenem prudce vrazil do dalšího chlapa, kterého tím odhodil o dva metry dál. Jenže se ozvala hromová rána a já jen zaslechnul, jak prázdná nábojnice dopadla na asfalt a můj starší brácha ji vzápětí následoval.

Bolestně jsem zařval a ve vzteku jsem popadl pálku a mlátil jí hlava nehlava kolem sebe, abych se dostal k bratrovi. Ani nevím, kolik jsem jich zasáhnul, ale pohled na svět mi naprosto zrudnul.

Proklestil jsem si k němu cestu a kleknul k jeho bezvládnému tělu. Odhodil jsem pálku pryč.

Z rány v hrudníku, ke bylo srdce, mu vytékala rudá krev. Oči měl vytřeštěné před sebe v němém údivu, který mu už tam zůstane.

„Né!“ Popadl jsem ho a přitisknul si ho k hrudi. Po tvářích mi začaly okamžitě stékat slzy. „To ne,“ šeptal jsem a kolíbal bratrovo tělo.

„Takhle to dopadá, když se někdo snaží vytřískat něco z něčeho, o čem nic neví, Jarede,“ pošeptal mi ten chlap do ucha.

„Jděte k čertu!“ vyštěkl jsem a poslední, co jsem spatřil, byla hlaveň pistole, která mi mířila mezi oči.

Zavřel jsem je, pomyslel naposledy na Eli a uslyšel výstřel, střídající rychlou bolest a nicotu.

***

Prudce jsem se posadil na posteli. Zběsile jsem se rozhlížel kolem sebe a zkoumal ruce, které byly bez poskvrnky. Místo vedle mě bylo prázdné a na nočním stolku svítila lampička.

„Eli!“ zavolal jsem vyděšeně a vyskočil z postele. Zaposlouchal jsem se do zvuků našeho střešního bytu. Hrála tu naše nová písnička.

Přeběhl do obýváku. Eli, moje láska a snoubenka, seděla na gauči a na noťasu sledovala ten zpropadený videoklip, který jsme měli zítra uvést na MTV.

Došel jsem až ke gauči a vytrhnul jí noťas z rukou a mrsknul jím o podlahu. Okamžitě se při dopadu rozbil. Eli se na mě překvapeně, ale hlavně rozzlobeně, podívala.

„Jarede?!“ Přisedl jsem si k ní a přivinul jsem si ji k sobě. Zprvu se bránila a dožadovala se vysvětlení, ale když zjistila, že je jí to k ničemu, přestala.

„Pojď prosím do postele,“ pošeptal jsem jí do ucha. Stále nechápavě přikývla a šla.

V posteli jsem si ji k sobě přitisknul a tvář zabořil do jejích dlouhých hnědých vlasů a přivoněl si k nim. Voněla po růžích.

„Jarede, co se stalo?“ ptala se zmateně.

„Miluju tě, Eli, to víš, že?“

„Ano.“

„Chci, abys věděla, že to tak bude napořád a nikdy se tě nevzdám a odpusť mi ty moje úlety.“

„Na ty jsem zvyklá,“ pronesla klidně. Podíval jsem se jí do očí, které mě tak uchvacovaly. Hnědé jako čokoláda a hluboké jako studna, v níž bych se kvůli ní klidně topil.

Po zbytek noci jsme se milovali. Tisknul jsem si do paměti každičký kousek jejího těla. Každičkou křivku a její nádherný hlas, smích, vzdychy, prostě všechno. Věděl jsem, že to nebyl obyčejný sen. Věděl jsem, že je to předzvěst budoucnosti.

Ale kluci mi to nevěřili.

Ani změna směru nepomohla. Tentokrát jsem chtěl jet raději autem, abych tomu předešel, ale kluci nechtěli. Chtěli se projít, chtěli vidět fanoušky. Byli příliš nadšení.

O tři dny později:

Elizabeth Collinsová, snoubenka Jareda Leta, seděla v jejich střešním bytě a sledovala televizi. Tiskla si kolena k hrudi a vzlykala. Po tvářích se jí kutálely obrovské slzy.

„Naprostá tragédie otřásla všemi fanoušky…“ hlásil reportér televize na jedné z Newyorských ulic.

„Fanoušci světoznámé skupiny 30 Seconds to Mars truchlí. Není to ani 24 hodin, co se pomocí televizní éteru, do světa, roznesla smutná zpráva. Že všichni současní členové skupiny, byli zabiti při pouliční bitce, která vypukla v ulicích z neznámého důvodu.

Skupina odešla ze studia stanice MTV, kde uveřejnila svůj nový kontroverzní 13 minutový videoklip s názvem Hurricane, v devět večer.

Jered Leto, Shannon Leto a Tomo Milicevic byli naposledy spatřeni jak odcházejí ze studia a po šesti hodinách je nalezli náhodní svědci v jedné z tmavých uliček, o několik ulic dál od studia stanice MTV.

Očití svědkové potvrdili, že od místa činu prchala skupina maskovaných mužů s basetballovmi pálkami.

O dvě ulice dál byla nalezena zbraň, kterou byla skupina zavražděna.

V uličce se našli ještě další tři těla neznámých občanů. Proto policie vyvrátila úmyslné zabití.“ Eli vypnula televizi a hlasitě se rozvzlykala.

This is not dream.

This is a reality.

Autor: , v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek 30 Seconds to Mars - Hurricane: