OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » Alfa - 47.



Alfa - 47.Zkouška. (Mohu upřímně prohlásit, že tuhle kapitolu naprosto nenávidím. Prala jsem se s ní měsíc a dolovala jsem ji ze sebe doslova do slovech. Doufám, že si ji užijete, já si rozhodně užívám, že už je za mnou.)

Stiles byl ze spánku vytržen. Doslova. Něco ho vytáhlo z tepla postele, a než se stihl rozhlédnout, měl pusu plnou hrubého materiálu a topil se ve tmě. Trvalo mu téměř šest vteřin, než si uvědomil, že je to proto, že mu něco přetáhli přes hlavu.

Oni. Cítil ruce. Víc než dvě. Někdo mu sevřel paže tak, že mu je přitiskl k trupu, někdo další mu chytil nohy. Dřív než mu jeho rozespalý mozek dal rozkaz, aby se útočníkům bránil, bylo po všem. Ruce měl za zády, do zápěstí zaříznuté cosi, co mu je pevně poutalo, zatímco cizí ruce ho držely na místě. Ať se zmítal, jak chtěl, jejich sevření nepovolovalo. Hlavou mu vířila kakofonie otázek bez odpovědí spolu s obavami, které nedávaly tak úplně smysl, vzhledem k bezprostřednímu nebezpečí, které mu hrozilo.

Jak jeho otec zareaguje, až zjistí, že je Stiles pryč? Co jeho srdce? Kdo pomůže Scottovi s cvičením z ekonomie, které mají mít na pondělí? Bude Lydie první, kdo ho najde? Bude pro něj křičet?

Stiles ucítil, jak ho postavy protahují oknem ložnice, a ztuhl. V další chvíli letěl vzduchem a jeho křik tlumil jen chumel látky, který mu nacpali málem až do krku.

Někdo ho chytil, než se mohl rozlámat o zem, ale to neznamenalo, že to nebolelo. Stiles si byl jistý, že bude mít modřiny. Pokud bude naživu dost dlouho na to, aby se mu udělaly.

Co se to do háje děje?!

V dalším okamžiku ho to trklo. Nechal se nachytat. Hloupě ho uchlácholili zdáním normálnosti a on přestal dávat pozor. Je takovej idiot! A Scott je taky idiot. Jeho naivita mu zastřela rozum a Stiles se jednoduše nechal strhnout.

Bylo jasné, že žádný člověk by ho s takovou lehkostí nepřemohl a nevyhodil z okna, natož aby ho pod ním zachytil. Stilesův pokoj nebyl v přízemí. Fyziku jen tak něco nepřemůže, okej? Tohle jasně zavánělo vlkodlaky a nadpřirozenem obecně.

To znamenalo, že je Stiles ještě horší než jen idiot, protože teď ho nejspíš Scottova nová rádoby smečka odtáhne někam stranou a zbaví se ho, aby nepřekážel v čemkoliv, co mají v plánu. Ať už je to cokoliv. Pravděpodobně se chystají zbavit Scotta, sebrat mu jeho alfa status a Stiles se jim do toho přimotal.

Znovu sebou zazmítal, ale byl bez šance; dostat se z dvojího vlkodlačího sevření by byl oříšek i pro Houddiniho.

Nepřekvapilo ho, když se zastavili a vhodili ho do kufru auta. Střet jeho těla s podlahou kufru vydal tupý dutý zvuk; pravděpodobně pod ním byla komora pro rezervu. Slyšel, jak se za ním zabouchlo víko, a o pár vteřin později naskočil motor. Žádné hlasité burácení náklaďáku, spíš něco jako hybrid. Takže ne dodávka, ale něco nenápadného, co nevzbudí pozornost. Bezva. Pokud na sebe oni sami nějak neupozorní, nikdo je nezastaví ani si jich nebude všímat. Jak se Stiles probouzel a dostával z počátečního šoku, mozek mu nabíhal rychleji a rychleji.

Zkusil ruce a okamžitě toho zalitoval, když se mu pevně utažená pouta zařízla do masa. Tipoval to na stahovací z umělé hmoty, podle toho, jak byla úzká a ani nepatrně se nenatáhla. Další možnost byla zkusit nohy. Ty spoutané neměl, ale hned vzápětí mu došlo proč. Kufr auta byl tak malý, že neměl šanci se ani otočit na bok, natož nohama jakkoliv pohnout. Byl spolehlivě uvězněný v té poloze, do které ho naaranžovali. Stiles si dokázal představit, že takhle nějak začíná strach z malých a uzavřených prostor a zcela vážně zauvažoval nad tím, jestli z něj v budoucnu bude klaustrofobik. Pak mu došlo, že tolik času nejspíš nemá, a od té chvíle převzala kormidlo panika.

Cesta autem byla směsicí útržků tmy a ještě větší tmy, kdy si Stiles nebyl jistý, jestli je při vědomí a umírá, nebo už je po všem. Pral se s panikou o každý nádech, zatímco se soustředil na bolest v zápěstích jako na jedinou kotvu, která ho ujišťovala, že ještě pořád žije a že je při vědomí. Někde během té doby se z repráků nad ním začala valit hudba. Dost možná, aby přehlušila jakékoliv zvuky, které snad Stiles vydával.

Když auto zastavilo, Stiles bezděčně ztuhl. Motor ztichl, ale o to jasněji byla slyšet hudba. Ať byli kdekoliv, ticho rozhodně nebylo podstatné. Měl by zkusit křičet, až ho vytáhnout ven? Zhluboka se nadechl a do nosu mu pronikl pach nafty a něčeho dalšího, ovšem tak slabého, že to nedokázal rozpoznat. Možná levandule? Nebyl si jistý.

Kufr se otevřel a Stilese vyvlekli ven jediným hrubým škubnutím.

Když mu první škubnutí rozervalo triko, jeknutí zachytil smotek látky v jeho puse. Trhnul sebou v pevném sevření, když ho další škubnutí zbavilo trika úplně, a pokusil se kopnout kohokoliv, kdo z něj oblečení strhával. Nebylo to vůbec nic platné a do Stilese se znovu zakousla panika, když přišel o pyžamové kalhoty. Pokusil se zhroutit tak, aby alespoň část těla skryl před tím, kdo se díval, ale druhý člověk ho držel vzpřímeně.

Tohle nebylo, co očekával. V duchu se jakž takž připravil na bití a bolest, ale nečekal nahotu a ponížení. Co od něj chtějí? Pokud se ho plánují zbavit, co má tohle znamenat?

Tlak kolem zápěstí povolil, když pouta s prasknutím rupla. Pouští ho? Někdo do něj strčil a Stiles dopadl tvrdě na ruce a kolena. Prsty se automaticky zaryly do poddajné hlíny pokryté listím. Stiles bez zaváhání sáhl po kápi, stáhl si ji z hlavy a vyplivl látku z pusy. V ten moment oslepl znovu a úplně jinak. S bolestným zaúpěním oči rychle zavřel, ale reflektory namířené přímo jemu do tváře už zajistily, že chvíli nic neuvidí.

Něco před ním zavrčelo. „Utíkej.“ Přes hudbu a tesáky Stiles stěží rozuměl a nechápavě nakrčil čelo. Druhá výzva byla hlasitější a zněla, pokud to bylo možné, ještě výhružněji. Stiles si zastínil oči a trochu je pootevřel. Někde za světlem dokázal rozpoznat přikrčenou postavu. Výhružný řev ho konečně donutil k pohybu. Vyhrabal se na nohy a ignoruje fakt, že je nahý a bosky, vyrazil opačným směrem.

Mozek odmítal zohlednit fakt, že dělá přesně to, co se mu řeklo. Že tohle je nejspíš nějaký úplně podělaný lov na lišku ve vlkodlačím podání. Pud sebezáchovy ho hnal kupředu, zatímco se mu do chodidel zabodávaly klacíky a kamínky. Zahnul mezi stromy tam, kde by mohlo být víc listí, ale namísto toho vběhl na holou hlínu posypanou štěrkem. Cesta. Po ní se sem museli dostat. Mělo by stačit ji sledovat a dostal by se zpátky.

Jenže to by bylo příliš jednoduché. Samozřejmě. Ze tmy před ním se ozvalo zavrčení. A stejně tak ze strany, kde ještě pořád slyšel hrát rádio z auta. Stiles se otočil na patě a vyrazil na druhou stranu. Vběhl do lesa a hnal se o život. Jeho kroky doprovázela pomalu tichnoucí slova Run, boy, run! They’re trying to catch you. Run, boy, run! Running is a victory. Run, boy, run! The sun will be guiding you.
Run, boy, run! They’re trying to stop you. Run, boy, run! 

Stilesův dech zajíkavě rezonoval mezi stromy, smísený se zvukem jeho dopadajících kroků. Stiles se kousal do rtů a ignoroval bolest nechráněných chodidel. Neslyšel žádné zvuky pronásledování, ale to ho neutěšovalo. Jako člověk nebyl pro vlkodlaka žádnou výzvou, bez ohledu na to, jak moc dával do běhu všechno, co měl. Pokud ho chtěli lovit, chtěli zábavu. Chytit ho hned by nebyla zábava. Stiles si byl docela jistý, že mu dávají náskok. Hudba zesílila.

Tomorrow is another day. And you won’t have to hide away. You’ll be a man, boy! But for now it’s time to run, it’s time to run!

Kdykoliv jindy by Stiles ocenil tu ironii, ale ne teď. Tohle zvrácené filmové klišé, ve které se proměnil jeho život, nebylo nic, čemu by se dokázal zasmát. Měl chuť poslat je do háje, sednout si a počkat na ně jako umíněné děcko, jen aby jim zkazil zábavu, ale mnohem víc chtěl přežít, a tak přidal.

Když ho začalo píchat v boku a oči měl bolestí plné slz, uvědomil si, že tohle nebude fungovat. Nemůže utíkat jen tak nazdařbůh a doufat, že ho nechytí, protože to se nestane. Ne, když budou mít jeho pachovou stopu jasnou jako dálnice v lese. Drát se kupředu jako tank mu taky službu neudělá. Potřeboval přemýšlet.

Zastavil a rozhlédl se. Byla tma jako v pytli. To byl poznatek číslo jedna. Když zvedl hlavu, mohl vidět, že není úplněk. Alespoň to byla dobrá zpráva. I když ne moc. Měsíc nad ním byl přesně v polovině, ale neposkytoval dost světla, aby bylo co platné pod hustou střechou stromů. Což znamenalo, že když neměl zrak, potřeboval výhodu jiného smyslu.

To věděl. Ida ho to učila. Všechna ta cvičení v kontrole a znát vlastní tělo a bla bla, najednou vůbec nebylo bla bla. Najednou to bylo něco, co mu mohlo zachránit život.

Myšlenky na Idu měly nepříjemnou pachuť, i přes to, že jeho krevním oběhem právě kolovala převážně panika. Rozpolcenost nad tím, kým Ida je, a tím, že to, co ho naučila, mu může jako jediné zachránit krk, ho nechávala vyvedeného z rovnováhy, a to si nemohl dovolit. Násilím tedy odsunul cokoliv podobného osobnímu názoru na ni a zapátral v hlavě po čemkoliv, co by mu mohlo pomoct.

Když nemá zrak, měl by se spolehnout na ostatní smysly. Hmat mu v tuhle chvíli nebyl nic platný, zas tak špatně neviděl. Čich byl teď spíš silnou stránkou jeho nepřátel. Sluch ale skrýval určitý potenciál. Nejlepším způsobem, jak zamaskovat pach, je voda. Nejlepší způsob, jak najít vodu v lese, je vědět, kde je. Jasně. Nejeli tak dlouho, což znamená, že jsou pořád v Rezervaci. Ta nemá žádnou velkou řeku, naopak ji protínají spousty potoků a malých říček.

Stiles se rozhlédl ještě jednou a tentokrát mapoval ráz krajiny. Ta se na jedné straně svažovala dolů, na druhé pozvolna stoupala, to znamenalo, že je přibližně uprostřed některého z kopců. Což nepomohlo ani trochu, protože Beacon Hills. Jestli tu byl něčeho nadbytek, byly to kopce. Dobrá zpráva ale byla, že pokud by se dostal nahoru, mělo by být jednodušší se rozhlédnout. Mohl jen doufat, že to nebude větší zdržení, než si mohl dovolit.

-----

Vyčerpaně si odfoukl, když se opřel o kolena na vrcholku kopce. Byl zpocený od vytrvalého stoupání. Stoupání, které udržovalo jeho nahé tělo v teple díky neustálému pohybu. Jak se ale zastavil, pot na těle mu začal okamžitě chladnout a Stiles se roztřásl. Nevěděl, v kolik ho vytáhli z postele, ani jak dlouho už byl v lese - zdálo se mu to jako hodiny – ale zima naznačovala, že už je dlouho po půlnoci. Stiles zůstal venku až do rána tolikrát, že věděl, že čím blíž ke svítání, tím větší zima. A pokud se třásl teď, nechtěl vědět, jak hrozné to bude později.

Byl si jistý, že pokud přežije, odnese to přinejmenším zápalem plic. Obzvlášť pokud se mu podaří najít tu vodu.

Což ho přivedlo zpět k faktu, že má bod, ze kterého je vidět, a nemá času nazbyt, měl by-

Táhlé zavytí prořízlo noční ticho. Stiles ztuhl. Ozvalo se druhé a hned za ním třetí. Tři. Tři vlkodlaci. To znamenalo celou Scottovu novou smečku. A Stiles by vsadil všechno, co měl i neměl na to, že to byl signál značící, že čekání je u konce. Stiles měl svůj náskok a teď byl čas na jejich zábavu.

Kdyby mu srdce už tak divoce netlouklo námahou, nejspíš by teď samou zběsilostí klopýtlo jen nad tou myšlenkou. Stiles neztrácel další vteřiny a začal se rozhlížet kolem.

Přestože žil v Beacon Hills celý život, nemohl říct, že by Rezervaci znal až tak dobře. Rozhodně neviděl každý její kout a většinou byl rád, když trefil na pár nejznámějších a turisticky nejnavštěvovanějších míst. Netušil nakolik mu rozhled bude co platný, ale nemohl víc než doufat.

Měl před sebou výhled dolů z kopce a napravo mezeru mezi stromy, kudy mohl vidět do dálky a na nebe. Krajina byla ve tmě zvlněná s několika výstupky a kopci vyššími než ostatní. Nebe z větší části zamračené a z části-

Oranžové? Oranžové! No jasně. Umělé osvětlení z města se odráželo na nebi. Takže město měl po pravé ruce, což znamenalo, že ten výstupek v dálce, nemohlo být nic jiného než Lookout Point. Což Stilesovi dávalo přibližnou polohu v severní čísti Rezervace. Haleovic starý dům byl na jihu, tudíž nad tím, že by ho hledal, vůbec nemělo cenu přemýšlet.

„Sever. Sever. Sever…“ mumlal si Stiles potichu, jak se snažil vypátrat v paměti něco, co by si o téhle části lesa pamatoval. Někde na severozápadě od města byl nemeton, ale moc daleko na to, aby se k němu dostal dřív, než ho ty bestie vyčmuchají. Potřeboval vodu a potřeboval ji rychle.

Stiskl víčka a pokusil se vybavit mapy, které viděl, ale nikdy si je pořádně neprohlížel. Nikdy neměl důvod proč. Teď ale nebyl čas toho litovat. Někdy přece musel vidět nějakou mapu severní části lesa. Rozhodně když- Další zavytí ho vytrhlo z přemýšlení. Bylo blíž. Určitě bylo blíž. Stiles neměl čas čekat na místě a pokoušet se vybavit si něco, co možná ani neměl v hlavě. Nemeton byl severozápadně a poblíž něj žádná voda nebyla. Když už měl tipovat, rozhodl se pro něco, kde ta šance byla snad větší.

Severovýchod byl výstřel řízený slepou nadějí, ale bylo to něco. Stiles se rozeběhl dolů z kopce. Nohy bolely jako nikdy a podle ostré bolesti při každém došlapu odhadoval, že nejspíš krvácí, ale ignoroval to všechno. Voda zakryje pach a zanechat v ní stopy je nemožné, navíc by studená voda měla zpomalit krevní oběh a s ním i krvácení, nehledě na to, že by měla otupit i cit a bolest.

Najde vodu a má šanci se z toho dostat.

Vlčí hlasy za ním se spojily do lovecké písně.

-----

Stilesovi ještě nikdy žádný zvuk nepřišel tak nádherný, jako když uslyšel šum vody nalevo od sebe.

A žádný tak děsivý jako přibližující se vytí.

Stiles viděl dost přírodovědných dokumentů o vlcích, aby věděl, že vlci loví potichu. Vytí nemá zastrašovat, je to komunikace. Jenže vlkodlaci nejsou vlci a tihle neloví pro hlad, ale pro zábavu. Dávají mu jasně najevo, že nemá šanci, tak proč by se namáhali s překvapivým útokem. To dodávalo jejich vytí obzvlášť hrůznou tóninu.

Už proto se dvakrát nerozmýšlel, než vkročil do vody.

„Do prdele!“ uteklo mu skrze zatnuté zuby. Jasně, čekal, že voda bude ledová, ale tohle bylo strašný. Musel se donutit udělat další krok. Vlastně se musel donutit neudělat krok zpátky. Jako by ponořil nohu do rozdrceného skla, a ne do vody.

Jenže to nebylo tak, že by měl ve skutečnosti na výběr, takže nakonec skončil po kolena ve vodě proklínající se za ten debilní nápad jít v noci do lesa, protože by bylo děsně cool vidět půlku mrtvoly. Tohle všechno byla jeho vina a on se za to vážně, ale vážně nenáviděl. Obzvláště ve chvílích, kdy hrozila blízká smrt jemu nebo někomu, koho znal.

Roztřesený s cvakajícími zuby se co nejtišeji ploužil vodou, zatímco se rozhlížel kolem. Bude to dost? Jak dlouho by měl jít vodou, než bude moct ven? A co když ho mezitím doženou? Potřeboval se dostat tak daleko, aby ho neslyšeli. Teď byl vážně naštvaný na Scotta, že s ním nikdy nechtěl vyzkoušet všechny ty „nepotřebný detaily“ jako například, jak daleko může někdo být, aby Scott slyšel, jak mu tluče srdce, a na Dereka, že mu to neřekl, i když to zaručeně věděl. Ten chlápek byl vlkodlakem od plínek, jasně že to musel vědět. Stiles by se vsadil, že se to dozvěděl ve vlkodlačí nedělní škole nebo v něčem podobném. Pokud si to nezjistil sám, protože i Derek kdysi musel být zvědavé dítě. Ať se ta představa zdála sebeujetější.

Stiles cítil, jak přestává cítit. A ne, ani v tomhle mu ta ironie neunikla, jen nebyl v náladě na to ji ocenit. Byl unavený, zmrzlý a řádně vyděšený, takže obyčejně radostné aspekty jeho života ho teď potěšit nedovedly. Jak se dral kupředu, jeho chorý mozek mu na pozadí mysli přehrával tu písničku, která ho pronásledovala při útěku od auta. Přišlo jim to vtipné? Viděli přebytek céčkových hororů a mysleli si, že hudební doprovod tomu všemu dodá šmrnc? Kdyby před nimi nemusel utíkat, aby si zachránil krk, řekl by jim, co si o tom myslí. Jak ubohé to bylo. A taky, že na skutečný život by se neměly aplikovat filmové triky. Bez ohledu na to, jak moc je ulítlý a kolik vlkodlaků se v něm vyskytuje.

S vyjeknutím zajel do studené vody až po prsa, jak mu podjela noha na slizkém kameni. „Kurva, to je studený!“ ulevil si potichu, jak se hrabal zpátky na nohy, zatímco se do něj opíral proud a vyváděl ho z rovnováhy. Možná se mu to jen zdálo, ale měl pocit, že za ten kus, co ušel, se proud stal silnějším a snažil se Stilese tlačit kupředu. Chůzi vodou to tak dělalo ještě nebezpečnější a paradoxně ho to nutilo zpomalovat, aby znovu neskončil na zadku.

Se zaťatými zuby se to snažil vydržet a ustát, ale fakt byl, že to opravdu bylo horší a horší s každým metrem. Stejně tak se začínala zvedat hladina. Nebo spíš svažovat dno a Stiles už měl vodu sahající do poloviny stehen. Mráz mu už dávno znecitlivěl kůži a prohryzal se mu skrze svaly až do kostí. Stiles se utěšoval tím, že se ještě pořád třese. Špatné to bude až ve chvíli, kdy přestane.

V další chvíli šlápl do prázdna a ztuhlé tělo nedokázalo reagovat včas, Stiles zahučel po straně do vody a voda mu okamžitě pronikla do pusy i do nosu. Cítil, jak jím proud smýkl po kamenitém dnu a táhl ho dál. V panice máchal rukama kolem sebe ve snaze dostat se na hladinu. Ale tma byla pod vodou ještě horší a Stiles nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Ramenem narazil do něčeho tvrdého, pravděpodobně do jednoho z balvanů, které vykukovaly náhodně z vody po celé délce potoka. Náhodou mu to ale poskytlo opěrný bod, když do zhrublého kluzkého povrchu zatnul prsty a nohama nahmatal dno. Konečně dostal hlavu nad hladinu a zalapal po dechu. Vzduch ho štípal na mokré kůži i v plících, jak hladově vtahoval.

To stačilo. Nemohl dál riskovat cestu vodou, bez ohledu na to, že nejspíš nedošel dost daleko, aby ztratili stopu. Otřesený a třesoucí se se za pomoci onoho balvanu prodral ke břehu, kde zaryl prsty do hlíny. Byl to vysoký příkrý břeh sahající mu po prsa, ale v dosahu rostly keře a několik mladých stromků, na které dosáhl, a díky kterým se dokázal přitáhnout.

Dovolil si tři vteřiny jen ležet a dýchat, zatímco se mu hlína lepila na kůži a pach zetlelých listů mu pronikal do nosu, ale pak se převalil na břicho, vyškrábal na všechny čtyři a ve finále se postavil. Potřeboval se zahřát, rozproudit krev – hlavně v nohou. Potřeboval se dostat někam, kde by měl šanci. Potřeboval-

Stiles se zastavil na místě a zaklonil hlavu. Mezi stromy viděl kousek temného nebe a jinak nic. Proč tohle vlastně dělá? Proč utíká? Nemá skutečný cíl, kde by byl v bezpečí. Nemá se kam dostat. Může jen utíkat, dokud ho nechytí. Okolo není nic, co by mu mohlo pomoct proti třem vlkodlakům. Nemá u sebe ani kalhoty, natož mobil nebo zbraň. Nemůže zavolat o pomoc. Nemůže se bránit. Může utíkat, schovat se a doufat, že zmrzne dřív, než ho najdou. Možná měl v tom potoce zůstat. Měl by to vzdát.

Zhluboka si povzdechl, protože to ve skutečnosti nebyla možnost. Pokud se mu něco stane, jeho otec to nepřežije. Tentokrát se ponoří do Jacka Danielse tak hluboko, že se zaručeně utopí. A Stiles by se radši propadl, než aby ho tu nechal bez boje.

Musí někam, kde nezanechá stopy. Někam, kde je skála a možnost se schovat. Kulhavým poloběhem vyrazil kupředu mezi stromy.

-----

Vytí přešlo ve vrčení. Stilesovi kapal do očí pot, píchalo ho v boku a lapal po dechu, který bylo téměř nemožné dostat až do plic v takovém množství, jaké potřeboval. Uvědomoval si, že zpomaluje, ale nebylo nic, co by s tím mohl dělat. Byl vyčerpaný.

Dohnali ho až příliš snadno.

Stiles slyšel praskot větví a dusot, jak kroužili kolem něj. Ten kruh se neustále zmenšoval, několikrát se mu dokonce zdálo, že zahlédl pohyb. To, co ho ale udržovalo v chodu, byl oheň. Zář, kterou zahlédl z kopce asi půl míle nazpět. Byla na skále před ním a Stilese zaplavila nadějí. Oheň znamenal lidi, lidé znamenali mobil, a pokud má opravdu štěstí, tak zbraně a auto.

Už to nemohlo být daleko. Sevřel pevněji silnou větev, o kterou předtím zakopl a rozhodl se vzít s sebou, protože to byla jediná zbrani podobná věc, kterou objevil. A baseballová pálka byla stejně zbraň, se kterou měl nejvíc zkušeností.

Stihl uhnout na poslední chvíli, když nad ním proletělo natažené tělo. Vrčení pod ním rozvibrovalo zem, jak klečel na všech čtyřech. Otočil se ve chvíli, aby viděl, jak se k němu blíží ruka s drápy a reflexivně ji srazil větví stranou. Druhé máchnutí se střetlo s hlavou, zářivě žluté oči se zavřely. Stiles se nezdržoval prohlížením, koho to vlastně trefil, otočil se a vyrazil původním směrem.

Jak se terén zvedal, Stiles funěl námahou, ale nezpomaloval. Uvědomoval si, že funguje čistě na adrenalinu, ale nebyl čas uvažovat nad tím, co se stane, až vyprchá. Drápal se vzhůru k převisu, na kterém podle všeho někdo tábořil. Někdo, kdo ho možná zachrání, a někdo, kdo s ním možná umře. Co to o Stilesovi vypovídalo, že neváhal a dovedl tři vyšinuté vlkodlaky přímo k někomu, kdo nejspíš ani netušil, že noční můry můžou být skutečné? Co za člověka Stiles je?

Ty myšlenky mu probíhaly hlavou, zatímco se zachytával prsty za pukliny ve skále a přitahoval se výš a výš k okraji, který ho dělil od vrcholku. Kus pod ním se ozvalo táhlé dlouhé zavytí. Znělo jako signál. Ale k čemu? Pravděpodobně k poslednímu úderu. Stilesovi došel čas. S výkřikem námahy se vytáhl vzhůru a přehodil jednu nohu přes okraj římsy. Slyšel, jak něco těžkého přistálo kus pod ním a drápy skřípající o kámen. Vyšvihl vzhůru i zbytek těla a ještě pořád napůl vkleče vyrazil kupředu. Před ním ale nebyl táborový oheň.

Kruh hořících pochodní široký dobrých dvacet stop oranžově plápolal na kamenné plošině, obklopující jedinou postavu. Stiles přimhouřil oči, zář ohně byla po tmě lesa oslnivá a oslepující. Zvuk za ním ho vytrhl z ohromení a on uviděl, jak se objevuje nad hranou římsy obrys.

Byla to reakce ze zoufalství, že se rozběhl směrem k nim. Netušil, co to má znamenat a netušil, kdo tam stojí, ale byl si jistý, že ať je to cokoliv, je to menší zlo než to, co je za ním. Nabral tu nejvyšší možnou rychlost, jakou na té krátké vzdálenosti mohl, ve snaze překonat hranici ohně, která mu možná mohla poskytnout bezpečí. Cítil žár plamenů na promrzlé kůži a i ten krátký kontakt z něj vydoloval bolestivý výkřik, jak proběhl příliš blízko jedné pochodně. Nohy se pod ním při dopadu podlomily a on ztěžka dopadl na kolena a dlaně. Než mohl vstát, na zem před něj dopadl malý kožený váček. Stiles vysíleně zamrkal, byl tak vyčerpaný, že se nezmohl ani na myšlenku.

„Ještě pořád tě můžou zabít,“ ozvalo se klidně, stěží slyšitelně přes Stilesův sípavý dech. Jako na povel se ozvalo vytí ze tří hrdel. Stiles se překulil víc do centra kruhu a hmátl po váčku. Ruce se mu třásly tak, že neměl šanci rozvázat provázek, který ho uzavíral. Namísto toho ho tedy skousl a prudce zatáhl. Do dlaně se mu vysypal černý prach a přes plameny pochodní se přeneslo obrovské černé tělo. Prach horského jasanu. Bariéra, která ho může zachránit.

Stilesova dosavadní úspěšnost při sesílání bariéry byla padesát na padesát. No, spíš možná třicet na sedmdesát. Rozhodně v tom nijak zvlášť nevynikal, ale v tenhle moment to bylo něco jiného. Tohle byla naděje; doslova svíral svoji záchranu v dlani. Vymrštil sevřenou ruku vzhůru a v poslední chvíli rozevřel pěst. Dal do té myšlenky všechno. Ochrana. Bariéra. Záchrana. Přežítpřežítpřežít.

V další chvíli přišel záblesk, následovaný tichým zavrčením. Stiles otevřel oči. Jen kousek od něj ho sledoval černý vlk s rudýma očima, bílé zuby vyceněné, než s nimi cvakl a otočil hlavu k druhé postavě.

Derek?

Stiles otočil hlavu na druhou stranu, kde se proti plamenům rýsovaly dvě postavy. Jedna s modrýma, druhá se žlutýma očima. Jackson a Isaac.

Co to do háje-

„Můžete jít,“ ozvalo se vedle Stilese. Konečně tak zvedl pohled vzhůru. Pod okrajem kápě viděl Idinu tvář, ale ona se nedívala na něj. Sledovala vlka, který kývl a odklusal ke svým betám. Všichni tři lehce přeskočili plameny a zmizeli. Stiles čekal, že teď přijde nějaké vysvětlení, ale Ida pouze obrátila tvář k převisu a zírala do tmy.

S každou ubíhající vteřinou si Stiles víc a víc uvědomoval, jak strašně ho všechno bolí. Místa na jeho těle, která byla odřená, zhmožděná i pulzující otevřené rány, ze kterých se šířilo pálení do okolní tkáně. Vyčerpáním se mu třásly ruce i nohy, přestože se o ně neopíral a jen ležel na zádech, zírající vzhůru a přerývavě dýchající ve snaze utišit pocit, že se brzy udusí.

V tichu noci bez pronásledování a paniky se zvuky ohně a jeho dechu zdály téměř ohlušující. Ostrý kontrast proti Idině nehybnosti. Přesto nepůsobila strnule, spíš jako by tu stála odjakživa. Jako by ze země vyrostla a byla její součástí, zatímco on ležel na zemi vedle jako vyvrhnutý přebytek, co nikam nezapadá. Co tu dělá? Co tohle všechno mělo znamenat? Byla to pomsta? Byla to-

Zkouška.

Stiles zavřel oči a olízl si rozpraskané rty. Zkouška. Samozřejmě, že po takové době, co čekal, kdy přijde, na ni zapomněl a v tu chvíli se objevila se vší parádou. Věděla to Lydie? Proto ho provázela ve škole těmi pichlavými, ale zvláštně spokojenými pohledy, jako by ho v blízké budoucnosti čekalo něco fakt nepříjemného? A on si myslel, že mu někde za rohem dá Jackson na budku. No, nespletl se. Jen předtím nečekal zážitek se základem na dobrých pět let nočních můr.

Lehce pootevřel víčka a přejel pohledem po Idině zahalené postavě. Neviděl ji od chvíle, kdy za sebou zabouchla dveře. Kdykoliv jindy by jejich shledání bylo trapné, Stiles by nevěděl, co říkat, nebo jak se chovat. Tahle situace ale paradoxně všechno dělala snesitelnější, protože Stiles přinejmenším tušil, jak se chovat.

Z toho, co věděl (co mu Ida řekla nebo si přečetl), zasvěcení muselo proběhnout za přesně daných podmínek. Všechno muselo být v naprosté rovnováze.

Znovu zvedl pohled k nebi. Přesná polovina měsíce najednou dávala mnohem větší smysl. Když se podíval za sebe, na horizontu, který Ida tak upřeně sledovala, viděl náznak světlejšího nebe. Modravě černá se tam pozvolna měnila v šedavě kobaltovou. Rozbřesk. Moment přesně mezi nocí a dnem. Nemohl být dál než hodinu, nejspíš ani to ne.

Stiles netušil, kolik času má na nabrání sil, ani co je další částí Zkoušky, ale byl si docela jistý, že má jen jedinou možnost, a to zůstat na místě a čekat. Nakolik vlkodlaci poslechli a odešli, je další věc, kterou nevěděl. Směl vystoupit z ochranného kruhu? Mohl přejít blíž k ohni, aby se přestal třást? Byť zima byla jen částečnou příčinou, vyčerpání mělo rozhodně svůj vlastní a větší podíl.

Po chvíli se převalil na bok a vyškrábal se na všechny čtyři. Možná nesměl překročit hranici kruhu, ale mohl se přesunout dost blízko k okraji, aby na něj dosáhlo trochu tepla sálajícího z malého ohně uprostřed mýtiny. Skrčený do klubíčka si třel rukama paže i nohy, aby se zahřál, zatímco praskot ohně odpočítával vteřiny a minuty plynoucí kolem nich.

Uhodilo ho to do hlavy jako baseballová pálka. Nedokázal zabránit chrochtavému smíchu, když mu to došlo.

„To byla nápověda, že jo? Ta písnička?“ zeptal se pobaveně, protože to bylo tak typický. Ida a její playlisty. Samozřejmě, že to byla nápověda. Teď když si ta slova zpětně přehrával v hlavě, bylo to jako podrobné zadání domácího úkolu.

Bylo to tak geniální, až to bylo úplně blbý. Jak na to měl sakra přijít, když ho někdo unesl, svlíkl a honil po lese jako podělanou srnku. To bylo tak absolutně pitomý, že mu ani nestačily slova.

Chtěl něco říct, ale namísto toho ztuhl, když se Ida pohnula a shodila si z hlavy kápi. Obrátila k němu pohled a čekala. Stilesovi okamžitě došlo na co a postavil se. Tlumeně zasténal, když narovnal záda a v levém koleni mu nepříjemně zakřupalo.

Když Ida poprvé promluvila, Stiles doslova zkameněl. Hrdelní, ale přesto melodické zvuky, které vydávala, mohl považovat za slova, jen díky pauzám mezi nimi. Nerozuměl jí ani ň.

Tohle nečekal.

Ať už se mělo dít cokoliv, jak měl reagovat, když netušil, co mu Ida říká?

Jenže ono se nezdálo, že by mluvila k němu. Oči přivřené, hlavu lehce zakloněnou vzad, jen tak, aby mohla stále bez problémů mluvit, recitovala jemu neznámá slova do prostoru. Přesto, Stiles by mohl přísahat, že už ten jazyk slyšel. Jasně, netušil, co se říká, ale troufal si odhadnout, že ta řeč je irština. Ida obyčejně mluvila anglicky, ale občas jí ujelo slovo, kterému nikdo nerozuměl, obzvlášť pokud byla naštvaná. Několikrát ji slyšel číst staré texty a měl slíbeno, že jakmile jeho latina bude přinejmenším obstojná, Ida ho naučí i irštinu. Možná ale měli začít tou, pokud se všechny důležité obřady a události děly za jejího doprovodu. Jak moc naivní bylo, myslet si, že angličtina převládla všude? Na Stilesovu obranu, byl Američan, a jak je známo, Amerika je střed světa, tudíž i angličtina je nejdůležitější jazyk. No a co, že to byl ignorantský názor. Jeho život byl mnohem snazší, dokud tu nepsanou zásadu všichni dodržovali.

Zoufale pátral v paměti po tom, co Ida odpověděla, když se ptal, jak se řekne ano, ne a jdi do hajzlu. Byl si jistý, že přinejmenším jedno z toho by mohl upotřebit.

-----

„Stilesi, soustřeď se,“ zamumlala Ida unaveně, když jeho pohled odvandroval k oknu. Už zase. „Tohle je důležité. Mohlo by se ti to hodit, dřív než si myslíš.“

Odfrknul si a zaklapl průvodce radami pro přežití v divočině. Beacon Hills bylo možná umírněnou verzí Sunnydalle, ale divočinou by to rozhodně nenazval. „Co čteš ty?“

Ida našpulila pusu a otočila další ze zažloutlých stránek. „Snažím se najít víc o covenech.“ Stiles vdechl pach starých knih a prachu a nakrčil nos. Co se výzkumu týkalo, měl radši internet než staré napůl rozpadlé kroniky.

„Pořád máš v hlavě ty čarodějky?“ zeptal se a přesunul se tak, aby jí viděl přes rameno. Když ale zaostřil na stránku, uvědomil si, že to byla zbytečná námaha. Shluky písmen nedávaly ani za mák smysl.

„Co to je?“

„Irština,“ odpověděla Ida, aniž by odtrhla pohled od stránky. „Vrať se k učení.“

Stiles se zaksichtil a opřel si bradu o Idino rameno. „Jak se irsky řekne ‚ne‘?“

„Neřekne.“

Sarkasticky pozvedl obočí. „Jasně.“

Ida se na něj kupodivu tentokrát skutečně otočila. „Vážně. Neřekne. Irština nemá samostatné ‚ano‘ a ‚ne‘. Odpovídá se vždycky celou větou a k ní se přidá zápor, když je třeba. Ale máme něco, co by se dalo připodobnit anglické verzi odpovědí ‚jsem‘ nebo ‚nejsem‘, což je tak blízko ‚ano‘ a ‚ne‘ jak jen se můžeš v našem jazyce dostat. Částečně by sis s tím vystačil.“

„A?“

„A co?“ zamračila se nechápavě.

„Jak se to řekne?“ vysvětlil Stiles netrpělivě.

Ida se usmála. „Táim a nílim. To první pozitivní, druhé negativní.“

„Táim. Nílim,“ zopakoval Stiles mumlavě s mizerným přízvukem. „A jak se řekne ‚jdi do hajzlu‘?“

Ida se rozesmála. „Go hifreann leat,“ odpověděla a Stiles se spokojeně zazubil, než se vrátil zpátky k té zbytečnosti. Možná se mu ta fráze bude hodit, ještě než se dobere k poslední stránce.

-----

Bylo překvapivé, jak moc zněla Idina řeč jako zpěv. Stiles slyšel Idu zpívat. Víckrát, než by si přál a ona opravdu nedokázala udržet melodii, ani kdyby ji vraždili. Teď se ale zdálo, jako by to nebyl problém. Možná to bylo tím jazykem. Netušil, co Ida říká, ale tušil, že to doopravdy není píseň. Přesto byla jistá melodie nepopiratelná.

Jeho pravé jméno ho zasáhlo do morku kostí a vytrhlo ho z myšlenek. Byly to roky, co ho naposledy slyšel. Jeho odpověď byla čistě automatická.

„Táim.“

Ticho, které se rozhostilo, bylo v ostrém kontrastu s praskajícím ohněm. Pak se Ida slabě usmála a kývla. Všechno jako by se kolem Stilese zostřilo. Hustá pachuť nejistoty všemu dodávala pocit naléhavosti. Jako kdyby stál na kraji římsy a něco ho vytlačilo až na její samý okraj. To, co bylo před ním, neviděl, byl to skok do nejistoty, a zpátky jít nešlo.

Idiny ruce se vynořily zpod pláště a ve světle plamenů se látka zatřpytila. Teprve teď si Stiles všiml, že její plášť není jednobarevný. Tmavou látku klikatily složité vzory, kličky a obrazce. Jak se pohybovala, odlesky putovaly po tenkých čarách, něčeho, co vypadalo jako zlato. A možná i bylo.

Stiles si uvědomil, že Ida v jedné ruce svírá bronzovou dýku. Ne svou. Tahle vypadala novější, neohlazená častým používáním, ale pečlivě naleštěná. Ida ji svírala za čepel. Stiles natáhl ruku a obtočil prsty kolem střenky. Ida dýku okamžitě nepustila a Stiles k ní zvedl pohled. Oči se jí třpytily a i jindy obtížně určitelná barva se stala nerozpoznatelnou. Roztažené zorničky je měnily v jámy prázdnoty, přesto naplněné významem.

„Íobairt,“ pronesla Ida zřetelně. „Foil.“ Potom pustila čepel a rozevřela ruku dlaní vzhůru. Kontrast vytvořený tmou a ohněm na kůži jejího předloktí osvětlil něco, čeho si Stiles nikdy předtím nevšiml. Tři tenké dlouhé jizvy. Téměř neznatelné a ukryté na spodní straně paže, ale teď vystupující jako jasné znamení.

Stiles pevně sevřel dýku v dlani a narovnal se. Ida roztáhla paže doširoka a Stiles poprvé jasně uviděl, že plášť zakrývá jen holou kůži.

Možná by ho mělo víc šokovat, že Idu vidí nahou, ale v tenhle moment, na tomhle místě, za blížícího se rozbřesku, s bronzovou dýkou v ruce, se to zdálo jako ta nejnormálnější věc, které byl za celý život svědkem. Umírněné plameny osvětlovaly bledou kůži prsou křižovanou jizvami i stejně zjizvená vyzáblá stehna, v kontrastu s nepoznamenaným vyklenutým břichem. Stiles by měl cítit rozpaky, ale jediné, co vnímal, byla moc, která z Idy vycházela.

Ta začala opět tiše promlouvat, oči zavřené, hlavu zakloněnou. Její hlas ale pomalu zesiloval, rezonoval prázdnou mýtinou, jako by nestáli v otevřeném prostoru, ale v akusticky dokonalé kapli. Když otevřela oči a zabodla svůj pohled do jeho, pronesla zřetelně a jasně: „Aer!“ A Stiles poprvé sjel ostřím po spodní straně svého levého předloktí. Kolem nich zavířil vzduch a plameny divoce zaplápolaly, jak se mu opřel do zad, obtekl kolem jeho trupu a zachytil krev kapající z čerstvého řezu.

Bylo to, jako by mu najednou někdo sebral deset hodin spánku. Tíha, která jako by mu doslova dopadla na ramena, donutila jeho kolena lehce podklesnout.

Ida začala znovu recitovat a pomalu zvyšovala hlasitost, dokud se její hlas nerozléhal, až se zdálo, že se Stilesovi pod nohama chvěje zem. Trvalo jen několik sekund, než si uvědomil, že to není jen dojem. Najednou bylo mnohem těžší udržet balanc a nohy se těmi otřesy doslova chvěly. „Talamh!“

Stiles jen tak tak dokázal dýku srovnat, aby byly řezy souběžné, když se před ním s hlasitým prskotem otevřela úzká trhlina a pohltila padající krev. Na okamžik se mu zamlžilo před očima, jak ho zasáhla nová vlna vyčerpání. Jako by mu něco kradlo energii přímo z kostí. Přímo z jádra, o kterém netušil, že ho lze dosáhnout.

Když se podíval na Idu, měla křečovitě sevřená víčka a hrudník se jí prudce zdvihal, jak začala znovu, potřetí, odříkávat tichá nesrozumitelná slova. Ruce neustále roztažené do stran se jí lehce chvěly, ale Stiles neměl energii zamýšlet se nad tím, co se děje s ní, protože se toho až příliš dělo s ním.

Cítil se, jako by do něj někdo udělal díru, a on teď vytékal do prostoru. Ne doslova, ale přesto se to zdálo reálnější než chvíle, kdy krvácel z opravdových hmatatelných zranění. A byl si docela jistý, že tenhle únik nedokáže zastavit tlakovým obvazem. Kdyby nad tím měl čas přemýšlet, nejspíš by se divil, proč ho ještě nepohltila panika, ale namísto toho znovu zvedl levou paži a přiložil dýku na kůži, jak Ida zvolala: „Uisce!“

Chladné kapky by jindy přinutily Stilese sebou cuknout, ale teď se mu to nezdálo jako něco, co by ho mělo vyrušovat. Sledoval, jak se voda spojuje do tenkých pramínků a odplavuje krev z otevřené rány. Jen z jedné. Jako by tekutina měla inteligenci a vybírala si cestu po ruce podle svého záměru.

Stilesovi se zatočila hlava, jak z něj unikla další energie, a na moment pod ním jedna noha opravdu vypověděla službu a on skončil na koleni v mokré trávě.

Déšť ustal téměř okamžitě. A jak pominulo prskání kapek střetávajících se s rozžhaveným dřevem ohně i hučení krve ve Stilesových uších, mohl slyšet, jak Ida lapá po dechu, jako by právě uběhla míli. Zvedl k ní vyčerpaný pohled a viděl, jak se chvěje. Její tvář byla mokrá, ale nedalo se říct, jestli potem nebo deštěm. Několik vteřin bylo naprosté ticho, přerušované jen zvuky jejich dvojího vyčerpání. Pak se Ida narovnala a Stiles se úspěšně vyškrábal do stoje, byť jeho ramena zůstávala skleslá a záda nahrbená.

Ze tří čerstvých řezných ran se šířilo pálení a štípání. Tupá bolest byla ale jen utlumeným pozadím pro vyčerpání a pocit vytěžené prázdnoty.

Ida se sehnula a vzala misku, které si doteď Stiles nevšiml, posunula ji od ohně před sebe a do druhé ruky sevřela svou dýku, která musela být hned vedle.

Stiles sledoval, jak si přiložila špičku bronzové zbraně k dlani a lehce ji rozřízla od jedné strany k druhé. V její tváři se nehnul ani sval, jako by to vůbec nebolelo. Nic ve srovnání s bolestivou grimasou, kterou měl Stiles na tváři od chvíle, kdy se poprvé říznul do paže. Díval se, jak si Ida do zraněné dlaně pokládá snítku jmelí obsypanou malými bílými plody a znovu se zpříma staví, misku svírající ve zdravé ruce. Pak podržela misku nad plameny, a zraněnou ruku i se jmelím nad ní sevřela v pěst. Šeptem nad ní recitovala další z litanií, které Stiles neznal a nerozuměl, zatímco krev smíchaná se šťávou skapávala do ohněm ohřívané kamenné misky. Podél jejího okraje byl špatně rozpoznatelný reliéf, ale Stiles dokázal určit lidské postavy propletené dohromady jakýmisi ornamenty.

Ida šeptala celou dobu, co krvácela, dokud nebylo dno misky pokryté krví do čtvrtpalcové výšky. Trvalo to dlouho. Stiles se pořád cítil neskutečně slabý, ale trochu ho konejšilo, že mu další síla neubývala.

Když se k němu Ida otočila, byl si docela jistý, že se cítí asi tak stokrát líp, než ona vypadá. Temné kruhy pod očima a bledá pleť, teď už s určitostí pokrytá potem, byly jasně viditelné v narůstajícím světle úsvitu. Přesto se na něj dívala naprosto jasnýma očima, když mu nabídla misku s krví. Ať už se to zdálo v tuhle chvíli jakkoliv přirozené, nic nemohlo Stilesovi zabránit, aby se mu neotočil žaludek, když ji přijímal. Věděl až příliš dobře, co se po něm chce, a nic to nemohlo udělat snesitelnější. S hlubokým nádechem si zvedl misku ke rtům a obsah vypil.

Příliv energie byl jako zásah bleskem. Elektrizující a bolestivý, jak na ni vyčerpané tělo nebylo připravené. Upustil nádobu a sevřel si rukama břicho, jako by snad mohl alespoň to ochránit před náhlým náporem spalujícího žáru, který se sežehl snad každou buňku v těle.

„An deartháir. An deirfiúr. An clann.“

A Stiles si uvědomil, že jí rozumí. Ne, neznal ten jazyk o nic líp než předtím, ale ta slova mu zněla v hlavě s jasným významem.

Bratr. Sestra. Rodina.

Zvedl k Idě zamlžený pohled, když ho něco přikrylo a skrylo jeho nahotu před světem.

„Odteď jsi jeden z nás. Už nemůžeš jít nazpět. Jen kupředu. Po našem boku.“

Stiles zamrkal ve snaze dostat slzy z očí.

„Vstaň.“

Stiles zatnul zuby a postavil se. Možná se mu to zdálo, že se bolest začíná umírňovat, možná si zvykal. Rozhodně se ale i přes ni cítil silnější než kdykoliv předtím. Ida vypadala pořád příšerně, když mu položila ruce na ramena a otočila ho čelem k východu. Nebe bylo zbarvené odstíny žluté, růžové a oranžové a těsně nad horizontem byl jasně znatelný okraj slunečního kotouče.

„První den tvého nového života,“ pronesla Ida tiše, ale i přes to to znělo obřadněji, než všechno, co od ní za tu noc slyšel. A co víc, Stiles to mohl cítit. Čistou pravdu jejích slov. Tohle byl začátek nového Stilese.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 47.:

8. N
26.10.2020 [16:21]

Pises uzasne a tak se ptam jestli nekdy bude pokracovani. Prosim prosiiiiim

7. Jana
12.02.2017 [16:01]

Další! Další! Další!

6. salimar
03.03.2016 [21:22]

Super poviedka. Bude pokracovanie?

5. Věra
23.05.2015 [8:59]

Tuhle povídku čtu už asi po 1000000000000000000tý a pořád se mi líbí! Emoticon Řekni mi prosím, že máš připravenej další díl! Emoticon Emoticon

4. Mišička
30.09.2014 [7:39]

Emoticon Emoticon

3. izzie22
28.09.2014 [23:38]

no popravde som sa tešila, čo všetko bude zahrňovať rituál ale nakoniec ma ani tak nenadchol ten ako Stilesov nahý beh cez les... Emoticon
škoda, že mi to prišlo také viac nútené ako spontánne písanie Emoticon Emoticon
Ale viem, že píšeš úžasne takže mi to určite vynahradíš nasledujúcou kapitolou Emoticon Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 28.09.2014 [15:09]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. pavla
28.09.2014 [13:47]

Chudák Stiles mě by v tom lese asi kleplo... Emoticon Btw skvělý popis jako bych tam byla Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!