OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 30

18.11.2023 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 196×

V následujících dvou dnech se prakticky nic nedělo. Kromě šerifčina neúspěšného pokusu vystopovat polohu Damonova či Stefanova telefonu se naše životy jevily až podezřele poklidné. Snažila jsem se zabavit úklidem domu a doháněním pro všechny ty tragédie upozaděných věcí do školy, ale svérázná mysl mi neustále připomínala, že čím déle otálíme, tím menší naději na přežití Salvatorovi mají. Ubíjelo mě to, nemohla jsem kloudně spát, či se soustředit na cokoli jiného. Strašně jsem je oba chtěla mít zpět v Mystic Falls, a Damona ještě blíž, nejlíp ve své posteli, odkud bych ho minimálně týden nepustila.

Zmučeně jsem zakňučela a co nejsilněji levou nohou kopla do boxovacího pytle, očividná ignorace problému ostatními mě dováděla k šílenství.

Tentokrát jsem zaútočila kolenem.

Všichni pořád dokola opakovali, že s jistotou nevíme, kam měli namířeno, jak je nebezpečné se vypravovat na záchrannou misi, a že by mně Everett beztak nedovolil opustit město ani na blbou školní exkurzi. Ačkoli jsem všechny argumenty považovala za oprávněné, touha s tím cokoli udělat, a přece jen něco podniknout mě zevnitř stravovala zaživa. Zlostně jsem tu houpací se sportovní pomůcku zasypala sérií úderů pěstmi, staženými pro větší efekt do boxerských rukavic. Dvěma bezhlavými ranami pravou dolní končetinou jsem si zajistila luxusní bolest v holeni, leč bylo mi to jedno. Napřáhla jsem se a vytočeně svému ve stropě zavěšenému „nepříteli“ uštědřila pravý hák. Ozývající se zaúpění materiálu mi nepřivodilo dostatečný pocit uspokojení, tak jsem to zopakovala.

„Začínáš být opravdu dobrá, až z tebe jde strach,“ okomentoval mé počínání uznale Alaric poté, co ztlumil vyřvávající rádio, pro samou zapálenost jsem si nevšimla, že vešel do místnosti. Přestala jsem před pytlem poskakovat na špičkách, což mi umožňovalo lepší synchronizaci při práci rukama, odfoukla si z řas uvíznutý pramen vymanivší se z vysoko vyčesaného culíku, pak jsem zuby rozepnula suchý zip na rukavici, kterou jsem si sundala za pomocí kolen, jimiž jsem ji pevně sevřela, a sáhla po lahvi s vodou.

„Dá se tím slušně odreagovat,“ pronesla jsem a pořádně se napila.

„To vidím. Víš ale, že jsem tady pro tebe, kdyby sis třeba potřebovala promluvit,“ připomněl mi prozatím stále náš opatrovník dobrosrdečně.

„O čem?“ hrála jsem hloupou, stála jsem k němu příhodně zády, tak to nebylo nijak složité.

„Já nevím, o čemkoli, co tě nutí takhle bláznivě řezat do toho pytle. O tom posuzování opatrovnictví, o hádce s Caroline… O Damonovi,“ navedl mě po menší rozvážné pauze na ono klíčové téma, které mezi námi kapánek viselo od toho momentu, kdy se Klaus stavil v penzionu a vycítil ze mě, s kým jsem strávila noc.

„Ona ti řekla, že jsme se nepohodly?“ zeptala jsem se vykolejeně, otáčejíc se k němu čelem.

„Jen něco naznačila, když jsme se potkali na obědě, o co konkrétně šlo, se nezmínila,“ odpověděl, načež se vyčkávavě opřel o bok Jeremyho fotbálku, jehož vrchní plexisklo jsem využívala coby odkládací plochu. Po letmém zvážení pro a proti jsem se mu rozhodla prozradit pravý důvod.

„Nebyla to úplně hádka, jen menší výměna názorů kvůli… Damonovi.“

Nevypadal překvapeně. Nejspíš by mu ta snadno vydedukovatelná příčina byla jasná i bez mého objasnění.

„Hm, nech mě hádat, Caroline ten váš vztah neschvaluje.“

„Přesně tak. Nehledě na to, že pořádně nevím, o jakém druhu vztahu se přeme.“ Nejistě jsem přešlápla a z rázu na něho nadějeplně upřela zrak. „Ty asi čistě náhodou nemáš nějaké poznatky, které bys mi ohledně téhle věci mohl poskytnout, viď?“ vyzvídala jsem, zda se mu upír během nějaké jejich pijatyky nesvěřil.

„Ne. Vlastně mi svým osobitým stylem nakázal, ať se do toho nepletu, takže na odpovědi, týkající se jeho citů, se budeš muset zeptat Damona, až se vrátí.“ Zklamaně jsem přikývla na srozuměnou. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč stále dokola zpochybňuji možnost, že by do mě byl skutečně natolik zamilovaný, aby z toho vzešlo něco víc než příležitostný sex. Asi za to neslo vinu to odloučení. Mrzutě jsem protáhla koutek a schovala obličej za ručník, jímž jsem si otřela zpocené čelo.

Jestli se vůbec kdy vrátí.

Jediné, čeho jsem se v danou chvíli mohla chytit, byl jeho slib, že mě nikdy neopustí. Upínala jsem se k němu jako tonoucí ke křehkému stéblu trávy.
„Mám-li být upřímný, Eleno, tak s tímhle vývojem taky nijak extra nesympatizuju,“ sdělil mi otevřeně svůj postoj. Opětovně jsem zamrkala, jeho slova mě zaskočila.

„Myslela jsem, že ho máš rád.“

„To jo, je to fajn parťák, když se potřebuješ ztřískat do němoty. Pokud ho něčím nenakrknu, většinou to i přežiju, ale Damon je… Damon. Nechci ti nějak výrazně kecat do života, ale nevidím zrovna rád, jak ráno polonahá vycházíš z jeho ložnice. Což platilo i u Stefana. Prostě bych tě radši viděl po boku někoho, komu bude za pár desítek let hrozit paradontóza a kornatění cév, jestli víš, jak to myslím.“

Chvíli jsem na dějepisáře jen němě zírala, zvažujíc, jestli si mám odfrknout či vyprsknout smíchy, nakonec ze mě vybublala jakási kombinace obojího. To, že pro mě chce normální život běžného teenagera, mi nebylo cizí, třebaže pro to nyní zvolil poměrně nezvyklou formu podání. Ano, některé aspekty mého života dvojnice bych s největší radostí oželela, leč potkání bratrů Salvatorových mezi ně nepatřilo.

„Chápu, kam tím míříš a jsem ti za tu péči vděčná, Ricu, ale s přihlédnutím ke sračkám, v kterých se momentálně nacházím, si k tělu nemůžu připustit žádného smrtelníka a vědomě ho vystavit nebezpečí, vždyť kolem mě zemřelo už tolik lidí,“ připomněla jsem mu smutně, kapitulovaně u toho rozhazujíc rukama.

Ani nechci.

„Já vím, máš pravdu. Cítím to stejně,“ přitakal po hodné minutě, kdy jsme si na vlně porozumění hleděli do očí. Na rozdíl ode mě, Alaric si tuhle cestu na hraně zvolil dobrovolně, za to jsem ho nesmírně obdivovala.

„Dík za pokec, půjdu si ještě zaběhat,“ oznámila jsem mu, zatímco jsem si sbírala věci a ze zvyku nezapomněla důkladně zkontrolovat telefon. Nikdo nepsal, ani nevolal. Když jsem ho míjela, uznale jsem ho pohladila po rameni.

Otírajíc si ledabyle osušené ruce do tmavých upnutých riflí vyšla jsem ze školních toalet a zamířila zpět do třídy. S vidinou cesty téměř přes celou chodbu jsem se útrpně zapitvořila, všechno mě bolelo, každý krok, sebemenší pohyb; za účelem vyplavit pekelným tréninkem ten pocit bezradnosti jsem si včera naložila víc, než na co jsem zvyklá. Přehnala jsem to a stejně to valný výsledek nemělo. Ještě, abych si tak uhnala svalovou horečku.

„Eleno!“ Otočila jsem se za neznámým hlasem, jehož majitele jsem po chvilce tápání přiřadila k jednomu z obránců fotbalového týmu. Znala jsem ho z onoho soustředění, z poslední akce, kde jsem působila jako roztleskávačka. Věděla jsem, že chodí o rok níž, jméno jsem si však vybavit nedokázala.

Zastavila jsem a s neurčitým ´čau´ čekala, až ke mně doběhne.

„Mám ti vyřídit, abys přišla hned do ředitelny,“ pověděl, přičemž si mě se zájmem prohlížel. Když jsem chodila s Mattem, byla jsem mezi jeho spoluhráči dost v kurzu, po nehodě na Wickery Bridge jsem pověsila třásně na hřebík a můj společenský život klesl takřka na nulu, tudíž jsem pro ně přestala být žádaná. Krátce poté, co jsem se vylízala z depresí, jsem potkala Stefana a stala jsem se pro ně tou, co chodí s naplaveninou a kolem které se motá ten starší týpek, což byl samozřejmě Damon.

„Ale za chvíli zvoní, máme psát test z literatury,“ odtušila jsem spíš pro sebe nenadšeně. Že by něco s Jeremym? Náhlou úzkostí se mi sevřelo hrdlo. Na to mladý sportovec jen netečně pokrčil rameny a poctivě se zakousl do jablka, kterým si dosud pohazoval v ruce.

„Vypadalo to důležitě, byli s říďou nějací dva chlápci... Už musím, tak se měj,“ řekl s plnou pusou, pak mě obešel a zapadl do dveří naproti.

Dva chlápci? Mohli by to být Damon se Stefanem? Pro rychlý nástup adrenalinu spolu s přívalem nedočkavosti jsem naprosto zapomněla na bolest ve svalech a splašeně chvátala do prvního patra. Zabrzdila jsem až před příslušnými dveřmi, na něž jsem se srdcem protivně nakvartýrovaným v jícnu netrpělivě zaklepala.

Tak dělej! popoháněla jsem v duchu vedoucího této vzdělávací instituce, zatímco jsem bojovala s nutkáním tam vtrhnout bez vyzvání, pravačkou jsem si drtila kloubky druhé ruky. Pro zamlžený mozek jsem ani na vteřinu nepomyslela na to, že audience u ředitele, který dozajista užíval sporýš ve velkém, nebyl styl upířích bratrů.

„Dále,“ ozvalo se konečně. Zbrkle jsem stiskla kliku a vrazila do místnosti, kde v křesle před masivním stolem k mému neskonalému zděšení seděl Everett. Se zklamaným výrazem, jež se neprodleně změnil ve vystrašený, jsem zůstala přikovaná na místě a s pootevřenou pusou sledovala, jak na mě přes rameno tajnůstkářsky mrkl.

„Pojďte dál, Eleno, a zavřete za sebou,“ oslovil mě majitel kanceláře. Se zrosolovatělými končetinami a třesoucími se prsty jsem vyhověla jeho pokynům, útěk v této fázi nepřicházel v úvahu.

„Dovolte, abych vám představil pana Derecka McKaye, právě veškerými platnými doklady prokázal, že je vaším bratrancem ze strany biologické matky. Rád by se ujal opatrovnictví na vás a vašeho bratra,“ oznámil mi tu šokující zprávu.

Teprve nyní jsem si všimla druhého muže, který se otočil a pokřiveně se na mě usmál. Zalapala jsem po dechu, to musí být nějaká hodně zvrácená noční můra.

„Ahoj, Eleno, těší mě, že tě můžu konečně poznat,“ promluvil hrubým hlasem. Ač mu mohlo být něco přes třicet, strhaná tvář s nepřirozeně našedlým odstínem a kruhy pod očima ho dělala starším. Navzdory snaze o opak vypadal sešle.

„My už ale opatrovníka máme, nechceme nic měnit,“ prohlásila jsem rozhodně.

„Jistě, pana Saltzmana. Bylo od něho šlechetné, že se vás po tetině smrti ujal, nicméně ho s vámi nepojí žádné příbuzenské pouto,“ převálcoval mé chabé tvrzení pádným argumentem.

„Ale…“

„Obávám se, že jste to špatně pochopila, slečno Gilbertová, posudková komise návrh schválila, všechny papíry už jsou podepsané. Tady pan Lockwood je právník, tak vám to může potvrdit,“ zadupal ředitel poslední zbytečky mé naděje.

„Ano, je to tak,“ zatrylkoval Everett, evidentně se tím divadlem skvěle bavil. Těžce jsem polkla a v obranném gestu na hrudníku zkřížila paže. Neměla jsem tušení, co mají za lubem, byla jsem však nezlomně přesvědčená, že se mi to nebude líbit.

„Děkujeme vám i škole za spolupráci,“ řekl Dereck, načež se natáhl, aby si s mužem za stolem potřásl pravicí.

„Bylo mi potěšením. A vám, pane Lockwoode, děkujeme za ten velmi štědrý sponzorský dar.“ Ahá, tak odtud vítr vane, ten zmetek si ho normálně koupil.

„Myslíte, že bychom si teď mohli s Elenou promluvit o samotě?“ upoutal ředitelovu pozornost bývalý kriminálník znovu.

Jestli ho ta žádost zaskočila, nedal na sobě nic znát, vlkodlakův autoritativní pohled ho zbavil snad kdesi uvnitř skryté váhavosti, se souhlasným přikývnutím se zvedl z otočné židle a opustil svou pracovnu.

Zkoprnělá strachem jsem se dívala, jak za sebou potupně zavírá, patrně ho takhle ještě nikdo nevyhodil.

„Překvapení!“ zvolal zničehonic Everett, až jsem polekaně vypískla. Hraným dojetím složil dlaně přes sebe, přiložil si je na srdce a odpovídajícím hlasem dodal: „Není nic hezčího než shledání s nově nalezeným členem rodiny.“

„Co má ta šaráda znamenat?“ našla jsem odvahu k vyřčení oné zásadní otázky, třebaže se ve mně nacházela jen malá dušička. Možná mi připíší body za statečnost.

„S tebou není žádná sranda, to asi nebude ten důvod, proč ti leží Salvatorovi u nohou.“ Při zmínce o mých ochráncích jsem sebou výrazně škubla, což oba rozveselilo. Hráli si se mnou jako kočka s bezbrannou myší.

„Dobře, přejděme rovnou k věci. Chci tvou krev, Eleno, potřebuju svou smečku trochu posílit, než se to vydám s Klausem skoncovat. Abych ukázal, že tě nepovažuju za pouhou krevní banku, nabízím dohodu. Tuhle kamarád Dereck na tebe bude dohlížet, sem tam ti odebere půl nebo litříček té mocné tělní tekutiny a ty na oplátku můžeš dál žit svůj život, bydlet s Jeremym, stýkat se s přáteli, studovat a stát se doktorkou, jak od malička toužíš.“ Oním výčtem aktivit mi dával najevo, že je informovaný. Nedělala jsem si iluze, že přes přátelský tón a zdánlivou možnost volby, je můj osud předem zpečetěn. Kdybych se zeptala, co by hrozilo v případě odmítnutí, nepochybně by začal jmenovat lidi, které bez mrknutí oka zabije, počínaje Jeremym.

„V čem je háček?“ vydrala jsem ze sebe rezignovaně.

„Tví přátelé se budou držet dál a nebudou do toho zasahovat. Jeden jediný pokus o intervenci a rozsápu tvého malého brášku na kostky na guláš, pokoušu Caroline a společně se budeme dívat, jak umírá v bolestivé agonii, Bonnie nabodnu na kůl a nechám sežrat vlky a pana Saltzmana, pro toho mám připravený epesní způsob smrti, tomu budu postupně uřezávat části končetin a házet je žralokům. Věděla jsi, že pomalé vykrvácení může trvat i několik dní?“ Z jeho řečí, psychoticky vypoulených očí, a především zapáleného hlasu se mi zvedal žaludek. Nepochybovala jsem, že nemluví do větru. Znenadání mi přišlo, že v místnosti není žádný vzduch, srdce mi divoce bušilo a točila se mi hlava. Neměla jsem daleko k omdlení.

Kde sakra seš, Damone?

„Přijímám,“ vydrala jsem ze sebe přidušeně. Zahnali mě do kouta.

„Výtečně! Věděl jsem, že jsi rozumná. Společně to zvládneme, všechno dobře dopadne,“ ujišťoval mě s planoucíma očima. Byl to magor. Měla jsem podezření, že trpí nějakou lehčí formou schizofrenie.

„Odpoledne se stavím pro první dávku, sestřenko,“ vyrušil mě z té zdravotnické analýzy krákavě Dereck, jež všemu dosud jen tiše přihlížel. Se svěšenými rameny jsem bezmocně přikývla. Oba muži se zvedli a chystali se k odchodu, když se Everett zarazil, přistoupil ke mně na vzdálenost sotva jednoho metru a soucitně mi položil ruce na ramena. Samou hrůzou se mi rozšířilo chřípí, těžko říct, zda ze mě vůbec půjde nějaká krev vycucnout, když jsem pořád pod takovým tlakem.

„Mimochodem, bojím se, že Salvatorovi už se ti nevrátí, měli takovou menší nehodu v dole.“ Na to konstatování zarmouceně stiskl rty do úzké čárečky, několik desítek vteřin pozoroval, jak ono odhalení proniká do každičkého nervu mého rozechvělého těla a doslova ho paralyzuje, nezmohla jsem se na nic, jen jsem tam stála a hleděla do jeho labilitou cukajícího koutku. Jakmile se dostatečně nabažil mé reakce, úlisně se usmál a rozverně mě cvrnkl ukazováčkem do nosu. Nevím, jak dlouho poté, co mě tam zanechali samotnou, jsem přimrzle trčela na jednom bodě, zírala do prázdna a nehty vší silou zatnutých pěstí zarývala do vnitřků dlaní.

Ačkoli jsem byla na pokraji sesypání, kdesi v hloubi duše jsem mu nevěřila. Přinutila jsem se k pohybu, vyšla na chodbu a s nepřítomným výrazem se vmísila mezi studenty spěchající na oběd.

Zbytek vyučování jsem absolvovala na autopilota, přestože jsem měla hlavu jako v mrákotách, furt dokola jsem si přehrávala ten podivný sen, co se mi v noci zdál. Byl to jeden z těch, u nichž si nejste jistí, jestli spíte nebo bdíte a po probuzení ve vás zanechá hluboký dojem. Nacházela jsem se v něm v jakési temné štole, odporně to tam smrdělo, nejdřív jsem nebyla s to určit, co to je, ale s narůstajícím časem mého pobytu to stále více připomínalo spáleninu a staré, zkažené maso. Ten pach byl natolik intenzivní, že mi znemožňoval se zaměřit na cokoli jiného. Potlačila jsem nutkání vyvrhnout večeři a snažila se zapojit ostatní smysly. Nic jsem neviděla ani neslyšela, ale vnímala jsem dusno, které mi po vzoru helmy připláclo vlasy na hlavu, a prach. Byl všude. Dusil mě. Už už jsem začínala propadat panice, když jsem to zaslechla, hlas, velmi slabý ale důvěrně známý hlas, jež bych vydržela poslouchat hodiny. Patřil Damonovi. Bylo to zvláštní, nevycházel z prostoru, rezonoval mi v hrudním koši. Nejdřív zašeptal mé jméno a pak mi řekl, ať vydržím, že za mnou přijde, ať to stojí cokoli. Potom to zčistajasna skončilo a já se probudila.

Řinčící zvonek, ohlašující konec hodiny, mě přiměl odtrhnout se od okna, z něhož jsem posledních pětačtyřicet minut zahloubaně koukala s hlavou podepřenou rukou ohnutou v lokti. Roztržitě jsem si začala uklízet věci. Cosi uvnitř mi našeptávalo, že to bylo něco víc než pouhý sen, a to mi dodalo odvahu čelit nadcházejícím událostem.

Podobna lvu zavřenému v kleci jsem pochodovala po obýváku a co deset vteřin pokukovala po hodinách na stěně. Jednoduše už jsem to chtěla mít za sebou. Jeremy ještě hodinu nebude doma, takže by to bylo ideální, ani by se o tom nemusel dozvědět. Sáhla jsem po sklenici s vodou a poctivě se napila, když se ozvalo hlasité zaklepání na dveře. Úlekem mi málem vyklouzla z ruky, postavila jsem ji zpět na stůl a šla otevřít. Na prahu stál Dereck, tvářil se otráveně, až nenávistně. Předtím ve škole se patrně silně přetvařoval. Bezhlesně jsem ustoupila a vedla ho do domu, kde jsem se usadila na gauč a poslušně si vyhrnula rukáv. Roztěkaně se z kapes jal vytahovat potřebné pomůcky, dezinfekci, jehlu a tři velké plastové ampulky, naštěstí vše zabalené ve sterilních jednorázových obalech. Když se proti mně usadil na konferenční stolek, ovanul mě závan levného alkoholu. Výborně, kromě trestance to byl ještě ochlasta.

„Už jsi to někdy dělal?“ zeptala jsem se, ač jsem si nebyla zcela jistá, zda chci znát odpověď.

„Vpíchnout do žíly, nebo vytáhnout ven, v tom není rozdíl,“ řekl se zvráceným úšklebkem, přitom po mně hodil zdravotnické zaškrcovadlo. Pak už jsem se na nic neptala, secvakla jsem sponu, utáhla pojízdný konec a párkrát zacvičila. Očividně to nebyl dobrý člověk. Surově mě čapnul za zápěstí a natáhl ruku, do ohbí loktu, kde byly žíly nejpřístupnější, ledabyle nastříkal bezbarvé antiseptikum, načež pomocí zubů začal trhat slisovaný papírový šev podlouhlého pytlíčku skrývajícího injekční stříkačku. Jakmile k ní přicvakl odběrovou zkumavku, odvrátila jsem hlavu a odevzdaně čekala. Bolelo to jak sviňa, ale snažila jsem to nedat moc okatě najevo, přece ve mně jen dřímala nějaká ta hrdost. Během odběru, o kterém nebylo pochyb, že byl dost neodborně proveden, jsem po něm zašilhala přimhouřenýma očima, nyní značně povadlé rysy, jež kdysi bývaly ostré, napovídaly, že nebýt jistojistě mnoha závislostí, býval by to byl velmi pohledný muž. Tiše jsem zaskuhrala, když mi z žíly vysloveně vyrval křivě zapíchnutou jehlu, čímž mi zajistil vyhlídku na ukázkovou modřinu. Duchapřítomně jsem si na místo přitiskla kapesník a přes bolest, proti vlastní vůli do očí vhánějící slzy, mocně zatlačila, jinak by ta stříkající krev nahodila dobrou polovinu místnosti.

„Tak zase zejtra, kočko,“ zapředl, nechutně u toho mlaskaje jazykem o patro.

„Cože?! To je moc brzo,“ namítla jsem vyjukaně. Sice jsem nebyla medik, věděla jsem však, že i tohle množství bylo přes čáru, natož pak další den znovu.

„Tak to abys moc neponocovala,“ hrubě se zasmál vlastnímu pohotovému vtípku, uklidil si nádobky po okraj plné tmavě rudou tekutinou a bez ohlédnutí odešel. Třebaže jsem byla ráda, že to proběhlo rychle a nemusela jsem se dlouho zdržovat v jeho přítomnosti, cítila jsem se strašně. Zneužitě, pošpiněně, zoufale bezradně. Převálcovaně. Otupěle jsem vstala na vratké nohy a vyšla ven na terasu, chladný večerní vzduch mě krapet probral z transu, zavřela jsem za sebou a pokračovala dál, poněkud prkenně jsem zdolala schody a po betonovém chodníčku se dostala až k silnici, kde bylo u obrubníku pořád zaparkované Damonovo auto. Ohnutím paže v lokti jsem si na vpich vyvíjela tlak kapesníkem, takže jsem pravačkou mohla sáhnout do přední kapsy kalhoty a vyndat klíče, které jsem nosila nonstop u sebe. Po odemknutí jsem bez rozmyslu zaplula na sedadlo řidiče. Neměla jsem v úmyslu někam jet, prostě jsem jen seděla a snažila se nasát jakékoli pozůstatky upírovy přítomnosti. Křečovitě jsem sevřela volant a zároveň na jeho vrchní části spočinula čelem.

Jestli jsem kdy potřebovala tvoje radikální řešení problémů, Damone, tak je to teď, promluvila jsem k němu v duchu. Pak jsem se nad tou bezvýchodnou situací rozbrečela, hráze se prolomily a já jsem řvala a řvala, až jsem se otřásala nekontrolovatelnými vzlyky. Bylo to očišťující.

Netušila jsem, jak jsem tam bulela dlouho, pálily mě oči, z kterých se řinuly hotové vodopády, o něco menší potoky mi tekly i z nosu, navíc jsem měla totálně zmáčená stehna. Když jsem se konečně uklidnila, narovnala jsem se, otřela si obličej do rukávu a stiskla na přehrávači příslušný symbol, následně jsem si opřela hlavu a dovolila klesnout těžkým víčkům. Z repráků mou rozdrásanou duši svlažil velmi melodický ženský hlas zpěvačky rockové psychobilly kapely The Creepshow.

And see it all ends up like this
Been run around knocked to the ground
And the end is coming quick
Well you didn't even get the chance to make a sound
So here you go again
On a path that never ends
Keep on traveling down the road to nowhere
You give they take
With all the choices that you make
Keep on pointing all the blame and it ain't fair
And it turns out hunnay
This ain't the road to nowhere

Stačilo málo a usnula bych tam, jemné zaklepání na okénko mě však vytrhlo z melancholie. Na ulici stál Jeremy a tvářil se rozporuplně. Na jedné straně se mnou soucítil, na druhou mu mé sílící city k vlastníkovi Camara nebyly právě po chuti. Dlouhým výdechem jsem se vrátila do reality a neochotně vystoupila.

„Jeremy, musím ti něco říct,“ prohlásila jsem odhodlaně, kynouc mu k domu.

***

Pomalu se probíral. Jako v předchozích asi několika tisících případech, pokoušel se po procitnutí ze smrti zapříčiněné udušením co nejrychleji rozpohybovat končetiny, aby se mohl prohrabat aspoň k pár douškům nějakého vzduchu a zůstal při vědomí. Navzdory bolesti, které mu po zasypání působily sutiny a těžká hlína, vši silou zatlačil do dlaní a obdobné úsilí vynaložil i u kolen. Bezvýsledně. Opět pocítil tu starou známou malátnost, nasvědčující, že má čas tak akorát na poslední pokus, než se mu dočista zatmí před očima, jež měl pro všechen prach a špínu stejně zavřené. Dopřál si zlomek vteřiny na zklidnění a zmobilizování veškerých zbývajících sil, potom se nanovo zapřel do končetin a přes varovné praskání v bederní páteři vyhrbil záda. Ozval se pro dřevo typický lámavý zvuk doprovázený tříštivým lupáním oddělujících se třísek. Zřejmě se mu podařilo zlomit jeden z do sebe zaklesnutých trámů, neboť záhy uslyšel tupé vrzání, jak uvolněný kus sjel níž, což mělo za následek značné uvolnění tíhy z Damonových lopatek. Nezaváhal, zatnutou pěst pravačky zabořil šikmo vzhůru do hlíny a k upírově neskonalé úlevě narazil na vzduchovou kapsu, s nadějí to zopakoval, když se mu konečně povedlo prorazit skrz a prostrčit nahoru i hlavu. Mocně se nadechl, ale množství prachových částic ho okamžitě rozkašlalo. Teď bylo důležité to neuspěchat, najít a vydolovat Stefana a vypadnout odsud.

Jenže neměl zdání, kde bratra v tý zasraný tmě hledat. Setřásl ze sebe minimálně metrákový nános bordelu a hřbetem ruky si pořádně protřel oči, přitom si na popálené pokožce popraskal oněch pár odolných mokvajících puchýřů, zlostně sykl bolestí, což rozpoutalo další záchvat kašle.

Tohle si někdo šeredně odskáče!

Zaměřil se na díky upířím schopnostem zesílený zrak a začal kolem sebe šátrat rukama, současně se po kolenou pomalu sunul kupředu. Musel být neustále přikrčený, aby se do vzniklé díry vůbec vešel. Kdyby mu aspoň tak tupě netepalo ve spáncích.

Po dlouhých minutách tápání, během něhož urazil pouze zanedbatelnou vzdálenost, mu přišlo, že vidí mihotání skomírajícího světla.

Jasně, helma.

Vydal se tím směrem, jelikož se dalo předpokládat, že poblíž bude i Stefan. Jakmile se chopil ochranné pracovní pomůcky, natočil připevněnou čelovku do prostoru a jal se jejím mizerným svitem podrobně skenovat okolí. Zatím nenatrefil na žádný východ; to vyřeší později. Obrátil se napravo, když si všiml čehosi, co matně připomínalo obrys polosedící postavy. Připlazil se blíž a k jeho nesmírné úlevě v té sesunuté hromádce skutečně rozpoznal Stefana.

„S-te-fane,“ zasípal zkresleným hlasem. Dolezl až k němu a posvítil mu do tváře. Vypadal, že opravdu tvrdě spí.

„Stefane!“ oslovil ho hlasitěji a hrubě s ním zatřásl. „Vzbuď se, sakra!“ Pro větší efekt mu uštědřil solidní herdu do ramene. To naštěstí zabralo, mladší Salvatore sebou nepatrně cuknul a s bolestným zaúpěním se zavrtěl, pak se s notně pokřivenou grimasou chytil za pravou dolní končetinu.

„Mo-je noha, m-mám ji zavalenou,“ odůvodnil svou dny neměnnou pozici. Damon nastavil třepotavý proužek světla na spodní část bratrova těla, ve zjevně dost nepříjemném úhlu byla rezatou traverzou přikovaná k zemi.

„Pomůžu ti, musíme pryč, je to tady zamořený sporýšem. Nejspíš byl i v tý náloži,“ oznámil mu, zatímco se přesouval k překážce znemožňující jeho jedinému blízkému příbuznému odejít. Zkusil ji nadzvednout, ale ani se nehnula. Pokus zopakoval, nicméně s totožným výsledkem.

Chce to nějakou páku.

Znovu se pustil do prohledávání toho malého prostoru, až konečně zavadil o něco, co by se mohlo hodit. Kus prkna. Vehementně ho zašprajcoval pod ten věznící předmět a opatrně zabral. Kromě Stefanova zuřivého funění to valný úspěch nemělo. Nastavil si lepší úhel a takřka se na vytrčené prkno pověsil. I tak se mu onen zavázející předmět podařilo jen trochu nadlehčit, několik málo centimetrů, což však umožnilo Stefanovi rozdrcenou nohu s nářekem vytáhnout.

„Díky. Kudy se dostaneme ven?“ zajímal se zadýchaně, když obhlédl situaci.

„Uděláme si východ,“ odpověděl sebejistě Damon, nato se demonstrativně doplahočil ke vzdálené muldě zeminy, utrhl svítilnu, kterou si vsunul do pusy, a s přispěním oné pokrývky hlavy začal odhrabovat hroudy různých velikostí. Věděl, že sebou musí hodit.

„Nechceš si dát chvíli pauzu?“ nadhodil po několika hodinách mlčení Stefan, nyní zastávající roli osvětlovače, poukazuje tím na bratrovu zjevnou vyčerpanost. Nemohl si pomoct, ale Damonova zatvrzelost ho fascinovala. Vždycky byl urputnější, odhodlaně si jdoucí za svým, za jeho zarytostí se však většinou skrývaly kruté úmysly, jako pomsta či bezcitná hra, jež ho měla dovést k tomu, co chce. Tohle bylo jiné, už celou věčnost neřekl jediné slovo a tvářil se vážně.

„Co tvoje noha, hojí se?“ reagoval otázkou.

„Pomalu. Chtělo by to krev, ta by proces uspíšila.“

„To tě musím zklamat, ten páreček veverek jsem si zapomněl zabalit,“ odfrkl sarkasticky. Docházely mu síly, měl hlad a dle stupně vysušení, které uvnitř pociťoval, tu trčeli několik dní, ke všemu žárovka povážlivě opakovaně zablikala, až zhasla nadobro.

„Do hajzlu!“ Naštvaně značně opotřebovanou helmu zahodil, aby se zase neprodleně pustil do jejího nalézání, rukama se mu to fakt dělat nechtělo.

„Co mobil? Já jsem svůj ztratil při výbuchu, musel mi vypadnout,“ snažil se být Stefan nějak nápomocen.

„Ten můj odešel do křemíkovýho nebe, víš jak, mezi ostatní kalkulačky. Ale na, vezmi si ho a pomoz mi s ním kopat,“ zaúkoloval ho, nehledě na bratrův stav. A tak tam vedle sebe seděli a v tichosti si klestili cestu na svobodu.

Damon pod zdánlivě klidnou vizáží běsnil, nesnášel, když neměl věci pod kontrolou, a tohle se mu vymykalo fest. Právě díky tomu vzteku byl schopen pokračovat, přestože měl všechny svaly v těle v jednom ohni.

„Počkej chvilku,“ zarazil ho Stefan náhle. „Nepřijde ti, že je slyšet voda?“

„Řeka,“ upřesnil to. Tentokrát již nenávratně odmrštil svoje provizorní dlabátko, lehl si na záda a nohama začal s novou vervou kopat do vykotlané „stěny.“ Po hodné desítce úderů se ozval ten božský zvuk sesuvu a nahromaděná hlína se konečně utrhla. Jenomže spolu s ní se utrhlo i podloží, což oběma mužům zajistilo divoký sjezd jako po skluzavce. Po vystřihnutí slušného počtu kotrmelců se rozplácnutí zastavili na kameny posetém břehu. Zatímco se Stefan z pozice na břiše pomalu soukal do sedu, Damon se s přimhouřenýma očima, jež si teprve zvykaly na denní světlo, vrávoravě postavil na zrosolovatělé nohy. Zběžně obhlédl utržené škody, bunda byla na dranc, na mnoha místech kusy koženky úplně chyběly, košili měl totálně zválenou a kalhoty zamatlané od bláta. Rozezleně si z předloktí odškubl cáry oblečení přiškvařené ke kůži a tím se dostal až na maso.

„Ááá, do PSÍ PRDELE! Už toho mám fakt dost! Přísahám, že toho chcípáka zabiju!“ zařval nepříčetně, přičemž ten nenávratně zničený svršek nasupeně odhodil do křoví.

„Bude mi ctí se přidat,“ okomentoval to mladší Salvator zúčastněně.

„Ten zmrd s náma tím kozáčkem kurevsky vyběhl,“ procedil skrz zuby nevrle, nevěřícně nad tou vzpomínkou zakroutil hlavou a bláznivě se zasmál, naprosto ignoruje čůrky krve stékající mu po pravé ruce a následné líně odkapávající na zem, kde bílé oblázky zbarvily do ruda.

„Jo, hezky to Everett přichystal, všechna čest.“

„Vsadím se, že mu tohle líbezný místečko patří. Deptá mě to přiznat, ale trochu jsme podcenili domácí přípravu, Stefe,“ pronesl, zatímco se starostlivě nakrčeným čelem hleděl na kopec za jmenovaným. Znělo to poraženecky. Pak se otočil a sklopil hlavu. „Jak seš na tom, můžeš chodit?“ zeptal se čistě pragmaticky, během toho se dopotácel k řece, namáhavě si dřepnul a ve studené vodě si omyl ruce i obličej.

„Snad,“ prohlásil Stefan po zhodnocení své zdravotní kondice.

„Fajn, tak pohni zadkem, musíme domů, Elena má trable,“ informoval ho Damon stroze, namáhavě se soukaje do své plné výšky. Přistoupil k němu a nabídl bratrovi pomocnou ruku, ten ji bez námitek přijal a nechal se vytáhnout do stoje.

„Když jsme odjížděli, byla v pohodě. Jak to víš?“ zeptal se zručný automechanik zmateně, jakmile ono konstatování zpracoval.

„Prostě to vím,“ odbyl ho, přičemž ho neodbytně táhnul za sebou.

„Prostě to víš? Jak, zašeptal ti to jeskynní skřítek?“ dožadoval se rozsáhlejšího vysvětlení Stefan, pajdající dva kroky za ním.

„Ne, řekla mi to sama. Hele, vím, že to bude znít divně, ale slyšel jsem v tý štole její hlas, říkala, že potřebuje… naši pomoc,“ zobecnil to po letmém zaváhání. Popravdě, nechápal, jak k tomu došlo, nabourat se někomu takhle na dálku do hlavy bylo prakticky nemožné. Pro upíra, natož pro člověka. Přesto si byl jistý, že té žádosti může věřit.

„Řekla ti to?! Jak by to asi udělala, předplatili jste si snad u operátora nějaký telepatický paušál?“ rýpal se v té záhadnosti bývalý rozparovač dál. Vidina jakéhokoli spojení Damona s Elenou se mu samozřejmě nelíbila.

„Nevím, možná nějaká bonusová služba za provolaný minuty, kterou tobě nedali, protože seš škrt,“ uzemnil ho kousavě, přičemž mu přes rameno věnoval pohled typu ´nechovej se jako kokot.´

Potom už nemluvili, každý zahloubaný nad významem onoho výjimečného úkazu, adekvátně k míře zdevastování kráčeli po proudu vcelku široké řeky. Stále obtížněji se pohybující Stefan bratrovi do zad zabodl zkoumavý pohled, byl si jistý, že mu Damon něco důležitého tají. Něco ohledně Eleny. Proto ta tolik vynakládaná námaha. Spěchal za ní. Tvrzení, že ho kontaktovala, věřil, a nedokázal se ubránit pocitu žárlivosti, kterou to v něm vyvolávalo. To on by měl být ten bratr se schopností komunikovat s ní napříč tisícům kilometrů.

„Hele, pojďme se domluvit co dál,“ vytrhl ho Damon z úvah, jakmile zastavil a obrátil se k němu čelem.

„Fajn. Myslím, že táhnout se na letiště je riskantní, mohli by to tam hlídat,“ vyřkl svůj názor Stefan.

„Souhlasím, navíc je to na druhý straně města. Takhle nemůžeme mezi lidi a na nákupy vážně nemám náladu. Navrhuju se nějak doplazit do přístavu, nakrmit se, ať se vylížeme z týhle bídy a schovat se na první nákladní lodi plující do Virginie. A pak si vychutnat neohlášený comeback do Mystic Falls.“ Z představy kvanta způsobů využití momentu překvapení se mu přes rty přehnal ďábelský úsměv.

Méně k pomstě se uchylující upír Damonův plán odkýval a s bolestí staženými mimickými svaly se opět rozešel. Když se mu ocitl po boku, zaskočeně zamrkal, neboť ho starší sourozenec chytil za zápěstí a přehodil si jeho pravačku kolem krku, poskytuje mu oporu a zmírnění omezení pořád nezahojené nohy.

„Že se chceš především vyhnout dalšímu leteckému zážitku?“ poškádlil ho ve smířlivém gestu Stefan, nad čímž se tmavovlasý suverén pobaveně uchechtl.

„Jop, vidina pohupování na vlnách otevřeného moře nějakého rezatého kolosu naloženého kontejnery mi vyloženě srovnala žaludek. Celkově nejsem fanda veřejné dopravy.“

„Ah, pro panáka bych vraždil,“ povzdechl si Damon, zády opřený o bok nerovného povrchu jednoho z nespočtu plechových kontejnerů, „o tomhle nesmíme jakživ nikomu říct.“ Jeho společník, jemuž v oběhu konečně kolovala krev dvou mladých námořníků, nedokázal přesně určit, zda bratr naráží na fakt, že vypadají hůř než bezdomovci, či se schovávají na lodi plné špinavých mořských vlků.

„Myslel jsem, že spíš,“ odvětil polohlasně, narážeje na fakt, že se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima už hodiny nevydal hlásku. Třebaže se jejich zranění rázem vyléčila, pro vyčerpanost z toho urputného kopání Damon stále vypadal poměrně žalostně.

„Nejde to.“

„Máme před sebou celkem dlouhou plavbu... Nechceš mi třeba náhodou něco říct?“ nadhodil Stefan ledabyle konverzačním tónem.

„Ani ne,“ přišla stručná odpověď.

„Hm, to jsem se asi spletl, měl jsem dojem, že jo.“ Nastala dlouhá odmlka, během níž vyznavač kvalitního bourbonu nepohnul jediným svalem. I když doopravdy chtěl, nedokázal mu to povědět. Ne teď. Ne takhle.

„Oukej, Stefe, tři pravdy,“ vyzval bratra snad po věčnosti, lenivě k němu stáčeje přimhouřené oči, „ty začínáš.“

„Uh, dobře… Když mi bylo sedm, omylem jsem rozbil otcův oblíbený hrníček a svedl to na tebe,“ vyšel na světlo světa s letitým tajemstvím. Na to si Damon pouze posměšně odfrkl.

„Jako bych to nevěděl. Otec mě tehdy tak zmlátil, že jsem nemohl dva dny chodit,“ informoval ho bez špetky zášti. Stejně by ta zaujatá čubka, matka, nedovolila, aby na jejího nejmilejšího synáčka vztáhl ruku. Tělesné tresty jeho mladšího bratra míjely.

„Promiň, tak moc jsem se ho bál, že jsem nemohl jinak.“ Nechal ono konstatování bez odezvy, místo toho si vyměnil natažené, u kotníků překřížené nohy, levou přehodil přes pravou a krátkým zapřením o ruce si upravil pozici, aby se mu lépe sedělo.

„Pamatuješ, jak jsme se potkali ve dvaačtyřicátým? V baru na Bourbon Street.“ Periferním viděním zaznamenal, jak Stefan přikývl, proto pokračoval: „Slíbil jsem ti, že s tebou pojedu na frontu, ale pak jsem se na nádraží neukázal? Tak jo, byl jsem tam, připravený s tebou odjet, ale Lexi mi to rozmluvila. Chtěla, abys to podstoupil sám, abys poznal smrt i z druhé stránky. Tvrdila, že bych tě demoralizoval a ztratilo by to ten správný účinek… Možná měla pravdu,“ připustil s odstupem času.

„Em, to jsem nevěděl,“ hlesl Stefan vykolejeně, překvapeně studuje bratrův profil.

„Jasně, že ne. Chvíli jsem tam stál a sledoval, jak se s postupně mizející nadějí rozhlížíš po peronu, pak jsem se prostě otočil a odešel.“ Na několik dlouhých minut mezi oběma upíry zavládlo tíživé ticho, vždyť se taky nejednalo o zrovna jednoduché informace na zpracování. Za život, trvající již přes století a půl, se vzájemně zklamali mnohokrát, tohle však bylo něco, co Damona neúprosně tížilo na hrudi. Oba se těmto retrospekcím vyhýbali, což jen přiživovalo tolik potlačovaný pocit viny.

„Dělá mi problém to vůbec vyslovit, ale byly chvíle, kdy jsem chtěl být jako ty,“ přiznal mladší Salvatore takřka zahanbeně, náhle shledávaje paže, v loktech odložené na pokrčených kolenou, za to nejzajímavější na palubě.

„To chápu. Kdo by kdy nechtěl?“ uškrnul se samolibě.

„Já to myslím vážně, Damone. Obzvlášť, když jsem se vylízával ze svých rozparovačských období, přál jsem si, abych byl stejně bezstarostný a bezcitný hajzl, který si umí jaksepatří užívat všechny výhody upírství.“ Následovala další pauza, vyplněná šploucháním a narážením vln do trupu lodi.

„Taky jsem ti pár věcí záviděl. To, že tě Katherine milovala a se mnou spala jen proto, že, co si budem, v sexu jsem nepřekonatelnej, lepší milenec. Za to jsem tě nenáviděl. Vždycky jsem si říkal, že si radši ukousnu jazyk, než bych to skutečně vypustil z pusy a podívej na nás.“ Pohrdavě si odfrkl, odlepil temeno od chladného kovu za sebou a zamyšleně si začal hrát s blátem zapatlaným prstenem.

„Pak je tu samozřejmě Elenina láska, žárlil jsem na tebe,“ pronesl tlumeně, aniž by zvedl zrak od onoho unikátního šperku. Pořád žárlil.

„Myslím, že svým způsobem tě Katherine taky milovala.“

„Hm, teď už mi to je fuk.“ Cítil na sobě bratrův zvídavý pohled, složil tedy ruce zpět do klína a vrátil se do původní polohy, s hlavou opřenou dozadu.

„Seš na řadě.“

„Dobře… Elenina láska je to nejčistší, čeho se mi v mém dlouhém, mnohdy mizerném životě dostalo. Moct ji milovat je víc než Boží odpuštění, je to ryzí blaženost. Spása.“ Damon nasucho polkl a těsněji k sobě přitiskl zavřená víčka, lépe by to nevystihl.

„Já vím, taky ji miluju.“ Ani tentokrát se na Stefana nepodíval, jeho znepokojený výraz si uměl dost živě představit. „No, všechny tvoje pravdy jsem už věděl, žádná novinka, takže jsem vyhrál. Do příště se polepši. Teď bych si přece jen chvilku zdřímnul.“

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 30: