OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 29

06.11.2023 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 162×

„Haló, pusinko, já si dám repete.“

„Pane, už jednou jsem vám říkala, že je před námi bouřka, hrozí turbulence, teď vám prostě nalít nemůžu,“ vysvětlovala mu trpělivě drobná blondýnka ve slušivé modré uniformě s decentním drdolem částečně schovaným v čepci stejné barvy a logem letecké společnosti vyšitým na pravé straně.

„Ano, to si pamatuju… Carlo.“ S důrazně povytaženým obočím dodal její jméno, jež zběžně přečetl z cedulky připnuté na hrudníku. „Bylo to těsně před tím, než se můj zadek začal smýkat v tomhle křesle jako v naolejované vaně. Myslel jsem, že to rodeo skončilo a já se konečně dočkám svého drinku,“ mluvil úsečným, napjatým hlasem; jednoduše si nemohl pomoci, aby při té vzpomínce nezarýval prsty hluboko do opěrek.

Mladá žena si ho přeměřila přimhouřenýma očima, očividně se rozhodovala, zda mu má sdělit pravdu, že to nejhorší je teprve čeká, či tomu černovlasému hezounovi raději opakovaně tvrdit, že je vše v nejlepším pořádku. Podmínky za okny boeingu vyřešily situaci za ni, letoun se opět lehce otřásl.

„Raději si zkontrolujte, jestli máte zapnuté pásy a snažte se nepanikařit,“ řekla oběma mužům s jakýmsi pokřiveným úsměvem, načež odcupitala za plentu do prostoru pro personál, odkud se ozývalo jen horlivé rachocení železných spon.

„A pak, že cestující jsou přednější. Říkám ti, ta by nás klidně nechala chcípnout,“ durdil se Damon nevrle, zatímco si se zamyšleným výrazem prohledával vnitřní kapsy kožené bundy.

„Kde to, sakra…“ Nedokončil větu, neboť odkudsi právě vytáhl plechovou placatku, z níž si pořádně zavdal.

„Jak se ti to povedlo propašovat?“ zajímal se jeho spolucestující, poklidně si pročítající ranní noviny. Blesky, ozařující co chvíli jinak apokalypticky zachmuřenou oblohu za schválně nezataženým okénkem, ho nechávaly chladným. Sice by mu zvednutí pravačky a sesunutí plastové clony, která by je odstřihla od vizuálních projevů bouře, zabralo asi tak dvě vteřiny, rozhodl se však svého staršího bratra trochu podusit.

„Jsme upíři, Stefane, máme jisté výhody a někteří z nás je i využívají. Nedáš si?“

„Ne, díky. Proč jsi mi vlastně neřekl, že se bojíš létat?“ zeptal se ho, když se vlivem silného větru ve vzdušném prostoru propadli o několik desítek metrů níž, a ze sedadla vedle se k jeho mnohonásobně zesílenému sluchu doneslo přerývavé nadechnutí.

„Já se přece vůbec nebojím, jsem jen znepokojen faktem, že to s náma hází ve stylu silikonovýho poprsí Pamely při zemětřesení, a navíc tu není žádný signál, takže nemůžu dát takhle narychlo před skonáním příkaz makléři k prodání akcií,“ odpověděl mu Damon značně sarkasticky, přičemž všemi směry zuřivě třásl telefonem.

„A nechceš se spíš čistě náhodou spojit s Elenou, s níž jsi za doby mé nepřítomnosti navázal jakýsi vztah podezřele se blížící k přátelství?“ překvapil ho svou přímočarostí Stefan, nezvedající zrak od evidentně poutavého článku zakoupeného plátku.

Na krátkou chvíli zavládlo ticho, přistižený se zaujatě obrátil na bratra a zběžně prostudoval jeho uvolněný profil. Netvářil se naštvaně, ukřivděně ani zrazeně, v oné poznámce však bylo cosi uvědomělého, poznal, že se mezi nimi něco děje a měl pro to pochopení, možná s podobnými obavami již odjížděl, či to po návratu obyčejně vycítil. Každopádně, věšet mu bulíky na nos bylo pod Damonovu úroveň, neměl to rád a nikdy to nedělal.

„Bravo, Dawsone, prokoukl jsi mě. Jen za to nedávej vinu Joey, to já jí sebral žebřík od tvé plakáty polepené komůrky,“ řekl s nečitelnou tváří nezvykle zaobaleně, připouštěje tím, že k jistému pokroku v jejich vztahu skutečně došlo. Vzhledem k nadcházejícímu úkolu mu nemohl povědět, že zatímco ho zachraňoval a následně se vypořádával s v sobě znovu probuzeným rozparovačem, on si získal Eleninu důvěru a náklonnost, vyspal se s ní, několikrát, vyznal jí lásku a de facto dvojnici utvrdil, že to s ní myslí smrtelně vážně.

„Tak lehký to mít nebudeš! Připrav se radši na Tohle je válka, protože já se jen tak nevzdám,“ odpověděl mu obdobně Stefan, načež do Damona zapíchl odhodláním sršící oči. Chvíli se jen mlčky měřili pohledy.

„To beru, laciný vítězství totiž bytostně nesnáším. Mimochodem, tos mě na tuhle debatu musel tahat až sem nahoru? Většinou vedeme podobný rozprávky, když mám na kahánku,“ ušklíbl se jedním koutkem.

„To odpovídá, přistáváme,“ oznámil mu letecky zkušenější pasažér.

Vskutku, letadlo začalo klesat a zem se výrazně přibližovat, až konečně bezpečně dosedli, což starší Salvatore, poměrně křečovitě prsty svírající nebohá boční madla, ocenil táhlým úlevným vydechnutím.

Poté, co se na edinburském letišti občerstvili dvěma mladými slečnami na záchodkách a Stefan se při tom naštěstí neutrhl ze řetězu, přestoupili na regionální aerolinku, jež je vyložila čtyři kilometry od Kirkwallu, cílového města.

„Everett mlel něco o dolech, v týhle díře jistě nebude složitý je najít. Poohlédneme se po informační tabuli a uvidíme,“ přemýšlel mladší z bratrů nahlas, přičemž se rozhlížel po okolí před letištní budovou.

„Hej, Stefe! Tenhle týpek prý ví, kde to je. Velmi ochotně nás tam hodí, nasedej,“ hulákal Damon deroucí se na sedadlo spolujezdce nové, sportovně vytuněné Hondy Civic s pihatým cucákem za volantem. Volaný nad svou zbytečnou snahou akorát protočil oči v sloup, poté vykročil k autu.

Cesta přes celé město trvala zhruba půl hodiny, během níž se modrooký upír bavil neustálým měněním stanic rádia, s žádnou nebyl spokojený déle než na jednu skladbu. Pak to vzdal a drze nahlédl do kastlíku, odkud bez dovolení vytáhl štos cédéček, kterými se bez valného zájmu začal prohrabovat.

„Co za sračky to vy mladý dneska posloucháte? Hochu, jestli s tím něco neuděláš, budeš panic navěky,“ obdaroval řidiče jednou ze svých moudrých rad, „nadupaná kára to nezachrání.“

„Náhodou, já mám holku,“ ohradil se mladík ovlivněný k rychlému odvozu za okrajovou čtvrť a sklapnutí ohledně stížností na manipulování s drahým přehrávačem.

„Tak tu bych rád viděl, vlastně ani n- Ale podívejme, nakonec to s tebou zas tak marný nebude,“ prohlásil Damon povzneseně, vyndal disk z pouzdra a zasunul ho do mechaniky. Zakrátko se vozem rozezněly úderné tóny kytar rockové kapely Skillet, ideální výběr pro tuhle ošemetnou misi.

„Do háje, orvu si v těch rigolech všechny spoilery!“ stěžoval si ten chudák nešťastně, když mu tmavovlasý spolujezdec řekl, ať odbočí na neudržovanou prašnou polňačku.

„Příště si kup Hammera. Tady nám zastav, pak to zaparkuj támhle v tom křoví, dobře, za tím křovím, toho laku je mi taky líto, a počkej na nás, zrzoune. Pokud se nevrátíme do čtyřiadvaceti hodin, můžeš si jet po svých,“ přikázal mu Damon a při vystupování ho drsně poplácal po rameni. Dál pokračovali pěšky.

„Zřejmě se zde pořád maká,“ okomentoval Stefan zvuky zbíječek, jež k nim kvůli lámání se o stěny černého mramoru doléhaly se zvláštní ozvěnou. Uprostřed ohromného prostranství se za léta dolování vytvořilo jezero nahromaděné vody, na jejíž hladině se zrcadlily svahy obsahující ve spodních vrstvách ceněný tmavý vápenec.

„Počkat, nemělo to být opuštěný? Musíme si dávat pozor, Elena s tou pastí nebyla daleko od věci,“ polemizoval si pod vousy při chůzi k otevřené bráně, sestávající ze sbitých prken do tvaru nyní již značně rozklíženého obdélníku, vyplněného pletivem s velkými čtvercovými oky; identický materiál byl použit i na natažení provizorního plotu, jež měl zamezit nepovolaným osobám ke vstupu na soukromý pozemek. Daný zákaz byl vyveden i na několika podél cesty do země zatlučených cedulích, které okázale ignorovali.

„Heleďte, tady nemáte co dělat!“ zařval na ně postarší a totálně zaprášený muž ze skály.

„Jsme z pojišťovny, hledáme někoho, kdo tu pracuje nejdýl!“ zavolal milovník drahého pití nazpátek a na společníkovo tázavě nakrčené čelo pouze pokrčil rameny.

„Improvizuju,“ naznačil mu němými ústy.

„Aha, to jděte za předákem, ten v oranžový helmě!“

Udělali, jak jim bylo řečeno a měkkým, rozježděným blátem, jež po sobě po dešti zanechaly těžké kamiony, se prodírali k malé plechové buňce postavené na špalkách.

„Co chcete?! Sem nikdo nesmí!“ ječel na ně zmiňovaný muž stojící venku u stolu již z dálky.

„To jsem nevěděl, že jsou Skoti ze všeho hned vynervovaní, už se Williamu Wallaceovi ani trochu nedivím. No jo, jo, hodlám ho otestovat, klídek,“ dodal, jakmile se na něho bratr významně podíval.

Přistoupil k podsaditému chlápkovi blíž a upřeně se mu zahleděl do tmavých zorniček.
„Zatancuj kozáčka,“ přikázal mu tónem opředeným potlačovaným smíchem.

Zaměstnanec se na okamžik zarazil, pak odložil štos papírů dřímajících v pravačce, zkřížil ruce a jal se srandovně vyhazovat krátkými nožkami, přičemž si pobrukoval známou ruskou melodii, ač neznal jediné slovo.

„Vážně k popukání! Pobavil ses, teď to převezmu já. Co víš o dřevu z bílého dubu?“ zeptal se Stefan rovnou udýchaného tanečníka.

„Máme ho složený v jedný nepoužívaný šachtě.“

Oba návštěvníci si vyměnili nadějeplné pohledy.

„Je ti známo, k čemu slouží?“ pokračoval bývalý rozparovač.

„Ne.“

„Ví o tom ještě někdo?“

„Kromě mě a majitele ne, ale ten se tady moc často neukazuje,“ odpovídal strojeně valibuk.

„Výborně, nepozorovaně nás tam zaveď.“

Nadřízený ostatních důlních dělníků se vydal směrem k hoře, dle pokynů se držel mimo zorné pole pracovníků a vedl je po stěží patrné pěšině. Pomalým tempem obešli skálu a vyšplhali se do třech čtvrtin kopce, kde se zastavili u kulatého dřevěného poklopu lenivě zarůstajícího trávou.

Damon se sehnul a mocným trhnutím víko otevřel, čímž způsobil menší prašný gejzír vytrysknuvší po vyrovnání tlaku.

„Je to bezpečný?“ zeptal se, pro všechny případy sebral velký kámen a s nastraženýma ušima ho vhodil do průrvy. O chvíli se ozvalo očekávané zadunění nevěstící život ohrožující hloubku.

„Mělo by, ale spoustu let se dolů nikdo nevypravil. Býval tu žebřík, asi uhnil,“ dostalo se mu upřímné odpovědi.

„Nějak se mi to nezdá. Proč by to dřevo někdo ukrýval zrovna sem?“ vyjádřil své opodstatněné pochybnosti zastánce živočišné stravy.

„Než se tu začalo těžit, tyhle stromy rostly všude po skalách,“ informoval je předák. Damon se do té temné džuzny taky nijak zvlášť netěšil, ale chtěl mít tuhle otravnou honbu za zbraní na Původní co nejdřív za sebou, bylo mu proti srsti nechávat Elenu doma prakticky bez ochrany.

„No, nápadně to připomíná vchod do Mordoru, leč budiž. Až po vás, pane Frodo,“ pronesl s galantním gestem a těsně před skokem Stefanovi na hlavu napařil helmu s čelovým světlem, kterou netečně odcizil jejich průvodci.

„Vede odsud i jiný východ?“ otázal se, když s mužem osaměl.

„Ano, z druhé strany, od řeky.“

„Fajn, tak mazej ke svým povinnostem a o tomhle ani muk.“ Dvěma napnutými prsty mávnul od spánku do prostoru na pozdrav, načež se po nohách vrhl do zatuchlinou zapáchající tmy.

Jakmile pevně dopadl na chodidla a rozhlédl se po noře, seznal, že je něco setsakramentsky špatně. Mimo hnilobného odéru byla šachta, neobsahující téměř žádný kyslík, zamořena ještě čímsi obtížně identifikovatelným.

Hřbetem dlaně si zacpal nos a sledoval Stefana, jenž právě o něco zakopl. Kužel světla z vypůjčené helmy osvítil vyschlá těla napůl zasypaná v hlíně.

„Co to, sakra-?“

Dotěrné skřípění je přinutilo se otočit a zděšeně vzhlédnout. Zbývající mezerou u zavíraných dvířek na vteřinku zahlédli podlý obličej chlápka, který je k místu dovedl, načež je zahalila tma a další vlna zvednutého prachu. Oba se zuřivě rozkašlali.

„A do prdele! Utíkej!“ zakřičel Damon, když po protření očí spatřil červené světélko značící aktivovanou nálož ve stropě. Ani jeden na nic nečekal, ve chvíli, kdy super rychlostí vyrazili kupředu, se ozval výbuch bortící vše kolem.

***

„Tohle je zlý, Bonnie,“ okomentovala jsem stručnou zprávu z faxu, do níž jsem stále jaksi zařezaně hleděla, nebyla jsem s to se od ní odtrhnout. Jako bych doufala, že čím déle do ní budu civět, tím mírnější se její obsah stane.

„Já to nechápu. Znamená to, že v případě Klausovy smrti zemřou i Katherine, Damon, Stefan, Caroline a Tyler?“ ujišťovala se kamarádka nevěřícně.

„Jo, přesně tak,“ potvrdila jsem ten devastující ortel, „všichni, koho za svůj předlouhý život stvořil.“ Konečně jsem se odtrhla od textu a s hrůzou v očích se na ni podívala, vypadala stejně zděšeně.

„Měly bychom to říct Caroline…“

„Zajedeme za ní hned, cestou jí zavolám.“ Souhlasně jsem přikývla, odložila papír svrchu na přístroj, aby si ho Alaric všiml, a vyšla za ní na chodbu, kde jsem ukryla náhradní klíč na původní místo, pak jsme chvatně seběhly schody a naskočily do Bonniina auta.

Blonďatá upírka to naštěstí zvedla na druhé zazvonění, nadto z tréninku mířila zrovna domů, takže jsme ji nemusely nikde pracně nahánět.

Během jízdy jsme toho moc nenamluvily, každá jsme byla hluboko ponořená ve vlastních pochmurných myšlenkách. Uvažovala jsem nad tím, jestli Everett o tomto zásadním faktu ví a neštítil by se pro svůj záměr obětovat pokrevního příbuzného. Pravděpodobně by nehnul brvou. Byl to bravurní plán, poslat Salvatorovi pro dřevo z bílého dubu, nechat je odvést špinavou práci a zamordovat původního, čímž by se nakonec zbavil všech najednou. Pokud se vůbec nějaký špalek z toho vzácného stromu někde skutečně nachází a ta výprava nebyla od začátku lest… Nevěřila jsem mu a nešlo mi na rozum, jak na tuhle dohodu mohli Stefan s Damonem kývnout. Měla jsem z toho špatný pocit.

„Už je to mezi vámi s Caroline lepší?“ zeptala se, když jsme vjížděly do ulice, kde zmiňovaná bydlela. Zřejmě by ráda předem věděla, na co se má připravit.

„Ne, ale to je teď vedlejší,“ odpověděla jsem bez jakékoli známky nevraživosti. Od té hádky na školních toaletách jsme spolu nemluvily, nešlo ani tak o to, že bych to nechtěla urovnat, spíš nějak nebyl čas. Navíc jsem netušila, jak mám obhajovat to „něco“ mezi mnou a Damonem, když jsem pořádně nevěděla, co to je, a kam se to bude ubírat. Do plnohodnotného vztahu to mělo bohužel daleko, nicméně o obyčejnou postelovou záležitost se taky nejednalo, vždyť mi včera řekl, že mě miluje!

Táhle jsem nosem nasála vzduch a srovnatelně soustředěně ho záhy vyfoukla pusou, neboť jsme právě parkovaly na příjezdové cestě za autem kapitánky roztleskávaček. Vystoupily jsme a zamířily ke vchodovým dveřím, kde Bonnie zazvonila na zvonek. Zanedlouho jsme hleděly do Carolininy zatvrzele uražené tváře. Paráda.

„Čau,“ pozdravila stroze.

„Ahoj, máme nějaké neodkladné novinky. Můžeme dál?“ ujala se slova nadmíru talentovaná dědička Bennetovic čarodějných schopností.

„Jasně, pojďte.“ Tentokrát to znělo smířlivěji, ustoupila a nonšalantním gestem do prostoru rozpřažené levačky nás pozvala dovnitř.

„Tak o co jde?“ vyzvídala upírka poté, co jsme se usadily na pohovku v obýváku. S na prsou založenýma rukama postávala před konferenčním stolem a rozmrzele podupávala nohou.

„Přišly jste mi říct, že tvůj miláček Damon vymyslel další skvělý plán na zabití Klause, o kterém jste se opět nenamáhali mě informovat?“

Nejdřív jsem se ošila, jako bych najednou dosedla na nastražený špendlík, pak jsem však ve snaze zůstat v klidu dlouze vydechla.

„Caroline,“ napomenula ji Bonnie káravě.

„Ne, přišly jsme ti říct, že jeho sprovození ze světa by znamenalo smrt i pro vás. Pro všechny, kteří pochází z Klausovy krevní linie,“ vybalila jsem to na ni bez okolků, což, jak jsem předpokládala, odvedlo její pozornost od toho ožehavého téma. Chvíli na mě zmateně zírala, pak si dlaněmi uhladila ledabylým dojmem kulmou natočené vlasy dozadu a s odmítavě staženými rysy zakroutila hlavou. Po utvrzujícím přikývnutí naší magií disponující kamarádky se zhroutila na jedno z křesel.

„Ale jak-?! Víte to jistě?“

„Obávám se, že Alaricův zdroj je dost spolehlivý,“ pohřbila jsem veškeré její naděje na scénář s dobrým koncem.

„To, že Stefan zmařil celou akci, nezachránilo jenom Damona od hybridů, vlastně tím nevědomky zachránil vás všechny, včetně sebe,“ dodala jsem, z nějakého důvodu jsem považovala za důležité tuto skutečnost zmínit.

„No, to bych mu asi měla poděkovat,“ hlesla roztržitě, pořád tu jobovku těžce zpracovávala. Možné následky našich nedávno podniknutých kroků nad námi visely asi jako prozření, že přes veškeré vyvinuté úsilí se nevejdeme do vysněných šatů na pomaturitní ples.

„Nejsem si jistá, jestli k tomu budeš mít ještě někdy příležitost,“ zamumlala jsem skepticky. Poté, co zmateně nakrčila čelo, jsem se pustila do vysvětlování: „Odletěli s Damonem na nějaký skotský ostrov, kam je poslal Everett pro dřevo z bílého dubu. Dohodli se s ním, že tam zajedou, on mě na oplátku nechá na pokoji a zařídí, aby na mě nemohl ani Klaus.“ Jakmile jsem to dořekla, na mysl se mi samovolně vkradlo asi tak tisíc možných variant, jak se to mohlo zvrhnout. Čím dál víc jsem vsázela na svou intuici, že se mí dva ochránci ocitli v předem dobře promyšlené pasti.

„Cože?!“ vykřikla Caroline s očima navrch hlavy.

„To ještě o tom s Klausem samozřejmě nevěděli. Osobně se přikláním k tomu, že Tylerův vlkodlačí strýček to měl od základů pěkně nalajnované a poslal je tam, aby se jich zbavil. Neměli odjíždět. Mám o ně strach…“

„Pořád se neozvali?“ zeptala se Bonnie empaticky. Na to jsem pouze negativně zavrtěla hlavou, načež jsem se lokty opřela o kolena a schovala obličej do dlaní. Bála jsem se o Stefana, ale z představy, že ztratím i Damona mě jímala čirá hrůza.

„Jak na něco takového mohli přistoupit? Vždyť to je šílený,“ zalkala blondýnka bezradně. Bezhlesně jsem pokrčila rameny. Nešlo mi to na rozum, nepochybovala jsem o tom, že mu Damon nevěřil, byl to ten nejchytřejší „člověk,“ jakého jsem dosud poznala, měl bravurní nápady a uměl skvěle improvizovat, přece by nenaletěl nějakému páchnoucímu psovi od Lockwoodů.

„Nevím, nechápu to,“ vydrala jsem ze sebe přiškrceně. Byla jsem zoufalá. Nesnášela jsem tu nejistotu.

„Zkusím jim zavolat,“ prohlásila jsem rezolutně, vyndala telefon, otevřela výpis volání a se staženým hrdlem klikla na jméno staršího Salvatora. Vyplnila se má neblahá předtucha, žena v aparátu mi oznámila, že volaný účastník není momentálně dostupný. Polohlasně jsem zaklela a jala se v seznamu kontaktů hledat Stefanovo jméno, mezitím mezi kamarádkami probíhal dost depresivní rozhovor.

„Myslíš, že Everett to ví? Že jsme odkázáni na Klausův život?“ polemizovala Caroline tlumeně.

„Hm, moc bych ho nepodceňovala,“ odpověděla Bonnie téměř s omluvným výrazem.

„Proč by ale posílal Eleniny hochy pryč, aby je zlikvidoval někde bůhví kde, když to může potom udělat s námi při jednom? To nedává smysl,“ rozčilovala se upírka, naklánějící se k přítelkyni přes boční opěrku.

„Jestli nějak dočasně pořídí vyautovat Klause, bude ji mít celou pro sebe, nebudou se mu plést do cesty…“

„To se mu možná už povedlo. Tyler mi včera poslal textovku, že musí něco zařídit mimo město, ale že pracuje na zlomení toho pouta. Prý mi všechno vysvětlí, až se vrátí. Asi budou někde spolu.“

„To není dobrý.“

To ku*va není!

S nepořízenou jsem mobil bezradně odhodila na sedadlo vedle, pokrčené nohy si přitáhla k hrudníku a pod tíhou bezvýchodnosti si roztažené prsty zaklesla do vlasů.

„Oba telefony jsou hluchý,“ oznámila jsem jim zjevně viditelný fakt, „určitě se jim něco stalo.“ Nyní jsem o tom byla přesvědčená, plně jsem vnímala, jak se mi ta zhmotňující předtucha rozpíná na hrudi, kde se usazuje, stylem obřího balvanu utiskuje vnitřnosti a brání mi volně dýchat.

„No, aspoň si nebudeš muset vybírat mezi dobrým a zkaženým bratrem,“ utrousila jedovatě Caroline. Patrně ji to okamžitě zamrzelo, neboť se, ještě než ji Bonnie probodla nesouhlasným pohledem, zatvářila lítostivě. Možná se chystala i uznat, že přestřelila, já jsem jí však rozhodně skočila do řeči: „Já už jsem si vybrala.“ Ten pocit neschopnosti cokoli podniknout mě ochromil natolik, že jsem neměla ani sílu být naštvaná.

„Měla jsi pravdu, jsem do Damona zamilovaná,“ připustila jsem lehce.

„Ne! Ne, to rozhodně nejsi. Ty přece miluješ Stefana,“ pokoušela se mě poté, co na kratičký okamžik beznadějně zavřela oči, přimět přehodnotit ono šokující konstatování. „Kam se podělo to ´vždycky to bude Stefan?´ Nebo jsi to s ním nadobro vzdala?“

„Co? Jistěže ne!“ ujistila jsem ji vehementně o opaku. „Chci mu pomoct překonat tohle ripperské období, ale Damon mě přemluvil, abych to tentokrát nechala na něm, chce mu oplatit to, že ho zachránil a… vynahradit cosi z minulosti.“

„Uhm, to mu teda oplácí, když využil jeho slabosti a zlákal tě do postele, to Stefan nepochybně ocení,“ zareagovala s nepotlačitelnou zlomyslností pohotově, „Damon je sobecký parchant, Eleno. Je závislý na chlastu a sexu. Je upír a ty člověk, co až mu na ty jeho hrátky nebudeš stačit? Odkopne tě jako všechny ostatní.“

Pevněji jsem v kadeřích schovaná bříška prstů zatnula do lebeční kosti na temeni a zamyšleně si špičákem skousla spodní ret. Pravdou bylo, že mě to taky napadlo, zatímco pro mě to byl nejlepší sex mého života, pro něj to mohlo být jen průměrné povyražení. I když intuice mi našeptávala, že to v něm rovněž zanechalo hluboký dojem, poznala jsem to ze způsobu, jakým sténal moje jméno, jak se na mě díval při vyvrcholení, jak se ke mně záhy rozechvěle přitiskl a jak něžně mě hladil.

„Hele, vím, že udělal spoustu hrozných věcí, nehodlám ho omlouvat, ale na druhou stranu se mockrát obětoval pro ty, které miluje, a nezištně dělá všechno pro to, aby mě a Jeremyho ochránil. Stoprocentně mu věřím. Nemůžu si pomoct, chci ho, od toho nedobrovolného výletu s Klausem nedokážu myslet na nic jiného.“ Ačkoli jsem byla zahleděná na malý vkusný kobereček pod konferenčním stolkem, neunikla mi její grimasa imitující zvracení.

„Prosím tě, ten miluje akorát tak sám sebe. Jak můžeš bejt tak-?“

„Blbá?“ předběhla jsem ji ledově ve výběru vhodného přídavného jména.

„Chtěla jsem říct slepá,“ opravila mě rezignovaně. „Co třeba mi tu trochu píchnout?“ S nabádavě povytaženým obočím se obrátila na mlčící Bonnie, která naši výměnu názorů nesnášela zrovna nejlíp, nešťastně těkala očima z jedné na druhou.

„Em, chápu tvou averzi vůči němu, sama ho nemám v oblibě. S objektivním pohledem však musím uznat, že mu na Eleně doopravdy záleží. Nepopiratelně k ní něco cítí.“  Přesunula své tmavé oči na mě a pokračovala: „Když se Jeremy ztratil, viděla jsem vás na tom gauči v obýváku, líbali jste se a on u toho vypadal tak… zdálo se, že si to skutečně užívá.“

„Fajn! Fajn, dělej, jak myslíš. Ale hádám, že si na má slova ještě vzpomenete,“ prskla Caroline, živě u toho rozhazujíc rukama. Div jimi nade mnou nelomila.

„Pokud se Damon se Stefanem vůbec vrátí,“ připomněla jsem věcně během uklízení Samsungu do zadní kapsy kalhot.

„Hm, Stefana by byla škoda.“ To jsem radši nekomentovala, byla jsem z toho všeho nervového napětí unavená a kručelo mi v břiše.

„Odvezeš mě domů, Bonnie?“

„Jasně.“ Zvedly jsme se a s ponurou náladou vykročily směrem k velké hale.

„Vyprovázet nás nemusíš.“

V autě jsem si zničeně promnula čelo, kromě hladem staženého žaludku mě začala bolet i hlava. Události posledních dní tomu nikterak nepřidaly. Řidička si všimla, jak se na sedadle spolujezdce všelijak kroutím a neprodleně se zajímala, zda jsem v pořádku. Na to jsem pouze tiše přikývla.

„To bylo docela drsný. Zlobíš se hodně?“ vrátila se obezřetně k proběhnuté debatě.

„Hotová soudkyně Barbara,“ utrousila jsem na kamarádčinu adresu mdle, už jsem neměla energii ani na řádné rozčarování. Vždyť s tím, že veřejné přiznání citů k Damonovi nebude jednoduchý, jsem počítala.

„Spíš mě to od ní mrzí... Promiň, Bonnie, dneska se pokazilo všechno, co mohlo.“

„V pohodě, mám dojem, že si pomalu zvykám a stávám se otrlejší,“ zauvažovala nad sebou, vypadalo to, že se nemůže rozhodnout, jestli je to dobře, nebo špatně. Naprosto jsem rozuměla, jak to myslí. Přinutila jsem se k vděčnému úsměvu a posléze stočila zrak na dění za postranním okénkem.

Po zastavení u krajnice před naším domem jsem jí poděkovala, potvrdila, že se zítra uvidíme ve škole a prostým ahoj se rozloučila.

Když jsem otevřela vstupní dveře, okamžitě jsem byla totálně odzbrojena libou vůní pečeného masa a dušené zeleniny. Přitiskla jsem si dlaň na upící trávicí trakt a vydala se za zdrojem náhlé expanze vytvořených slin, které jsem téměř nestíhala polykat. Mé poslední a jediné dnešní jídlo byly ráno mnou neodborně a následně Stefanem profesionálně udělané lívance.

„Čau. To je dost, že jdeš. Už jsem dumal nad taktikou, kterak před Jeremym ubránit tvou porci,“ přivítal mě Alaric s hlavou vraženou v troubě, z níž posléze vytáhl pekáč s tou pochoutkou dráždící mé chuťové buňky.

„Co se stalo?“ sondovala jsem příčinu výskytu jídla v našem na potraviny vymeteném domě.

„Byli jsme nakoupit a uvařili,“ pojmenoval onu očividnou skutečnost bratr, pilně prostírající stůl pro tři.

„To už se to vyřešilo a přišly peníze ze svěřeneckého fondu?“ zeptala jsem se, třebaže jsem to nepovažovala za pravděpodobné.

„Ne, to ani ne,“ odpověděl dějepisář vyhýbavě.

„Tak to ty, zase nás dotuješ?“ dotírala jsem značně provinile dál během usazování pozadí na jednu z židlí.

„To taky úplně ne,“ pokračoval v mlžení, zatímco doprostřed stolu nosil veškeré komponenty, z nichž se večeře měla skládat. Zmateně jsem nakrčila čelo a upřela na něho tázavý pohled.

„Jsou od Damona, včera večer mi je přinesl, ty by sis je prý určitě nevzala,“ kápl božskou s notnou dávkou váhavosti.

„Tys mu to řekl?“ promluvila jsem po mrzutém vydechnutí, můj hlas vyloženě čpěl mizérií.

„Ne, to jsem ani nemusel. Není blbej. Ten večer, co ses tak zlískala na hřbitově, si všiml všech těch rozhrabaných lejster a došlo mu to.“

„Hm, to je fuk. Když už je o něm řeč… Neozval se ti?“ vyzvídala jsem při nabírání bramborové kaše z mísy.

„Ne. Tobě?“

„Ne. Oba jsou nedostupný. Alaricu, myslím, že lítají v pěkným průšvihu. Musíme něco udělat,“ apelovala jsem na něj s nedotčeným jídlem na talíři. Veškerá má hrdost šla stranou. Když jsme si vyměnili úzkostlivý pohled, seznala jsem, že i jemu to celé přijde krajně zavánějící zradou.

„Vždyť ani pořádně nevíme, kam jeli, takových ostrovů je u skotského pobřeží nespočet,“ vytasil argument, který mi svíral hrdlo od okamžiku, kdy Stefan překročil práh a zmizel v podzimní inverzí chladnějším ovzduší.

„Já vím, ale nemůžeme tady přece jen tak sedět a předstírat, že to je normální,“ dotírala jsem dál, už jsem se své obavy ani nenamáhala skrývat. Naléhavým tónem jsem si dokonce získala pozornost i od horlivě přežvykujícího Jeremyho, zkoumavě se na mě zadíval. Tuhle pitomou výpravu jsem snášela mnohem hůř než tu s Klausem. Zatraceně.

„To, že mají vypnuté mobily, ještě nemusí nic znamenat. Počkáme den, dva a uvidíme. Nezapomeň, o kom se tu bavíme, ti dva vyvázli už z tolika šlamastyk, že tohle dozajista nebude výjimka. Jestli tě to uklidní, požádám zítra Liz Forbesovou, aby zkusila vystopovat jejich polohu,“ navrhl kompromis, neboť jsem se na jeho pohled na celou situaci zatvářila nesouhlasně, až zpupně.

Dohodu stvrzujícím přikývnutím jsem přijala jeho nabídku, pak jsem se konečně pustila do skoro vystydlého pokrmu. 

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 29: