OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dvě strany téže mince - 22. kapitola - Můžu s ní být

08.09.2011 (14:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 12× • zobrazeno 3039×

22. kapitola – Můžu s ní být

„Damon se přestal zajímat o hrobku. Mnohem víc ho zaujala Kate,“ oznámila energicky Isobel.

„Zaujala?“ zopakovala Katherine. „Aby se do ní nezamiloval…“

„To nehrozí,“ odfrkla si Isobel. „Sto padesát let čeká, až dostane tebe. Pochybuju, že změní názor.“

„Byla by to komplikace,“ zamumlala zamyšleně. „O to větší, kdyby i ona milovala jeho.“

„Jak to myslíš?“ zamračila se nechápavě.

„Ti dva dohromady by byli mnohem větší nebezpečí než všichni ostatní. Elena, Stefan, ta čarodějnická holka… Mohli by se do sebe zamilovat,“ přemítala.

„I kdyby. Až se Damon dozví pravdu, ona bude za lhářku. Nebude ji chtít ani vidět,“ krutě se usmála.

Katherine přikývla, její přítelkyně měla pravdu. „Zraněná pýcha, pane Salvatore,“ zašeptala posměšně, „brzy už ti sebereme všechno, na čem ti záleží. I tvůj život.“

***

Hodila jsem školní tašku na zem a se zafuněním se svalila do křesla. Jenna zvědavě vykoukla z kuchyně. „Tak jak bylo první den ve škole?“

Zakoulela jsem očima. „Hrůza, děs.“

Usmála se. „Vymýšlíš si.“

„Fakt ne, přísahám! Najednou toho na nás vybalili tolik, že mám pocit, jako kdybych rok nikam nechodila,“ zaškaredila jsem se.

Ozvalo se další zafunění a Jeremy s hlasitým žuchnutím obsadil pohovku. „Kate má pravdu,“ podpořil mě. „Chodíme spolu do ročníku, věřila bys tomu?“

Jenna se zamračila. „Jak to?“

„Zjistilo se, že mi nemůžou uznat rok ve Francii,“ zamumlala jsem, „takže jsem vlastně propadla.“

„Počkej, tak to podáme odvolání, nebo-“

Skočila jsem jí do řeči: „Nech to být. Alespoň si to zopakuju a budu s někým, koho znám. Jinak bych byla sama. Elena je v maturitním ročníku a...“

„Mně to taky nevadí,“ přidal se Jeremy. „Můžeme se učit spolu.“ Pak zakroutil hlavou a pobaveně se zašklebil, jako kdyby řekl nějaký vtip.

Jenna naznačila pohlavek. „Myslím, že tě letos donutím, mladý muži.“

Zvedla jsem se. „Jdu nahoru,“ oznámila jsem jim a odebrala se do patra.

„Jak bylo ve škole?“ zeptal se známý hlas. Otočila jsem se a zírala do stříbřitě modrých očí. Proč stojí sakra tak moc blízko?

„To se neumíš zeptat na něco originálního?“ zavrčela jsem podrážděně a prosmýkla se kolem něj. „Víš co? Vypadni rovnou, ať to máme za sebou,“ odsekla jsem.

„Ale no tak, Katie, přece bys mě nevyhodila na ulici, když nemůžu jít domů.“

„Řekla jsem to jasně. Vypadni, Damone.“

„Nebuď na mě tak přísná.“

„Ty si nic jinýho nezasloužíš. Řekni mi, pane Dokonalý, proč si nejdeš hledat jinou oběť? Víš moc dobře, že jestli mě znova kousneš, Elena tě zabije. A jsem si naprosto jistá, že to naposledy myslela vážně.“

„Ale prosím tě,“ odfrkl si pobaveně.

„Alespoň dřevěný kolík a sporýš to tak myslel,“ zabodla jsem do něj svůj pohled a připomněla mu, že si to Elena přinesla na svoji poslední návštěvu sebou. Vybalila to z kabelky hned potom, co jsme se usmířily. A moc hezký pohled na to nebyl. Moje sestra by se mohla od minuty živit jako profesionální vrah upírů. Byli by s Rickem bezva parta.

Protočil oči v sloup. „Vyhrála jsi, stačí?“ vzdal se a tvářil se ublíženě.

„Na tohle ti nikdo neskočí. Nejsem Caroline,“ prskla jsem po něm naštvaně.

„Slečna Skvělá má zase špatnou náladu?“ vracel mi to.

„Pokud vím, tak jsi přišel ty, já se rozhodně nenudím. Na rozdíl od tebe,“ zamračila jsem se na něj.

Smířlivě rozhodil rukama. „Tak promiň. Necháš mě tu?“

Povzdechla jsem si. „Mám na výběr?“

Zazubil se. „Nemáš.“

„Já si to myslela,“ zabrblala jsem. „Proč otravuješ?“

„Kdybych chtěl, mohl bych být doma. To, že jen nechávám našim sourozencům soukromí, je přece šlechetné, nemám pravdu?“ obdařil mě dalším úsměvem.

„Jistě, pan Šlechetný. Velmi.“

Zachytil opovržení v mém hlase. „Ty si to nemyslíš.“

„Ne. A přestaň se chovat, jako kdyby tě zajímalo, co si myslím,“ vyhrkla jsem podrážděně.

„Třeba mě to zajímá,“ pokrčil rameny a nepřestával se mi dívat do očí.

„Nesnaž se mě zhypnotizovat,“ strčila jsem do jeho ramen. Skoro to s ním nehnulo.

„Já se o to nesnažím,“ ujistil mě.

Nesouhlasně jsem našpulila rty. „Dokdy tady chceš tvrdnout?“

„Neboj, za pár hodin mám sraz s krevní bankou,“ prohlásil uvolněně.

„Tak to jsem vědět nemusela,“ odtušila jsem.

Nakonec jsem ho ale vzala na milost, dokázal rozehnat moji špatnou náladu – i když jsme se oba stále chovali obezřetně a nebylo to tak otevřené jako předtím. Odešel až kolem deváté večer, takže mi nezbývalo nic jiného, než si dát sprchu a jít si odpočinout. Jestli jsem chtěla přežít další den ve škole, bylo to naprosto nutné.

…

Opatrně uvolnil zapínání na jejím náramku a odložil ho na noční stolek. Katie sebou trhla a prudce otevřela oči. Posadila se. Když spatřila známý obličej, trochu se uklidnila, ale i přesto se zamračila. „Co tu tak pozdě děláš?“ vyjela na něj. „Chci spát.“

Věnoval jí pokřivený úsměv. „Přišel jsem ti dát dobrou noc. Nemůžu?“

Zarazil ji, viděl jí to překvapení na očích. „Já nevím,“ vjela si rukou do vlasů. „Asi můžeš.“

V tu chvíli vzal jemně její hlavu do dlaní a lehounce se dotkl jejích rtů těmi svými. „A tohle taky smím?“

Kate cítila, jak ji ten dotek pálí. Od toho místa se najednou rozeběhly plameny. Zatřásla se. Tolik známé napětí bylo tady. „Neměl bys,“ šeptla přiškrceně a naprosto nechápala, proč to dělá. Byla zmatená.

Neposlechl.

Stejně jako tolikrát předtím. Zmocnil se jejích rtů znovu, s větší razancí. Usmál se do polibku, když cítil, jak mu omotala ruce kolem krku a její tělo se k němu přitisklo. Automaticky, přirozeně.

Když ji propustil, aby se mohla nadýchat vzduchu, který potřebovala, chytil ji za bradu a zadíval se jí do hnědých očí, ztmavlých pod tím náporem pocitů. Znal ten pohled, viděl ho před pár dny, když šeptala jeho jméno a když on šeptal to její. Dlouho do noci.

„Nebudeš si nic pamatovat, Katie. Zavři oči a spi,“ prosil a sledoval, jak ovlivnění působí a Kate ho poslechla. Za pár minut ležela v polštářích a tiše oddechovala.

Ráno si nic nepamatovala.

…

Když jsem otevřela oči, uvědomila jsem si, jaká chyba to byla. Ohromně mě rozbolela hlava. Prudká bolest vystřelovala do spánků a zmizela, až když jsem zavřela víčka a zhluboka se nadechla.

Se sebezapřením jsem se došourala do kuchyně, kde jsem narazila na snídající Jennu. „Kde máme prášky na hlavu?“ zeptala jsem se.

„Ve skříňce nad mikrovlnkou,“ odpověděla automaticky. „Je ti špatně?“

„Trochu,“ odtušila jsem a okamžitě se vrhla ke své záchraně. „Za půl hodiny bude líp.“

„Kdyby se to zhoršovalo, řekni mi, odvezu tě k doktorovi a do školy nemusíš,“ povzbudivě se na mě usmála.

Ušklíbla jsem se. „Teprve druhý den? Jenn, radši půjdu, jsem nová studentka, nebyla by to nejlepší vizitka.“

„Jak myslíš,“ pokrčila rameny. „Ale mnohem radši bych byla, kdybys byla opatrná.“

„Vážně to nic není,“ ujistila jsem ji. „Než mě Elena vyzvedne, bude to v pořádku.“

„Kde vůbec je?“

„Kde asi,“ zakoulela jsem očima a Jenna se rozesmála. „U Stefana.“

„A co ty a Damon?“ naklonila hlavu ke straně.

„Co by?“ optala jsem se. „Mám tisíc chutí ho zabít pokaždé, když se objeví.“

„Nechápu ty vaše věčné dohady,“ zakroutila hlavou, „urážíte se skoro v jednom kuse.“

Pokrčila jsem rameny. „Je to druh zábavy,“ objasnila jsem jí to. „Snadněji tak spolu vycházíme.“

…

„Funguje to,“ zazubil se Damon na přicházející.

Stefan nechápavě svraštil obočí. „A co?“

„Můžu s ní být,“ pochlubil se.

Elena otevřela pusu, aby se na něco zeptala, ale Stefan ji předběhl. „To myslíš vážně?“

„S kým?“ vyhrkla nechápavě.

Mladší z bratrů si povzdechl a vzal svoji přítelkyni kolem ramen. „Nezlob se, Eleno. Ale Damon se zamiloval do Kate.“

Chvíli bylo překvapené ticho. „Ty ji miluješ? Ji? Ne Katherine?“

Damon se zářivě usmál, jeho dobrá nálada byla jasně viditelná. „Pochopil jsem, co je pro mě důležité, Eleno. A to je Katie.“

Elena kývala hlavou. „Musíme ji odtud dostat,“ vypadlo z ní najednou.

„Proč?“ Tentokrát se mračil Damon.

„Naše matka mě chce vidět. A kdybychom neznali Kateino tajemství, nechala bych ji odjet hodně daleko,“ vysvětlovala mu trpělivě. „Bude potřebovat ochranu. A teď vím, že ti můžu věřit. V mezích, samozřejmě.“

„Postarám se o ni,“ slíbil jí a přešel její narážku, že mu nevěří úplně stoprocentně. Věděl ale, že Stefan ano. A potom, co pro něj jeho mladší bratr udělal, nechtěl jeho důvěru zklamat.

„Jedu ji vyzvednout. Uvidíme se ve škole,“ usmála se Elena na Stefana a nechala se políbit.

…

Sešla jsem do přízemí. „Chtěla si se mnou ještě mluvit?“ zeptala jsem se a popadla láhev s pitím, abych si ji dala do tašky.

„Na víkend musíš odjet,“ oznámila mi Elena.

„Odjet?“ hekla jsem. „Cože?“

„Isobel bude ve městě. Chce se se mnou sejít. A kdybychom nevěděli, co víme, snažila bych se tě chránit. Pošlu tě pryč. Damon pojede s tebou,“ pokračovala.

„To ne, El, neblázni,“ vyhrkla jsem.

„Co ti na tom vadí?“ nechápala.

„Jde o mě a Damona,“ přiznala jsem se trochu neochotně. „Od té doby, co ví pravdu, je to mezi námi trochu zvláštní… Myslím, že jsme to nedokázali ještě překonat. Vyrovnat se s tím, že jsem lhala.“

„Nemusíš se bát,“ usmála se, „budeš v bezpečí. Věřím mu.“

„To by mě zajímalo proč,“ zamumlala jsem.

„Nechám si to pro sebe,“ ujistila mě a já jí v duchu poděkovala. Ironicky, samozřejmě.

Zlatíčka, tady máte další kapitolu. =) Pevně doufám, že se mi podaří o víkendu napsat jednu další. =) Už to na nás vybalili, je teprve druhý den školy a já už do příštího týdne mám umět první maturitní otázku z frániny. =D Nechci si ani představovat ostatní předměty, asi mě klepne! =D Ne, dobře, přestanu si stěžovat! =D

Děkuju Vám za komentáře, ohromně mě potěšily. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 22. kapitola - Můžu s ní být: