Deníky lovců a upírů 1. série: Začátek 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Aby to nebylo úplně jako v seriálu, představíme si nyní první z nových postav, co se nám do příběhu připletly...

14.04.2021 (12:00) • ChloeMercer • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 357×

4. kapitola

Julie

Když se můj budík hlasitě rozezněl, v polospánku jsem jím mrštila o podlahu a vesele si spala dál. Není tedy divu, že jsem zaspala.

Mohla jsem si nadávat, jak jsem chtěla, ale to nic neměnilo na faktu, že jsem zaspala a pokud si vyloženě nepohnu, přijdu tam pozdě.

Urychleně jsem na sebe tedy naházela to první, co mi přišlo pod ruku, protože díky tomu, že jsme se sem z Bostonu přistěhovali teprve nedávno, většinu věcí jsem měla ještě stále v krabicích a bylo těžké v nich cokoli hledat a přehnaně si vybírat. V podstatě jsem měla kliku, že jsem vůbec nalezla spodní prádlo…

Dále jsem si oblékla tílko, roztrhané džínsy a obula si conversky. Cestou ke dveřím jsem popadla batoh a kostkovanou košili, která zřejmě patřila strejdovi, ale na tom zase tak moc nezáleželo.

Se spěšným pozdravem jsem opustila dům a zamířila k tátově autu. Za normálních okolností bych šla do školy pěšky, protože to byl kousek, ale dnes jsem fakt nestíhala. Hodila jsem si tedy batoh na sedadlo spolujezdce a pokusila se nastartovat, jenomže mi to bůhvíproč chcíplo. Zkusila jsem to ještě asi tak dvakrát, ale pak už mi nezbylo nic jiného než to vzdát a vydat se do školy přeci jen po svých.

Musela jsem běžet, abych to stihla dříve, než zamknou vchodové dveře, ale podařilo se mi to stihnout ještě před zvoněním, což byl docela zázrak. Stanula jsem před školou celá udýchaná a gratulovala si.

Když jsem si ale všimla, jak na mě všichni studenti reagují, veškerých gratulací jsem zanechala. Hrdlo se mi stáhlo úzkostí, protože jsem neměla ráda, když jsem byla středem pozornosti.

Většinu z nich jsem poznávala, protože jsem přes léto často pomáhala strejdovi, který tu vlastní Mystic Grill, což je místo, kde se tihle mladí často setkávají. Kdovíproč mě ale neměli moc rádi a stranili se mě.

Nechci být exot, nikdy jsem nechtěla a přesto tak na lidi působím. Proč? Nemám páru, ale co už. Asi jsem moc netýkavá a nedůvěřivá…

Někde jsem četla, že vaše pozice na střední škole ovlivňuje váš budoucí život. Doufala jsem ale, že u mě tomu tak nebude. Zatím tomu ovšem všechno nasvědčuje, a to i přesto, že mi můj táta už odmalička vtlouká do hlavy, že když si budu věřit, dokážu úplně všechno na světě.

Kdyby to jen bylo tak jednoduché…

Ve své staré škole jsem bývala také outsiderem, takže jsem zvyklá. Neměla jsem tam ráda vůbec nic a nikoho, ale taky jsem vlastně neměla nic nerada. Až na školu jako takovou. Tu nesnáším a tím jsem proslavená, nebo spíš škola nemá ráda mě. A to dokonce i přesto, že jsem díky své inteligenci přeskočila ročník.

Můj táta je vědec, takže to mám nejspíš po něm. Dlouhá léta pracoval ve výzkumu a ve volném čase učil na vysoké škole, ale kvůli strejdově špatné zdravotní kondici se musel vrátit nazpět do rodného města, a to právě sem. Do Mystic Falls.

Co na tom teď ale záleží, že?

Řítila jsem se napříč chodbou a vyhýbala se všem doslova na mě zírajícím studentům. No, jo no. Jsem tady nová. Co se divím. Přesto mi ale všichni připadali otravní. Do jednoho!

Mířila jsem přímo ke své skřínce, ale přístup k ní mi zamezovala přítomnost tří dívek. Znala jsem je. Byly to místní oblíbenkyně a také roztleskávačky, což je v mých očích značně snižovalo. Neměla jsem je ráda. Už kvůli špatným zkušenostem z mé bývalé školy. Vždycky to totiž byly pěkné husy…

V loňském školním roce jsem se s nimi párkrát setkala. Nastoupila jsem sem totiž měsíc před koncem školy, což bylo vážně na houby. Pamatovala jsem si, jak všichni mluvili o tom, že jedna z nich měla autonehodu, při které jí zemřeli rodiče. Taková aspoň byla místní šeptanda, ale nic bližšího jsem nevěděla a ani po tom příliš nepátrala.

Náhle jsem ale stanula před nimi a tvářila se velice netrpělivě. Zdržovaly mě totiž, aniž by si to uvědomovaly. Anebo si to možná uvědomovaly, ale bylo jim to putna.

Copak já můžu za to, že mám skřínku hned pod tou jejich?

Naštěstí to nebyly úplné husy a poměrně rychle pochopily, oč se mi jedná, a ustoupily trochu stranou. Prostřední dívka se smutnýma očima a dlouhými hnědými vlasy, které jsem jí mohla jen závidět, si mě přitom celou tu dobu zkoumavě prohlížela.

Pokud jsem se nepletla, byla to Elena Gilbertová. To ona byla tou osiřelou dívkou, o které jsem toho loni tolik slyšela, ale díky jejímu pobytu v nemocnici jsem ji viděla asi jenom jednou, či dvakrát, přičemž jsem s ní nepromluvila ani jediné slovíčko. Tak nějak jsem ale předpokládala, že téhle jejich trojici velí právě ona.

Na roztleskávačku působila celkem mile, to jsem musela uznat, ale i tak se mi při pohledu na ni v hlavě rozblikal varovný majáček.

Padla jsem na kolena, aniž bych si jich nadále všímala, odemkla si skřínku a začala si do ní ukládat přebytečné učivo na odpolední, či zítřejší vyučování.

„Skvěle. První den školy a já hned přijdu pozdě…“ stěžovala jsem si, aniž bych si byla uvědomila, že to říkám nahlas.

„O nic nejde, ještě ani nezvonilo,“ ozvalo se za mnou.

Překvapeně jsem svůj pohled zvedla směrem ke skupince dívek, abych se ujistila, že to patřilo mně a vzhledem k tomu, že se na mě Elena povzbudivě usmívala, usoudila jsem, že ano. Chtěla jsem jí na to něco odvětit, ale vzhledem k tomu, že druhé dvě dívky se tvářily nějak divně, vzdala jsem to.

Krátce na to se ale beztak ozvalo zvonění a ony se vydaly do třídy. Ani já už na nic nečekala, zamkla jsem skřínku a spolu s poloprázdným batohem se po chvíli vydala za nimi.

***

Vzhledem k tomu, že nás dnes čekal jen jakýsi úvod do vyučovacích hodin, nebyl to zrovna náročný den. Docela mi to utíkalo, ale i tak jsem o polední přestávce vyhledala nejbližší automat na kafe, abych se trochu posilnila, než budeme pokračovat.

Postavila jsem se do fronty a čekala, až na mě přijde řada. V duchu jsem si zatím promýšlela, jakou příchuť a druh si zvolím. Dívka, jež stála přede mnou, se už asi po páté marně pokoušela prohodit minci příslušným otvorem, ale automat jí ji ne a ne vzít.

„Počkej, zkus tuhle,“ ozvala jsem se a nabídla jí jinou, neboť mi už pomalu docházela trpělivost.

Když se ke mně dívka otočila čelem, uvědomila jsem si, že ji znám. Byla to totiž právě Elena. Spěšně se mi omluvila, že zdržuje a vyměnila svou minci za mou. Ta zřejmě fungovala o něco lépe a tak jí automat kávu konečně vydal. Tím pádem jsem konečně byla na řadě také já.

Vytočila jsem si karamelové latté a jakmile se mi kelímek naplnil, chopila jsem se jej, překlopila víčkem a chystala se odejít. Překvapilo mě ale zjištění, že Elena stále postává vedle mě, jako by na mě snad čekala, ale nedokázala jsem si vysvětlit proč.

„Seš Julie, viď?“ zeptala se.

„A ty Elena?“ oplatila jsem jí otázku ohledně jména.

„Vidím, že místní tamtamy stále fungují.“ Přikývla rozmrzele.

„To taky, ale já na mínění ostatních moc nedám. Krom toho tu jsem nová, a tak ještě moc lidí neznám.“

„No, aby to bylo fér, pověz mi o sobě něco,“ vybídla mě.

„Není co. Přistěhovala jsem se sem z Bostonu. Můj táta odsud pochází a po tom, co měl strejda infarkt, přijeli jsme mu sem pomoct. Patří mu totiž Grill, ale musí se šetřit, takže mu tam vypomáháme.“

„Takže tu bydlíš? Budeš tu žít?“ ujišťovala se, že to pochopila správně.

„Jo, takový je plán,“ potvrdila jsem jí. „Bydlíme v bytě nad Grillem.“

„A co tvá máma?“

„Ona… umřela,“ vysoukala jsem ze sebe po chvíli, protože mluvit na toto téma pro mě nebylo moc příjemné.

„Oh, promiň,“ omlouvala se ihned s rozpaky.

„V pořádku. Už je to dávno. Vlastně jsem ji ani neznala,“ pokoušela jsem se ji uklidnit a zamluvit to.

„I tak se ale cítím hloupě, že jsem to vytáhla.“ Červenala se stále.

„Fakt o nic nejde,“ ujistila jsem ji. „Není to stejné jako s tebou a zcela určitě to ani tak moc nebolí.“

„Takže jsi slyšela i o tomhle?“ zarazila se a jakoby celá ztuhla.

„Myslím, že tady není nikdo, kdo by o tom neslyšel, ale mluvit o tom je ode mě netaktní. To jsem celá já, nevidím si totiž do pusy…“

Zvláštní, jak se naše role obrátily. Nyní jsem si totiž připadala hloupě já.

„Hm,“ posteskla si a její oči zabloudily kamsi za mě.

Otočila jsem se stejným směrem, abych zjistila, kam se dívá. Sledovala jakéhosi vysokého hubeného kluka s tmavými vlasy a černou mikinou s kapucí. Přestože ji měl staženou do čela, bylo vidět, že má delší tmavé vlasy, které působily velice neupraveným dojmem.

„Toho znám,“ uvědomila jsem si a omylem to řekla nahlas.

„Vážně?“ podivila se Elena.

„Jo, chodí totiž do Grillu za Vicky, ale její přítel Tyler z toho nemá moc velkou radost, a když už jsme u toho, ani strejda ne. Několikrát ho totiž přistihl, jak tam kouří marihuanu.“

„Cože?“ vyhrkla a rozčilením málem upustila kelímek s kávou.

Moc jsem její rozčílení nechápala, ale než jsem se stihla na cokoli zeptat, přitočila se k nám Caroline Forbesová a začala na Elenu mluvit. Ta ale nevypadala, že ji vnímá. Pohledem totiž stále sledovala toho kluka, který se právě zavřel na pánských toaletách.

„To je moc zajímavé, Caroline, ale musím si teď jít promluvit s Jeremym,“ utnula ji a rázným krokem se vydala směrem k tomu klukovi, kterého zřejmě znala.

„Co se stalo?“ nechápala Caroline a zmateně za ní hleděla.

„Kdo je Jeremy?“ zeptala jsem se jí.

„Její mladší bratr,“ odpověděla mi, ale pak se na mě zmateně podívala, jako by nechápala, co se o to starám a asi ji i samotnou překvapilo, že mi vůbec opověděla.

Pak ale krátce zavrtěla hlavou a odešla, aniž by cokoli řekla.

V tu chvíli, kdy Elena zmizela na pánských toaletách, mi došlo, co jsem to vlastně udělala. Naprášila jsem jí, že její bratr bere drogy. Jasně, nevěděla jsem, že je to její bratr, ale i tak. Snažila se na mě být milá a já na ni vybalím takovouhle bombu. No nejsem já husa?

Děkuji za každičký komentář, či případné doopravy...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: ChloeMercer (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries