Deníky lovců a upírů 1. série: Začátek 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Elenu po dlouhé době čeká první ráno v Mystic Falls a také návrat do školní lavice. Přeji hezké čtení...

12.04.2021 (12:00) • ChloeMercer • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 522×

3. kapitola

Jakmile jsem se probudila, zamířila jsem ihned do sprchy. Doufala jsem totiž, že když tam zamířím hodně brzy, vyhnu se tak Jeremymu. Po tom, co mi včera řekl, jsem totiž většinu noci proplakala a není divu. Jak mohl být tak krutý? Nechápala jsem to.

Probdělá noc se na mně ale podepsala, a tak jsem vypadala jako oživlá mrtvola. Musela jsem použít snad tunu makeupu, abych vypadala alespoň trochu normálně. Bylo to ale nutné, neboť být normální bylo heslo dnešního dne.

Oblékla jsem se, učesala, sbalila si věci do tašky a seběhla dolů ze schodů, odkud jsem se následně vydala se přímo do kuchyně, po které už poletovala Jenna a chystala nám všem snídani.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ji, posadila se ke stolu a nuceně se na ni usmála.

„Dobré,“ oplatila mi pozdrav a přistoupila ke mně s pánví a dřevěnou naběračkou v rukou. „Dáš si vajíčka a slaninu?“

„Moc ráda.“ Přikývla jsem a přistrčila k ní prázdný talíř.

„Myslíš, že si Jeremy taky dá?“ starala se, zatímco mi nandávala zářivě žlutá míchaná vajíčka a propečenou slaninu.

„Pokud vůbec hodlá vstát, tak snad ano,“ předpokládala jsem a naznačila jí, že už mi to stačí, protože ta porce byla už tak dost velká.

„Promiň,“ omluvila se spěšně, když si uvědomila, že se mi to snad ani nevejde na talíř.

„To nic,“ odmávla jsem to, chopila se vidličky a začala snídat.

Jenna dodělala snídani, zapnula kávovar a s povzdechem se vydala nahoru, aby vzbudila Jeremyho.

Docela jsem ji litovala, že se o nás dva musí starat. Bylo jí kolem třiceti, netoužila po dětech a kvůli nám musela opustit svou kariéru. Vždycky pro nás byla něco jako další sourozenec a nikoliv autorita, takže není divu, že jí dělalo problém vzbudit v nás vůči ní respekt. Nemluvě o tom, že to dělala nerada. Mnohem raději by stále byla naší kamarádkou než rodičem, ale snažila se. To jí upřít nelze.

O pár minut později se zase vrátila nazpátek a za ní klopýtal Jeremy. Měl obrovské zarudlé kruhy pod očima a mastné vlasy. Doufala jsem, že se před odchodem do školy ještě osprchuje, protože vypadal vážně příšerně, ale čas už na to neměl.

„Nazdárek, ty naše oživlá mrtvolo,“ zaksichtila jsem se na něj a jinak byla rozhodnutá ho až do odvolání ignorovat, protože to, co mi včera řekl, bylo zkrátka neodpustitelné.

„Sklapni,“ obořil se na mě a popadl hrníček s kávou. Snídaně si přitom ani nevšiml.

„Dneska mám naplánováno hnedle několik prohlídek, takže se obávám, že se budete muset do školy nějak dopravit sami,“ oznámila nám Jenna a já si teprve nyní uvědomila, že patrně převzala chod máminy realitní kanceláře.

„Bonnie se pro mě zastaví,“ prohlásila jsem tónem, který jasně naznačoval, že si o mě dělá zbytečné starosti. „A i kdyby ne, škola není zase tak daleko. Došli bychom to i pěšky.“

S těmito slovy jsem vstala od stolu a odnesla po sobě prázdný talíř do dřezu. Když už jsem tam byla, taky jsem si nalila hrníček s kávou a vypila ho téměř na jeden zátah, protože se na mně začínala projevovat nejen únava, ale taky nervozita.

Na svůj první den ve škole jsem se letos vůbec netěšila. Bylo mi jasné, že se na mě všichni budou dívat jako na chudinku a to ani nemluvím o tom, že se tam setkám s Mattem, což jistě také nebude nejpříjemnější.

Vrátila jsem se tedy raději k sobě do pokoje, abych se dooblékla a naposledy upravila. Pohledem jsem zavadila o starou rodinnou fotografii, kterou jsem měla zastrčenou za rám zrcadla a včera ji schválně ignorovala.

Z pohledu na naše rozesmáté tváře mě zabolelo u srdce, protože to už dávno nebyla pravda. Rodiče jsou mrtví, Jeremy na drogách, Jenna se sice snaží, ale je na ní vidět, že to nedává, a já se sotva držím na nohou. Bolí mě každičký nádech, natož úsměv, pomocí kterého se pokouším předstírat, že je mi fajn.

Nevím proč, jsem se i přesto pokusila usmát. Byl to falešný úsměv, ze kterého mi tuhly tváře a ani v nejmenším se nepodobal tomu, co jsem měla na fotografii, ale třeba mi to u druhých projde. Třeba je zmatu a všichni mi uvěří, že jsem v pohodě, přestože nejsem a zřejmě ještě hodně dlouho nebudu.

Z mých velice pozitivních myšlenkových pochodů mě vytrhlo hlasité troubení, které se ozývalo z před domu. Věděla jsem přesně, co znamená, a tak jsem popadla brašnu a rozběhla se dolů.

„To bude Bonnie,“ zahlásila jsem směrem k Jenně a Jeremymu a rychle si nazula své šedivé kecky.

„Počkej ještě,“ zarazila mě Jenna, a když jsem se na ni ohlédla, všimla jsem si, že mi podává hnedle několik bankovek. „Peníze na oběd.“

„Díky,“ řekla jsem rychle, vzala si nabízené peníze a chtěla odejít, ale v tu chvíli mě sevřela v pevném objetí a přála mi hodně štěstí.

Na to už jsem jí ale raději neřekla nic. Pouze jsem se na ni usmála tím svým pečlivě nacvičeným úsměvem a obrátila se k odchodu.

Sotva se za mnou zavřely dveře, moje panty povolily a úsměv pohasl. Aspoň na chvíli totiž nebylo před kým předstírat. Bonnie mě znala až příliš dobře na to, aby mi to spolkla, tak jsem se o to ani nemusela snažit.

***

Cesta ke škole probíhala v relativní tichosti. Nebylo mi moc do řeči, protože jsem měla hrdlo stažené úzkostí. Bonnie to věděla a chápala, ale aby uvolnila tolik napjatou atmosféru, vyprávěla mi cosi o tom, že jí její babička prozradila, že je něco jako vědma. Připadalo jí to podobně hloupé jako mně, ale dokonale tak rozptýlila mou pozornost. I když jen na malou chvilku.

„Myslím, že už velice brzy se tvůj život změní, Eleno,“ oznámila mi.

„A bude to změna k lepšímu?“ zadoufala jsem i přes svůj vrozený skepticismus.

„Asi bych ti měla říct, že jo a zvednout ti náladu, ale nic takového tu nevidím. Spíš jako by to mělo všechno ještě více zamotat…“

„Ah, no bezva. Jako by to už teď nebylo všechno dost komplikované,“ ušklíbla jsem se do zpětného zrcátka, ale to už jsme byly skoro u školy.

„Asi jsem ti to vážně neměla říkat,“ povzdechla si a bylo na ní jasně vidět, že si za to v duchu nadává.

***

Už když jsme vystupovaly z auta, mohla jsem si dost dobře povšimnout, jak na nás všichni zírají. Tedy lépe řečeno na mě. Bylo mi to nepříjemné, ale zároveň jsem něco takového očekávala, protože než začaly prázdniny, bylo to úplně stejné.

Bůhvíproč mi všechny ty kdysi známé tváře náhle připadaly podivně cizí. Až na jednu a ta patřila mému bývalému příteli Mattovi.

„Nejspíš mi to nikdy neodpustí,“ povzdechla jsem si, když mi došlo, že on jako jediný mě naprosto a zcela záměrně ignoruje.

„Ale odpustí,“ nesouhlasila se mnou Bonnie. „Znáte se celý život a to, že ses s ním rozešla, roky přátelství nevymaže. Nakonec to skousne, uvidíš.“

„To je taky součást těch tvých věšteb?“ zajímalo mě.

„Ne, tentokrát ze mě mluví jen roky praxe,“ zazubila se na mě, a když zamkla auto, vydaly jsme se společně přímo do jámy lvové.

***

V chodbě se skřínkami se na mě vrhla moje další nejlepší kamarádka, a sice Caroline Forbesová. Byla o něco vyšší nežli já a její blonďaté kadeře mi zcela zakryly výhled na Matta, který měl skřínku naproti mně a kterého jsem až do té doby po očku sledovala, zatímco jsem si pokoušela vybavit svou kombinaci k zámku.

„Panebože, Eleno, jak se máš?“ ptala se.

„Je mi dobře, díky,“ odříkala jsem svou dopředu pečlivě naučenou frázi a pokusila se o úsměv, aby si náhodou nemyslela, že ji třeba nerada vidím.

„Určitě?“ ujišťovala se, a zatímco na mě zkoumavě hleděla svýma pomněnkově modrýma očima, jsem přikývla.

Abych se vyhnula tomu jejímu pohledu, raději jsem si konečně odemkla skřínku a začala si v ní přerovnávat učebnice. Pak jsem ale zaslechla, jak si lidé kolem cosi šeptají. Nerozuměla jsem jim, nebo alespoň ne úplně, ale byla jsem si vcelku jistá, že se tentokrát nejednalo o mě.

Že by měla střední škola v Mystic Falls novou senzaci?

Se zájmem jsem se podívala stejným směrem jako oni. Chodbou se právě řítila jakási mně naprosto neznámá dívka s dlouhými tmavě hnědými, místy téměř černými vlasy. Na sobě měla rozevlátou a hlavně pánskou kostkovanou košili, pod ní tmavé tílko a roztrhané džínsy.

„Kdo je to?“ zajímala jsem se a jelikož byla Caroline něco jako chodící sbírka drbů, okamžitě se rozpovídala.

„Julie Chadwicková,“ oznámila mi, zatímco se dívka řítila směrem k nám.

„Přistěhovala se sem nedávno. Její otec je vědec. Myslím, že přeskočila ročník, protože je jí teprve šestnáct, ale přitom loni chodila na hodiny s námi.“

„Asi je jedna z těch nadprůměrně inteligentních,“ okomentovala jsem to s jemným pokrčením ramen a marně si ji pokoušela vybavit.

Byla jsem ráda, že se pro jednou mluví taky o někom jiném než o mně…

„Možná, ale spíš je jen divná,“ nesouhlasila se mnou, jenomže to už byla dívka přímo před námi a dávala nám jasně najevo, že chce, abychom jí uhnuly.

Její školní skřínka se totiž nacházela přímo pod tou mojí. Když jsme tak učinily, dostala jsem konečně příležitost si ji pořádně prohlédnout. Byla docela hezká, ale hrozně bledá. Skoro jako by byla nemocná, či co, a taky by mohla pár kilo přibrat, protože na ní její oblečení doslova plandalo. Na druhou stranu byla ale asi tak o hlavu menší nežli já, takže se to zřejmě vyrovnalo.

„Skvěle,“ mrmlala si, zatímco se přehrabovala ve své skřínce a ukládala si do ní věci. „První den školy a já hned přijdu pozdě…“

„O nic nejde, ještě ani nezvonilo,“ ujistila jsem ji a povzbudivě se na ni usmála, zatímco na mě Caroline s Bonnie nevěřícně zíraly.

Copak nemůžu být milá na nováčky? Nechápala jsem v duchu, ale nahlas jsem raději nic neřekla.

Dívka ke mně zvedla pohled a zdála se překvapená tím, že s ní vůbec mluvím. Asi tu vážně moc kamarádů neměla…

Zadívala jsem se do jejích světle hnědých očí, které vypadaly skoro jako by byly z medu, což jen doplňovalo její bledou pleť a světle růžové plné rty.

Nadechla se, jako by mi chtěla něco odpovědět, ale nakonec si to zřejmě rozmyslela, protože začalo zvonit. Všechny jsme se naráz otočily a vydaly se do třídy, zatímco Julie si ještě zamykala skřínku.

„Co blázníš?“ ptala se Caroline udiveně. „Copak tobě nepřipadá divná?“

„Ne, proč?“ nechápala jsem.

„Nevím, ale v tomhle souhlasím s Caroline. Mám z ní děsně zvláštní pocit,“ prohlásila náhle Bonnie, otřásla se, jako by jí skutečně běhal mráz po zádech a nakonec raději přidala do kroku, abych se jí nemohla zeptat, co tím vlastně myslí, což bylo taky dost zvláštní.

Pokud se líbilo, prosím, zanechte koment, děkuji. :-)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: ChloeMercer (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries