OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » V propadlišti dějin 2. kapitola



V propadlišti dějin 2. kapitolaNovember je ještě stále na cestě do Bradavic a cestou potkává hnedle několik postav, které více či méně ovlivní její příběh. Přeji příjemné čtení. ChloeMercer.

2. kapitola

Zavřela jsem za sebou dveře svého kupé a párkrát se zhluboka nadechla, abych upustila trochu páry, která by mi za chvíli beztak šla ven i ušima.

Chtěla jsem se opět posadit na své místo, nacpat do sebe alespoň jednu dýňovou paštičku a možná si i přečíst nějaké ty vtipy, co se nacházely na úplném konci Denního věštce. Jenže pak jsem si uvědomila, že už jsme skoro v Prasinkách. Byl tedy nejvyšší čas na to, abych se převlékla do hábitu.

Nerada bych s tím totiž později ztrácela čas…

Postavila jsem se na okraj protějšího sedadla a uchopila svůj mohutný kufr s oblečením. Objala jsem ho pažemi, vnořila pod něj prsty a pokusila se ho zvednout, abych jej následně mohla sundat.

Najednou sebou ale vlak prudce trhnul, já to nečekala a spadla přímo na zadek. Ovšem tím to rozhodně neskončilo, protože jsem s sebou stáhla také svůj pootevřený kufr. Tak tak jsem si stihla zakrýt obličej i hlavu a stulit se do klubíčka.

S každou další vteřinou jsem očekávala náraz, ale nic se nestalo…

Odvážila jsem se tedy vzhlédnout. Bylo to právě v tutéž chvíli, kdy do té doby poklidně levitující kufr nad mou hlavou prudce narazil do stěny kupé. Díky tomu nárazu se z něj vysypalo úplně vše, co se v něm v dané chvíli nacházelo.

Polekaně jsem pohlédla ke dveřím vedoucím do mého kupé a s překvapením jsem zjistila, že se v nich nachází Tom Riddle a ještě stále na mě míří svou hůlkou.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, protože ta záležitost s kufrem mě opravdu hodně polekala a Tomova přítomnost, o které jsem ještě před sekundou neměla ani ponětí, také.

„Jak dlouho už tam stojíš?“ vyjela jsem na něj rozzlobeně.

„Už nějakou dobu,“ připustil, polovičatě se usmál a sklonil svou hůlku, kterou si následně schoval do kapsy.

„Když jsi viděl, jak se tu s tím tahám sama, tos mi nemohl pomoct?“ vyčetla jsem mu.

„A od čeho tu hůlku vlastně máš?“ nechápal evidentně.

„Rozhodně ne proto, aby za mě dělala úplně všechno,“ odsekla jsem sice, ale jeho napřaženou ruku, pomocí níž jsem se nakonec postavila, jsem vděčně přijala.

„To je trochu zvláštní přístup,“ zhodnotil mé počínání a zdál se tím skutečně zaujat.

Zřejmě není moc kouzelníků, co se na to dívají podobně…

„Babička říká, že kouzelníci by se neměli spoléhat jen na svou hůlku, a co se dá udělat vlastními silami, měli by dělat sami a bez použití kouzel,“ snažila jsem se mu to trošku vysvětlit.

„Chápu,“ řekl, ale vzápětí se opravil. „Teda, vlastně nechápu. Tvoje babička je asi dost podivná, ale co chci říct je to, že tohle si evidentně vlastními silami nezvládla.“

Vůbec se mi nelíbilo, jak to řekl. Poukázal tak totiž na skutečnost, že se to na mě celé vysypalo a většina mých věcí se nyní válí všude kolem. Celá moje garderoba, a to včetně spodního prádla.

No, ještě že alespoň ty knihy mám jinde, protože to by mě asi vážně hodně bolelo…

Založila jsem si ruce na prsou a přejela ho naštvaným pohledem. Čekala jsem, že co nevidět odejde a já si tak budu moci všechno v klidu a soukromí posbírat, jenomže to on neudělal.

Místo toho opět vytáhl z kapsy hůlku, tiše zamumlal nějaké zaklínadlo a všechny moje věci se najednou začaly samy úhledně skládat nazpět do kufru. Jen školní uniforma zůstala na sedadle připravená k okamžitému použití. Dokonce to vypadalo, jako by se sama narovnala, aby nebyla pomačkaná.

„Dobré kouzlo,“ ocenila jsem jeho výkon.

„Chceš ho naučit?“ nabízel se, ale znělo to spíš, jako by se chtěl chvástat, než mi skutečně pomoci.

„Ne. Dík. Zvládla bych si to posbírat i sama. A bez použití hůlky,“ zdůraznila jsem.

„Ale ne tak, aby se ti zároveň i vyžehlilo, co?“ zasmál se vítězně.

„Tím, že mi vyžehlíš hábit, si to u mě ale nevyžehlíš,“ varovala jsem ho. „Ještě pořád to můžu ve škole někomu říct.“

„Jsi naštvaná,“ konstatoval tedy pouze a rázně přikývl, jako že rozumí.

„Sis všiml brzo,“ odfrkla jsem si pohrdavě a zakoulela očima.

Neříkala jsem mu náhodou, že na mě nemá mluvit?

„Hele, já vím, že Cygnus s Abraxasem umí být někdy trochu…“

„Idioti?“ nabídla jsem mu vhodné zakončení věty, přestože přívlastků by se pro ně jistě našlo víc než dost.

„Tak bych to nedefinoval, ale chápu, že si to myslíš, a vymlouvat ti to nebudu,“ vyvlékl se z toho šalamounsky.

Koukala jsem na něj jak zjara, protože najednou jsem si kvůli němu připadala skoro provinile, jenže k tomu nebyl žádný důvod, a tak se mi nelíbilo, že se tak cítím.

„Takže ty si jako myslíš, že brát malé holce brýle a týrat ji je normální. Nebo co se mi tu snažíš říct?“ zlobila jsem se stále.

„To neříkám,“ hájil se.

„A co tedy vlastně říkáš?“ hádala jsem se.

„Já jen, že Cygnus s Abraxasem mají i své světlé stránky…“

„To jistě,“ ušklíbla jsem se, protože jsem byla přesvědčená, že jedinou jejich světlou stránkou je to, že mu lezou do zadku, ale nahlas jsem raději nic neřekla.

Hodnou chvíli jsme se vzájemně měřili nespokojenými pohledy. Nechtěla jsem být první, co oční kontakt přeruší, protože bych si pak připadala, jako bych mu ustoupila, ale pokud jsem se chtěla převléknout, než vlak dorazí do Prasinek, musela jsem si pospíšit.

„To je všechno, cos mi chtěl?“ zeptala jsem se ho ledovým tónem.

„Vlastně ano,“ připustil rozpačitě.

„Aha. Teď už ale běž, protože se musím převléct do hábitu. Jak jistě víš, brzy budeme na místě.“

„Jo. No. Tak zatím,“ zamumlal a hned nato odešel.

Sotva se za ním zavřely dveře kupé, přetáhla jsem přes ně závěs, aby už se právě nastalá situace znovu neopakovala. Vážně jsem totiž nestála o čumily. Nebo bych spíš měla říci další čumily?

***

Jak jsem řekla, tak jsem také učinila. Převlékla jsem se do té své nové, čisté a od Toma vyžehlené uniformy. Připadala jsem si v ní ale nějak divně.

Nejspíš to bylo způsobeno tím, že je nová a ještě jsem si na ni tak docela nezvykla. Od loňského roku se totiž ledacos změnilo. V jistých partiích jsem byla stále tak trochu přistávací dráha, ale moje boky a pas se tak nějak samy vytvarovaly, a to zničehonic. Jako bych získala na ženskosti, a tak se máma rozhodla, že je čas na novou školní uniformu.

Stála jsem uprostřed kupé a neustále se ošívala. Ta uniforma totiž byla o něco přiléhavější než v minulých letech, kdy svým tvarem připomínala spíše povlak na polštář.

No, co se dá holt dělat. Puberta už je dávno tady a je na čase se s tím smířit, a to i když se mi ale vůbec nechce…

Dokonce i babička mě přes léto nutila nosit šaty a chovat se jako dáma, která dělá čest jejich rodu. Což pro mě ovšem znamenalo hlavně to, že už nebude žádné lezení po stromech, žádná odřená kolena, a ani nic podobného. Navždy už jen podpatky, fintění se a spisovná mluva. Tak nějak si to alespoň představovala, jenomže to mi holt moc nesedělo.

Byla jsem ráda, že alespoň v Bradavicích se nemusím chovat dle jejího očekávání, protože jinak měla naší rodinu kompletně pod palcem a všichni vždy skákali, jak ona píská. Přitom to ale dělala tak chytře, že si toho dědeček ještě nevšiml. Buď to s ním vážně uměla, anebo si toho byl sice vědom, ale bylo mu to jedno, protože si velení užíval dost v práci. Pracoval totiž na ministerstvu kouzel. Jako ostatně téměř všichni z jeho rodové linie.

Přezky u bot jsem si zapínala přesně ve chvíli, kdy vlak zastavil. Na nic jsem však nečekala, přestala jsem myslet na hlouposti a v rychlosti si posbírala všechny svoje věci. Samozřejmě jsem se nezapomněla ujistit, že je můj kufr v pořádku a dobře uzavřený. Nestála jsem totiž o to, aby se mi tam nějaký domácí skřítek hrabal. Dost na tom, že mi do něj strkal nos ten tupoun Riddle.

***

Jedinou nevýhodou toho, že jsem seděla až na samotném konci vlaku, v posledním vagonu, bylo to, že jsem musela čekat, než vystoupí všichni ostatní. Vystupovala jsem tedy jako poslední.

Když jsem se konečně dopracovala k východu a vystoupila z vlaku, přihodila jsem svůj kufr na hromadu k ostatním zavazadlům, které byly připraveny k odvozu. Byla jsem si vědoma toho, že je všechny odvezou do hradu zvlášť a že na mě po večeři bude čekat v ložnici. Stejně jako zbytek mých zavazadel a klec s mým miláčkem.

Ihned poté jsem se postavila do postupně se tvořící fronty na kočáry. Ať jsem se ale rozhlížela, jak jsem chtěla, nedokázala jsem zahlédnout nikoho ze svých přátel. Ani ve vlaku jsem je neviděla a připadalo mi to už divné. Zvláště nyní, kdy si školník odvedl zástup letošních prváků, kteří měli před sebou tradiční plavbu na lodičkách, aby si mohli plně vychutnat pohled na nádherný starý hrad, který byl letos nasvícen opravdu mistrně.

Opět jsem si v duchu vzpomenula na svůj první den v Bradavicích. Na své dojmy ze školních pozemků, hradeb a v neposlední řadě také studentů a profesorů.

Jak jsem tak hleděla na rýsující se obrysy hradu v dáli, na malou chvíli se mi opět zdálo, že je mi zase jedenáct…

„Přepadla tě nostalgie, Whitespoonová?“ zahalekal za mými zády kdosi a vytrhl mě tak z přemýšlení.

Překvapeně jsem na dotyčného pohlédla a zjistila, že se jedná o Charlieho Pottera, což byl o hodně vyšší kluk, než jsem byla já, takže jsem měla co dělat, abych se mu vůbec podívala do očí.

Charlie byl kapitán našeho famfrpálového družstva, a bodejť by taky nebyl, že? Vždycky to totiž byl ten typ, co je za všech okolností středem pozornosti. Jednak díky svým vtípkům a jednak kvůli svému vzhledu. I když i on se přes léto dost změnil. Rozhodně byl vyšší, než jsem si ho pamatovala, a taky silnější. Na jeho těle se teď rýsovaly svaly, jako by celé léto posiloval. To samozřejmě na škodu nebylo, ale když jsem si ho prohlédla pozorněji, zpozorovala jsem něco, co bych rozhodně nečekala ani v těch nejdivočejších snech.

Co ho to jen napadlo, nechat si obarvit konečky vlasů?

Přímo neskutečně jsem se zhrozila, když jsem si všimla, že jeho vždy velmi tmavé a rozcuchané vlasy najednou mají světlý odstín na konečcích.

„Cos to, proboha, udělal?“ ptala jsem se ho celá divá a ukazovala mu prsem na hlavu.

„Ale. Trochu jsem experimentoval,“ odmávnul to. „A myslím, že úspěšně.“

Úspěšně???

Kdo, nebo spíše co ho k tomu vedlo? Vždyť je to příšerné!

I když jsem si stále trvala na svém, nemělo cenu mu to vymlouvat. Na to byl totiž až příliš tvrdohlavý a stejně by mě neposlouchal.

„No, když teda myslíš,“ pronesla jsem stále ještě nevěřícně a raději změnila téma. „Netušíš náhodou, kde bych našla Lucindu s Evie?“

„Ty už jsou dávno v trapu,“ ujistil mě a mávl rukou směrem ke kočárům.

„Aha, no tak nic, no,“ posteskla jsem si a pomalu se smiřovala s tím, že se s nimi setkám až u večeře.

Lucinda s Evie byly mé nejlepší kamarádky. Strašně jsem se na ně těšila, protože mi zkrátka chyběly. Celé léto jsme se neviděly, a to zoufale malé množství korespondence, co jsme si během prázdnin vyměnily, ani nestálo za řeč. Inu, pro sovy to tam venku nebylo právě bezpečné, aby doručovaly poštu.

Charlie už mi zdá se taky nevěnoval pozornost, protože se k němu přiřítila ta jeho banda kamarádíčků. Když však nastupovali do kočáru, jejich pohledy se stočily mým směrem.

„Jedeš?“ zeptal se Charlie.

Chvíli jsem to sice opravdu zvažovala, ale když jsem si pak uvědomila, že bych mezi nimi byla jediná holka, vůbec se mi do toho nechtělo.

„Ne, dík. Já si počkám na další,“ odmítla jsem, snad i zdvořile, jeho nabídku.

„Škoda,“ postěžoval si, ale přemlouvat mě nehodlal.

„To pak ale pojedeš s ním,“ varoval mě jeho kamarád Alphard Black.

Nechápavě jsem se za sebe otočila a údivem mi spadla brada. Za mnou totiž nestál nikdo jiný, než ten poloobr ze druháku. Teď už teda vlastně ze třeťáku, musela jsem se opravit.

Jak se tak nade mnou tyčil, ztěžka a hlasitě jsem polkla. Rozhodně to totiž nebyl příjemný pocit, a to o to míň, že jsme tu zbyli poslední dva, což jsem si až do této chvíle neuvědomovala.

Na chvíli jsem zvažovala, že skutečně přijmu Charlieho nabídku a pojedu s nimi, ale nakonec jsem si řekla, že radši budu v přítomnosti poloobra, než těchhle tří. Než jsem tak ale učinila, musela jsem si připomenout, že tomu poloobrovi vlastně není víc než třináct. A co by mi asi tak mohl udělat žák třetího ročníku?

I tak jsem si ale pevně obtočila prsty okolo své hůlky, kterou jsem měla schovanou v kapse.

„Aspoň bude víc místa, když pojedeme jen ve dvou,“ řekla jsem a pokusila na obra usmát.

V tom šeru jsem ale nepoznala, jestli mi i on úsměv oplatil.

Ani Charlie, ani Alphard si s tím tedy již dál hlavu nelámali a pokynuli saním, aby se rozjely. Mě tu nechali samotnou. Tedy, ne tak úplně samotnou. Zůstal tu se mnou totiž Rubeus Hagrid.


Moc děkuji za vaše vřelé přijetí a doufám, že vás nezklamu. Ani jsem nečekala, že to bude někdo číst, ale když už je to tak, tak jsem samozřejmě moc ráda a těším se na vaše reakce. No, a pak taky doufám, že je ta gramatika už lepší, i když se znám dost dobře na to, abych věděla, že spíš ne. :-(

ChloeMercer


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek V propadlišti dějin 2. kapitola:

6. ChloeMercer přispěvatel
20.10.2015 [2:16]

ChloeMercerAhoj, El.

V tom mas samozrejme pravdu a zadny.z Blacku v teto povidce nenavstevuje jinou kolej nez zmijozel to ale ovsem nevylucuje ze by mohli byt s Potterem pratele koneckoncu i Potterovi byly stary kouzelnicky rod a tak se jejich cesty mohli protnout nemluve o casovem obdobi ve kterem oba dva navstevovali Bradavice... V pribehu se bude vyskytovat pomerne dost Blacku alespon takova je ma predstava ale treba z toho nakonec ani nic nebude no uvidime.. Co jsem ale chtela rict je to ze alphard byl stryckem Siriuse ktery mu zanechal ty penize aby se mohl osamostatnit a tak celkove mi prisel nejvic v pohode z cele te jejich rodiny a jamesovi rodice u sebe siriuse vzdycky radi videli tak proc by to nemohlo byt prave proto ze ze se kdysi pratelili s alphartem? Asi tak nejak je to mysleno ovsem pokud je ta myslenka dobra, ci nikoliv to uz necham k posouzeni vam p Emoticon

5. El.
19.10.2015 [23:01]

Jen taková malá technická: Sirius byl první člen rodu Blacků, co nestudoval ve Zmijozelu, tudíž se žádní jeho předci zřejmě nepřátelili s nějakým Pottem :):)
Hezké a docela kvalitní, těším se jak to bude pokračovat

4. Trisha přispěvatel
18.09.2015 [21:57]

TrishaPOter a Black spolu? že ma to neprekvapuje Emoticon
Hagrid Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Tara
13.09.2015 [1:15]

Cool :-) a kdy bude dalsi?

2. sisa118 přispěvatel
07.09.2015 [20:29]

sisa118Pekné. Zaujímavý nápad a som rada, že si tam zaradila aj Pottera :D. Mám pre ich líniu slabosť :D. Páči sa mi tvoj spôsob písania. Som fakt zvedavá, ako to bude pokračovať len... nemohla by si pridávať rýchlejšie? To čakanie je príšerné!!! Takže rýchlo s pokračovaním. Teším sa! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Ealex
07.09.2015 [19:17]

Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!