OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 20

20.02.2016 (10:00) • Carol1122, Eliza • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 1643×

20. kapitola

„Tak, zkusíme to ještě jednou a naposledy, ano? Připravena?“

Přikývla jsem.

„Dobře… LEGILIMENS!“ vykřikl a já se opět sesunula na zem. V křeči, s bolestí hlavy a bušením srdce.

„Dost! Dost!“ křičela jsem a vztáhla ruku, ve které jsem ještě stále bezmocně svírala hůlku. „Severusi, je to zbytečný. Já se to prostě nikdy nenaučím.“

Nacházeli jsme se v krásné přírodě u opuštěné chatky. Většinou se všechna místa, kde jsem pobývala, nacházely v opuštěném kraji. Tohle místo bylo něčím zvláštní… jiné. Větřík si pohrával s dlouhými větvemi vrby, která se skláněla nad vodní hladinu jezera. Nastávající podzim měl za následek, že některé suché listí odvál z jejích větví směrem k nám. Přesto v trávě sem tam rostly pomněnky. Bylo mi tehdy jedenáct let a právě končilo léto, které jsem s ním každý rok musela trávit. Nechtěl mě. Netoužil po mně. Ale musel se o mě starat. Předávali si mě tak z jedné ruky do druhé jako nechtěné a laciné zboží. Náš poslední den byl však něčím výjimečný.

Severus chtěl, abych se naučila odolat nátlakům vyzrazení svého otce.

Tou dobou už všichni věděli, že se Pán zla vrátí. A to již brzy. Musela jsem být připravena na jeho návrat.

Uvidím svého otce! Po tak nekonečně dlouhé době ho poznám! Neuměla jsem si představit větší radosti.

„Ty se to MUSÍŠ naučit, Sophie,“ odpověděl Snape tvrdě, zatímco přešlapoval na místě. „Pán zla se nesmí o ničem, co jsi dělala před jeho návratem, dozvědět.“

„Proč ne?“ zeptala jsem se. Ufňukaně, nešťastně a naštvaně.

Neodpovídal. Jen mlčel a díval se mi do tváře, zatímco jsem mu ten samý pohled opětovala se založenýma rukama a našpulenou pusou. Původně jsem myslela, že to myslí z legrace. Ale možná jsem měla už tehdy tušit, že Snape si nikdy z ničeho nedělá legraci. Že žádný humor nezná. Tehdy jsem byla až příliš naštvaná na jeho způsob výuky, kdy mě nutil naučit se bránit se všem možným i nemožným kouzlům. Díky jeho tréninku jsem byla připravena zvládnout i tu největší bolest světa.

A když mě o rok později chtěl naučit kouzlo, které dokáže kohokoliv přivést na onen svět, trvalo mi to celé léto. Nikdy bych si nepomyslela, že dárek k narozeninám – malého ptáčka vzácného druhu – kterého jsme spolu zachránili, když si zlomil křídlo, bude jednou mým terčem, kam poprvé budou mířit má slova smrti. Prošla jsem si nevýslovným peklem. Ale jen díky Severusovi jsem se naučila, že přijde chvíle, kdy budu muset obětovat i to nejdražší. Vzdát se ho pro svůj vlastní život. Dát šanci spravedlnosti…

Nebyla jsem překvapená, když tam jen tak stál s hůlkou napřaženou ke mně a díval se. Několik metrů od mé hůlky, která se díky mým krokům neustále přibližovala. Pravda, nohy se mi třásly jak staré babičce a v krku jsem měla knedlíky, ale ten pocit vzteku, který se mě zmocňoval, čím blíž jsem mu byla, byl větší.

Studenti vytvořili o kus dál hlouček. Překvapením nedýchali. Jen ve chvíli, kdy se roztříštil sloup, zalapali po dechu. McGonagallová stála před nimi, ruce rozpřažené, jako by je dokázala ubránit.

„Lhal jsi mi,“ vyšel ze mě šepot i nakřáplý hlas. Krk jsem měla stažený, jako kdyby ho někdo škrtil. Nehnul ani brvou. Jediný sval se na jeho tváři nepohnul.

„Ano,“ odpověděl svým typickým tónem po chvíli.

„Lhal jsi,“ zopakovala jsem silnějším hlasem. Kromě nohou se mi roztřásly i ruce. Přála jsem si ze všeho nejvíc, abych byla statečná, ale věděla jsem, do čeho jdu, už když jsem se rozhodla pořezat se o okno. Dlaně se při zmínce o ranách ozvaly v další vlně bolesti. Bylo to taky z faktu, že jsem do nich zařezávala svou hůlku ještě silněji.

„Neměl jsem na vybranou.“

„Ale měl!“ rozkřičela jsem se a znovu stiskla hůlku. Ta jediná mi teď dodávala největší sebejistotu. „Pomáhal jsi Malfoyovi. Zabili jste ho. Zabili jste Brumbála. A zkazili jste všechno!“

Snape udělal malý pohyb vpřed. Pomalu natáhl ruce v obraně. „Sophie-“

„Ne!“ vykřikla jsem. „Nenazývej mě tak. Pro tebe už nejsem Sophie. Pro tebe budu tvůj vrah.“

Ze studentů za ním se ozval šum. Stačil jen okamžik, abych se podívala po nich – po jejich vyděšených tvářích, které byly svědky všeho poprvé. Od těch nejmladších po nejstarší. Jen jediná vteřina stačila Snapeovi, aby použil svou hůlku a beze slova s jedním červeným zábleskem mě odzbrojil. Moment překvapení nastal na mé straně. Ale nikdo nejásal, nikdo se vítězně neusmíval. Všem bylo jasné, že tohle teprve začíná.

První jsem se usmála já. Neškodně, nevinně a přesto vševědoucně. „Myslel sis, že ti to pomůže?“

„Rozhodně nedovolím, abys mě teď zabila.“

„To říká každej, kdo se bojí.“

„Říkal jsem teď, ale klidně mě zabij až poté, co se dozvíš celou pravdu. Celý můj příběh.“

„Nepotřebuju vědět tvůj příběh,“ odfrkla jsem posměšně. „Myslíš, že bych tu jinak riskovala to, že tu prozradím celou věc? Už je pozdě, Severusi. Zapletli jste se do toho příliš. Je na čase, abych začala jednat. Abych zabila Pottera.“

V tu chvíli se ozval mnohonásobný šum. Výkřiky a zděšení. Kousek napravo ode mě se objevili všichni známí z nebelvírské koleje. Včetně Pottera v čele. Profesoři znovu natáhli připravené hůlky před sebe. Sice jsem neměla ani jednu zbraň, ale najednou jsem byla pro ně ten nejhorší a nejnebezpečnější nepřítel. Docházel jim význam slov. Všem.

„Tys – tys chtěla zabít mého kámoše?“ vzpamatovával se z šoku Ron. Vždycky, když se na mě díval, měl jakési jiskřičky vášně v očích a hladké čelo. Teď se mu na něm udělaly vrásky, jak se začal mračit. Najednou vypadal nebezpečně. Vytáhl hůlku z kapsy a v tom hrobovém tichu řekl: „Žer -“

„Rone!“ sykla na něj šmejdka a odstrčila mu ruku dolů. Dobře si pamatovala tu situaci, která se mu stala před lety, když chtěl potrestat Malfoye. Následující léto mi to vyprávěl sám Draco a oba jsme se nemohli přestat smát.

I Hermiona najednou mimo nenávistného výrazu se začala usmívat. Posměšně a vítězně. Jako kdyby všem chtěla říct, jakou měla pravdu. Bravo, náno, vyhrálas. Spokojená?

Harryho výraz si zapamatuji dodnes. Ten jediný byl celou dobu nestranný. Obecně moc nedával najevo žádné pocity. Ale teď se mu ve tváři zračila ta největší bolest. Jako když loni ztratil Siriuse. Udělal několik kroků ke mně blíž. Remus, který byl hned za Snapem, ho varovně zastavil a zavrtěl hlavou.„Harry, raději ustup.“

Neodpověděl a nedbal na varování. Sledovala jsem ho, jak se neustále ke mně přibližuje. Čím blíž byl, tím víc jsem ztrácela svou důstojnost. Tohle jsem absolutně nečekala. To překvapení na mně muselo být i vidět.

Zastavil se kousek ode mě. Zhruba tak na padesát centimetrů. Nepřestával se mi dívat do očí. Chtěl mě rozbrečet? Uvědomit si svoje chyby? Nebo co byl vlastně cíl toho jeho porušování mé osobní zóny?

„Zabilas ho?“ zeptal se tiše.

Brumbála? Malfoye? Otce? Siriuse? Jeho otce?

„Ne.“ Předpokládala jsem, že myslí ředitele.

„Proč?“

Sakra, co je to za otázky? Proč jsem ho nezabila, nebo proč tu teď stojíme? Potter si zjevně myslel, že jsem získala stejnou telepatii, jakou má se svými kamarády.

„Nemohla jsem si vybrat,“ odpověděla jsem. Překvapila jsem samu sebe, jak moc jsem měla na krajíčku. Ještě se rozbrečím předtím, než ho zabiju… to tak.

Potter se mírně odtáhl. V jeho tváři nebylo žádné opovržení nebo nechutenství, jen čirá zmatenost a nevěřícnost. A taky – což už mě fakt málem dostalo na zadek – smířlivost.

A pak se usmál. Pomalu a jistě.

„Proč tedy nepřišel sám? Proč posílal tebe, abys to udělala?“

V hlavě mi to šrotovalo. Kolik jsem měla možností, že to přeci jen dopadne dobře? Šanci, že to zvládnu? Že jeho zabiju a že vyváznu živá? Mířilo na mě několik rukou napřažených s hůlkou. Stačil by jen nepatrný pohyb, a už bych ležela mrtvá na zemi. Mohla jsem jen hýbat očima. Přelétla jsem po všech tvářích, u kterých jsem si za ty měsíce vybudovala silný obdiv. McGonagallová – milá a stará dáma, která o mě pečovala jak o vlastní dceru. Neville – roztomilej moula, co mě chtěl za svou holku. Ron – kterej by pro mě umřel. Hermiona – která mě nenáviděla už od počátku, a zjevně jejím talentem nebyl jen velký mozek plnejch mozkových buněk. Ona na to měla čich. Ginny s Lenkou – holky, které mě braly jako kamarádku. Hagrid – kterej se v zástupu studentů objevil a v prasečích očkách měl slzy. Obr, který mě měl rád stejně jako Harryho. Harry – kluk, kvůli kterému jsem tu byla. Má oběť, kterou jsem políbila. A… Severus. Můj pěstoun a ochránce, který mě naučil nebát se. A obětovat vše pro úspěch.

„Na to se ho můžeš zeptat sám,“ usmála jsem se smutně a stiskla místo na zápěstí, kde jsem měla zamaskované tetování Smrtijeda.

A v tu chvíli se to stalo. Chaos, děs, křik, prudký vítr, hluk, temnota a příval neuvěřitelného zla. Všichni odskočili stranou od místa, kde jsem stála. Prudký náraz větru mě odhodil stranou. Blesky z oblohy mě na chvíli oslepily. Mračna se stáhla na místo nad hradem. Objevilo se znamení zla. A jako kdyby to bylo přímo z úst lebky, okamžitě vzduch zaplnily svištivé černé šmouhy, které se při dopadu na zem zhmotnily do lidí. Při každém zhmotnění studenti bezděčně vykřikli. Počítala jsem je všechny. Některé jsem i v pláštích poznávala. Pár jich zůstalo zahalených, avšak většina si kápi sundala. Všimla jsem si Luciuse a především vždy usměvavé Belatrix. A když jejich počet navýšil číslo sedmnáct, objevil se i můj otec. Velkolepě, majestátně a pro mě jako vždy velmi trapně.

Stál na místě, kde jsem před chvílí byla ještě já. Potter v momentu příchodu všech Smrtijedů ucouvl jen kousek. Teď se však zdálo, že sbírá v sobě tu největší sílu. Dívali se sobě do tváře. Můj otec se usmíval, jak při shledání se starým přítelem. Ne-li k němu natahoval ruce, aby ho objal.

„Harry Potter, chlapec, který přežil,“ promluvil do hrobového ticha. Cítila jsem, jak všichni přestali dýchat. Tuhla jim krev v žilách. Při zvuku jeho hlasu vstávaly všechny chlupy na těle.

I mně.

Otec se zasmál. Radostí a škodolibostí. Zvýraznil se mu při tom jeho ne-nos. „Harry Potter,“ mumlal si jeho jméno. Potter dýchal. Čím dál rychleji a nepravidelněji. Vztekem.

Po dlouhé době jsem se podívala na Severuse. Nečekal, že to udělám. Nečekal, že otce zavolám. Jenže já to brala jako nouzovku. Měl pořád mou hůlku v ruce. Všimla jsem si, jak se ji snaží zastrčit pod plášť. V tom okamžiku se na mě podíval. A z jeho výrazu jsem si mohla přečíst jen rozhořčení. Nechtěl, abych otce volala. Ale proč? Věděl, že k tomu jednou dojde. Věděl, že jsem to musela udělat. Tak proč…?

„Slavný Harry Potter je jen a jen můj,“ radoval se neustále otec. Protočila jsem oči ještě dřív, než se na mě obrátil.

„Moje drahá Sophie!“ vztáhl ke mně ruce a pomohl mi na nohy. Poprvé v životě si mě k sobě přitiskl a objal. Pak jsem ucítila chladný polibek na čele. Jako když vás políbí mozkomor. „Moje nejdražší dcera,“ vycenil zuby a podíval se kolem sebe na ostatní Smrtijedy, kteří nám vyvolávali slávu.

„Dcera? Ty jsi dcera Voldemorta?!“ zaznělo z davu šokovaně. Ten hlas jsem poznala, aniž bych se po něm musela pátrat. Neville udělal několik kroků vpřed a ukázal na nás. „Tohle měl bejt můj tchán? No tak to ani náhodou.“

Smrtijedi se rozchechtali. I Severusovi cukaly koutky. Jen já se mračila čím dál víc. Bylo tu něco špatně. Tohle se nemělo prostě stát. Proč jsem to udělala? Jako kdybych mohla najít odpověď u někoho jiného než u sebe, podívala jsem se na Pottera. Jako kdyby se mě ptal v duchu na stejnou otázku, díval se na mne. Tentokrát jsem tu telepatii našla…

Já ti věřil.

Tos neměl.

Hrála jsi celou věc dobře.

Nechtěla jsem to. Myslela jsem si, že jsem silná. Ale nedělala jsem nic pro sebe ani pro něj. Dělala jsem to pro někoho, kdo možná jednou pochopí, proč jsem se ji snažila ochránit.

Koho?

Dlouhá historie.

Vážně jsi mě chtěla zabít?

Ano.

A teď?

…

Ne.

„Chytila jsi ho do pasti, Sophie. Slavného Harryho Pottera. Ubohého Pottera, který vyrůstal bez rodičů. Vyvolený, který si myslí, že mě porazí. Nemáš nic, Pottere. Jsi má loutka. Moje dcera ti navlíkla nitky a díky tobě a tvé chabé mysli tě konečně budeme moci společně porazit.“

„Myslíš, že to dokážeš, Tome? Jako jsi to chtěl dokázat loni, když tu ještě stál před tebou on?“ zeptal se hlasitě Harry a díval se mu statečně do očí.

V tu chvíli jsem pochopila jednu důležitou věc. Po každém souboji mi všichni Smrtijedi vyprávěli, jak se Potter bál. Jak ustrašeně prosil o milost, kterou mu můj silný a statečný otec dával. Jak Potter škemral s brekem na kolenou před samotným Pánem zla.

Pochopila jsem až pozdě, že to celou dobu byly lži.

Možná to byla jedna z věcí, proč jsem se rozhodla jít do Úkolu. Možná jsem chtěla zkusit ten neochvějný pocit vítězství, jakou získával můj otec, když se Potter třásl. Že Harry bude moje snadná kořist, kterou dokážu zkrotit i já. Když jsem ho však teď pozorovala, pochopila jsem celou pravdu. A mé svědomí mi automaticky sprostě zanadávalo, jaká jsem to byla celou dobu nána. Věřila jsem nesprávným. A Potter nebyl ten, kdo si zasloužil zemřít.

V tu chvíli jsem pocítila touhu zabít Pána zla.

Severus se mi zadíval do tváře. Chvíli jsem ho nevnímala, protože jsem byla až moc zaujatá svými myšlenkami, ale poznal to na mně. Poznal, že mnou hnulo pochopení. Malinko přimhouřil oči.

Otec se po Potterově otázce rozesmál. Opět mě dostal do reality. „Brumbál by mě nikdy nedokázal porazit. Nikdy to nedokázal. A ten starý hlupák je nyní mrtvý,“ opět se zasmál chladným smíchem, který způsoboval tuhnutí krve v žilách. „I ty budeš mrtvý. Budeš se smažit v bolesti, Pottere. Stejně jako tvé rodiče. A ještě víc. Má dcera se o to postará. Měním plány,“ otočil se na mě. Kostnatou rukou mě svíral kolem ramen celou dobu u sebe. Chtěla jsem se odtáhnout, utéct pryč nebo začít zvracet. „Neřekneš Avada Kedavra. Budeš ho mučit kletbou Crucio.“

Při tomto slově jsem sebou cukla. Byl to sotva den od chvíle, kdy tohle slovo na mě používal Kingsley při mučení. Ještě stále jsem cítila šoky v nervech, které mnou prostupovaly. Automaticky jsem se odtáhla.

Málem jsem zakopla o Naginiho, který se neslyšně vinul kolem našich nohou. Možná jsem si na ten hadí smrad i mírné syčení zvykla natolik, že už jsem ho nezpozorovala. Dokázala jsem uhnout z jejich dosahu.

„Ne,“ řekla jsem tiše.

Voldemort se nepřestával usmívat. Asi se mu zdálo, že se přeslechl. „Co jsi říkala?“

„Že ne,“ řekla jsem sebejistěji a zakroutila hlavou. „Nechci ten Úkol splnit. Ne. Odmítám to.“

Opět nastal ruch a šokované zalapání po dechu. Tohle nikdo nečekal. Ani já ne. Byla to jak rána do srdce proti vlastnímu svědomí. Ale měla jsem z toho neskutečně skvělej pocit. Něco mi uvnitř našeptávalo, že konečně v životě něco dělám dobře.

Voldemort zaraženě mlčel a mračil se. A pak se znova rozesmál. Jako by to všechno bylo jedna velká legrace. „Sophie, ty můj malý blázínku, pochytila jsi po mně výborný smysl pro humor.“ Ke smíchu se přidal zbytek Smrtijedů. „Je skvělá, viďte?“ řehtal se.

A pak mi došla trpělivost. Během jedné vteřiny jsem sebrala svou hůlku Severusovi a přiskočila před Pottera. Zároveň jsem mířila na svého otce. Smích ho v tu ránu přešel.

„Myslela jsem vážně to, co jsem říkala. A nehodlám své rozhodnutí změnit.“

„Jsi zavázána přísahou.“

„Na to ti kašlu,“ odfrkla jsem si a zaútočila kletbou na otce. Ani jsem nevěděla, co jsem si pomyslela. Zdálo se, že výcvik měl lepší, protože bez jakéhokoliv náročného pohybu svou hůlkou odrazil moji kletbu. Ale neútočil. Poklidně přešlapoval dál na místě. Druhou rukou jsem nahmatala Harryho ruku, která mě stiskla. Měl ji stejně ledovou jako já.

„Nemusí to tak být, Sophie, ještě není pozdě, aby ses přidala ke svému otci,“ opatrně roztáhl náruč.

„Jenže ty nejsi můj otec,“ zavrčela jsem. „Jsi zrůda.“

Voldemort přikývl. „Správně, děvenko. Máš naprostou pravdu. Nejsem tvůj otec. Zklamal jsem tě. A taky se pojistil před kýmkoliv, aby mě mohl zabít. Máš nulovou ša-“

Vzduchem zasvištěl další zvuk a po chvíli se ozvalo i divoké žuchnutí ani ne dvacet metrů od nás. Všichni se rázem otočili za zvukem i za tím, kdo ho přidušeně vydal. Zdálo se, že si pěkně přemístěním natloukl. Rychle se však sebral ze země a jeho černá silueta se k nám přiblížila.

„No konečně, pane Malfoyi,“ zamumlal Severus. A mnou v tu chvíli hrklo.

Draco Malfoy se k nám prodíral se širokým úsměvem na tváři. Když procházel kolem Smrtijedů uspořádaných v kruhu, jeden ho čapl za rukáv a na chvíli zastavil.

„Draco,“ oslovil ho Lucius.

„Jdi do hajzlu,“ vytrhl se mu a pospíchal k nám. Kdybych věděla, že mám šanci na úspěch, asi bych se teď rozesmála. Štěstím i nadějí. A políbila bych ho. A taky pořádně flákla.

„Promiňte za zpoždění, ale než jsem to všechno našel… no, snad se vám to bude hodit,“ pokrčil rameny a usmál se na mě. Zpod saka vytáhl přívěšek. Ten, který kdysi zasáhl Katie a měl být určen pro Brumbála.

Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a váhavě se ho dotkla.

V tu chvíli Voldemort zařval.

A Draco řekl: „Jeden z tří posledních viteálů, který ho dokáže zničit.“

Myslím, že po té poslední větě budete mít všichni v hlavě jenom zmatek. :D Nejste sami, když jsme s Elizou povídku dopsaly, samy jsme nevěděly, co jsme to vlastně napsaly. Ten "vžum" nápad se zdál super, ale vlastně nedával smysl. Tak jsme to nějak musely upravit. A snad už to smysl dávat bude. Než tu přijdou otázky, co tam dělá Draco, a co jsou ty viteály atd., prosím, vydržte do dalších dvou kapitol a snad najdete patřičné rozuzlení. Konec v HP, jako napsala Rowlingová, jsme totálně pozměnily. A kdyby bylo něco nejasného, prosím, zeptejte se až po těch dvou kapitolách a snad to s námi ještě chvíli vydržíte. Už pomalu finišujeme. :) A jako tradičně budeme rády i za patřičný ohlas, popř. i kritiku. :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), Eliza, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 20: