OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 15

21.01.2016 (11:00) • Eliza, Carol1122 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1586×

15. kapitola

Chystá se tě zradit.

Ozvěna těch slov mi nedala spát.

Seděla jsem na hodině přeměňování s McGonagalovou, ale neměla jsem nejmenší ponětí, co to vlastně u té tabule mele. Proměna psa na kočku? Žáby na psa? Snapea na Křiklana? Co já vím. Většina spolužáků se šťourala hůlkou v nose.

Jo, tak tohle je kouzelnická elita. Tohle má porazit mého otce.

Vyučování plynulo neuvěřitelně pomalu, ale mě si většinu času nikdo nevšímal. Naopak, věnovali mi soucitné pohledy a samotná Gonagalová mi div nešla uvařit čajdu. Teprve nedávno jsem se přeci uzdravila z té hrozivé chřipky, která spíš připomínala mor. Chudáček Sophie, nemůžeme ji zatěžovat. Nechceš karamelku?

Díky jejich soucitu jsem se cítila ještě slabší, než jsem doopravdy byla. Účinky všech těch hnusů, co do mě Snape napumpoval, sice už dávno odezněly, ale já se i tak budila s odpornou pachutí v puse a hlava se mi nepřestávala motat. Mělo to jedinou výhodu: Weasley naznal, že potřebuji mužnou ochranu, a tak donutil Pottera, aby do toho šel s ním. Chtěla jsem je oba dva poslat do hajzlu, ale když jsem sebou málem sekla po pohyblivých schodech dolů, naznala jsem, že to není špatný nápad. Dostávala jsem se tak zjizvenému blbečkovi pod kůži a on sám o tom ani pořádně nevěděl.

Rozhodně lepší, než kdyby mě doprovázel Draco. Nepřestal mě pozorovat od chvíle, co jsem se vrátila z toho třeskutě příjemného zasedání otcovy rady. Moc bych nedala za to, že Narcissa svému povedenému synkovi o tom, co se stalo, napsala velmi zajímavý dopis mnohokrát zmiňující mé jméno.

„Sophie, jste v pořádku?“

Eh, co?

Nade mnou se skláněla McGonagalová se starostí v hlase i ve tváři. Kdyby jí nebylo takových sto šedesát, tipla bych si mateřskou obavu.

„Jo, jo, jasný, proč bych nebyla?“ odpověděla jsem, ale sama sobě jsem zněla cize. Jako by jedna moje část mluvila a druhá myslela. Jak vidno, kletbu Imperio můžu jenom doporučit. Ale konkrétně za tuhle situaci jsem Snapea zabít nechtěla. Kdyby mě neproklel, nejspíš bych se ani nedonutila jít zpátky do hradu.

„Jste hrozně bledá,“ poznamenala Minerva zaraženě a já se podívala na své ruce. Nejenže jsem byla bledá, spíš skoro průhledná, a ještě jsem se k tomu třásla jako osika. Ani jsem o tom nevěděla. Koukla jsem se kolem sebe. Kromě šmejdky, která pokračovala ve čtení učebnice, jako bych tam vůbec nebyla, se všichni tvářili soucitně. Weasley se ke mně nakláněl, div mi nestrčil hlavu do klína, ale nakonec se ozval Potter.

„Paní profesorko, nebylo by lepší, aby šla Sophie zpátky do věže? Podle mě jí ještě není dobře,“ prohlásil a mrknul na mě. Nejspíš měl pocit, že mě tím zachraňuje. Sakra práce, nedělej ze mě chudinku!

„Dobrý nápad, pane Pottere, doprovoďte, prosím, slečnu Grantovou do nebelvírské věže,“ souhlasila McGonagalová a přešla zpátky k tabuli. Mávla ke dveřím a já si chtě nechtě sebrala své věci a s Potterem z nich vyšla. Nebyla šance protestovat, jakmile si McGonagalová vzala do hlavy, že div neumírám, neměla jsem naději ji přesvědčit o opaku. Vždyť oficiálně jsem jenom nebohá šestnáctiletá studentka, co se učila doma. Ani jsem si neuvědomila, že nejdeme sami, dokud se znovu neozval profesorčin hlas.

„Vy, pane Weasley, tady ovšem zůstanete!“

Nečekala jsem, že to ticho bude s Potterem tak trapné.

„Jak bylo… v nemocnici?“ zeptal se nakonec s chabým úsměvem a rukama vraženýma do kapes.

Parádně. Voldemort mi dělal sestřičku a starej Lucius odnášel pytlík s močí.

„No, jako v nemocnici. Nic moc.“

„Během školního roku se většinou nikdo jen tak ven nedostane,“ poznamenal nevinně, ale mně okamžitě naskočily obavy. Byla jsem zase jednou výjimečný případ. Zase jsem na sebe upoutala pozornost a zase v tom měl prsty Severus. Copak on sám nevidí, že mě vystavuje nebezpečí tím, jak na mě neustále upozorňuje?

No dobře, občas k tomu Severuse ani nepotřebuju.

„No, bylo to vážně zlý. Báli se, že bych to nemusela přežít, a víš, jak to je. Tady morfin nemají,“ usmála jsem se na něj a doufala, že neví, k čemu se morfin používá. Já to taky nevěděla, bylo to to první, co mě napadlo.

„Jo, ne, já to chápu, samozřejmě, já jen… Báli jsme se o tebe.“

To se vsadím, Weasley určitě strachy nemohl masturbovat.

„Tomu docela věřím podle toho, jak se Ron u té večeře tvářil,“ poznamenala jsem se skromným úsměvem. Když jsem tenkrát přišla, ještě pod vlivem kletby, k jejich stolu, div se nezadusil párkem, a už se mě pokoušel obejmout.

„Ne, víš… Já jsem se bál, Sophie. Chyběla bys mi.“

Zastavila jsem se. Byli jsme před obrazem Buclaté dámy a ta, i když se tvářila, no, jako obraz, nás poslouchala. V Bradavicích jsem se toho díky své nepozornosti moc nenaučila, ale pokud něco, tak to, že obrazy slyší a především nás všechny drbou. Další komplikace, pokud šlo o místní tajné operace. Budu se o tom muset zmínit Severusovi.

Teď jsem ale čučela na Pottera a najednou nevěděla, co říct. Pokud mám být kamarádka, měla bych se tvářit, že by mi taky chyběl, ale hergot, já ho mám zabít. Nejsem až takhle krutá, ne?

„Vždyť mě skoro neznáš…“ řekla jsem chabě a doufala, že to bude přičítat mé slabosti. Byla to pravda. Vůbec mě nezná. Neví, co za stvůru stojí před ním. Smrtijedka. Pubertální máma. Jeho budoucí vrah. Jo, taky mě těší.

„Ale jo, myslím, že jo,“ usmál se na oplátku a naklonil se blíž.

Ne, ne, ne!

Co to děláš.

Co to, sakra, děláš?!

Naprosto jsem zpanikařila. Co budu dělat, co budu dělat? Uteču? Spadnu? Omdlím?!

Ale nakonec mě políbil… na tvář.

Zavřela jsem oči a uvolnila svaly v obličeji, které jsem měla celé napjaté jako v očekávání bolesti. Když se oddálil, už si nemohl ničeho všimnout. Jedině, že by si poslechl moje srdce, které momentálně tančilo kvapík. A akrobatickou polku.

„Sesamum Pulpa (sezamový páreček),“ vydechla jsem heslo s očima upřenýma do Potterových kulatách brýlí a Buclatá dáma se urychleně klidila z cesty.

Než se nadál, zmizela jsem v nebelvírské společenské místnosti bez jediného slova rozloučení.

V místnosti, jak se dalo předpokládat, nikdo nebyl. Zřítila jsem se do jednoho z rudých křesel a opřela si hlavu do dlaní. Chvíli jsem jenom tak pozorovala vzorek na koberci, abych si uvědomila, co se právě stalo.

Potter se mě pokusil políbit.

A já utekla.

Sakra.

Nakonec jsem v posteli zůstala ještě dva dny. Odmítla jsem jít znovu na ošetřovnu, a tak mě s pár léčivými odvary nechali na pokoji. Ginny si o mě dělala starosti, zatímco šmejdka tajně doufala, že mě tu jednoho dne najde mrtvou.

Takovou radost bych jí nedopřála.

Na nohy jsem se nakonec postavila až v pátek odpoledne z jednoho prostého důvodu: famfrpálový zápas Nebelvíru proti Zmijozelu.

Původně jsem vůbec nechtěla jít. Venku bylo hnusně lezavo a já všechny svoje myšlenky stejně upírala k Adriane. Už chodí. A krásně mluví. Vybavovala jsem si její hlásek, její teplé tělíčko, jak se tiskne k mému. To objetí dávalo nám oběma pocit bezpečí.

Byla jsem cvok, když jsem si myslela, že by mi ji povolili vzít do Bradavic. Vím, že ze mě mluvil stesk. Ale hrozně bych si přála vědět, kde je, co teď dělá. Co už umí. V současné chvíli jsem ovšem neměla odvahu Narcisse psát. Neměla jsem chuť nic mít s Malfoyovými, se všemi. Adriane byla Riddle. Byla a bude.

O mé účasti na pitomé školní sportovní akci rozhodla až šmejdka.

„Sophie, dneska je ten zápas,“ oznámila mi Ginny, zatímco si načesávala vlasy. Zeptala bych se, pro koho to dělá, když jí je vítr stejně hned rozfouká, ale odpověď byla zcela zřejmá.

Už jsem se chystala odpovědět, ale šmejdka mě přeběhla.

„Samozřejmě, že Sophie nepůjde. Podívej se na ní. Je bledá jako smrt. Určitě se ještě cítí moc slabá na to, aby šla.“

Chvíli jsem na ni nevěřícně zírala, než jsem bojovně odkopla peřinu. Byla jsem v teplácích, vytahaném rudém tričku s rozcuchanými vlasy a bosá. Ho ho, to si, sakra, piš, že Sophie půjde. I kdyby se tam měla doblít o holi.

Beze slova jsem začala shánět oblečení. Při pohledu do zrcadla jsem se ušklíbla nad tím, že i nemocná a v naprosto nemožném postelovém outfitu jsem pořád hezčí než Grangerová. Nechápu, jak je to možné. Otec nemohl být žádný krasavec ani předtím, než se z něj stalo holohlavé mimino. A potom už vůbec ne. Ale kdo ví.

Nakonec jsem se, zavěšená do Ginny, vykolébala z pokoje a okamžitě toho hořce litovala. Hlava se mi zhoupla, žaludek si vzpomněl, jak dobře se mu před nedávnem dělaly kotrmelce, a já se toužila vrátit do postele. Možná to byl šmejdčin plán. Vylákat mě nemocnou na zápas a nechat mě, ať se znemožním před Weasleym a všemi ostatními.

Ani tuhle podívanou jí nedopřeju.

Když jsme sešly po pekelných točitých schodech do společenské místnosti, moji ctitelé mě vehementně pozdravili jako vždycky, ale Harry se jenom chabě pousmál. Bylo mi to pro tentokrát docela šumák. Úkol neúkol, Pottera líbat nebudu. Chvíli jsem se divila, kam se poděl zrzavý poděs, než jsem si vzpomněla, že se díky šmejdce stal brankářem.

U akromantule, ten musí mít strachy stažený půlky.

Jako parta jsme se my, nebelvírští, vydali směrem na hřiště.

Během monotónní chůze po chodbách jsem měla znovu možnost zamyslet se nad tím, co stálo v Severusově vzkazu. Pokud nemám věřit svému otci, tak komu? Jemu? U něj jsem měla taky silné pochybnosti, co se týče loajality.

Pokud se mě otec chystá zradit, má dvě možnosti: vylákat mě ze školy, nebo zaútočit přímo na ní. A na boj o Bradavice není připravený. Ne, dokud je tu Brumbál. Ne, dokud je Potter naživu.

Tak jak? Chce mě zabít? Vlastní dceru? Nejhorší bylo, že by mě to až tolik nepřekvapilo. Ne u otce. Nesčetněkrát jsem si pohrávala i s myšlenkou, že zavraždil moji matku. Pro otce rodina zkrátka nic neznamenala. Ale kdyby mě chtěl mrtvou…

Počkal by si, až zabiju Pottera.

Zadívala jsem se před sebe, na tu čupřinu černých vlasů, a najednou mě napadlo něco, na co jsem si dřív nedovolila ani pomyslet. Neměla jsem důvod.

Potter je záruka mého života. Dokud žije, musím žít já, abych ho zabila. Ale když bude mrtvý… K čemu budu otci dobrá?

K ničemu.

Ví moc dobře, že moje loajalita náleží mé dceři. Od chvíle, co se narodila, to tak bylo. A šestnáctiletá holka s dítětem… Ani já nejsem tak pitomá, abych si myslela, že nechat si u sebe někoho takového je dobrý nápad.

„Nebelvír! Nebelvír! Nebelvír!“

Cukla jsem sebou, když se zčistajasna ozval pokřik, který se vzápětí rozšířil na všechny členy koleje. Zápas. No jasně. Nebelvír do toho, a tak dále. Jupí.

„A Nebelvír zpracovává přihrávku! Ale pozor, pozor, zezadu už se dotahuje Zmijozel v čele s kapitánem týmu! Tohle bude napínavý souboj, vážení!“

Tísnila jsem se na tribuně vedle Ginny a Nevilla, štěstím pochopitelně celá bez sebe. Šmejdka, ať už to bylo schválně, nebo ne, se vmanévrovala přede mě a celou dobu stála, takže jsem ze zápasu viděla velký kulový. Jelikož ale malá Weasleyová celou dobu řvala jak na lesy, co má kdo dělat, vlastně jsem byla docela v obraze.

Původně měla do zápasu nastoupit taky, ale vymluvila se, že se moc necítí, a nechala za sebe hrát náhradníka. To byla verze pro tým. Když jsem si ale všímala jejích starostlivých pohledů, začínala jsem nabývat dojmu, že je to kvůli mně. Je tu, aby mě mohla hlídat a hrdinsky sbírat ze země, když omdlím. Podivně mě zahřálo u srdce. Měla jsem opravdovou kamarádku.

Zamilovanou do kluka, kterého se chystám zabít.

Jenom hádám, ale zabít lásku své kamarádky k utužení vztahů moc nepomáhá, co?

„Miř víc vlevo! A zrychli! Jsi pomalejší než babička Weasleyová! Ronalde, sakra, letí to přímo na tebe, tak to chyť! A proč tohle nepíská, tohle by přece pískat měl! Baziliščí mozku!“ řvala na celý stadion. Musela jsem se pousmát. Kdyby nebyla Ginny tak úzkoprse dobrotivá, byla by z ní skvělá smrtijedka.

„Ahoj, Sophie.“

Už mi bylo skoro dobře, ale najednou jsem znovu dostala chuť zvracet, sotva jsem zaslechla Malfoyův hlas.

„No nazdar.“

„Můžu si… přisednout?“ optal se a ukázal na mou pravou stranu, kde seděl Neville. Docela moudře se krčil tak, aby si ho nikdo nevšímal.

„Ne.“

„Uhni, hloupej motáku,“ houkl na Nevilla i přes moji odpověď.

„Ne,“ zopakovala jsem a popadla Neva za hábit. Díval se na mě, jako když jsem ho tenkrát políbila. Se směsicí úžasu a nepopsatelné hrůzy.

Aspoň že se díky tomu Draco přestal snažit. Místo toho vyhnal několik zmijozelských prváků a sedl si za mě. Naklonil se tak, že jsem měla jeho bradu skoro až na rameni. Kdyby mi to nebylo vyloženě trapné, předklonila bych se, jen abych ho od sebe dostala dál. Bylo mi z něj zle. Před očima se mi zjevily Adrianiny světlající vlásky. Bude navěky připomínkou toho, co udělal. Nikdy se toho nezbavím.

„Sophie, podívej, já vím…“

„Kdybys něco věděl, Draco, tak bys tu teď nebyl.“

„Já vím, že ten dopis asi nestačí…“

„Asi? Vážně myslíš?“

„… Ale chtěl jsem tím říct, že… mě mrzí, jak to mezi námi je. Je mi to líto, Sophie, vážně je mi to líto.“

Nic jsem na to neřekla. A proč bych měla. V tom kaligrafickém skvostu, co mi napsal, to bylo taky. Nevěřila jsem tomu tehdy, proč bych měla teď. Draco a celá jeho rodina dýchali lhaním. Byli smrtijedy kolik let, a stejně jim to nikdo nedokázal. Toho asi nedosáhli přátelskou rozvážkou dýňových paštiček.

„Psal jsem matce. Kvůli Adriane.“

Zpozorněla jsem.

„A co ti odpověděla?“

„Že je moc šikovná. Už chodí, teda spíš zkouší chodit. A povídá. Víš, co prý nejčastěji říká? Tvoje jméno. Sice neumí říct pořádně ‚s‘, ale… Pořád ho snaží opakovat. Má tě moc ráda, víš.“

Rozhlédla jsem se. Tahle diskuse se mohla snadno stát nebezpečnou, ale kolem nás byl takový kravál, že ani ti nejlepší posluchači nemohli nic slyšet. Stejně jsem ztišila hlas.

„Je to moje holčička. Moje. Je ti to jasný? Nemáš žádný právo o ní takhle mluvit.“

„Jo, to máma říkala taky.“

Vykulila jsem oči. Nebelvír v tu chvíli střelil branku a ryk kolem nabral ještě větších rozměrů. Ale já stejně celou svou pozornost soustředila na to, co mi Draco řekl. Narcissa teda ví, co je její synáček zač? Možná jsem jí křivdila. Ale na druhou stranu, je to sestra Bellatrix. Tak asi ne zas tolik.

„Sophie, jsem tu, protože si chci promluvit. Vím, že mi nevěříš, ale chci s tebou aspoň pár chvil. Patnáct minut o samotě. Prosím.“

Draco skutečně vypadal, že to myslí vážně. Ale nejsem blbá. Z jeho posledních „patnácti minut o samotě“ mám doživotní trauma a dceru.

„Ne.“

„A můžu vědět proč?“ dotázal se už trochu podrážděně. Nejspíš nebyl zvyklý, že by ho holky odmítaly. Zvlášť když podává svůj nejlepší herecký výkon. Ale já nezpanikařila. Nezačala jsem brblat páté přes deváté. Jenom jsem se víc naklonila k Nevillovi.

„Nejsem tu sama, víš?“

Teď pro změnu vyvalil bulvy on. A Neville taky.

„Cože?“ zeptal se Malfoy nevěřícně. Ne naštvaně. Prostě šokovaně.

„To ti to vážně nedošlo? Polibek, tanec… Mám Nevilla ráda. To, co si myslíš, že mezi námi bylo, je omyl, Malfoyi. Odpal a nech nás nepokoji. My se máme dobře.“

Nikdy jsem se nemusela víc přemáhat, abych se během mluvení nezačala smát. Stejně mi koutky úst cukaly jako šílené a musela jsem myslet na umírající koťátka, abych udržela smrtelně vážný výraz.

„To myslíš vážně?“ vyhekl Draco a třesoucím se prstem na nás dva ukázal. Upřímně jsem doufala, že mě Neville nezradí, ale měl větší strach ze mě, než z Draca. Ani neceknul.

„Smrtelně. Vypadni.“

Dál už jsem se na blonďáka nedívala, ale podle dusání jsem usoudila, že skutečně odešel. Pravděpodobně zmatená a zelený vzteky. Chvíli jsem zírala do prázdna před sebe a na fandící Ginny vedle mě, než jsem se odvážila podívat na toho chudáka, kterého jsem nejspíš posunula do top desítky Dracových budoucích obětí.

„Promiň,“ zašeptala jsem, ale když jsem se mu zadívala do tváře pozorněji, byla v ní radost, ne strach. Očička mu zářila štěstím a usmíval se. Nefalšovaně se usmíval, doslova od ucha k uchu.

„Za co se omlouváš? Sophie Grantová je moje přítelkyně! Musím to říct babičce!“

Pomoc. 

Tahle kapitola se vážně psala sama, protože Sophie a její eskapády mě hrozně baví a vás, doufám, taky :) Vztahy mezi naší malou Voldemortovou a Dracem ještě chvíli nebudou úplně jasné. Minulost je holt občas špatně překonatelná. Pokud se jí vůbec někdy ti dva zbaví docela...

Děkujeme jako vždy za všechny super komentáře, přečtení, zkrátka za vaši odezvu k naší práci :) Vážíme si toho a určitě nás to posouvá dál. Moc děkujeme také za hlasy k povídce a doufáme, že i nadále vás bude Úkol bavit ;) (My pořád děkujeme, co? xD)

Všichni, co jste teď uzavírali známky nebo jste měli zkoušky, doufám, že vám to vyšlo na výbornou, my se s tím taky nějak popraly ;)

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), Carol1122, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 15: