OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola dvanáctá

16.12.2019 (09:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 968×

Strasti a slasti sourozeneckého vztahu

„Díky,“ pípla poté, co jí dal přednost ve dveřích. Mávnutím hůlkou rozsvítila jediný zdroj světla v malém kamrlíku v márnici, kde jim James nechal na stole složky obětí.

Barty se ihned po vstupu přesunul ke stolu, kde složky roztřídil podle toho, jestli se jimi už zabývali, nebo ne.

„Tak už zbývá jenom jeden,“ podotknul, v ruce svíraje složku poslední oběti. MacDougalová zahučela cosi nesrozumitelného, zřejmě v souhlasu.

„Barty, počkej s tím ještě,“ broukla, když si sundávala kabát. Barty jí ho odebral a spolu s tím svým ho pověsil na poměrně vysoko přibitý věšák.

„Co máš na srdci, MacDougalová?“

Koukla na něj pohledem, jímž zrentgenovala snad celou jeho duši. Upřímně, dost ho to děsilo. „Teď, když už víme, že tím vrahem je žena, nespojil sis ji náhodou s tou, kterou jsi viděl ve Scabiorově hlavě?“

Barty si povzdechnul. Byl nucen jít s pravdou ven. „Jasně, že jo. Na náhody nevěřím.“

„A?“ ptala se dál. „Uvažoval jsi nad tím, kdo to mohl být?“

„Ne, ale chci se tím zabývat. Vlastně jsem plánoval jít si znovu přátelsky promluvit se Scabiorem, jenže Yaxley řekl, že máme pracovat spolu, takže musíme oba tvrdnout tady.“

MacDougalová nakrčila obočí. „Oukej, tak uděláme jedno po druhém. Rozkaz je rozkaz, musíme vyšetřovat spolu. Nevím jak ty, ale já fakt nechci Yaxleyho ještě víc namíchnout. Podíváme se na Urquharta a pak si uděláme výlet za Scabiorem, co ty na to?“

Barty přikývnul. „To zní jako plán.“

Morag se na tváři vyrýsoval úsměv, který pak přešel i na Bartyho. „Fajn, co víme o Urquhartovi?“

Natáhnul se na stůl pro složku soudce, z níž se jal předčítat: „Baristan Urquhart, šedesát tři let. Zemřel na infarkt způsobený několikerým použitím mučící kletby.“

„Stačilo mu málo, byl kardiak,“ dodala MacDougalová, než si hodila nohu přes nohu, což se Barty ze všech sil snažil ignorovat. Bohužel, nepovedlo se a on zamžoural na její útlá stehna obalená v temné riflovině. Pár sekund uvažoval, jestli cvičila, když už dělala bystrozorku. Byl by se jí na to zeptal, kdyby si nebyl téměř stoprocentně jistý, že ho odbude mlčením.   

„Pracoval pro Ministerstvo jako soudce. Za dva roky by šel do důchodu,“ pokračoval ve čtení následujících řádků a otočil stranu. „Vrah mu uřezal prsteníček pravé ruky ještě v době, kdy byl naživu. Víme to, protože na něm byl otisk prstenu, ten se ale na místě činu nenašel.“

MacDougalová se při té vzpomínce otřepala odporem. „No jo, to byl fakt divnej případ. To místo činu… holá místnost, nikde žádný nábytek. Bílé stěny, dlážděná podlaha, uprostřed ní,“ dramaticky se odmlčela, „Urquhart v brnění. Jo, slyšíš dobře, bůhví proč ho navlíkla do brnění. Jako nějakého rytíře, nebo co! A ze stropu – tam, kde předtím byl lustr – visela větvička seschlé růže, na kterou přivázala jeho uřezaný prst.“  

Něco mu to připomínalo… nemohl si pomoct. Uvažoval, kolik příběhů s rytířem v hlavní (nebo vedlejší) roli znal, jenže o rekreační literatuře věděl velké houby.

Král Artuš a Lancelot. Cid a Roland. Don Quijote? Bezhlavý Nick – toho dokonce znal osobně. Rytíř Smůla a…

MOMENT!

Vybavila se mu kapitola druhá z Bajek Barda Beedleho – Fontána příznivé sudby. Tu pohádku četl minimálně stokrát, byla Theinou nejoblíbenější. Když tři čarodějky zatáhly do tajemné zahrady s sebou víceméně náhodného mudlu – rytíře Smůlu, neopomněla se zasmát. Při poslední stránce se jí zas zavíraly oči. Vždycky to zalomila ještě předtím, než stihnul dojít k tomu, jak se rytíř Smůla a Amata dali dohromady.

Před očima se mu – tam a zpátky – prohnala roztažená dlaň a on několikrát zmateně zamrkal.

„Hele, snílku, mluvím s tebou,“ poznamenala lehkým tónem MacDougalová. Páni, nečekal, že se kdy něčeho takového dožije.

Byl z jejího tónu tak unešen, že si přál, aby ho použila ještě jednou: „Promiň, co jsi říkala?“

„Ale nic… co tě napadlo?“  

Nadechl se k řeči, načež jí zpříma a zaujatě pohlédl do očí. „Znáš Bajky Barda Beedleho?“

Morag podezíravě přimhouřila oči. „No jasně, ale všechny zápletky si už nevybavím. Máma nám je četla před spaním, když jsme byly hodně malé. Proč se ptáš?“

„To místo činu… skutečnost, že Urquharta oblíkla do brnění. Ta růže, co visela ze stropu – nepřipomíná ti to jednu z těch bajek?“  

Chvíli bylo ticho. Přimhouřenýma očima neopouštěla jeho tvář, avšak pohled v nich byl na míle vzdálený. Dvakrát se nadechla k řeči a Barty si dvakrát myslel, že vyplodí něco chytrého. Dvakrát ale neřekla zhola nic. Až napotřetí se jí nad hlavou rozzářila pomyslná žárovička.

„U Merlinových vousů, už vím! Taková ta fontána!“ Zcela očividně byla ze svého prozření nadšená. Dokonce i pravou dlaní instinktivně sevřela jeho levou paži. „Tři čarodějky, jeden mudla. Růže je vtáhnou do zahrady, oni cestou plní nějaké úkoly. Chtějí se dostat k tý fontáně, ve který, když se vykoupeš, budeš mít celý život štěstí.“

„Víceméně,“ zhodnotil její shrnutí příběhu. „Ale pořád mi není jasné, proč Urquhartovi uřezala prst.“

„Třeba měl ten prst znamenat jedničku. Ta fontána po nich přece chtěla, aby vybrali jenom jednoho, který se v ní vykoupe, ne?“ nadhodila zamyšleně.

Zatvářil se skepticky. „Eh… ne, MacDougalová, to si pleteš s něčím jiným.“

Morag si povzdechla, než přišla s dalším nápadem: „A co třeba ty úkoly, kterými museli projít? Nemůže to s tím nějak souviset?“

„Možná, ale nenapadá mě jak,“ prohodil upřímně. „V prvním potkají obrovského červa, kterého se pokouší zabít. Nejde jim to, proto se jedna z těch čarodějek rozbrečí. Červ spolyká její slzy a sám od sebe zmizí.“

„No jó, to si pamatuju,“ přitakala uvědoměle. „Ten červ jim ale ještě předtím řekl, že musí něco obětovat.“

„Obětujte mi důkaz své bolesti – jeho přesná slova.“

„V tom případě máme vítěze! Jestli mu za živa uřezala palec, tak ho to muselo setsakramensky bolet – tadá, důkaz bolesti,“ podotkla, přičemž popojela i se židlí dopředu, v důsledku čehož se ocitla až příliš blízko něj. Narazili do sebe koleny, a tak roztáhnul nohy, aby jí dal víc prostoru. Natáhla se přes něj na stůl za jeho zády, z něhož vzala složky zbylých případů.

Ucítil její vůni a neubránil se navlhčení rtů rychlým pohybem jazyka.

Sakra! Tou dobou už se mu téměř úplně podařilo se toho odporného zlozvyku zbavit.

Společné řešení případů jim zcela evidentně šlo dobře. Spolupráce nad společným tématem se mimo jiné dokonce zdála být prospěšná jejich vztahu. Možná až příliš prospěšná… MacDougalová se tu přes něj natahovala a bylo jí úplně jedno, že je od něj sotva deset centimetrů. Nevěděl, co způsobilo její náhlou přátelskost. Za to ale věděl, že být teď v její kůži třeba Aretha rozhodně by se nedržel zpátky…

„Co děláš?“ otázal se, když mu došly nervy. Tuhle pochybnou pozici udržovala už dobrých dvacet sekund, proto náležitě znervózněl.

„Ehm… snažím se připomenout si, jestli ještě nějaká z těch vražd byla tak poetická,“ špitla na vysvětlenou. Barty zmlknul. Dalších dvacet sekund bylo absolutní ticho, během něhož se muž snažil soustředit na všechno kolem, jen ne na její blízký plný hrudník. Ten měl totiž aktuálně přímo před očima. 

U Morganiných zelených očí, kým byl, že se pokoušel takovému pokušení vzdorovat? Stačilo by, aby pokrčil levou ruku v lokti, dlaní se dotknul zadní strany jejího stehna a po drsné džínovině putoval nahoru. Stačilo by, kdyby trochu zvednul bradu a vyšel jí ústy vstříc. Pak by mohl konečně ochutnat její sladké rty. Jeden pohyb a seděla by mu na klíně. Mohl by si s ní dělat, co by chtěl – sama mu řekla, že s muži neměla zkušenosti.

„A vidím, že ne. Do háje, to nedává smysl!“ zaklela, než se zhroutila zpět do své židle. Barty si oddechnul. Více než cokoli jiného pocítil úlevu, v menší míře se pak cítil zklamaný a v ještě menší míře frustrovaný.

„Podle mě to dává perfektní smysl,“ ozval se přidušeně.

Chtěl ji… hodně. To, co jím cloumalo, ale bylo jednostranné, proto musel najít alternativu. Takovou, která by se mohla MacDougalové rovnat. Takovou, která mu bude na hraně ráje do ucha bezdyšně špitat jeho jméno. Takovou, která o něj má zájem.

„Ne, to teda nedává! Co tím sakra sleduje? Proč jenom jedna z těch obětí?“ rozohnila se, u čehož rozhodila rukama. „Proč to udělala jenom u Urquharta? Ty ostatní vraždy s bajkami přece nijak nesouvisí!“

Musel se kousnout do jazyka, aby se dokázal přenést zpět ze svých nestoudných představ.

„Možná, že souvisí, jenom jsme si toho nevšimli,“ opáčil, přičemž si dlaní promnul čelo.

MacDougalová se zvedla na nohy a on s politováním zjistil, že její odchod nejprve vůbec nevnímal Až pak – jak se protáhla, u čehož se jí halenka vyzdvihla zhruba k pupíku – si uvědomil, že vlastně bylo dobře, že od něj byla dále.

„Fajn, tak to pak projdem ještě jednou,“ slíbila mu, načež se odebrala ke dveřím.

Podezíravě na ni zamrkal. „Kam jdeš?“

„Na záchod,“ ušklíbla se na něj pobaveně. „A taky do stánku naproti, pro latté. Mám ti něco přinést?“  

Rozvalil se ve své židli, hlavu si opřel o dlaň. „Hm… černou kávu bez cukru, když jinak nedáš.“

„Máš to mít. Za chvilku jsem zpátky.“

Na moment zavřel oči, aby jim ulevil od pichlavé bolesti. Nepamatoval si, kdy se mu podařilo usnout. Jakmile je ale otevřel, bylo mu jasné, že sní. 

„B, vstávej,“ prohodila žena, které se podařilo ho probudit. Myslel, že jde o MacDougalovou, ale to oslovení… ještě nikdy mu tak neřekla. To byla parketa jiné, o nic méně důležité ženy jeho života. Jenže ta už nebyla mezi živými.

Ne, musel ještě spát.

„Bráško,“ ozvala se znovu, tentokrát o dost blíže.

„Vím, že nespíš. Otevři oči,“ přikázala mu a on se tentokrát nebouřil.

„Theo…“ vydechnul překvapeně. Nevěřil svým očím. Nenápadně se štípnul na stehně a doufal, že mu bolest pomůže se probudit.

Jenže ono ne…

„No konečně!“ Koutky úst vyvedla do širokého úsměvu. Seděla na židli, kterou dosud okupovala MacDougalová.  

„Ty jsi… naživu?“ pokračoval přidušeně. Naprázdno polknul, než pomalu opatrně zdvihnul ruce k její tváři. Dotknul se jejích oplácaných líček, jako by se bál, že mu před očima zmizí. Nestalo se, a tak si ji prostě jen nevěřícně prohlížel. „Je něco takového vůbec možné?“

Dojatě se usmála a pokývala hlavou. „Já jsem to přežila, B… přežila jsem vlastní vraždu.“

Hnědýma očima mapovala jeho tvář a on si všimnul rozdílu.

Už to nebyly ty hravé, věčně pobavené hvězdy, jež měly unikátní schopnost rozjasnit celý její obličej. V jejích očích teď hrály prim bolest a zrada. Ruku v ruce tancovaly těmi čokoládovými vesmíry, které poznával z dětství, jako dva milenci předurčení k zániku. Chór jim k tomu zpívalo utrpení a taky… šílenství. Zamrazilo ho, když ho v nich spatřil. Bylo to, jako by se podíval do zrcadla, a to nejen proto, že oba dva kaštanové oči podědili po otci.

„Jak?“ vypadlo z něj dříve, než se stihnul zarazit.

Thea sebou škubla, čímž se dostala z jeho sevření.

„Jednoduše.“ Opět rozšířila koutky úst, tentokrát se jí však z hrdla dostal hlasitý smích. „Neověřili si, jestli umím plavat! Věřil bys tomu? Taková školácká chyba! Taková,“ zmlkla a prudce zdvihla ruku, již mu před očima semkla v pěst, „jakou bych já v životě – V ŽIVOTĚ – neudělala!“  

Ucítil, že mu v krku vyrostl knedlík. Díval se na Theu – starší, buclatější, ale přece to byla jeho mladší sestra – přitom na něj ale z jejích úst mluvila úplně cizí žena. Z jejích reakcí mu běhal mráz po zádech.

„Podceňovali mě a taky za to teď zaplatili.“ Zvedla se ze židle a začala neuroticky přecházet po pokoji tam a zpět. Barty se snažil volit ta správná slova, zatímco ona se tu a tam náhodně uchechtla, patrně něčemu, co se jí honilo hlavou.

„Kdo za to zaplatil?“ prohodil co nejklidněji. „Theo, o čem mluvíš?“

Zastavila se a zprudka se otočila jeho směrem. Ukázala na něj prstem, jako by ho z něčeho obviňovala. Koutky úst jí však znovu začaly cukat vzhůru. Postupně se rozesmála.

„Ty jsi vtipálek, bráško! Děláš, že nevíš!“ Smála se, až jí z očí tekly slzy.

Nechápal… Hlava mu nebrala, co se to tu dělo. Zešílela?

„Přestaň se smát,“ ozval se, nepomohlo to. „Tak už toho nech sakra!“ zopakoval důrazně.

Ihned ztichla. Tvář jí zkroutila bolestná grimasa.

„Ty… křičíš,“ zaštkala bezdyšně. Barty si všimnul, že se jí rozklepaly ruce a ona se jimi objala. „Ne, to ne. Tohle ty neděláš, nekřičíš na mě. Nikdy jsi na mě nekřičel. Proč, B? Proč bys s tím teď začínal?“ mumlala si pod vousy otázky, na které zřejmě neočekávala odpověď. Barty vstal a pomalu k ní přistoupil. Nechal se unést, pravda. Na druhou stranu, už dávno nebyli dětmi. Ta léta byla nenávratně pryč. Stáli tu naproti sobě jako dva dospělí kouzelníci, ve dvou úplně opačných rolích.

Bartyho podvědomí řvalo, že před sebou má vraha. Jemu se ale dařilo onen rudý alarm úspěšně ignorovat.

„Ššš, to nic… omlouvám se, promiň,“ vydechnul tiše. Nevnímala ho, dokud se nedotkl jejích paží. Nemohl tušit, jak zareaguje. Pokoušel se ji utišit, ale počítal se vším.

Objala ho a on uslyšel její vzlyky. Začal ji hladit po vlasech tak, jak to dělával, když byla malá. Uklidňovalo ji to. Sklonil hlavu a vdechl vůni jejích vlasů. I ta se změnila. Z příjemné melounové teď bylo cosi rušivého a nehezky ostrého.

„Theo, řekni mi, cos udělala,“ nadnesl opatrně. Pomalu se od ní odtáhnul a pohlédnul jí do uslzených očí. Útrpně zasténala, z čehož odvodil, že pro jednou byla při smyslech.

„Zabilas je?“ nenechal se odbýt.

Nehodlal ji zatknout. Sakra, vždyť on byl ten poslední, kdo by ji za to byť jen mohl soudit! Chtěl jenom… ne! Potřeboval znát důvod.

„A kdyby?“ otázala se ho, v očích strach. „Tys taky zabíjel, četla jsem o tom v novinách!“

Chtěl opáčit, že ON zabíjel především kvůli tomu, že byl přesvědčený, že ONA byla mrtvá. Ale to už se za zavřenými dveřmi kanceláře začalo ozývat hvízdání.

Thea od něj poplašeně uskočila a chmátla po své hůlce. Barty rychle zdvihnul ruce v jakémsi pacifikačním gestu.

„Jen klid!“ vypotil rychle. „Všechno je v pořádku, jsme tu jen ty a já, jako za starých časů.“

„Ne, lžeš!“ vyplivla a on sledoval, jak se zuby nehty snažila přemoci třas v rukách. „Je tady i ona, že jo? Ta bystrozorka, co to vyšetřuje!“  

Nadechl se a učinil jediný, dlouhý krok jejím směrem. „Vidíš ji tu snad někde?“

Pokoušel se ji hloupě obalamutit, avšak nespatřoval jinou možnost. „Není tu nikdo kromě nás dvou, Theo. A já nejsem tvůj nepřítel – to přece víš. Jsi moje sestra, jsem na tvojí straně!“

Zaváhala, což bylo vše, co potřeboval. Tři vteřiny – nic víc, nic míň.

Vytáhnul hůlku právě v momentě, kdy se otevřely dveře. Thea k němu poplašeně trhla hlavou a on trhnul zápěstím proti jejímu hrudníku. Než se stihla zhroutit k zemi pod vlivem Bartyho Mdlob, zachytil ji.

Když se na prahu objevila MacDougalová, klečel na zemi, v rukách svíraje bezvládné tělo své sestry.

„Merline!“ zaklela nově příchozí, jen co ten výjev spatřila. „C-co to sakra je?!“

Barty k ní vzhlédnul, aby zjistil, že vytřeštěnýma očima těkala z něj na Theu a zpět. Ve tvářích nebyla o nic bledší než on sám.

„Moje sestra,“ hlesnul bezdyšně, „seznamte se.“

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola dvanáctá: