Odstřelovač 2: Mudlovská mise - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přípravy na svatbu Scarlett a Harryho vrcholí. Severus je vnímá nelibě, ale jeho švagrová má pro něj překvapení.

23.09.2025 (10:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 68×

Severus se zapřel do židle, založil si ruce na prsou a díval se na neexistující bod v dálce. Pevně stiskl rty a hlasitě si povzdechl. Opravdu se změnil. Změknul. I když se snažil neztratit tvář, stejně už všichni jeho blízcí věděli, jakým se doopravdy stal. Na ty, co ho neznali, nebo s ním přicházeli do styku málo, tak se snažil působit stále stejným dojmem a celkem se mu to dařilo. Mezi studenty byl obávaným ředitelem, i když ty doby, kdy byl nespravedlivý a nadržoval zmijozelské koleji, byly dávno pryč. Stále se snažil být tajemný a nepřístupný bez špetky smyslu pro humor, ale jako ředitel musel být spravedlivý. To ale neznamenalo, že k němu studenti museli pociťovat pouze respekt. Nepatřil k nejoblíbenějším ředitelům v historii školy, ale své zastánce a fanoušky měl. Nebylo tajemství, co vše se svým bratrem pro kouzelnický svět udělal, stále bylo ale dost kouzelníků, kteří o něm neměli ani ponětí. Voldemorta sprovodil ze světa Harry Potter, ne on. Ale i tak, mnoho lidí si ho vážilo, i když dlouho figuroval jako zrádce. Jakmile vyplulo napovrch vše, co pro ostatní kouzelníky učinil, stal se z něj téměř hrdina. Ne, že by o to stál. Stále měl rád svůj klid a lidi nemusel, ale věděl, že tohle je už jeho úděl, zvlášť v tak vysoké pozici. A ne, že by se mu nelíbila. Byl vážený a uznávaný, měl vliv, ale prostě tu odloučenost od lidí na svém snapeovském sídle měl nejraději. Se svou ženou a synem, který také už pomalu, ale jistě, měl nastoupit do školy. Získá nové kamarády, začne se formovat. Lhal by, kdyby řekl, že nemá obavy, jakým směrem se jeho kroky budou ubírat. Nechtěl z něj mít žádnou bábovku, ale taky nechtěl, aby se z něj stal špatný člověk. Tak jako původně z něj. Pak se z toho musel dlouho vyhrabávat.

„Á, tady jsi,“ vytrhl ho známý ženský hlas z rozjímání.

„To tu vážně nemůže mít člověk na chvíli klid ani u snídaně?“ zavrčel nevrle.

„Vždyť už tady nic nemáš, jen tu sedíš a čučíš do blba,“ uchechtla se Hermiona škodolibě. Severus jen protočil oči. Od těch jejích studentských let uplynulo už spoustu času a z nebelvírské zakřiknuté šprtky se vyklubala pěkně sebevědomá dračice, pro kterou ‚ne‘ nebylo odpověď. Silvius na ni měl špatný vliv. Ona na něj zas ten dobrý. Přisunula si židli před Severuse a sedla si na ni. Zkoumavě se zadívala na jeho obličej. Od té doby, co byla profesorkou lektvarů, se mu snažila do všeho kafrat. Toleroval to, protože byla opravdu chytrá a šikovná, a sekundovala mu ve spoustě věcí a přicházela s inovativními nápady. To ale neznamenalo, že mu to nebylo protivné. Přisunula se k němu ještě blíž a vklížila se mu mezi nohy. Zavřel oči a pravidelně oddechoval. Shrnula mu dlaněmi vlasy z čela a pozorně si ho prohlédla. Stejně tak spánky, zavřená oční víčka a tváře. „Něco jsem ti přinesla,“ oznámila mu nakonec. Otevřel oči a zadíval se na ni. Opětovala jeho pohled. Oříškové oči pozorovaly ty medové. Měl sice ještě jizvy, ale své dvojče už nezapřel. Až na ty oči. Bylo to pro ni, i po těch letech, minimálně nezvyklé. Napřímila se a vytáhla černou lahvičku. „Dokončila jsem ho včera večer,“ a zatřásla s flakonkem. Otevřela ho a chtěla si nalít tekutinu na dlaň.

„Nesahat,“ procedil černovlasý kouzelník skrz zuby, „já sám.“ A pohybem prstů si od čarodějky vyžádal lahvičku.

„Nebuď jak malej,“ a vstala. Stoupla si mu za záda a nalila si nakonec lektvar do ruky. „Já vím, co dělám,“ odložila skleničku na stůl, a promnula přípravek v dlaních. Jemně ho začala roztírat Severusovi po obličeji. Se sebezapřením si její péči nechal líbit, i když úplně nepříjemná nebyla. Vnímal její prsty, jak mu pomalu roztírají a vtírají léčivý lektvar do kůže. Po chvíli ucítil jemné brnění, přecházející do mravenčení, až nakonec jeho obličej zavalilo bodání snad tisíců drobných jehliček. Postupně ale ten pocit začal mizet. Hermiona si sedla zpět na židli a opět mu odhrnula vlasy. Chvíli sledovala reakci jeho zjizvené kůže a pomalu se začala usmívat. „Skvělé,“ zašeptala. Z chodby uslyšeli blížící se hlasy, až se ve dveřích objevili Silvius s Miou. Oba se zasekli pohledy na svých partnerech. Rozhostilo se ticho. Hermiona ještě stále držela Severusovy vlasy a seděla na židli mezi jeho nohama. Oba se k nově příchozím otočili. Mia rozšířila oči a zakryla si rukou ústa, Silvius nasucho polkl. Hermiona pustila Zmijozelovy vlasy a vstala ze židle. Její manžel nevěřícně vrtěl hlavou.

„Tak teda teď ses překonala, lásko,“ a rozpažil ruce. Brunetka se usmála a vpadla mu do náruče. Zasypal ji polibky a pevně ji objal. „Jsi úžasná.“ Damiana došla k Severusovi a stoupla si před něj. Vzala jeho obličej do dlaní a pomalu přejížděla prsty po jeho čele a tvářích. Tyhle doteky byly pro něj o mnoho příjemnější a vysloveně si je užíval. I ta citlivost na dotek byla výrazně otupělejší.

„Jsi vážně…“ Mia nemohla najít to správné slovo, tak jenom pokrčila rameny.

„Skvělá? Dokonalá? Nejlepší na světě?“ a rozevřela ústa v zubatém úsměvu. Damiana se opřela Severusovi o čelo tím svým, zavřela oči a rozesmála se. Políbila ho a znovu stočila pohled k lektvaristce.

„Velmi šikovná,“ dokončila nakonec. Severus k ní stočil zrak a pozvedl obočí. Na stole vedle nich se objevilo zrcátko. Fiškus vnímal snad všechno, co se dělo v domě. Opatrně ho uchopil do prstů a zavřel oči. Nasměroval si zrcátko před obličej a pomalu oči otevřel. Jeho pohled byl kamenný. Nehnul ani brvou. Kdyby na podlahu spadl špendlík, všichni by ho slyšeli. Polkl. Jeho odraz v zrcadle byl tak nový. Zkoušeli už všechno možné, ale jizvy, po zranění způsobené černou magií, nešly nijak vyléčit. Jeho hojivý lektvar ho zachránil, ale vybral si svou daň. Strávili s Hermionou spoustu času vymýšlením léčivých přípravků na jeho znetvoření, ale vždy bez úspěchu. Pokaždé se jim povedlo vytvořit lektvar, který je posunul jen o malý krůček kupředu. Jeho jizvy už nebyly tak příšerné, jako před víc jak deseti lety, stále ale byly víc než znát. Nyní se na něj ale v odrazu díval muž, který měl jizvy hladké, oční víčka zvednutá, pleť viditelně vypnutou. Nezbavil se svých jizev, stále byly zřetelné, ale byly vyhlazené.

„Ještě ti nastřelíme obočí a budeš vypadat skoro jako dřív,“ zavtipkoval Silvius a zabořil nos do Hermioniných vlasů. Jeho dvojče po něm střelilo pohledem. Koutky úst mu ale zacukaly. Uznale pokýval hlavou. Vstal, jednu ruku schoval za zády, sklapl paty k sobě a uctivě se Nebelvírce uklonil. Věděla, že přes pusu mu slova díků nikdy nepůjdou.

„Nemáš za co, švagře,“ mrkla na něj, chytila Silviuse za ruku a táhla ho z kuchyně pryč. Severus natočil obličej k Mie, která mu stála za zády. Koutkem oka zahlédl, jak nehybně stojí. Nakonec se k ní otočil a spatřil v jejích očích lesk slz. Padla mu do náruče a pevně ho objala. Zabořila mu obličej do pyžama na hrudníku a pustila uzdu svého dojetí. Sám měl co dělat, aby nepoznala, že má téměř na krajíčku. Ale to by nebyl on, aby to neuměl ustát.

„Fantome, já… já,“ zajíkala se a nechtěla ho pustit.

„Neříkej nic,“ zašeptal téměř bez emocí a jemně ji od sebe odtáhl.

„Mám za tebe strašnou radost,“ plačtivě se usmála.

„Ale no tak, rozmažeš si make-up,“ pokusil se zavtipkovat. Viděl, že už se začala chystat, ale nedokončila to, jelikož dorazil jeho bratr se svou chotí. Vyprskla smíchy a setřela si slzy z tváří, včetně černé řasenky, která se jí rozpila. Byla opravdu šťastná. Věděla, jak ho jeho zjev trápí. Jí to bylo jedno, ona ho milovala takového, jakým byl. Nevadilo jí, jak vypadal. I tak pro ni byl ztělesněným charismatem a jizvy a maska měly svoje kouzlo. Ani po tolika letech ho nepřestávala nazývat Fantomem. Už na to byli zvyklí. Ale on se uvnitř sebe užíral. Zvykl si sice na svůj nový zjev, ale nehodlal se s ním smířit. Nedal si pokoj se studiem vzácných bylin, přísad a tvořením experimentálních lektvarů, a když mu Hermiona nabídla pomocnou ruku, neochotně ji přijal. Stejně už zastávala pozici profesorky lektvarů, ředitelky nebelvírské koleje a zástupkyni ředitele školy. Tak proč by jí nemohl využít i pro své vlastní potřeby. Zvlášť, když ona se tak vehementně vtírala. Bavilo jí pomáhat. Věděla o sobě, jak je důvtipná a chytrá. Byla téměř jako chodící encyklopedie. A dnes, poprvé v životě, byl rád, že si ji Silvius vybral.

„Tak ho udělám znovu, zase tolik času to nezabere,“ chytila Severuse Mia za ruce a stiskla mu je. Věnoval jí polibek do vlasů. „Ale s tím obočím měl Sil pravdu, něco s tím pak uděláme. Uvidíš, jak prokoukneš,“ a spiklenecky na něj mrkla. Zmijozel nepatrně kývl. „Tak já si jdu předělat ten make-up.“ Políbila ho na tvář a zmizela ve dveřích. Severus opět osaměl. To ráno už poněkolikáté. Ale ani jednou neměl klid na dlouho. Nehodlal čekat na dalšího narušitele svého osobního prostoru a vydal se obhlédnout situaci kolem.

Seděl ve své vlčí podobě opodál sídla v trávě a pozoroval dění kolem. Na nebi nebylo ani mráčku, slunko příjemně hřálo. Na to, že byl počátek prázdnin, a tedy i léto, tak bylo dobře. Nebyla žádná vedra, což zrovna dnes velmi uvítali všichni. A také byli rádi, že nepršelo. Ne, že by se neuměli postarat o hezky uzavřený protidešťový průhledný stan, ale širé nebe bylo prostě širé nebe. Fiškus a jeho skřítčí pomocníci se opravdu činili. Dle pokynů Scarlett rozmisťovali stoly se židlemi, prostírali, připravovali nádobí, švédský stůl, výzdobu. Nevěsta si přála černobílou, elegantní, netradiční. Oni byli netradiční rodina a byla na to náležitě hrdá. Nakonec ta kombinace nevypadala vůbec špatně. Černé ubrusy s bílými doplňky, bílé růže s černým melírováním všude kolem domu a po domě. Černý kůň s bílými pentličkami, bílý kůň s černými. Přípravy pomalu vrcholily a hosté se již začali sjíždět. Rozběhl se k tajnému vchodu, bylo na čase se jít také nachystat.

„Tady jsi,“ vychrlila na něj Mia hned, jakmile se za ním zavřely tajné krbové dveře. „Šup šup, před minutou bylo pozdě. Víš, jak dlouho ti trvá, než se hodíš do gala,“ rýpla se do něj černovláska.

„Nevěsty stejně nebývají připraveny vždycky včas,“ ušklíbl se Severus a vyšel schody do jejich ložnice.

„A kolik jich znáš, a na kolika svatbách jsi byl, že to víš s takovou jistotou, co?“ zavolala ještě za ním. Její slova ale zanikla v prostoru. Severus se rychle osprchoval a vylezl z koupelny zrovna ve chvíli, kdy Mia vstoupila do ložnice. Otevřela skříň a vytáhla z ní své černo-bílé šaty v čínském stylu a Severusův oblek, který se skládal z černých kalhot a košile, bílé saténové vesty a černého žaketu. Celý komplet doplňoval bílý motýlek. Zmijozel pomohl své ženě zapnout zip na zádech a vtiskl jí letmý polibek na hranu mezi krkem a ramenem.

„Sluší ti to,“ pochválil ji, když se k němu otočila.

„Tobě taky,“ vrátila mu lichotku a pokynula mu, aby si sedl na židli. Bez námitek tak učinil. Zašla do koupelny a během chvilky se vrátila zpět s malou tyčinkou v ruce. Překročila jedno z jeho stehen a vybídla ho, aby zvedl hlavu. Splnil její příkaz a zavřel oči. Drobným štětečkem mu začala přejíždět po nadočnici a vytvářet tak miniaturní falešné chloupky obočí. „Dnes jen tak narychlo, zanedlouho ti to necháme třeba vytetovat, ať to máš nastálo,“ řekla mu v plné soustředěnosti. Severus ani necekl. Po pár minutách byl celý proces u konce. Poodstoupila od něj a pokynula mu do koupelny. Před zrcadlem se na sebe zadíval a naklonil hlavu na stranu. Vypadalo opravdu jako pravé. Dala si záležet, aby vypadalo přirozeně. Ještě několik okamžiků na sebe zíral do zrcadla, než se vydal zpět do ložnice. „Myslím, že jsme připraveni, co říkáš?“ zeptala se ho s lehkým úsměvem na tváři. Pokývl a nabídl jí rámě.

„Myslím, že můžeme jít provdat moji dceru,“ a otevřel dveře.

„Naši dceru, miláčku,“ opravila ho. „Naši dceru.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter