OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na věčnost - 1. kapitola: Zpátky do Bradavic

02.05.2016 (09:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1893×

„Theo, pojď, dáme si čaj,“ ozvala se matka od kuchyňské linky, kde sledovala, jak se umývá nádobí. Občas myla i sama, bez kouzel. Dřív jsem to nechápala, teď už ano. Člověk nemusel přemýšlet. V tom měly mudlovské činnosti výhodu. Zbavovaly starostí, zaháněly smutek i dlouhou chvíli. Jenže všechno se nedalo donekonečna. Vzdychla jsem. Byla to únava životem, což při mém mladistvém vzhledu působilo komicky. „Nevzdychej a vstaň ke stolu,“ ozvala se máti svým přísným hlasem, který nejspíš její studenti velmi dobře znali. Znovu jsem vzdychla a opustila příjemně teplé křeslo se staromódním vzorem, trochu zašlé, ale stále velmi pohodlné. Všechno u matky bylo zvláštně zašlé, ale čisté. I když bych si takto svůj dům nezařídila, u ní mi to přišlo hezké. Prostě to k ní patřilo.

Matka se posadila na jednu stranu a já proti ní. Čelo stolu vždy zůstávalo prázdné. I když byl Ephinstone už osm let mrtvý, matka jeho památku uctívala. Někdy jsem ale měla pocit, že to nebyla tak památka mého otčíma, jako spíš mého otce. Nahlas jsem se neptala. I po tolika letech to bylo zakázané téma.

Obě jsme v tichosti sledovaly, jak k našemu stolu doplula konvička s pomněnkovým kvítím a do připravených šálků, které se hodily tak akorát do domečku pro panenky, nalila zlatavou tekutinu. „Cukr?“ oslovila mě matka. Tiše jsem zavrtěla hlavou. Ani ona nesladila. Pochopitelně. Každá jsme zvedly svůj šálek, upily a pak si všimly, jak máme obě stejným způsobem zvednutý malíček, když mezi prsty svíráme drobné ouško hrníčku. Vyprskla jsem smíchy. Matka se zamračila: „Theo…“ Ovšem velmi dobře jsem si všimla, jak jí také koutky zacukaly. „Tak… Vraťme se k tomu, o čem jsme mluvily u oběda,“ začala po chvíli ticha máti znovu. Opět jsem si vzdychla.

„Mamá, o tomhle nemůže být ani řeč.“

„Nesmysl. Jsi výborná kouzelnice. Velmi dobře můžeš zastat mé místo,“ zavrtěla matka vehementně hlavou. Obrátila jsem oči v sloup.

„Tebe ale studenti respektují. Já pro ně budu ušaté a střapaté cosi.“

„Jsi velmi půvabná, Theo,“ podotkla tiše matka.

„Och, díky,“ ušklíbla jsem se na oplátku, ale uvnitř mě její poznámka velmi hřála. Příliš často mě nechválila. Ne tak vřelým hlasem jako teď.

Vyděračka! Jak jsem jí na to mohla skočit?! Zamračila jsem se a sledovala matčin vítězný úsměv. „Mám práci, pochop to. A nemůžu studenty nechat měsíc bez výuky. Navíc… Jde jen o měsíc,“ pokračovala matka v argumentech.

„Vážně by mě zajímalo, jestli tě za to ředitel někdy řádně platí. Za tyto úkoly navíc,“ odfrkla jsem si.

„Theodoro! Albus Brumbál není jen můj nadřízený, ale také můj přítel. A příteli nikdy neodmítnu pomoc,“ podotkla matka opět tím svým hrozivým hlasem. Stále na mě působil, ale navenek jsem to nehodlala dát najevo, i když to stálo nějaké to sebeovládání.

Opět jsme chvíli mlčely. Matka sledovala hladinu čaje, já nastupující tmu za oknem. Tušila jsem, že to všechno se děje i kvůli jiné věci. Potřebovala mě zabavit. Měla výčitky, že se trápím. Ale to už dávno neplatí! Své trauma jsem zvládla. Možná se už i ze svého prokletí raduji! Co by za to mudlové dali!

„Dobrá, mami, ať je po tvém,“ vzdychla jsem do šera místnosti. I přes tu tmu jsem cítila spokojený matčin úsměv.

„Díky. A nezapomeň. Dělej čest McGonagallovým.“

„Mami! Půjdu tam, toto ne! Jen Brumbál to ví, a tak to zůstane. Jsem Theodora McGregorová. Tak jsi to chtěla, a tak to zůstane!“

Na věky věků, nejspíš.

Byl konec listopadu. Necelý měsíc do vánočních prázdnin. Rozhodně jsem si tu posvátnou dobu příprav na svátky klidu a míru představovala jinak. Ne na studeném hradě se spoustou usmrkanců. Neměla jsem ráda děti.

Dobře, zase jsem si lhala do očí. Což je tak trochu nesmysl, protože jsem nestála před zrcadlem, ale na chladné návsi Prasinek, kam jsem se přemístila. Nechtěla jsem žádný zvláštní vstup do Bradavic, místo toho jsem toužila přijít po svých a hezky hlavní branou. Nyní ovšem ne jako studentka. Bylo to tak dávno… Od té doby se mnohé změnilo. Mlčky, zachmuřená do vlastních myšlenek a vláčeje těžký kufr, jsem se vydala na cestu k hradu. Sníh mi křupal pod nohama a kromě hvízdání větru to byl jediný zvuk, který byl slyšet. Však také bylo pozdní nedělní odpoledne.

Kufr byl celkem těžký, ale já ho dál táhla ručně. Žádná kouzla. Vtipné, když jdu zastupovat svou matku. Potřebovala jsem ale někde vybít tu svou zarputile špatnou náladu. K bradavické bráně jsem dorazila za setmění. Otevřeli mi ihned. Šla jsem dál, až jsem se ocitla na nádvoří, které bylo lemováno útulným loubím. V létě tu bývalo nádherně. Položila jsem kufr do sněhu a na chvíli se zasnila.

„Školní rok začal už před pár měsíci,“ narušil mé snění ironický hlas. „A proč nemáte oblečený hábit, slečno…“ hlas uvázl, ale míst toho se objevil jeho majitel. Vysoký muž, ostře řezaná tvář, orlí nos a bodavé tmavé oči. Černé vlasy mu spadaly podél tváře. Neměl je příliš upravené. Jeho pohyby byly plynulé a klouzavé, stejně jako melodie jeho řeči. To musel být Snape. Pamatovala jsem si ho. Naposledy jsem ho ale viděla zde v Bradavicích. Pak se přidal k Smrtijedům. Nechápala jsem, jak někoho takového může Brumbál zaměstnat, ale i má matka mu důvěřovala. Pošetilost mocných?

„McGregorová,“ odpověděla jsem mu a usmála jsem se. Vztekle si odfrkl, když viděl ten můj povýšený úsměv. Zatetelilo se mi srdce. Tohle mi chybělo. Ona snad mamka měla ještě pravdu!

„Tak… McGregorová…“ měřil si mě Snape dál s tím svým nečitelným výrazem, ale tušila jsem, že to v něm vře. Nesnášel odpor. A mě si nejspíš už nepamatoval. I když… Na malý moment mi přišlo… „A která kolej?“

K odpovědi jsem se už nedostala. Otevřely se vstupní dveře, těžké a přesto téměř nehlučné. Oba dva jsme obrátili zrak stejným směrem. Svižným krokem k nám mířil muž, menší než můj bývalý spolužák z Bradavic, stříbrovlasý a stříbrovousý, v dlouhém světlém hábitu. Albus Brumbál. Zdál se nadšený mým příjezdem.

„Ach, madam McGregorová!“ Musela jsem se alespoň letmo podívat, jak Snape reagoval. Samozřejmě, byl překvapen. Naše pohledy se na moment setkaly a v tu ránu jsme se oba podívali jinam. „Severusi, copak nemáte radost, že se k nám vrací bývalá studentka?“ Zdálo se, že Severusovi se rozsvítilo. Znovu se na mě zkoumavě podíval. Znovu jsem se usmála.

„Theodora? Ach, vypadáte…“ hlas se mu ztratil.

„Báječně, že? Ano, madam, vypadáte báječně,“ dokončil za něj myšlenku Brumbál. Byl jediný, kdo se tu momentálně usmíval, protože ten můj úsměv už opět zmizel. Brumbál ke mně vztáhl ruku, jako by mě chtěl levicí obejmout a pravicí pozvat dál do nitra hradu. Věnovala jsem mu lehce vyděšený pohled, on ale jen zamrkal a ani se mě nedotkl. „Tak pojďte, madam, večeři ještě stihnete.“

Sáhla jsem po kufru, ale to už jsem zaznamenala Severusovu bledou ruku. „Pomůžu vám.“ Rychle jsem svou ruku stáhla, možná až příliš rychle. Snape vzal můj kufr. V duchu mě napadlo, jestli bude litovat, že nepoužil kouzlo. A jestli se nakonec k této možnosti nevrátí.

V tomto uskupení, Severus, já a pan ředitel, jsme se vydali k hlavnímu vchodu. Zdálo se mi, že slyším veselé hlaholení studentů, odříkávání kouzelných formulí, nářky učitelů, že samotné zdi ke mně promlouvaly prožitou minulostí. Znovu jsem ale pocítila obavy.

Je správné, že po tom všem se vracím právě sem?

Já, pokřivená, poškozená a nebezpečná svému okolí? 

==========================================================

Příběh pracuje s postavami z reálného světa Harryho Pottera i s jeho dějinami, až na drobné úpravy. Doufám, že se bude líbit, a budu vděčná za komentáře a názory! 

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost - 1. kapitola: Zpátky do Bradavic: