Death potion 24. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nyní se dozvídáme, že se chystá chytrý plán, co chytrý, geniální, ale nebude to mít přeci jen nějaké mouchy? Celou situaci ještě ztíží lákavá výzva.

11.03.2015 (10:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 1× • zobrazeno 821×

Kapitola 24

Hlavně klid, Severusi

Tak tímhle pravidlem by se měl opravdu rychle řídit.

Kdo by si pomyslel, že se minulost bude tak brzy opakovat? Měl to po svém nezdaru tušit.

Místo vznětlivého Kettleburna s horkokrevným jednáním vlkodlaka z něho málem vytřásala duši vždy klidná profesorka McGonagallová. Do té by to jen těžko řekl.

Po dobu, co se jej zastávala a byla vždy před ostatními nad věcí.

Snape ji považoval za vskutku ženu hodnou obdivu, nyní i tento jeho spojenec (asi jen jeden ze dvou) ho pohledem doslova vraždil na místě.

Záležet to na ni, asi by tu teď ležel rozkrájený na malé nudličky.

Vskutku kráčel po velmi tenkém ledě a hrozilo, že ani nedojde na břeh a utopí se pod náporem všech těch rozhněvaných pohledů okolo.

Hlavně klid, Severusi!

„Takže to mám pochopit tak, že Babbling byl zvěd? V našem kruhu? Tomu se mi nechce věřit,“ vyjela Minerva s pěstmi podél svého vyzáblého těla.

Celý učitelský sbor napjatě poslouchal každé řečené slovo.

„Ano. Byl zabit, nemohl jsem přinést jeho tělo, protože…“ odmlčel se, aby si urovnal pocuchané nervy. „Se stal potravou Voldemortova mazlíčka, Naginyho,“ dodal.

„To je vskutku nemilé,“ zamručel Brumbál sedíc za svým stolem v chmurné náladě. Zvláště na něho dopadal nadcházející slet informací velmi neblaze, ale aby to muže zlomilo, musel by přihodit ještě něco více zdrcujícího než tři nezvěstné učitele.

„To je strašné!“ zhrozila se madam Pomfreyová stojící v hloučku dál od Snapa.

„To nám tedy objasňuje jednoho zrádce, kterého bychom neměli ani litovat, ale co ty dvě ženy, Severusi?“ dožadoval se ředitel odpovědi.

Severus mu děkoval, že ho stále ještě nazývá křestním jménem, dodávalo mu to odvahu k tomu říci další zdrcující skutečnost.

Smrtijed poděkoval Albusovi pohledem za podporu, nebýt totiž jeho všichni profesoři by ho nejspíše právě teď linčovali s nezměrným potěšením.

Bude lepší, když začne, ať to má za sebou a nebude zdejší populaci více napínat.

„Slečna Sinistrová,“ záměrně začal právě u ní. „Mám za to, že nejspíše už nežije. Nemohu to potvrdit, myslím si však, že to brzy zjistím,“ vyhýbal se detailům a doufal, že to bude stačit.

„Co se stalo?“ nedala se Minerva, ředitelka Nebelvírské koleje se lvím srdcem.

Snape se ženě vyhnul pohledem a raději ho zabodl do lesklého povrhu stolu před sebou. „Její osud by žádná žena nechtěla. Voldemort si Auroru vybral do své ložnice a jen odhaduji po tom, co se s ní pobavil, ji dozajisté zabil. Což je sice jen předpoklad, ale temného Pána znám tolik let, že to mohu tvrdit s určitostí,“ prohlásil zatrpkle.

„Chudinka Aurora, to si nezasloužila…“ štkala Sibila a její velké brýle byly hned plné slz, profesor Quirrell věštkyni objal a nabídl své rameno jako oporu.

Ředitelna se ponořila do minuty ticha nad svou kolegyní narušovaná jen vzlykáním slečny Trelawneyové.

„Je mi to líto,“ promluvil vážně Severus, aby své snaze pomoci učinil za dost.

Proč se sakra omlouval? Jako by to nebyl ani on. Severus byl přeci ten zlý, ten podlý, ten přeběhlík. Jak to sakra, že mu bylo profesorky líto? Vážně se tu za těch půl roku tak změnil, že mu nebyly ukradené osudy cizích lidí, které vídával každý den?

Kdy se to stalo? Jak? Kdo ho změnil?

On přeci dělával úplně to samé, bral si do postele ženy pod kletbou imperius, tak byly povolné, a potom, co si s nimi dostatečně užil, stejně jako Voldemort je bez známky milosrdenství poslal na onen svět. Má na rukou tolik krve a špíny jako nikdo tady, tak proč teď cítí hanbu za své činy?

Je vážně politováníhodný, ale mezi všemi těmi děsivými vzpomínkami, se kterými by se nesvěřil ani Brumbálovi, se jako andělský lesk třpytily vzpomínky na Lily. To kvůli ní riskoval všechno. Dokonce i nemožné. Vzepřel by se spravedlnosti a vyměnil život za její.

„Od té doby, co jste přišel mezi nás, to jde jen k horšímu. Co bude následovat? Jak můžeme vědět, že nás všechny nezaprodá?“ Rozčílená profesorka přeměňování se ho nijak nedotýkala jako Kettleburn, jež tu právě chyběl, úplně stačil její kostnatý namířený prst poukazující na jeho chybu.

„Dost, Minervo!“ okřikl puritánku Albus a vstal do své úctyhodné výše. „Severus udělal tolik věcí, za které jsem mu velmi vděčný a k vašim připomínkám…“ přejel pohledem přes všechny v místnosti skrze své půlměsícové brýle, „Severus přísahal.“

Davem to zašumělo. Všichni do jednoho si uvědomovali, co se stane těm, kdo poruší nezrušitelnou smlouvu. Zemřou.

To bylo hodné obdivu.

Pokud by je Snape zradil, už by ležel zasypaný hlínou.

Než kdokoliv mohl něco říci, ředitel pokračoval: „Tento muž, sám ze své vlastní vůle, se rozhodl nabídnout pomoc a já ji přijal pro dobro všech. V této kruté válce potřebujeme k vítězství víc než jen rozum a kouzla. Je zde potřeba i spojenců a strategie. Myslím, že Severus prokázal dost odvahy hodnou Godrika Nebelvíra více než kdokoliv z vás za celý svůj život,“ umlčel své stádečko tím typickým smířlivým tónem, po kterém by zjihnul i lidožravý tygr.

Profesoři mlčeli a poraženě vyklidili místnost se sklopenými hlavami.

Albus správně vytušil, že má Smrtijed něco na srdci, něco velmi tíživého, o čem nechce, aby ostatní slyšeli.

Osaměli.

Ředitel usedl zpátky na své místo a pokynul svému spojenci, ten se však nehnul z místa a stál tam jako temný stín.

„Co se stalo se slečnou Evansovou, Severusi?“ odtušil chytře.

Ani tentokrát nezvedl zrak, bál se, co by tam mohl tím svým průzračným okem Albus spatřit.

„Pán zla ji daroval Malfoyovi, snažil jsem se ji získat, bohužel jsem neuspěl.“

„Hlavně klid, Severusi, jistě se z toho dá ještě nějak vyjít, jak vás znám, zatím jsem neviděl, abyste si s něčím nevěděl rady, což je obdivuhodná vlastnost,“ dodával mu ředitel naději, až si skutečně myslel, že nějaká existuje.

„Je to pravda, mohu potvrdit pravdivost slov tohoto muže, příteli,“ ozval se oživlý portrét na opačné straně.

Ani jeden z nich dvou nebral obraz na vědomí.

„Možná by tu bylo jedno řešení,“ zdvihl stařec významně prst, to upoutalo Snapovu pozornost a hleděl na něho jako na bílé světlo v tunelu.

„Možná byste na to přišel sám, ale napovím vám. Máte několik velkých výhod, za prvé jste Pánovi zla nejblíže, znáte ostatní zapřisáhlé smrtijedy, když k tomu přičteme vaši výbornou práci s lektvary, pak už by pro vás neměl být problém využít něčí identitu.“ Brumbálům úsměv ozářil místnost.

Snape se div neplácl do čela. Jak to, že to neviděl, proč ho to nenapadlo?

„Mnoholičný lektvar?“ Myšlenky dokonalého plánu se hrnuly jako nekonečný vodopád. Najednou to všechno dávalo smysl.

Mazené, chytré, geniální.

Ihned ho napadly další souvislosti a puzzle byly za chviličku celé.

Snape se podělil o svou informaci Luciusova smrtijedského večírku, kde by svůj plán uskutečnil, kupodivu byl Brumbál nějakým způsobem sám informován, jak to na takových sešlostech chodí, neptal se, kde k tomu přišel, ale vysvětlil mu okamžitě svůj nový plán.

„Je tu však jeden problém,“ přiznal se zadumaně.

„Mohu vědět jaký?“ pokývl ředitel věcně, jako by on nikdy žádné problémy neviděl, nebo se mu prostě sami vyhýbaly obloukem.

„Jsem tam sám pozvaný, při minulé návštěvě Malfoyova sídla jsem slíbil svou účast, Brumbále. Bude to podezřelé, když se tam nedostavím. On dobře ví, že svá slova dodržuji, musím se tam ukázat,“ mračil se nad tou komplikací.

„Vidíte v tom příliš mnoho a řešení je přitom tak lehké,“ snažil se mu stařec napovědět.

Nechytal se. Přemýšlel, co tím asi myslí, když mu to najednou došlo.

„To nemyslíte vážně!“ Vykulil oči. „Myslel jsem si, že více vynalézavý být nemůžete, ale stále mě překvapujete,“ složil Brumbálovi poklonu.

„Nyní jděte k sobě, Severusi, a přemýšlejte, kdo bude ten šťastný, do koho se převtělíte, važte to však moudře, máte na to dva dny, říkal jste v pátek, že?“

Snape přikývl.

„Dobrá tedy, zařiďte potřebné, hochu, pak mě, prosím, včas informujte,“ propustil profesora lektvarů mávnutím ruky a počal se věnovat dokumentů na svém stole s potutelným úsměvem stejným, jaký se vykouzlil na zachmuřené Severusově tváři.

Malfoy manor ožil nevídaným hlukem, jako když pustý hřbitov navštíví skupinka rozjařených okultistů.

Snape ve své nové podobě vyrazil k otevřené bráně, ta se doširoka rozevírala jako náruč rozvášněné ženy zvoucí hosty do svého objetí.

Cizinec ve svém černém koženém kabátci obšitým stříbrnou nití dorazil ke svému cíli a zabušil pěstí do dveří.

Ty se okamžitě otevřely s né příliš přívětivým: „Vítejte, pane.“

Dovnitř ho pustil domácí skřítek a muži se do uší vetřela tichá hudba několika nástrojů, jež měla být pro dobro všech raději zavřená někde v kumbále na košťata.

„Uhni,“ zavrčel a vrazil do Brenna nohou, až se posadil na zadek, nezapomněl se u toho patřičně zašklebit.

Pomalu zamířil chodbami do hlavního sálu, kde se vyskytovalo nejvíce lidí, převážně mužského pohlaví. Nešťastná hudba dodávající tomuto pochmurnému místu dotek nadpřirozena a ještě menšího lesku sílila. Stále však v mezích normy.

Tmavovlasý muž prošel dveřmi a smíchal se s davem. Občas si vysloužil několik pozdravů k majiteli své podoby.

Nyní se nacházel v obrovské místnosti v srdci Malfoy manor s tlumeným osvětlením dodávající hovorům a chtivým pohledům na diskrétnosti.

Od stropu až dolů se spouštěly průhledné pruhy hedvábí světle zelené barvy. Nedalo se za nimi moc schovat, zato působily jaksi magickým dojem spolu s černými koženými sedačkami a malými dřevěnými stolky po obvodu místnosti.

Vzadu viděl obchodovat muže s přísadami a vzácnými lektvary, malé flakonky se leskly i přes to dechberoucí šero. Jinde holdovali čarodějným kartám, alkoholu či drogám v podobě trollího prášku, dnes velmi oblíbeným.

Dnes se tu zřejmě sešla ta nejvybranější sebraňka celého kouzelnického světa, pomyslel si opovržlivě.

Musel si dávat pozor, přesto, že ze svého dárce vytáhnul, co se dalo, doufal, že to bude stačit, pak mu chytře vymazal paměť a pozměnil vzpomínky, tak si zajistil, že ho sem nebude následovat.

Bárty Skrk junior byl Severusova první volba, nevynechával žádné večírky, rád se bavil, ale neměl dost rozumu, protože Severusovi důvěřoval, špatná volba.

Hned po Luciusovi ho znal nejlépe ze všech smrtijedů, proto nebyl problém se vcítit do jeho role přede všemi tady a zahrát toto malé divadlo jednoho večera.

„Zdravím, Bárty, konečně jsi dorazil, zajdeme na skleničku, co říkáš?“ odchytil ho nejspíše nějaký z milionu jeho bezduchých přátel.

Nechtěl se nijak rozptylovat alkoholem, ale asi neměl jinou možnost. Mohl by toho však využít.

Dorazili k baru a barman jim nalil Dračí dech. Poměrně dost silná whisky na to, abyste svůj příjemný večer měli ještě daleko příjemnější a ráno jste o něm nic nevěděli.

Lucius si na prvotřídní pití potrpěl, no, alespoň jedna dobrá vlastnost se v jeho osobnosti nalezla, usmál se v duchu, zbytek nestál za nic, pomineme-li jeho dobré konexe.

Severus nenápadně pátral po okolí. Několik známých tváří, několik smrtijedů, uprchlých vězňů z Azkabanu, překupníků, dealerů, sběratelů a dalších lidí podivných koníčků, které jste neviděli nikde jinde než na takových sešlostech, kde se trousili ve skupinkách stejného smýšlení jako rozverní školáci šeptající si svá zhýralá tajemství.

Téměř už na tuhle zvláštní atmosféru zapomněl. Téměř.

„Zatím je tu nuda, no počkej, až přijde Šedohřbet,“ zasmál se mladík. „Doufám, že ten vlkodlak tu zase nepokouše nějakou ženskou jako minule, vypadalo to dost brutálně,“ smál se.

Severusovi to vtipné nepřišlo, kdysi možná, ale teď rozhodně ne, místo znechuceného výrazu nasadil Skrkův osobitý škleb. Kdyby ten kluk tak věděl, kdo se za zevnějškem jeho kamaráda skrývá, asi by ho ten chechot brzy přešel.

„Myslel jsem, že máš taková překvapení rád?“ nadhodil Severus a koutkem oka zahlédl velmi povědomou tvář, jakou vídal téměř každý den v zrcadle, tedy pokud by se do něho díval, o což nestál.

Do místnosti vešel Severus Snape.

Nikdo nezaregistroval nic podezřelého, jen jeho oponent na barové židli si všiml Bártyho pohledu a prohlásil.

„A co ten tu dělá? Neviděl jsem ho na žádném večírku nejméně pět let,“ vydechl překvapeně, stejně jako několik hostů opodál.

Severus se málem ušklíbl, vidět všechno z té jiné strany, tak říci, Bartyho očima, bylo zvláštní.

„Nejspíše to bude proto, že je to Luciusův kamarád,“ nadhodil tu nejpravděpodobnější poznámku a díval se, jak se dvojník nenápadně začleňuje do davu.

„Pche, když je tu on, tak by se tu mohl rovnou objevit i ty-víš-kdo, je to jeho pravá ruka, neříkal jsi to takhle?“ mávnul paží a pořádně se napil ohnivé pálenky, aby tuhle svou poznámku sám vstřebal. Všichni věděli, že na takové zábavy Voldemort nechodí. Je raději zavřený ve svém sídle a kolem sebe snese jen minimální ruch, do čehož se občas počítá i bolestivý řev mučených.

„Jako kdyby ty ses ho bál,“ dělal si Snape legraci z toho neznámého mladíka, který se poznámce zakřenil.

„Kdyby tu byl, přešla by veškerá legrace,“ dal se do smíchu, až se musel Severus přidat. Měl pravdu.

„Z té záhrobní hudby by asi vyskočil z kůže,“ podotkl mladík pobaveně.

„Stejně je to zvláštní, prve jsi mi říkal, že jsi dostal nějaký úkol, nemáš náhodou někde běhat venku?“ dotíral, musel ho nějak utnout, pomyslel si Snape.

„Na úkoly je času dost, teď je čas se bavit. Koukni, sám pán domu osobně,“ pohodil hlavou ke konci sálu, kde se mezi ostatními hlavami vyjímaly Malfoyovy platinově žluté vlasy.

„Vypadá to na proslov, jak jinak, ten požitkářský ničema si na takový kecy potrpí, jdeme,“ rozkázal Severusův společník, seskočil ze židle a společně se přiblížili k pomalu zvětšujícímu se davu.

Malfoye na stupínku osvětlovalo několik zapálených svíček, aby ho všichni dobře viděli.

Povýšeným a zároveň potěšeným pohledem obletěl přítomné, než přistoupil k uvítání: „Vidím, že se vás tu sešlo dostatečně, abyste si užili dnešní večer do sytosti.“ V davu to vesele zahučelo očekáváním.

„Pro zpříjemnění večera je tu jako vždy k dispozici toto milé rozptýlení.“ Na jeho pokyn se začal sál naplňovat spoře oděnými ženami v krátkých šatech, přímo vyzívající všechny muže o zhodnocení jejich sporého vzhledu a v neposlední řadě vyzkoušení toho masíčka osobně.

Když se zvrhlíci dostatečně pokochali pohledem a prohlédli dnešní kořist, věnovali pozornost opět hostiteli.

„Mám tady pro vás ještě jedno překvapení.“ K čarodějnému aristokratovi přistoupila jakási žena, sice neochotně, ale postavila se mu po boku.

Nebyla pod žádnou kletbou, oči jí hrdě svítily, ač se v nich zrcadlil strach z toho, že ji té smečce klidně předhodí.

Snape se procpal trochu kupředu.

Pohledem sjížděl její hedvábné šaty připomínající spíše břišní tanečnici než strohou anglickou módu. Zmijozelská tmavě zelená barva krásně ladila s jejími rudými vlasy, nemluvě o hlubokém výstřihu a ladných nožkách prosvítající pod tenkou látkou toho odvážného oblečku.

Sám se přistihl, že na ní může nechat oči, zatímco si ji ostatní hladově obhlíželi s nestoudnými úmysly.

Vypadala jako bohyně sexu, vytanulo Snapovi na mysli.

Dívka se vyděšeně na někoho podívala do davu, ale nepohnula se.

„Tato dívka bude vaší dnešní inspirací, pánové, mám tu pro vás lákavou výzvu. Ten, kdo ji dnes svede, podotýkám bez násilí a kouzel, dostane ode mne pět tisíc galeonů v hotovosti!“ Poslední slova téměř vykřikl a ozval se povzbuzující jásot.

Pravda, Malfoye jakožto zbohatlíka, byly tyhle smrtijedské dýchánky velmi oblíbenými, právě pro taková zpestření.

Snape přišel o dech.

Kdyby to byla jakákoliv jiná žena tam několik metrů před ním, asi by nad tím mávl netečně rukou, jenže jemu bušilo srdce a nervózně potily ruce s každou přibývající minutou.

Proč tam musel vystavovat zrovna ji všem těm oplzlým pohledům!

LILY!

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter