OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Death potion 16. kapitola



Death potion 16. kapitolaAsi už jste pochopili, kam příběh směřuje, tak se nechte překvapit, jak to celé překvapení dopadne.

Kapitola 16

Tajemná komnata

 

 

 

 

Snape čekal na svou nebetyčně drzou kořist za těžkou sametovou látkou. Jen malou škvírkou nakukoval ven po vetřelci a zanedlouho se také dočkal.

Velké zklamání, jaké přišlo, nemělo nic společného s jeho od rána špatnou náladou. Ta se nyní ještě více prohloubila na zvětšující se vrásce na čele.

Žádný hloupý mrzký student, nýbrž žena, a dosti povědomá. Více než povědomá.

Postava vyrazila ke schodům a prošla těsně kolem Snapova úkrytu. Na chvíli zaváhal, zda ji nemá vtáhnout do tmy k sobě, ale nakonec si svou rychlou akci rozmyslel.

Kolem škvírky, odkud Severus vetřelce sledoval, prošla její rudá hříva, pod paží si k sobě cosi tiskla.

Neomylně poznal deník, našla ho a vzala zpátky. V duchu se uchechtnul.

Jak pošetilé, nečekal, že se vrátí.

Snažil se ji držet od nebezpečí a ona si pro něho klidně přikráčí.

Zrovna chtěl vyjít z výklenku a sáhnout ženě na rameno, když se zastavila a on strnul v půli pohybu.

Věděla o něm? Chvíli o tom přemýšlel, oči upřené na záda pohledné slečny Evansové. Nakonec usoudil, že už by se dávno otočila a odhalila jej. Ne.

Vytáhla sešit zpod ruky a otevřela.

Zalistovala. Vzduch pročísl šepot obracení stránek, jak se jednotlivé listy o sebe začaly otírat. Když viděla, že do něho nenapsal ani písmenko, viditelně si oddechla, zaslechl to, takový malý úlevný povzdech, poté vytáhla obyčejnou tužku a rychle do deníku napsala několik slov.

Snape měl neodbytné nutkání čarodějce nahlédnout přes rameno, jenže kdyby se prozradil, odhalil by se a to ještě nechtěl.

Vše mělo svůj čas a on cítil, že ještě ten jeho nenadešel.

Trpělivost bylo umění a u něho a Temného pána se tato vlastnost vybrousila k dokonalosti jako diamant.

Stála tam podobná solnému sloupu se svěšenými rameny. Tiše psala, než hlasitě deník zaklapla a rychle se vydala nahoru po schodech.

Celou tu dobu dívka budila dojem zbrklých trhavých pohybů. Měla strach. Ano, tak přesně vypadali lidé, když na ně namířil svou hůlkou. Kdyby se na ni podíval zepředu, zajisté by si všiml rozšířených zorniček a nervózně stisknutých rtů nad tím, jak se snažila v sobě potlačit znovuobnovenou touhu nepřestat do toho zatraceného papíru vnášet svou energii, svou duši.

Obezřetně se vydal za tím bláznem.

Nikde nikdo ještě nebyl, musel se tedy pohybovat ve větší vzdálenosti, aby ho nezahlédla či nezaslechla, to nebyl problém. Tentokrát zalitoval, že tu nejsou plné chodby studentů, kde by se nenápadně začlenil mezi dav.

Pospíchala.

Co to Lily jen napadlo? Mumlal si pod vousy, jestli teď zjistí, jak si tu prokletou věc nese zpátky k sobě do pokoje, asi po ní vážně skočí a začne ji škrtit.

Severus neměl nejmenší ponětí, co se nebožačce honí hlavou nebo přinejmenším, co ženu pronásleduje po nocích.

Tam!

Šla na… dívčí záchodky?

Vykulil oči a zůstal stát na místě.

 

 

 

 

 

Lily se vážně třásly ruce, když se deníku ptala, kam se má vydat.

Hle, okamžitá odpověď přišla v podobě elegantního písma na žlutém papíře podobného pergamenu, odpověď dívku směrovala k cíli.

Instrukce zněly jasně, i jaké zaklínadlo má použít v umývárně na otevření tajemné skluzavky do pekla, protože není obdařena hadím jazykem.

Čarodějka udělala vše a pak, když se umyvadla od sebe rozestoupila a odhalila černou díru ve svém středu končící kdesi dole pod hradem, neměla jinou možnost.

Skočila!

Strhlo ji to do nějakého vlhkého odpadního kanálu pod budovou, je to jako skluzavka ďáblova jazyku. Nakonec spadla do…

Zděšeně vykřikla. To bílé na zemi, všude jsou kosti drobných zvířat! Nechutné!

Nejde šlápnout jinam, jsou všude, zem je jimi poseta. Několikrát vyděšená čarodějka klopýtla, než se dostala k prohlubni na druhém konci, kde od stropu visely krápníky. Téměř jako vápencová jeskyně utvářející se po několik milionů let, uvědomila si s ohromujícím zjištěním.

Krásu celé scenérie však přehlušil nutkavější pocit se té věci v rukou zbavit.

Tam! Cosi se tam leskne. Rozcuchaná čarodějka prošla vápencovou jeskyní až na konec.

To, co se z dálky třpytilo ve slunečním paprsku pronikajicího skulinkou kdesi nahoře, vypadá jako obrovský omšelý starý galeon. Platidlo kouzelnického světa, zvětšený nejméně desetitisíckrát. Jenže na přední straně nebyl vyobrazen drak ani hlava kouzelníka, zde se od jedné strany na druhou táhly přes celé kulaté dveře sedm zlatých hadů, jejichž hlavy mířily na různé strany.

Lily probodl osten strachu.

Vyzkoušela několik kouzel, marně. Vchod se nepohnul. Naštvaně dupla nohou o zem. Nechtěla se znovu ptát, bohužel musela deník opět rozevřít a vepsat: Jak otevřu zlaté dveře?

Jako vždy ji Tom nenechal dlouho čekat a na dalším listu, musela otočit, se vykouzlilo černě napsáno „Iluminum“, tak znělo kouzlo.

Lily pozvedla konec hůlky a vyřkla, co bylo napsáno.

Zazněl nepříjemný zvuk složitého mechanismu uvnitř chladného kovu, hadi se probudili k životu a začali se stahovat pryč, dokud necvakl zámek a dveře neokryly vchod.

„Co…“ vydechla dívka, jakmile vkročila na jakousi cestu obklopenou z obou stran hladinou vody. Jeskyně. Sál.

Ano, jeskyně. To, co čarodějku téměř uchvátilo, byly sochy ve tvaru rozevřených tlam hadů s vyplazenýmy jazyky, kudy přitékaly potůčky zčernalé vody, jako by to byl jed.

Šla dál, obezřetně našlapující, aby se jí nesklouzla noha. Vzduch byl vlhký, prosycený plísní.

Co však bylo daleko horší, byly ty zrádné hadí sochy pozorující každý její odvážný krok a hrozící, že se každou chvíli probudí k životu a spolknou ji.

Zrychlila, téměř běžela až nakonec s úmyslem zahodit tu prokletou věc a rozeběhnout se zpátky.

Možná by to vyšlo kdyby…

Kroky.

Jeden za druhým rozeznívající jako orchestr celou jeskyni, nenuceně pomalu, děsivě.

Lily měla pocit, že jí stojí na hlavě každý vlas, začala se rozhlížet, odkud ten podivný zvuk vychází.

Musí přeci z něčeho vycházet, nebo ne?

„Je tu někdo?“ vydechla přes chvějící se rty, avšak to dívce na mysl přišlo jako hloupost. Dveře musely být zavřeny roky, kdo by tu tak dlouho vydržel?

Cosi nutkavého na ni najednou křičelo, utíkej! Utíkej, dokud ti stačí dech, jenže podrážky měla dívka jako přilepené ke kamenné podlaze.

Jakýsi dlouhý stín se odlepil od toho nejtmavšího koutu úplně vzadu, a než přišel blíže na hranici světla, mnohokrát Lily poskočilo srdce nejniternější hrůzou.

Její sen ožil!

„T… to není možné…“ zarazila se hledíc na mladíka ve zmijozelském hábitu a zelenočerných barvách téže koleje.

„Opravdu? Nejsi snad potěšena setkat se se svým snem?“ Stín přistoupil blíž, ale nyní ho nehalily stíny, neměl podobu černého fantoma, dnes ne, byl to člověk, a co víc, mladík vyhlížel zdravě a stářím odpovídajíc sedmému ročníku Bradavické školy.

Jak je to jen možné? Vykulila oči.

„Tom?“ vydechla, až se to jméno rozuteklo ke všem stěnám.

Mladík se přiblížil svou elegantní a přitom jistou chůzí někoho, komu to tu patří.

Až když se zastavil na dva metry od čarodějky, mohla si tu tvář lépe prohlédnout.

Ač odrostlý chlapec o pár let mladší než ona, měl krátce střižené tmavé vlasy barvy hořké čokolády a ofinu ohnutou do jakési uhlazené vlnky. Drzé rty se zvlnily do jakéhosi polo úsměvu, a co Lily nejvíce zaujalo, byly oči.

Temné, inteligentní oči rozhodující o životě a smrti. Právě teď navzdory úsměvu chladily a táhly ji dolů jako obrovská zátěž na hrudi.

„Tom Marvolo Riddle,“ vyslovil své jméno jako něco, co by nejraději pohodil v nějaké špinavé uličce, „raději mi však říkej, Lorde Voldemorte.“ Úsměv zmizel tak náhle, jako se objevil.

Lily nasucho polkla. Nemohla od něho odtrhnout oči. „Nebudu ti říkat pane,“ mračila se rozhodnutá mu takovou ochotu neprokázat a měla spoustu dalších otázek, jenže rudovlásku taktně přerušil zvednutou rukou.

Neuvěřitelné, jak hned zmlkla, takovou autoritu nečekala. To cizí prostředí ji nutilo podvědomě poslouchat.

„V to ani nedoufám, sladká Lily, nebylo by to totiž tak zábavné,“ začal svou oběť obcházet jako předtím ve snu. Pomalu s rukama za zády sledujíc každý sebemenší nádech, záchvěv i myšlenku.

„Co tím myslíš?“ Nevědomky zaryla své nehty do deníku, jež připoutal Tomovu pozornost.

„Přinesla jsi můj deník, jak vidím.“ Natáhl se po něm, ale ona pohotově ucukla, a tak mladíkova ruka proletěla vzduchem.

Znovu se stáhl dál od ní a pokračoval v kruhu. To čekání, nevědomost, co se bude dít, dívku doháněla k šílenství, stejně tak ten jeho samolibý škleb.

Najednou jí připadalo hrozně důležité mít ten sešit u sebe. Je to možná jediná zbraň proti němu. Navíc, ještě má hůlku.

„Co vlastně jsi? Duch? Démon? Přízrak minulosti?“ jmenovala to první, co čarodějku napadlo. Jak to, že žije? Omládl? To není možné, neexistuje žádný způsob, hledala v sobě nějaké vysvětlení této prapodivné situace.

„Jsem vzpomínka, která se stane skutečností, má drahá, díky tobě,“ lehce pohodil hlavou k deníku. „Necítíš, jak z tebe bere energii, odsává duši, oslabuje tělo a mate tvé smysly? Ano, dáváš sílu mně, dala jsi mi jí už tolik, a kdyby to vydrželo ještě pár dní…“ Tu děsivou skutečnost nechal viset ve vzduchu, jako předtuchu toho, k čemu mohlo dojít nebýt záchranné Snapovy akce.

Lily se pokusila pohnout a utíkat zpátky ke vchodu, jenže nohy jí tak zdřevěněly, že se nepohnula. Nešlo to, ať se snažila sebevíc.

Všiml si toho a rozpřáhl své ruce, jako by chtěl svou oběť obejmout. „Myslíš, že máš šanci se odsud dostat? Dostat se ode mne? Nebuď blázen, Lily,“ oslovil ženu familiárně jako hotovou věc. „Odtud už se nedostaneš, tohle je konečná cesta, nejde to ani tam, ani zpátky.“ Lord Voldemort se začal smát nad svým snadným triumfem.

Ten zlý smích způsobil v Lily téměř náhlou nevolnost. Probodla namyšleného mladíka hrozivým pohledem.

„Tajemná komnata, jak úchvatné místo plné magie nemyslíš? Mé dědictví, samotného Salazara Zmijozela,“ dmul se pýchou na tváři spokojený úšklebek. „Jaká škoda, že to bude tvůj hrob, drahá,“ pokrčil Tom rameny a jak dívku obcházel kolem dokola, využil Lilyiny nepřipravenosti a plných rukou. Sáhl jí jediným rychlým pohybem do kapsy pláště jako had a vytáhl dívčinu hůlku.

Ihned mávl rukou a jeho deník nebohé čarodějce vylétl z ruky a skončil na mokré podlaze v kaluži vody. Nyní k ní měl přístup.

Zalapala po dechu.

„Co to děláš? Vrať mi mou hůlku, Tome,“ naléhala.

Zůstal stát, mračil se na ni, vyslovila jeho jméno, i když ji důrazně požádal, aby mu říkala jiným.

To se mu nelíbilo, Lord Voldemort byl zvyklý na splnění svých rozkazů a přání, nikdo mu nebude odmlouvat.

„Ještě jednou mi tak řekneš,“ skřípal zuby, „a budeš mrtvá, mudlo.“ Namířil na ni její vlastní hůlkou, zatímco se ta hezká chlapecká tvář zkřivená hněvem znovu se hned uhladila. Objevil se falešný neupřímný úsměv.

„To by byla přeci škoda, nebo ne?“ Přistoupil blíže a těch několik kroků způsobilo nepříjemný pocit závrati, jak ženu energie opouštěla. Čím se Riddle dostal blíže, tím byla slabší, a čím více on vzdoroval, tak si brala svou sílu zpátky. Obousečná zbraň.

Tomu se nyní Voldemort rozhodl zabránit a sebevědomě si k ní razil cestu několika dlouhými kroky, než stanul přímo před zmatenou Lily.

„Tak krásná, tak jemná a odvážná,“ šeptal posměšně Riddle medovým hláskem se známkou své neutuchající panovačnosti.

Byl takový. Rychle měnil nálady a stačilo málo, aby se pobavení přetavilo ve vznětlivost. Nebetyčně se jí vysmíval, nebylo pochyb, co si o ní myslí. Byla sice kouzelník, ale jen napůl, jen čistou náhodou se stalo, že se narodila mudlům a on jimi pohrdal každou částečkou svého těla. Vzpomněla si, jak si s ním psávala před pár dny, aniž věděla, kdo to je. Lichotil jí, dělal, jaký je skvělý důvěrník a všechno jen pro to, aby ženu sem nalákal. Ohavné. Tak sobecké, bylo jí z něho špatně.

Jeden krok, pak další. Stál těsně před ní!

Téměř zalapala po dechu, když se čarodějky dotkl svými prsty na krku. Představila si dravé pařáty velkého orla, jak chytají nebohou myš a zarývá do ní své drápy, jenže tohle nebyl ten případ. Prsty Temného pána studily a dotek byl neosobní, cizí.

Čarodějka bojovně ucukla k jeho zjevné nelibosti.

Stejně ji za pár minut nezbyde moc zbytečné energie na odpor, pomyslel si Riddle.

Skutečně, Lily cítila slabost. Nohy se jí třásly a náhlý pokles vlastní síly způsobil její pád.

Než mohla své chabé tělo přitisknout k té studené vlhké podlaze, zachytil to křehké tělo. Rukou obtočenou kolem profesorčina štíhlého pasu, dívku přidržoval na místě.

Cítila ten pátravý pohled na svém těle, bez kousku lítosti, nebyla pro něho nic víc než prostředek k dosažené svého cíle.

Slečna Evansová pootevřela oči, tak těžké jako zvedat plně naložený vlak.

Ty krásně tmavé řasy se lehce zatřepotaly jako motýlí křídla, když pohlédla do těch odměřených temných očí, musela se ptát, zda má vůbec nějaký soucit.

Pokud ano, nebyl by to on.

Lily pootevřela rty. Chtěla mu říct jak je odporný, nechutný, slizký had, ale byla tak unavená.

„Nic neříkej,“ konejšil ji sevřenou v náručí téměř něžně. Poslední pokus vynaložila chytře. Sáhla na jeho druhou ruku, potřebovala hůlku, protože čas utíkal mílovými kroky.

„Ah...“ vydral se čarodějce z hrdla povzdech, když ucukl. Měl tolik síly, kterou jí ukradl, zatímco její tělo chřadlo geometrickou řadou, každá minuta i sekunda znamenala blížící se konec. 

Dívce se chtělo křičet, tolik křičet, odstrčit ho, mlátit, kopat i kousat, cokoliv, jen aby se od něho dostala. Ta neviditelná bariéra ženiny aury se rozpadala na miliony kousků, jako když propíchnete balonek jehlou, všechen odpor už byl zbytečný.

Byla chyba sem jít.

S děsivou skutečností si uvědomila, že tohle je konec, pomalý děsivý konec, který jednou zažije každý člověk. Smrt. Vždy tu byla, číhala a obcházela kolem, až nyní si člověk uvědomuje svou smrtelnost. Své pochybení. Osud nejde zvrátit. Možná se ho dá ošálit, ale smrt, tu přechytračit nejde.

Dívce zbledla tvář nad tím uvědoměním, téměř se již viděla na prahu mezi tmou a světlem. Stále se tohoto světa nechtěla vzdát, tolik ji toho ještě čekalo, ještě nebyl ten čas. Severus. Ano, bylo zbytečné ptát se, proč je jedna z jejích posledních myšlenek právě na něho.

Čarodějce se oči zaplnily horkými slzami. Jako malé krůpěje se objevily v koutku oka a začaly stékat po tváři.

„Jak dojemné,“ vysmívaly se Voldemortovy rty, aby umocnil její prohraný boj.

„Nikdy se nepozastavíme na tom, jak je náš život naplněn štěstím, až když končí. Smutné pomyšlení, drahá Lily.“ Tomova předstíraná lítost ji děsila, drásala a sžírala uvnitř jako kyselina. Táhni k čertu!

Sklonil se, aby ji rty pohladil po tváři. Nyní se ty její podobaly chladnému ledu, zato ty jeho žily životem. Životem, který mu dala. Jedna malá chyba.

„Ujišťuji tě, že já naplním životy jiných lidí bázní a respektem. Budou mě poslouchat, volat po mě jako po spravedlnosti. Bude to úžasné, nemyslíš? Nikdo se mi nepostaví, protože nebude nikoho, kdo by takovou mocí vládl. A to je teprve začátek,“ zasnil se.

„Ne…“ vydechla slabě a upoutala tak Riddlovu pozornost.

„Jistěže ano, má lásko,“ pevněji dívku chytil kolem pasu a přitáhl blíž, až se k sobě tisknul.

„I růže uvadají v rozpuku.“ Palcem ji setřel slzy a pak jím přejel přes dívčin spodní ret.

Zachvěla se.

„A pokud mají trny, je třeba je vyrvat i s kořeny…“ uchvátil její rty svými.

Vzepřela se.

Marně.

Síla z ní proudila směrem k němu, odcházela z končetin, stejně tak teplo i magická síla. Bral si všechno bez toho, aby něco dával na oplátku. Beze zbytku.

Lord Voldemort nebožačku políbil dechberoucí polibkem smrti. Lily měla pocit, že ji chce vysát stejně jako Mozkomor, ale on si jen vychutnával její ponížení.

Vlastně mu dala všechno, co bylo možné si vzít.

Zahříval Lily rty, jako by se jí tím vysmíval. Je snad to poslední, co si bude pamatovat polibek Temného pána? Zlý nepříjemný zážitek, který bude jako duch proklínat po staletí? Necítila nic. On neuměl oplácet žádný cit.

Pomyslné přesýpací hodiny jejího života se obrátily a na dno dopadaly poslední zrníčka jemného písku, když tu kdesi z dálky se ozval zvuk plný naděje.

Nebo snad ne?

Kroky.

Přibližovaly se z dálky jako údery hodin, údery dívčina skomírajícího srdce.

Koutkem oka přes slzy zahlédla rozmazanou postavu. Vpíjela se do ní jako inkoust do papíru.

Nemohla už ani zvednout ruku směrem k černé neurčité tečce v pozadí.

Pak jí to došlo a hrůzou se ženě rozšířily panenky.

Smrt.

To smrt si pro ni šla s vlajícím pláštěm jako obrovská křídla za sebou nadouvající se vzduchem.

Ten magický pohyb a temnota. Tichá milosrdná temnota. Ne, tohle ještě nebyl konec, ty silné Tomovy paže ji stále svíraly, zatímco se odtrhl od jejích chladných šeptajících úst.

Smrt.

Přicházela…

Byla tu.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Death potion 16. kapitola:

1. Sweetly přispěvatel
17.02.2015 [14:48]

SweetlyHezké! Moc se těším na další kapitolu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!