OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Tajemství rudého draka 1/2

31.10.2014 (10:00) • LotosovaKami • Povídky • komentováno 0× • zobrazeno 875×

Sklonila jsem hlavu a pokrčila se v kolenou, tak jako kdybych se chystala pokleknout na kolena, ale stále zůstávám stát na pečlivě vyvážených špičkách. Pomalu jsem zvedla hlavu a stočila oči vzhůru. Měl zavřené oči a ruce sepjaté vysoko na hrudi. Na holé hlavě se mu třpytily odlesky, které se odrážely od rudého pláště a slunce.

„Mistře…" promluvila jsem tiše a stále zůstávala ve stejné pozici. Ruce jsem měla překřížené na hrudi, takže jsem se špičkami prstů dotýkala svých ramenou. Ale jen lehce. Dřív jsem měla zvyk svírat halenu mezi prsty, ale to bylo dávno pryč. Ještě si vzpomínám na dobu, kdy jsem takto stála poprvé. Když se mi hubená lýtka třásla pod náporem celého těla a na špičkách se mi tvořily puchýře. Celá jsem se klepala a vyděšeně pozorovala toho muže, který mi připadal děsivý. Ale jak říkám, to už bylo dávno pryč.

Otevřel oči a zlehka mi přitiskl dlaň na hlavu. Zhluboka se nadechl a foukl, až mi zvířil vlasy. Na tom ale nesešlo. Důležité bylo, že se mi dostalo jeho důvěry a podpory. Bez toho bych mohla opustit rezervaci asi těžko. Pomalu otevřel oči a promluvil: „Wu Yue-Yan Luy, nechť tě Slunce provází na každém kroku na tvé první cestě. Ať bůh stojí při tobě."

„Mistře…" znovu jsem ho pouze oslovila, tak jak to bylo správně. Viděla jsem, jak na mě souhlasně kývl, a já opět pocítila tu neskonalou úctu, kterou jsem k němu chovala. Pokynul rukou a já opět protáhla kotníky a narovnala se. Hleděla jsem mu do očí a on mně. Dával mi svou sílu a úctu k Slunci, abych byla na své cestě silnější. Jak už to bylo dlouho, co jsem zde jako malé, sotva odrostlé desetileté děvče stála poprvé? Už sedm let. A ještě sedm let to bude trvat, než tu před ním budu stát naposledy.

Vím, že teď musím odejít. I když bych ho nejradši poprosila, aby mi poradil, aby mě doprovodil, vím, že nemůžu, tohle je má první cesta. První poslání pro rezervaci. Nemohu se otočit a rozběhnout se za svým učitelem, aby mne utěšil. Ne, musím to zvládnout úplně sama, jen s tím, co jsem se za sedm let naučila. Pomaličku se otáčím a dělám několik kroků pryč. Pryč, mimo rezervaci. Na tu zdobenou bránu jsem se dívala tolikrát a přemýšlela, jaké to bude, až jednou opustím naši vesnici a budu mít svůj vlastní úkol. Teď bych raději bránu pevně zavřela a už nikdy nikomu nedovolila ji otevřít.

Cítila jsem na sobě všechny ty oči, které mě vyprovázely, a přemýšlela jsem, které z nich jsou otce a které mých sester. Bratra jsem neměla. Jen šest sester. Ani víc, ani míň. Tak jsem to s oblibou říkávala. Věděla jsem, že tam kousek před bránou se spojí moje cesta ještě se dvěma dalšími. Se sourozenci Fengem a Ming, kteří také jedou na svou první cestu a budou mě doprovázet. Neznám je. To ale nic nemění na tom, že jsem ráda, že v tom nejsem sama. Jdu odhodlaným krokem, který ani trochu nedává najevo, jak moc se bojím. Po chvíli se ke mně připojí dívka a chlapec. Feng je vyšší, útlejší, ale zároveň bych se vsadila, že mrštný jako tygr. V obličeji je velmi podobný své sestře Ming, která je jenom menší a oblejší postavy. Oba mají uhlově černé vlasy, ostatně jako my všichni z rezervace, a šedé chladné oči. Společně projdeme branou, a přestože bychom se všichni nejraději hned otočili, musíme počkat, dokud neuslyšíme cvaknutí, jak se brána za námi zavře, a my zůstáváme za hranicemi bezpečného domova.

Ohlédnu se, Fenga ani Ming si nevšímám, a pozoruji upřeně dřevo, ze kterého je brána vyrobena. Pro každého z nás je první výprava něco jako zkouška. Ale dost nebezpečná zkouška. Ne že by se to stávalo kdoví jak často, ale někdy se prostě zpět z výpravy někteří nevrátí. Já se ale vrátím. Vrátím se jako spousta dalších, kteří se vrátili a ještě se vrátí. Bude žít život zde v rezervaci, sloužit Slunečnímu řádu a mít rodinu.

Otočím se zpět a pohlédnu na Fenga a Ming. Nikdo z nás se nemá ke slovu, až na konec Feng vykročí a dojde k obálce, která leží na zemi. Věděli jsme, že tam bude, ale přesto jsme si jí nevšimli. Obálka z nažloutlého rákosového papíru, která se zlehka roztrhne, a ven vyklouzne list papíru. Já i Ming zíráme Fengovi přes rameno, abychom se co nejdřív dozvěděly, co se od výpravy očekává. Nikdo, kdo ji ještě neabsolvoval, vlastně neví, co se na výpravě děje. Netuší, co od ní má očekávat. Proto lze jen těžko popsat naši nedočkavost a zároveň strach z toho, co si přečteme v obálce. Kdo neuspěje na prvním poslání Slunečního řádu a vrátí se domů, je navždy odepsaný. Všichni už na něj koukají jako na toho, kdo to nezvládnul.

Na listu nahoře v záhlaví si nikdo nemůže nevšimnout dvou pečetí propojených navzájem. Horké a žhavé slunce Slunečního řádu a chladný ledový měsíc Měsíčního řádu. Z něj pochází Feng a Ming. Záhlaví jasně značí pravidelné střídání měsíce a slunce na obloze, tmy a světla. Pod ním si přečteme krátké verše.

Dvanáct ostnů na ocase,

čtyři nohy s drápy,

oči rozžhavené v zápase,

že zabil by tři chlapy.

Šupiny se lesknou,

v očích odlesk šílenosti,

křídla o sebe třesknou,

když vzlétne dosti.

Záblesk objeví se na obzoru,

když svůj oheň vypustí,

všichni mizí a hledají oporu,

strach z něj je neopustí.

Jen my stát zůstáváme

a čekáme na něj s nadějí,

on nás ale jenom klame,

ptáci smutně zapějí.

Bez něj chybí nás kus,

proč zmizel nám z dohledu,

na to odpovědět si zkus,

na jeho stopu tě navedu.

Slunce podzimní ho vedlo,

tam kde snoubí se krása a nebezpečí,

hledej rozložité sedlo,

tam kde nejsilnější je nářečí.

Přiveď ho zpět domů,

než měsíc bude na vrcholu,

než uslyšíš zvuk hromů,

pak budeme zas pospolu.

Všichni tři němě zíráme na list papíru, všichni jsme si ho přečetli, ale nikdo se nemá ke slovu. Možná bylo směšné, že jsem očekávala nějaké jasné zadání, jako Jděte tam a tam a udělejte tohle a tohle. Rozhodně ne básničku, která zněla jako jedna z těch mnoha, které jsem znala. S mistrem jsme každý den věnovali dvacet minut poezii, a že by to patřilo mezi moji oblíbenou část výuky, to se říci nedá. Nikdy jsem nechápala, k čemu by mi na výpravách mohla být znalost poezie. Teď budu možná litovat, že jsem lépe nestudovala skrytá poslání, která mohou být v básních. Že jsem se lépe neučila metafory. Teď už vím, že tohle bude opravdová výprava se vším všudy, rozhodně ne procházka růžovou zahradou. Tady nebude stačit trocha výdrže a umění Kung-Fu, jak jsem se původně domnívala.

„Rudý drak…" zašeptám a cítím, jak se na mě Ming a Feng otočili. Přestože nejsem žádná znalkyně poezie, je mi úplně jasné, o čem ta báseň mluví. Vím, že je to Rudý drak, protože se před pár týdny ztratil z rezervace. Vždycky stávala jeho soška na památníku uprostřed rudého náměstí, čas od času si protáhl kůži a rozletěl se mimo rezervaci, aby příliš nezlenivěl. Viděla jsem ho letět jenom jednou. Byl to jeden z hlavních symbolů Slunečního řádu. Jednou takto odletěl a už se nevrátil. Všem se zdálo, jako kdyby to nikdo neřešil. Nechápali jsme to. Ale tak se to dělalo vždycky. Drak občas odletěl i na několik týdnů a poté se vrátil. Mohly to být všechno výpravy. Já sama věděla jen o době, kdy na výpravy vyrážely moje sestry, ale ostatní na ně vyjížděli po celý rok. Možná někteří mladí jako my dostali na listu úplně stejnou báseň jako my.

„Jaký drak?" zeptala se nechápavě Ming a já se pousmála. Nikdy jsem nebyla v druhé části rezervace, kde sídlí Měsíční řád, a ani by mě tam nikdy nepustili. Netušila jsem, jestli tam také mají draka, a ani mě to moc nezajímalo. S Měsíčním řádem jsem neměla nic společného, byla jsem jeho pravým opakem.

„Rudý drak, možná jste ho někdy viděli plachtit nad vesnicí. Obrovský rudý drak, který v sobě nosí sluneční energii jako my všichni ze Slunečního řádu, akorát že on je jí úplně naplněný. Ovládá ho samotné slunce," řekla jsem a byla na svůj domov pyšná. Co by asi oni mohli říct o svém měsíci? Copak oni byli přímými potomky slunce? To se jen tak někomu nepoštěstí. Ale mně se to poštěstilo. Narodila jsem se do řádu a jednou budu jeho plnohodnotná členka. Nosím v sobě totiž kousek slunce. A sluncem mám i naplněné srdce. Vždycky, když pohlédnu vzhůru a spatřím tu obrovskou kouli, naplním se štěstím, ten pocit ani nedokážu popsat. A vždycky jsem nejistá, když slunce zajde za obzor a zmizí mi z dohledu. Potom už se necítím tak plná síly a energie jako normálně.

„Drak ze slunce? Tomu lze jen těžko uvěřit. Stejně jako že jste potomky slunce. Jestli to nevíš, slunce je obrovská žhavá koule, která by tě okamžitě spálila na škvarek," ušklíbne se Ming a já bych se na ni nejradši vrhla se svým Kung-Fu za to pohrdání Slunečním řádem, které jí zní v hlase, ale donutím se najít vnitřní klid, jak mě to učil mistr. Několikrát se prudce nadechnu a potom pohlédnu na Ming. Pečlivě volím slova, která použiji.

„Ten drak je sluneční. Nemusíš tomu věřit. I já pocházím ze slunce a samozřejmě vím, co to slunce je. A navíc mi horko nevadí. Jen tak něco mě nespálí."

„Tak to bych chtěla vidět," odfrkne si Ming a ve mně opět kypí vztek. Vnitřní klid, vnitřní klid, nabádám se. Nemůžu se jí zbavit hned tady. Budu ji potřebovat, jinak Rudého draka nikdy nenajdeme. Prudce se otočím a dojdu zpět k bráně, kde visí po každé straně dvě pochodně. Jednu z nich pevně uchopím a celou levou dlaň strčím do ohně. Zírám na plameny, které mi olizují ruku a barví ji do ruda, ale nevnímám je. Necítím je. Vidím, že se mi místy začínají objevovat puchýře, ale bolest se nedostavuje, další z věcí, které mě mistr naučil. Přesvědčila jsem svou mysl, že bolest způsobená ohněm mi neubližuje. To už je také dávno. Pamatuji však i dobu, kdy jsem se vždycky spálila, mistr jenom zakroutil hlavou a řekl to své znovu.

„Páni, ono tě to vážně nebolí?" zeptá se tiše udiveně Ming a já zakroutím hlavou, potom ale pohlédnu na svou ruku a rychle ji vytáhnu z ohně, protože vím, co mi říká mistr: „Nikdy nezůstávej v ohni tak dlouho, aby ti zčernala kůže."

Rychle přejedu ruku pohledem. Zarudlá kůže a puchýře, které mi naskákaly, mi nedělaly velkou starost. Za pár hodin se to zahojí, měla jsem s tím zkušenosti.

Ani jedna s Ming jsme Fenga nevnímaly, dokud něco nezabrblal. Stále se krčil nad listem papíru a zkoumal jeho smysl. Pomalu jsme k němu přešly a podívaly se na báseň znovu. Některé věci byly úplně očividné, třeba jako tvrzení Slunce podzimní ho vedlo. Vím, že dnes je právě den rozhraní mezi zimou a letém. Největší podzim. Takže šel po směru slunce. To nebylo těžké uhodnout. Co ale Tam, kde se snoubí krása s nebezpečím? Nebo Hledej rozložité sedlo. Že by tím mysleli dračí sedlo? To asi těžko, a to na koně? Ještě méně pravděpodobné. Koňských sedel existoval nespočet. Zvlášť tady v Číně. Mě samotnou ale děsilo i to, že bych měla jít někam mezi lidi. Nikdy jsem se s lidmi, co žili mimo Sluneční řád, nesetkala. Jenom občas jsem zahlédla nějakého vyslance z Měsíčního řádu, ale to stále nebyli ti obyčejní lidé, ze kterých jsem měla strach.

„Ming, kolik dní zbývá do úplňku?" řekl Feng tiše a výraz Ming se náhle změnil na soustředěný. Viděla jsem, jak si neslyšně vyslovuje čísla a něco na prstech počítá.

Po chvíli opět trhla hlavou a rychle promluvila: „Úplňková noc nastane za patnáct dní a asi sedm minut."

„A tolik času nám zbývá do chvíle, kdy se musíme vrátit s drakem zpět. Předpokládám, že to hřmění má symbolizovat zlobu, pokud se nám to nepodaří," promluvil tiše Feng a já si uvědomila, že zatímco my se tu s Ming hádáme, on celou dobu přemýšlel nad smyslem básně. Aniž bychom s Ming nějak reagovaly, tak dál potichu mluvil: „Předpokládám, že tím nejsilnějším nářečím se myslí nějaké místo v Tibetu, kde jsou lidé nejvíce oddělení od civilizace. Ale krása se s nebezpečím snoubí, zvlášť v našich oblastech, na mnoha místech. Mohou to být pralesy, pouště i hory, těžko říct. A rozložité sedlo, nevím. Myslím, že bychom měli vyrazit po slunci a pokračovat až na místo, kde budou lidé mluvit nějakým výrazným nářečím."

„Dobře, Fengu. Ale slunce svou polohu během dne stále mění. To bychom se neustále motali v kruhu, ne?" zeptala se Ming a já se pousmála. Možná, že mít spojení s Měsíčním řádem má přece jenom něco do sebe. Jak bych bez toho spočítala, kdy bude úplněk? A jak by oni beze mě zjistili, kterým směrem jít?

„To bychom se motali. Ale jít podle podzimního slunce neznamená jít za sluncem. Znamená to jít po trase, kterou se posouvá na podzim slunce, když země putuje po oběžné dráze. Slunce se ve skutečnosti nepohybuje, ale když se pohybujeme my, máme pocit, že se pohybuje slunce. A tuto dráhu musíme sledovat. Jako kdyby se země neotáčela kolem své osy, chápete?" řekla jsem tiše a pohlédla na ně. Oba dva se na mě podívali se značně popleteným výrazem. Usmála jsem se a rychle si v hlavě představila oběžnou dráhu Země a místo, kde se nacházíme. „To znamená, že se máme vydat přibližně směrem na jih k Garyarse. To je pár dní cesty na jih, ale myslím, že ještě pár mil před Garyarsou najdeme to místo s tím silným nářečím," řekla jsem a Feng souhlasně přikývl. Usmála jsem se, věděla jsem, že mé určení je správné.

Feng se k nám otočil a zeptal se: „Tak vyrazíme?"

Přikývla jsem a ohlédla se na Ming, která stále nerozhodně stála před rezervací. Náhle se ale usmála, vykročila a zeptala se: „Je to jenom pocit, nebo jsem tu jediná k ničemu?"

Autor: LotosovaKami (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství rudého draka 1/2: