OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemství rudého draka 2/2

01.11.2014 (10:00) • LotosovaKami • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 508×

Přetočila jsem se na druhou stranu a opřela se, aby se mi lépe leželo. Pod rukou jsem měla něco tvrdého a dlouhého. Dezorientovaně jsem se posadila a promnula si rukou čelo. Pohledem jsem spočinula na dlouhých holích, které pode mnou ležely, a rozhlédla se. Náhle jsem začala panikařit. Musela jsem usnout na hlídce. Celou dobu jsem držela hole v rukou, připravené k boji. Teď jsem ale měla oblečení celé pomuchlané a tvář otlačenou od země. Zvedla jsem svůj pohled vzhůru k obloze a dívala se na Slunce, které pozvolna vycházelo. Oklepala jsem se a pohlédla na něj. Opět se mi dobila veškerá energie. Mít hlídku v noci je pro mě nesmírně těžké, protože mi schází Slunce. Naopak když jsem večer usínala vedle Ming, viděla jsem, jak je pro ni těžké usnout v noci. Neustále obracela oči k Měsíci. Ke konci dne jsem měla pocit, že oba dva usínají ve stoje, ale jakmile se setmělo, měli energie na rozdávání. Zdálo se to jako velmi nepraktické, ale nešlo s tím nic udělat.

Pomalu jsem vstala a protáhla si ztuhlé svaly. Od úst se mi zvedaly obláčky páry a já si několikrát oběhla strom, u kterého jsem držela hlídku, několikrát dokola. Lehounké ratanové hole jsem si opět zavěsila za opasek. Ještě jsem si urovnala vějíř zavěšený v pouzdře za lopatkou a švihem ho vytáhla. Bleskurychle se roztáhl, až se ozvalo lusknutí jednotlivých ploch. Celý byl pomalovaný jemnými kresbami žen s vějířem a na jeho vrcholcích se rozpínaly ocelové bodce. Vějíř byl sice účinný, ale nepatřil mezi mé oblíbené zbraně, ratanové hole byly lepší, jelikož jsem nesnášela ten pocit, že muži smí mít šavli a my jen ozubené vějíře. Znovu jsem ho rychlým pohybem scvakla a zastrčila do pouzdra.

Byl začátek nového dne a Slunci se navracela vláda. Poklekla jsem na kolena a natáhla dlaně před sebe. Oči jsem zvedla k němu a několik minut tiše sledovala jeho pouť po ranní obloze. Dělala jsem to tak každé ráno na této dlouhé cestě. Už jsem byla od domu vzdálena čtyři dny cesty. Stále jsme pokračovali po podzimním Slunci, ale na místo, kde je nejsilnější nářečí, jsme ještě nenarazili. Ale musí se to stát brzy, protože jsem si jistá, že můj odhad dráhy podzimního Slunce je správný.

„Co to děláš, Wu?" uslyšela jsem hlas a otočila se na Fenga, který seděl zabalený ve všech jeho přikrývkách. Usmála jsem se a pohlédla na Ming, která si začala protírat oči a pomalu si sedat.

Podívala jsem se opět na Fenga a odpověděla mu: „Vzdávám poctu Slunci. Když to udělám, možná mi bude nakloněno a dovolí mi pochopit, co přesně mám udělat."

„Přesně tohle já si myslím o Měsíci. Doufám, že mi ukáže cestu, kterou mám nejenom na téhle výpravě, ale i životě, jít," řekl Feng a já mu přesně rozuměla. Takhle se cítím vždycky, když pohlédnu na Slunce. Mám pocit, jako kdybych vzhlížela k nějakému bohu.

„Měli bychom vyrazit, abychom dnes opět postoupili v cestě," řekla jsem tiše a Feng okamžitě vyskočil na nohy. Ming se ještě chvíli přehrabovala v pokrývkách, než také vstala a zabalila si je. Nakonec si oba připevnili svoje zbraně. Ming ty samé jako já, Feng kromě ratanových holí ještě proslulou čínskou ocelovou šavli. Ming si ještě zívla, ale nakonec vyrazila za mnou na cestu. Během našeho putování jsme se oddálili od naší rezervace více na jih a blížili se k horám. Feng tipoval, že již dnes dopoledne dorazíme na úpatí Himalájí a dozvíme se, co je myšleno tím rozložitým sedlem a místem, kde se snoubí krása a nebezpečí.

Pomalu klušu po cestě, kterou si před sebou sama vysekávám krátkým nožíkem. Vždycky se v tom střídáme. Zatím naše cesta probíhala bez problémů, kromě značného nedostatku jídla, kterým jsme trpěli. Dokonce jsme se jednou museli uchýlit k snědení pandy rudé, kterou bychom měli ochraňovat, ale bylo to jediné, co se Fengovi podařilo ulovit. Nejsem na to moc pyšná, ale musím říct, že pandí pečínka na ohni je vážně výborná. Škoda, že jsou ohrožené.

Po několika desítkách minut cesty proseknu jednu zarostlou liánu, a to, co uvidím, mi doslova vyrazí dech. Přímo přede mnou se tyčí něco neuvěřitelného. Hory, jejichž vrcholky mizí v oblacích. Pod nimi drobné vesničky s místními obyvateli. Zastavím se a zírám na tu scenérii. Ostře řezané skály porostlé mechem, vrcholky hor zasněžené sněhem, který vidím prvně v životě, v průsmyku mezi horami mohutné jehličnaté lesy a stezky vinoucí se skrz ně. Něco takového jsem nikdy neviděla. Je to pro mě úplně nové a mám pocit, že něco takového snad ani neexistuje. Nevšimám si Fenga a Ming, kteří stojí vedle mě, dokud Ming nezašeptá: „Tam, kde se snoubí krása a nebezpečí."

Vím, že jdeme správně. Neskutečnost na mě z těch hor přímo dýchá. Jsem jimi okouzlena, nevěřím, že u nich vážně stojí, že kus přede mnou je úpatí těch obrovských masivů. Nedovedu si představit, jak na ně mohou místní poutníci šplhat, ale líbí se mi. Sama doufám, že se drak neschovává nikde nahoře. Všem nám je jasné, že tím nářečím budou mluvit lidé z hor. Vlastně jsme to věděli i předtím, jenom jsme si to potřebovali potvrdit.

Všichni pomaličku jako na povel vykročíme, nevím, proč oni dva, ale já proto, abych těm horám byla blíž. Jsou tak obrovské, tak tajemné, tak nebezpečné, že mě až lákají. Kráčíme bok po poku, jdeme kolem polí. Všichni vesničani na nás zírají. Vím, jak jim musíme připadat. Jako vycvičení a odhodlaní bojovníci, když takto neústupně jdeme vpřed. Ve skutečosti jsme ale jenom parta sotva odrostlých dětí, které se sami vydávají na výpravu. Takhle to u nás ale chodí. Teď riskujeme životy, ale jednou z nás vyrostou opravdoví mistři. A navíc nejsme jen obyčejní lidé, máme sluneční a měsíční sílu.

Jdeme, aniž bychom se domluvili, k nejbližší vesnici, kde budeme muset zijstit co dál. Naší poslední stopou bylo to rozložité sedlo. Nikdo z nás však stále netušil, co má symbolizovat. Vchod do vesnice je obyčejný, bohatství tu zřejmě není, to ale neznamená, že by místní vládce neměl honosný dům. Jdeme přímo k tomu největšímu na náměstí, protože kde jinde bychom ho měli hledat. Vesničané ho zřejmě varovali, protože už stojí venku připraven a obležen strážemi, jak kdybychom na něj chtěli zaútočit. I když možná tak doopravdy působíme.

Vládce kývne a pokyne nám. My tři se všichni zastavíme a současně ho pozdravíme znamením Jing a Jang v rovnováze. Místní vládcce je pravděpodobně nevzdělaný, protože nám neodpoví a udiveně na nás zírá. To by měl vědět každý správný Číňan, nejen my z rezervace. Možná, že ale na takovémhle místě ho to ani neměl, kdo naučit.

„Vítám vás, cizinci," řekne a znovu nám pokyne hlavou.

Všichni se usmějeme a Feng ve středu vystoupí z řady o dva kroky dopředu a promluví: „Vážený pane, potřebovali bychom poradit, plníme zde tajné poslání..."

„Jste ze Zakázaného města? Patříte k císaři?" vyštěkne a nenechá Fenga dopovědet, co chtěl říci.

To je od něj velmi neslušné, ale všichni mu to promineme, jen abychom s ním nebyli v rozepři. Feng mu pomalu odpoví: „K císaři nepatříme. Smím-li se ptát, proč jste zareagoval tak prudce?"

„Už pár takových na tajných výpravách jsme tu měli a nakonec nám jenom sebrali úrodu, odvezli ji císaři a nás tu nechali. Pochopte náš strach," řekne a my kývneme. Kdo ví lépe než my, že císař je tyran? To on nechal náš lid vyhubit a doteď se pokouší zlikvidovat rezervaci.

„K císaři nepatříme, ale hledáme zde místo s rozložitým sedlem," řekne Feng a vyhne se popisu sedla, protože neví, co říci. Jak jen popsat sedlo, které jsme nikdy neviděli?

Vládce na něj se zájmem pohlédne a zdá se, že uvažuje: „Jedno velké horské sedlo tu máme. Ale nedoporučoval bych vám chodit k němu blíže, už několik dní se odtamtud ozývají pochybné zvuky, nevíme si s nimi rady."

„Mohl by nás k němu někdo zavést?" zeptá se Feng a Ming na mě mrkne. Je jasné, kdo pochybné zvuky vydává a jenom mě udivuje, že nás nenapadlo horské sedlo už dříve. Proč nám někdy nedochází zcela zjevné věci?

„To by mohl, ale jen tak, že vám ho ukáže. Blíž nikdo z mých lidí nepůjde. Haoni vás může doprovodit," promluví vládce a Feng uctivě kývne. Dá nám znamení k odchodu, všichni opět vládce pozdravíme znamením Jing a Jang a pomalu odcházíme za drobnějším mužem, který se zřejmě jmenuje Haoni a bude nás vést. Cítím v zádech vládcův pohled, ale neotočím se.

Stoupáme vzhůru po úpatích hor a zase klesáme do údolí, abychom po pár takových vzestupech a sestupech viděli v dáli nižší horu než ty ostatní. Na jejím vrcholku je opravdu rozložité sedlo. Přesně, jak se to píše v té básni. Jakmile ho uvidíme, Haoni nám pokyne a utíká zpět do vesnice. Musím se usmát, jaký strach tu mají lidé z našeho draka. Jistě je nebezpečný, ale z vlastní vůle nikdy nikomu z našich přátel neublížil. A dá se říct, že tato opožděná vesnice je přeci jenom náš přítel. Když nyní zaostřím, vidím ze sedliny stoupat obláčky žhavé páry, jistě z drakova dechu. Nejraději bych tu zatančila, a to hned teď, našli jsme ho a za pár dní jsme doma.

Klušeme k sedlu, během cesty občas slyšíme docela hrůzostrašné zvuky, ale příliš nás neděsí. Víme, od čeho pocházejí a hned je nám líp. Cesta na samotný vrchol hory je namáhavá a složitá. Feng chce ale nahoru vystoupat ještě dnes. Jsme s Ming obě unavené, ale Slunce mě žene dál, a tak šplhám stále přes další převisy, lezu po dalších skalách a blížím se cíli. Jakmile téměř dosáhneme hranice sedla, slyšíme zběsilý nářek draka, který nezní příliš šťastně. Jako první se přehoupnu přes okraj a postavím se na zem.

Scéna přede mnou je nevídaná. Několik, asi pět, mužů sedí kolem ohně a něco si povídají. Náš drak leží kus od nich, ve své velké podobě, se svázanou hubou tuhým provazem. Dalším je připevněn ke skále, ale zběsile sebou škube a stále vydává ty děsivé zvuky. Jakmile nás uvidí, začne šílet jako o závod. Minimálně mě poznává, zná všechny příslušníky Slunečního řádu. Jeden z mužů se v tu chvíli otočí a draka hrubě okřikne. Když se ale navrací pohledem zpět k ohni, všimna si mě a chvíli na mě bezeslova zírá. Slyším, jak se Ming a Feng vyhoupnou vedle mě. Muž je mohutné postavy, má dlouhé vlasy spletené do copánku, který mu leží na týlu, a tvdý pohled. U boku má šavli. Má na sobě zelenou uniformu, která je jasně značkou císaře. Císařovi bojovníci. Proti nim nemůžeme mít šanci, ale utěk nepřichází v úvahu. Unesli našeho draka a navíc ho tu drží nešťastného. Stvoření, které čerpá energii ze samého Slunce. Nemohla jsem pochopit, jak mohou něco takového dělat. Jaktože nepociťují úctu k tak vzácnému a mocnému stvoření?

Bojovník, který nás spatřil, pomalu vstane, což si uvědomí i ostatní a otočí se po nás. Doteď jsem si připadala jak na zpomalené scéně, ale ve chvíli se všechno uvede do rychlého pohybu. Bojovníci s klapnutím vytáhnou šavle z pouzder a rozeběhnou se k nám. Periferním viděním spatřím Fenga, který vytáhne svou šavli a rozběhne se vpřed. Ming, přestože má hole a vějíř jako já, má ve chvilce v ruce nůž a běží kupředu. Vím, že to není dobrá volba, ale nemám čas ji na to upozornit. Sama pravou rukou vytáhnu zpod opasku ratanové hole a jednu si vhodím do levé ruky. Nestíhám sledovat, co se děje s Fengem a Ming, ale ve chvíli je u mě jeden bojovník. Obličej má zkrabacený, pohled krvelačný a šavli děsivě nabroušenou.

Opatrně uvolním ruce a spustím je s holemi podél těla. Přes všechnu nevoli naprosto povolím nohy a začnu zhluboka dýchat. Bojovníka zmatu, na chvilku se zastaví a zírá na mě. Toto překvapení ale rychle překoná a vrhne se s šavlí přímo nataženou před sebou, bodec mi směřuje přímo na srdce. Přestože bych se na ně nejraději vrhla, instinkt mi velí jinak. Toto jsem zkoušela mnohokrát s mým mistrem a nyní vím, že vydržet se vyplatí. Zavřu oči a nutím se ke klidu. Raz, dva, tři. V tu chviličku otevřu oči a zvednu hlavu ke Slunci, abych získala jeho sílu. Vím, že načasování je dokonalé, už ve chvíli, kdy udělám první pohyb. Stačí, aby pravá hůl vyletěla s rukou vzhůru a hůl se zaskřípěním dopadla na tupou stranu šavle a odklonila ji z původní dráhy. Muž, který byl celou vahou položen do šavle, se vychýlil na stranu, dopadl na tvrdou zem, kde ho vzápětí udeřila pravá hůl, která stále s mou rukou pokračovala v opisování kruhu. Jediným přesným úderem jsem ho vyřadila z boje.

Ani se nestačím podívat, jak se Fengovi a Ming daří, a už se na mě žene další bojovník. Hole kmitají vzduchem, jako kdyby byly samostatně myslící, ale vím, že je to ve mně. Mám to zažité, protože jsem to opakovala mnohokrát. Nad tímhle jsem s mistrem strávila hodiny. Moje ruce pracují samy, míhají se v pečlivě nacvičených pohybech. Střecha, boční sek, horní odraz. Funguje to, vidím to a jsem vděčná mistrovi, že mi umožnil takovýto výcvik. Jen díky němu mám v tomto krutém světě možnost uspět.

Muž, který proti mně stojí, je ale dobrý bojovník, rychle odráží mé hole a ještě stíhá útočit. Navíc mě zatlačuje čím dál blíž k okraji sedla hory a já mám chvílemi strach, že do mě jenom šťouchne a já spadnu až do údolí. Nevím, jestli je to vůbec možné, ale mám strach. Měla bych ho zvládat, ale nemůžu si pomoci, kdykoli svým pohledem sjedu k údolí, přestanu ovládat svou rovnováhu a pokaždé se bojovníkovi málem podaří do mne trochu strčit a shodit mne dolů.

Vždycky se ale uvědomím, že nesmím zklamat mistra a hlavně samu sebe a znovu získám sílu potřebnou k dalšímu odražení protivníka. Ale hned při dalším úderu jsem byla zase slabší a protivník znovu získával navrch. Snažila jsem si vzpomenout na všechno, co mě mistr naučil. Ale každý úder jako kdyby protivník znal a ani Slunce jako kdyby mi nepřálo. Nebo mě možná zkoušelo, to prý občas dělávalo.

Potom náhle přišel onen osudný úder, který dopadl na mou hůl a někde uvnitř ní. Tam někde uvnitř mé vždy přítomné hole, se ozvalo zapraskání a ona se přelomila na půl. V ruce mi zůstal jen krátký kůlek, se kterým jsem jen ztěží mohla bojovat. Když jsem ale viděla, co ten člověk udělal s mojí holí, popadl mě náhle vztek a já odhodila zlomenou hůl pryč. Jediným rychlým pohybem jsem sáhla za lopatku a s klapnutím z pouzdra vyjel vějíř. Švihnutím jsem ho otevřela a ve Slunci se zaleskly hroty na jeho vrcholcích a varovně ho napřáhla za hlavu. Druhou holí jsem se dále pokoušela bít, dokud se s prasknutím také nezlomila.

Nezbývalo mi než mu uhýbat, protože vějířem jen těžko bojovat proti šavli. Vždycky jsem se jen sotva sklonila a pokusila se udělat tvrdý výpad vějířem, abych svého bojovníka nabodla. A pak náhle se to stalo. Můj vějíř nabodl na šavli a ošklivě se na mě šklebil. Namířil mi ji na hruď přímo, takže kdybych se pohnula kterýmkoli směrem, buďto bych se nabodla, nebo spadla dolů ze skály.

„Skoč, no tak skoč." Zašklebil se císařův bojovník a šavli mi zatlačil trochu hlouběji do hrudi, za chvíli propíchne kůži. Nikdy bych ale neskočila. Kdyby mě probodl, alespoň bych skončila život blízko Slunci a navíc hrdinskou smrtí. Zvednu hlavu a pohlédnu na Slunce. Vypadá stejně klidné a normální jako vždy. Sama se ho v duchu ptám: Proč jsi mi nepřálo? Čím jsem si tě znepřátelila? Ono ale jenom nečinně září jako vždy a neodpovídá, na chviličku zapochybuji o všem, čemu jsem kdy věřila. Možná je to přeci jenom žhavá koule bez vlivu, ve chvíli, kdy na to ale pomyslím, jako kdyby se země zachvěla a já své pochybnosti hned odhodím. Slunce mi po celý můj život dokazuje svou sílu a já se o něm přesto odvážila pochybovat.

Zavřu oči, protože jsem viděla, jak se muž chystá k smrticímu úderu. Stačím si jen pomyslet: Vždycky jsem ti věrně sloužila, tak se ke mně po smrti zachovej milosrdně. A ono se chová. Je to snadné a klidné, žádnou bolest necítím. Tlak na prsou zmizí a já otevřu oči. Nejsem ale na Slunci, kam bych se měla dostat. Stále balancuji na okraji horského sedla a bojovník proti mně leží v bezvědomí u země. U něj stojí Ming s holí v klidu visící nad jeho hlavou a já si uvědomím, na co jsem zapomněla. Že v tom nejsem sama. Že tu mám přátele z Měsíčního řádu, kteří mi pomohou. Znovu pohlédnu na Slunce a usměju se. Učí mě věci, které ještě zcela nechápu, Třeba to, že Slunce a Měsíc neustále spolupracují a střídají se v pravidelném cyklu. Slunce mu věří. Stejně jako já věřím Ming a Fengovi. Copak mne tohle neučil mistr tolikrát? Učil a já přesto zapomněla.

Uvědomím si, že stále stojím na okraji a Ming ke mně pomallu dojde a podá mi ruku. Chytnu se jí a poodejdu od propasti. Ming mě chytí kolem ramen a já se usměji. Naznačím ústy děkuji a vím, že to chápe. Feng stojí o kus dál nad dalším omráčeným mužem a zírá před sebe. Sleduju jeho pohled a vzpomenu si, proč jsme sem vlastně přišli. Ming i Feng se ani nepohnou, jsou vyděšení. Já se ale dívám do očí draka a strach nepociťuji.

Vidím všechno moudro, které mu Slunce propůjčilo, a vím, že rozumí všemu, co se zde stalo. Oplácí mi vytrvale pohled a já jsem si jistá, že mě poznává. Nebo spíš ví, kdo jsem. Vidí mé černé oči plné ohně a určitě cítí to Slunce, se kterým v srdci jsem se narodila. Pomalu dojdu až k němu a on zvedne obrovskou hlavu, abych mohla rozepnout řetěz, který má kolem hlavy, aby nemohl chrlit oheň. Jakmile to udělám, drak zvedne hlavu do výše a vychrlí vodotrysk ohně. Snese se na mě sprška jisker, ale nepálí mě. Přejdu k němu a uvolním mu křídla a nohy. Náhle není přikován k zemi. Roztáhne křídla a nese se k Slunci, letí přímo vzhůru a potom pomaličku plachtí dolů.

Napadá mě, že je na čase se vrátit domů. Nijak se netěším na složitou cestu, kterou se budeme navracet, ale co mi zbývá. Důležité je, že jsme zachránili draka. Potom ale zaslechneme řev a drak se snese přímo vedle mě. Mávne křídlem a já vím, že po mně chce, abych nasedla. Vytáhnu se vzhůru a zírám na svět pode mnou. Úplně mě okouzlí. Kolik věcí pro mě ještě Slunce přichystalo? Co všechno ještě budu moci zažít?

„Pojďte, tak pojďte!" zakřičím na Fenga a Ming, kteří oba dva stále nejistě stojí a zírají na draka. Pobízím je rychle rukou a oni nakonec přeci jenom přijdou. Drak se sám rozeběhne a běží po horském sedle. A pak náhle zmizí země pod dračíma nohama a on se vznese. Několikrát švihne křídly a protáhne krk, aby letěl rychleji. Cítím, jak mi vlasy vlají a musím se rozesmát. Dívám se daleko dopředu a uvědomuji si, že se vracím domů. Do naší rezervace.

Představím si, jak mě vítá otec a objímá mě. Jak se mé sestry radují a poskakují kolem mě s radostí. Vidím se, jak beru do dlaní matčin obrázek a sděluji jí, že jsem to dokázala. Potom koukám na Slunce a děkuji mu za všechny lekce, které mi uštědřilo. A nakonec vidím mistra, jak souhlasně pokývne hlavou, což u něj znamená víc než největší pochvala světa, a divím se, že jsem někdy mohla pochybovat.

Autor: LotosovaKami (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství rudého draka 2/2: