Normané vítězí - II. část • OurStories.cz ~ naše povídky

16. března, sedm třicet jedna až sedm čtyřicet tři večer... a tak dál.

Dvanáct let po událostech I. části povýšil Arnold Rimmer ze třetího na druhého technika, McGruderová zvažuje pověsit boxerskou kariéru na hřebík a rumpál na nákladních palubách se povážlivě opotřebovává.

19.03.2022 (19:00) • RenyNew • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 0× • zobrazeno 342×

Strojní zařízení určené k vyzdvihování obsahu transportérů SpaceMail už léta spolehlivě odvádělo svoji práci. Kolo na hřídeli líně navíjelo lano kolem duralové kulatiny a zvládlo tak pohnout i s těmi nejtěžšími náklady. Ten systém znal člověk už tisíce let.

Avšak posledních dvanáct, které uplynuly od střetnutí třetího technika Arnolda Rimmera s přebornicí lodi v boxu Yvonne McGruderovou, docházelo v útrobách stroje k pozvolnému destruktivnímu procesu. Jeho původcem byl malý, cizorodý předmět, sveřepě zaklesnutý mezi jeden z nosných sloupů a krátký, obnažený úsek hřídele, na kterém zpočátku vetřelcovo subtilní tělo zanechávalo pouhé kosmetické šrámy. O pár let později už s vervou obrábělo drobnou cestičku po obvodu svého soka na poli životního prostoru.

Rimmerova ztracená, houževnatá údržbářská tužka z poniklované oceli.

McGruderová zavítala na nákladní paluby jen velmi zřídka - za patnáct let služby na Trpaslíku by to hravě spočetla na prstech jedné ruky. Loď právě kotvila na Dione a karto-oddělení nedočkavě vyhlíželo dodávku nového geoscanneru. Měla zpoždění, takže Yvonne coby kontrolou převzetí pověřený pracovník tvrdla už několik dní na palubě lodi, zatímco její přátelé nejspíš vesele lelkovali v proslulých termálních lázních saturnského měsíce.

Rumpál - alespoň Yvonne předpokládala, že se tomu zařízení takhle říká, protože navzdory futuristickému vzhledu jeho mechanismus evokoval obdobný, skromnější, pod dřevěnou stříškou falešné studny na jejich zahradě v Crinkillu -, právě zahájil vyzvednutí nákladu.

Pak se něco pokazilo.

Poslední, co si později vybavovala, bylo kobaltově modré logo Intergalactic Geo-Mapping Company na boku přepravního boxu a svist předmětu řítícího se vzduchem nad její hlavou.

xxx

Pět dní na ošetřovně byla standardní doba vymezená pacientům s otřesem mozku. V ten první, záhy po návratu vědomí, si Yvonne nevzpomínala zhola na nic z okolností celé nehody. Odtušila, že ji na lůžko přivedl knockout v ringu a hlasitě se dožadovala jména toho, kdo ji poslal k zemi. Námitky lékařů, že nikdo další v jejím zranění roli nesehrál, se toho dne míjely účinkem.

Během dalších čtyř se ale všechno zvolna vracelo k normálu a jedinou památkou na potyčku se strojním zařízením teď zůstával už jen obvaz na hlavě. Pro těch pár povrchových ranek na čele a spánku jí to přišlo jako docela přehnané opatření.

Propustili ji s doporučením klidového režimu. Měla na jazyku pár námitek – právě toho si za poslední týden užila tak vrchovatě, že by všechno to nicnedělání mohla jako vývozní artikl prodávat do zemí třetího světa. Ale slíbila, že si tu radu vezme k srdci.

Na druhou stranu… z ošetřovny to k ubikacím nebylo zase tak daleko - což na Červeném trpaslíku znamenalo, že jste si na cestu pěšky nemuseli vzít několik dní dovolené, a Yvonne lákala myšlenka malé zdravotní procházky. Pohyb jí citelně scházel. Dokonce i teď, když tu svou skloňovanou sportovní kariéru začínala pomalu věšet na hřebík… Nebo možná právě proto.

V sedmatřiceti asi bylo načase. Skončit s boxem, stejně jako se zdánlivě bezcílným putováním po kosmu. Myšlenka opustit Jupiterskou důlní a po patnácti letech služby se vrátit k všednímu životu na Zemi ji provázela už nějaký čas.

Nebyl to jeho pronikavý nosový hlas a sveřepý zápal, který by se v něm odrážel, co tentokrát upoutalo Yvonninu pozornost.

Vysoká postava zdánlivě nejistě a zbytečně dlouho přešlapovala u tlačítek k přivolání výtahu. Samozřejmě, nebylo nezvyklé netrpělivě vyčkávat na příjezd kabiny. Dojem marnosti přicházel s poznáním, že muž zjevně doposud žádný z knoflíků nestiskl, třebaže jeho ruka nejméně dvakrát nenápadně cukla od trupu směrem ke konzoli, aby se v zápětí zarazila a poslušně vrátila do výchozí pozice. Ten pohyb by byl zanedbatelný, čtení řeči těla však patřilo, vedle obdobné schopnosti v oblasti astromap, k Yvonniným léty pěstovaným přednostem.

Někdy v tom okamžiku přehodnotila svůj plán na zdravotní procházku.

Pamatovala si ho.

Normanský válečník.

Vilém Dobyvatel, co by možná zvládl kromě Anglie dobýt časem i jiné kraje… Povzdechla si. Nejkomičtější bylo, že Carol měla nejspíš pravdu.

Za dobu, která uběhla od jejich střetnutí, ho na lodi samozřejmě občas zahlédla. Už tehdy tam bylo něco… co ji nutilo si tu tvář a kudrnaté vlasy - do kosmu, hlavně ty vlasy, zapamatovat důkladněji než na pár týdnů bezprostředně po neslavném konci zásilky v kartonovém tubusu.

O dvanáct let později před sebou navíc viděla znatelně širší ramena, pevnější paže… A v kontrastu s tím ono legračně rozpačité počínání.

Aštare Šerane!

Moc dobře věděla, jakým směrem se cesty její mysli začaly právě ubírat. Sklouzla pohledem z ramene k zápěstí. Věděla, že zákonitě přijde cosi jako další tik.

Už ji nebavilo čekat.

Překonala krátkou vzdálenost k výtahu a než se stihl rozhodnout, zda to napotřetí konečně vyjde, přitiskla plošku ukazováčku do středu podsvíceného tlačítka.

Pohlédl na ni se směsicí úlevy a rozhořčení. Pak se jeho paže vymrštila do vzduchu a Yvonne reflexivně udělala krok zpět, s myšlenkou na okolnosti minulé interakce. Dlaň v prostoru opsala několik pravidelných kružnic, aby se náhle a prudce stáhla k úrovni levého spánku.

„Madam!“

Došlo jí, že salutoval. Ledabylým gestem pozdrav opětovala a protáhla se kolem něj do kabiny výtahu.

Trvalo ještě okamžik, než se rozpohyboval ze své vojenské strnulosti. Připojil se k ní, aby pak zůstal na kraji nevelkého prostoru a s příliš horlivým zaujetím začal zírat na texturu protilehlé stěny.

„Kam to bude, Normane?“

Tázavý pohled v ní vyvolal nečekaný pocit zklamání. Neutkvěla mu v paměti. Nevzpomínal si na mapy, které jí vyrazil z rukou, a nespojil si s ní slova, jimiž se tehdy oháněl. Ne, že by na tom po dvanácti letech bylo cokoliv překvapivého.

„Chodba 343, paluba C, madam… Nejspíš si mě s někým pletete, madam.“

Povzdechla si.

Náhlý projev úcty k vyšší hodnosti v kombinaci s bezradností v ženské společnosti. Tak… roztomilé. A svým způsobem uspokojující. Navzdory nevydařené narážce i tomu pitomému obvazu na hlavě to byla stále ona, kdo měl převahu nad situací.

„To bych neřekla...“

Znovu na ni pohlédl. Výraz v jeho tváři se proměnil. Nedokázala přesně vyčíst tu škálu pocitů, ale cítila drobný záchvěv zvědavosti a snad… vděku.

„Takže…,“ vyhrkl, mimoděk udělal krok do prostoru mezi nimi a Yvonne se přistihla, jak mu nepokrytě visí na rtech, „jste buddhistka?“

Huh?

Byla si jistá, že jeho nechápavý pohled při zmínce o Normanech byl teď oproti tomu jejímu slabým odvarem.

Zaregistroval to, protože posunky chvatně naznačil obvaz na hlavě.

Za ta léta už věděla, že se o technikovi jménem Rimmer na lodi říká spousta věcí a výraz podivín patřil k těm nejvlídnějším. Ta nesouvislá reakce jí připomněla, proč vždycky zůstala jen tichým pozorovatelem přerodu tvrdošíjného štěněte v dospělého, opravdu docela pohledného muže.

„Chci říct - nač to obinadlo?“ Svá slova doprovodil další ilustrativní gestikulací. Netušila, jak dospěl zrovna k myšlence na příklon k jednomu ze starých pozemských náboženství, ale ten nezvyklý myšlenkový pochod ji rozesmál.

„Nic tak vznešeného. Potyčka s rumpálem na nákladní palubě - rumpál vyhrál. Kus se mi zřítil na hlavu.“ Napadlo ji, že právě tím si teď jistě bude vykládat to její normanské oslovení.

„… ale už jsem úplně v pořádku,“ dodala spěšně na vysvětlenou, „právě mě propustili z ošetřovny.“ Ani tohle tvrzení ale nemělo zvlášť valný potenciál v roli důkazu o vlastní příčetnosti.

Rozhostilo se ticho. Ne snad trapné, nervózní, svědčící o tom, že ani jeden z nich neví, jak pokračovat v konverzaci. Tohle ticho bylo mnohem víc důrazné, všeobjímající. Chod výtahu se zastavil. Stejně jako přísun elektrického proudu - prostor kolem nich se propadl do tmy.

„Typické,“ ozvalo se suše z místa, kde teď jen tušila jeho přítomnost. Předpokládala, že světla se každou chvíli zase rozsvítí a hydraulika obnoví pohyb kabiny. Jistě, k výpadkům na lodi docházelo, ale jen zřídka trvala náprava déle než několik minut. Ostatně, na elektřině závisela většina palubních systémů, včetně Hollyho. Trpaslík musel disponovat záložními generátory...

Jak ale čas pozvolna běžel a Yvonne dál neviděla ani na krok, celá situace začínala být nepříjemná.

„Musí tu někde být tlačítko k hlášení poruchy, že?“ nadhodila a začala rukama tápat v nezřetelném prostoru. Hlas ze tmy jí oponoval.

„Bezpředmětné. Jestliže vypadl proud, spojení bude hluché.“

„Jsi si jistý?“

„Očividně.“

Z jejích úst vyšel tichý povzdech. Opřená zády o stěnu klesla do podřepu.

„Není…,“ vyhrkla a kousla se do rtu, „není tohle ten moment: V případě, že výtah nouzově zastaví, smrt je jistá…?“ Toužila po ujištění, ale ve skutečnosti neměla v plánu vyjádřit svou obavu nahlas.

Byla přesvědčená, že zaslechla, jak se nadechuje k odpovědi.

„Za předpokladu, že toto varování najdeme v instruktáži expresních výtahů… a vezmu-li v potaz, že naše kabina je jen prachpouhá mezipodlažní herka...“ Zakypěla v ní netrpělivost, když začal problém zevrubně opisovat, namísto aby ji rychle, několika stručnými slovy uchlácholil.

„… za těchto okolností, troufám si tvrdit – ne, není to ten moment.“

Ještě ani nedošel na konec úvahy, když zjistila, že pocit úzkosti mizí. A co víc - bavila se. On ji bavil. A k jejímu překvapení znovu, tentokrát sám od sebe promluvil.

„Ve skutečnosti to bude nějaká malichernost. Holly se přetížil během digitálního zápasu v kriketu. Nebo při výdeji energie pro osobní donutovač kapitána Hollistera... Možná ty dvě věci dohromady. Něco takového.“

Opět se hlasitě rozesmála.

„Jsi zábavný, Normane.“

„J-já?“ ozvalo se nevěřícně, „Opravdu, jste si jistá, že si mě s někým... ?“

„Opravdu, ty,“ ujistila ho vřele.

„Ale já - totiž -, moje jméno je Rimmer, madam.“

„Ano. A dál?“

„Arnold, madam.“

To byla novinka. Neznala jeho křestní jméno. Celou dobu to byl jen ten technik - ucho, štěně - Rimmer. Taky Vilém Dobyvatel a normanský válečník…

Tohle znělo důstojně. Hodilo se to k té vytáhlé postavě a profilu jeho tváře…

„Arnolde, mám pro tebe otázku. Co myslíš - zvítězili by Normané u Hastings, kdyby -“ Rozkazy už na místo určení nedorazily.

Ucítila teplo cizího doteku na paži a rty, tápající ve tmě poblíž pravého koutku jejích vlastních. Nejspíš to neměl být nesmělý polibek na tvář, ale absence světla a ztížená orientace v prostoru ho z prudkého útoku na zteč vytvořily.

Musel se posunout blíž k ní už během rozhovoru. Že to byla spíš podvědomá reakce na nečekaný projev náklonnosti než jakkoli promyšlený tah, Yvonne nevěděla. Ale ani ona dál nepřemítala nad situací, když ve tmě vyhledala jeho tvář, aby ji uchopila do dlaní.

Nasměrovala neobratná ústa ke svým, políbila ho. Bože, tohle si představovala roky! Jistě, nechtěla si to po většinu času připustit, ostatně byl o pět let mladší, zjevně trochu neurotický, s dost svéráznou pověstí…

Když Arnold zjistil, že se teď nachází na tom skutečném, správném místě určení, verva, s níž do toho šel, nabrala na obrátkách.

Mockrát se za život nelíbal. Pokud nepočítal nešťastný incident se strýčkem Frankem, zůstávala jen krátká vzpomínka na studia kadetky, dívku jménem Sandra a Johnovo Bentley V8 cabrio. Víc rozechvělý byl tehdy ovšem z vědomí, že se to děje uvnitř tak parádního vozu (luxusní výbava!), než, že se to děje samo o sobě. Když se na něj Sandra toho večera vrhla, přepadl ho iracionální pocit, že na tohle není připravený.

Teď byl. Ano, rozhodně byl.

Připadal jí zábavný! Důstojník Yvonne McGruderová považovala jeho, Arnolda J. Rimmera, za zábavného. Ne pro smích, zááábavného!

Běželo mu hlavu, že nesmí selhat. Musí být dobrý!

Reagovala na něj, na jeho první krok, což možná znamenalo, že ve skutečnosti dobrý je. Ale nechtěl jen to. Toužil být nejlepší, ze všech nejlepší.

McGruderová mezitím zakoušela pocit paže ovinuté nafukovací manžetou zapnutého tlakoměru. Její srdeční puls tomu dokonale odpovídal. Nebylo to tak docela nepříjemné, snad trochu moc důrazné, nepoddajné, možná příliš naléhavé. Skoro jako v ringu, kde si soupeři poměřují svoje síly.

Do kosmu, nechtěla s ním bojovat!

A pokud to měl být zápas, nutně potřebovala break.

Jako by ji lodní systémy vyslyšely, ozvalo se důvěrně známé, tiché a soustavné bzučení. I přes zavřená víčka věděla, že se do kabiny vrátilo světlo.

Uvědomil si to i Arnold, protože ve stejný moment od ní odskočil, jako by dostal zásah čerstvě zprovozněným elektrickým proudem.

Úlevu z možnosti nadechnout se vystřídal velmi rychle pocit zmaru. Tohle tak docela nechtěla! Ubrat nohu z plynu, jistě. Zvolnit. Ne to celé zazdít.

Výtah už znovu ujížděl nahoru. Musela jednat. Dřív, než je automatika dveří vyplivne na pospas realitě zalidněné paluby.

Naklonila se jeho směrem a položila mu dlaně na krk.

„Zpomal, Normane.“ Chtěla mu říct, aby nespěchal pryč, neutíkal. Možná to ale znělo spíš jako výtka proti zápalu, který před okamžikem tak odhodlaně projevil.

Sakra!

„Já, mad-“

Zaúpěla.

„Ale no tak, vážně mi po tomhle dál budeš říkat madam?“

Jeho pohled byl zase plný nevěřícného překvapení.

Upřímně? Milovala to.

„Ehm - ovšem, dobře... McGruderová.“

Třebaže čekala křestní jméno, to oslovení se jí docela zamlouvalo. Bylo v tom něco škádlivého, s trochou z toho přehnaně uctivého druhého technika, který ji… přiváděl k šílenství.

Výtah pořád ujížděl kupředu, výš, závratně, na plný pecky.

„Fajn. Co bys řekl na tohle: sedm třicet, moje kajuta, víno a pizza.“

„S extra porcí oliv?“ opáčil zaujatě, jako by to byla nejstěžejnější otázka v širém vesmíru.

Pokrčila rameny a mlčky přitakala.

„Fantazie!“

Při pohledu do té fascinované tváře se zcela nedospěle zakřenila, takže všechna dosud slibně nabytá důstojnost a autorita musela vzít za své.

Mávla by nad tím rukou, kdyby neměla obě stále položené kolem jeho krku. Přitáhla si ho k letmému polibku na rozloučenou právě ve chvíli, kdy kabina s lehkým hrknutím zastavila na zvoleném podlaží.

„Uvidíme se, Normane,“ řekla a propustila ho ze svého sevření. Rimmer jako v transu udělal několik kroků vpřed.

Pohled Davida Listera - který se ve stejný moment objevil na druhé straně posuvných dveří výtahu -, by bylo možné popsat mnoha různými způsoby. Ten nejvýstižnější by však nejspíš zněl: spektakulárně k popukání.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: RenyNew (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní