OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Vampire pet 7. kapitola

02.05.2016 (13:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1100×

Kapitola 7

Dívej se, ale nesahej

Neposkvrněnost je v pytli.

Tak by to nejspíše popsala každá znásilněná holka s brekem na maminčině rameni, to však nebyl Daisyn případ. Toho, co udělala, nelitovala.

Tedy ano, jen si to slepě nalhávala.

Nedokázala si to vysvětlit.

Vážně se odevzdala upírovi, a dokonce Alricovi, který o ni nejevil sebemenší zájem a teď ji za to nejspíš nenávidí, pokud něco takového vůbec dokáže cítit?

Phe, to je ovšem nadsázka.

Moc by si fandila, kdyby si tohle o tmavovlasém chlapci myslela. Nebyla jistě první ani poslední, nad kterou by se měl pozastavit nebo se nad ní slitovat.

Kysele se usmála, jako by právě olízla citrón.

To byl možná ten pravý důvod, proč se tu ani jeden z těch dvou zvrhlíků neukázal.

Měla však štěstí, že mysleli na její základní lidské potřeby.

Každý den, jakmile se probudila, už na stole čekal balíček plný jídla, ale nic víc.

Žádný dopis, žádný vzkaz.

Nevěděla, co si má myslet.

Oba dny strávila přemýšlením, kterému se celá léta úpěnlivě bránila a raději dávala přednost knížkám, kde jí realitu nahrazovaly iluze o dokonalosti.

K jejímu neskonalému štěstí stačil pohledný princ a hlavní záporák, který se v mnoha případech zdál daleko zajímavější, než světlovlasý hrdina na bílém koni.

Tady žádná kniha nebyla, dokonce ani rádio, natož televize!

I tohle byl jakýsi druh mučení!

Pevně doufala v alespoň sebemenší rozhovor, vynadání, cokoliv, ale co by si asi tak mohli povídat?

Sloužila jen jako hračka na hraní a vše nasvědčovalo tomu, že oba o ni náhle ztratili zájem. To tedy brzy.

Toho se Daisy moc bála, jednak to znamenalo přiblížit se ke smrti, kdy vám stará zubatá dýchá za krk, a zadruhé musela uznat, že takzvaná SAMOTA je daleko horší, než občasné noční můry s Feddy Kruegerem v podobě vlastního svědomí.

Na sklonku dalšího dne měla ještě černější představy.

Neměla to dělat, husa hloupá, neměla Alrica líbat a už vůbec ne ho pokoušet.

A co Chester? Pořád se zlobí na svého bratra a zároveň na ni?

Nechtěla to vrátit, to vážně ne, milování s upírem bylo něco neuvěřitelného, užívala si to každou chviličkou, chtěla to zažít znovu, ale jen ty výčitky ji od toho zrazovaly. Zastyděla se za své vtíravé představy.

Pravda se stejně nezapře. Marně si nalhávat k tmavovlasému chlapci nějaký bližší cit je hloupost, dobře věděla, že nic takového by nepřipustil, vždy tu bude jen určitá mez mezi sluhou a pánem, za kterou se nedostane.

Upír a kořist.

Tohle se nezmění, povzdechla si.

Měla se pokusit tuto bariéru přelézt? Jistěže ne. Opovrhuje lidmi, naopak Chester si o ni řekl, měla by prosit o přízeň spíše jeho?

Daisy zavřela oči.

Za víčky si představila ty velké rubínové oči olemované jako krajkou dlouhými svůdnými řasami, věčně přemýšlivě přivřené a hloubající s příměsí krutého vražedného lesku.

Zachvěla se.

Asi se opravdu zbláznila, proč ji musí přitahovat zrovna někdo jako on!

To mi ještě scházelo! nadávala si.

Zakoukat se do někoho namyšleného, kdo pomalu neví, že existuju, obrátila dívka oči v sloup. To se rovnou mohla zakoukat do Justina Biebera.

Čím by ho asi tak zaujala? Svým oválným obličejem? Velkým zadkem? Nebo hloupostí?

Pokud žijí skutečně tak dlouho, neuměla si představit, co všechno dokážou.

Umí desítky jazyků? Zvládají citovat knihy? Znají otázky, na které není dosud odpověď?

Matika, fyzika, zeměpis, dějepis, přírodopis, poezie…

A co všechny ty magické triky?

Tedy, neviděla je létat ani se proměnit v nějakou křídly mávající havěť, a v rakvi by asi taky neusnula, přesto to vypadalo lákavě.

Daisy dokonce usoudila, že být nesmrtelným upírem musí být úžasné. Nepředstavitelné.

Na druhou stranu, jak jí Alric řekl, nemají city, nedokáží milovat ani smutnit. Byla by sama ochotná tohle obětovat za rozsáhlé vědomosti a nesmrtelnost?

„Hmm…“ poklepala si ukazováčkem na rty.

Stejně by mě do žádného jejich spolku nemrtvých nepřijali, tam se dostávají jen ti vybraní jedinci. Zklamaně vydechla.

Na to se určitě stojí dlouhá fronta.

Vážně, ode dne, co ji Alric s Chesterem unesli, se propracovala od nenávisti přes zvědavost až k fascinaci jejich druhem.

Co teprve za pár dalších dní?

Pokud to však tahle půjde dál, asi se zblázní, přeskočí jí v bedně.

Kde, proboha, jsou?

Nevědomost se zdála ubíjející s každou další minutou.

Daisy se chtělo křičet na všechny světové strany.

Snad mě neopustili? Děsila se. Ne, to by tu nebylo každé ráno připravené jídlo, zase si oddechla.

Co se tedy dělo?

Plnili tady v New Yorku nějaký úkol? Raději lovili nevinné oběti někde venku, než aby se na ni přišli podívat?

Daisy si umanula počkat v bdělém stavu do rána. Či se o to pokusila. Chtěla si s nimi promluvit, tedy alespoň s jedním z nich, jenže spánek vězně dohnal dříve, než pokročila půlnoc.  

Ráno tam čekalo jídlo jako předchozí den, připravené v bílé termo misce. Zlobila se sama na sebe, že si tak krátce zdřímla. Nikdo však ani tentokrát dívku nevzbudil.

To mě určitě někdo slyšel chrápat a raději odešel, pomyslela si smutně.

Ani jí nevadilo nahlas mluvit a odpovídat si při tom na otázky. Pokud snad Daisy jeden z nich slyšel, musel se smát i v té zatracené rakvi.

Odpoledne, strávené jak jinak, než sama se sebou, připomínalo oblíbenou telenovelu devadesátých let: Tak jde čas.

Celou dobu z vedlejší místnosti neslyšela nic, ticho. Děsivé ticho.

Nejspíše skutečně přes slunečný den oba spali, jenže ani večer nenastala žádná změna.

Zoufala si ve své osamělosti, připadala si nechtěná a odkopnutá jako špinavá nevypraná fusekle. 

„Na něčem jsme se dohodli!“ křičel hlas metající blesky z vedlejší místnosti. „To pořád musíš porušovat rozkazy a pravidla, Chestere?“

Ten samý pomalu ztrácel trpělivost.

„Sakra, nebyla to moje vina, Adeline si o to říkala, slyšel jsi to sám!“

„Nemusel jsi na to přistupovat a začít ji hned škrtit…“ snažil se bratra smířlivě uklidnit, ten to bohužel nebral v potaz jako vždy.

Daisy probudil podezřelý hluk naznačující, že se vrátili její domovníci z noční toulky, nebo snad nějaké návštěvy?

Dívka si protřela ospalé oči a zvědavě se zaposlouchala, chtěla využít každé možnosti dozvědět se o svých záhadných věznitelích něco víc. Naštěstí dveře nemohly hádku moc utišit, tak našpicovala obě uši.

„Kolikrát ti mám říkat, aby ses nenechal vyprovokovat a zrovna někým takovým, je to pořád dokola…“ Něco bouchlo, asi za sebou zavřely hlavní dveře, odtušila.

„Od tebe to taky nebylo zrovna prozíravé, jsem zastáncem toho, že příbuzní se navštěvovat nemají, možná tak jednou za několik století,“ prskal Chester tím svým typickým jízlivým hrdelním hlasem.

„Nic by se nestalo, nebýt tvojí výbušné povahy, kterou očividně neumíš krotit. To tě Boris nenaučil dobrému chování? Kdybych nebyl upír, styděl bych se za tebe, bratře,“ opovrhnul jím Alric a doufal, že si jeho oponent svou chybu připustí a hlavně pochopí.

„Je mi jedno, jestli je Adeline moje snoubenka, nemá si se mnou zahrávat, je strašná. Nemůžu ji vystát, natož její sestru, co se na mě neustále lepí,“ vrčel Chester jako raněné zvíře, kterému obě zmíněné upírky jezdily po kožichu ostrým kartáčem, navíc proti srsti.

Je to jako začarovaný kruh, uvědomila si Daisy, jeden si stále stěžoval a nechtěl si připustit své pochybení, a druhý zastával roli věčného diplomata k urovnání věcí.

Někdo si dlouze povzdechl. „Kdy konečně pochopíš, že i ty máš nějaké závazky, a když ne kvůli sobě, protože tobě čest nic neříká, tak kvůli našemu rodu Malkavianů. Nijak ti nepomůže, když se budeš chovat jako zvíře, to si mohou dovolit tak jedině vlkodlaci, ti alespoň zvířata skutečně jsou.“

„Závazky, phe…“ odfrkl si Chester. „Adeline měla být tvoje, a kdybys tehdy neseděl někde zahrabaný v knihovně, nemusela ta pijavice připadnout mně!“ rozkřikl se naštvaný snoubenec, až sebou Daisy polekaně cukla a její stále ještě ospalé smysly se zaostřily jako vysílače.

Na pár dlouhých vteřin nastalo ticho a dívka zklamaně zamrkla, doufala, že rozhovor bude pokračovat, dozvídala se vskutku zajímavé věci, jen co je pravda.

„Učil jsem se, což je má povinnost, kdyby ty ses nepotuloval venku a Silviu tě náhodou nenašel, nemusel jsi to být ty, takže to na mě laskavě neházej. Co ti na ní, proboha, vadí?“

Ozvalo se slabé plesknutí a Daisy se domnívala, že dal Alric Chesterovi facku, nakonec usoudila, že nejspíše jen sprásknul ruce, jinak by už dávno zbourali všechny okolní zdi.

Další zlostné táhlé zavrčení.

„Třeba ty narážky,“ vyjel a napodobil trylkující hlas zmíněné snoubenky: „To ses na mě přijel podívat? To bych nečekala, asi už se nemůžeš dočkat, až budeme spolu. Chci růžový dort, červené stuhy a tobě, Chestere, by slušel fialový oblek, je přeci moderní doba, nechci, abys vypadal jako něco, co vyleze ze stoky z roku 1700.“

Daisy málem vyprskla smíchy, tomu se nedalo nesmát. Nevěděla, zda zmíněná upírka raději používá sarkastické narážky nebo vtipné urážky provokující mladého upíra na pokraji příčetnosti. Tak trochu přemýšlela, že mu pár nelichotivých poznámek jen prospěje.

„Co bude příště? Navlékne mě do skafandru s tím, jak je měsíc skvělé místo a abychom tam letěli na procházku?“ soptil dál a Daisy si představila, jak cení tesáky, ušklíbla se.

„Jsi egoista,“ podotkl suše Alric, „zkus se vcítit i do její situace. Jsi drzý, vznětlivý a neumíš se chovat, taky bych na jejím místě o tvou společnost moc nestál,“ podotkl už daleko tišeji.

„To ti tedy pěkně děkuju, hlavně že ty jsi gentleman. Je to stejně tvoje vina, donutil jsi mě tam jít, takže za to neseš zodpovědnost,“ rozsekl to Chester a čekal, zda si to bratr nechá líbit. Prostě se chtěl jednoduše pohádat.

„Jestli mě chceš zase napadat, jako cestou sem, můžeš klidně zase vypadnout a vrátit se až ráno, nejsem na tvoje nespravedlivé obviňování zvědavej,“ zamručel Alric unaveně a Daisy se mu ani nedivila.

Každou chvílí dívka čekala hlasité bouchnutí dveří při Chesterově odchodu. Nestalo se tak.

„To by se ti líbilo Alricu, být tu sám s ní co?“ zasyčel temně démon noci.

„Co tím myslíš?“ kroutil jistě nechápavě hlavou druhý, to však Daisy nemohla vidět.

„Dobře vím, co jste spolu dělali, to nepopřeš. Nejsem zas takový idiot, za jakého mě máš. Sám jsi mi zakazoval si ji vzít a pak si s ní klidně užíváš sám.“

Ticho…

Dívka v posteli zadržovala dech, oni mluvili o ní!

„Máš snad o ni najednou zájem?“ vyptával se ostražitě Chester a Daisy si představila situaci, jak svému černovlasému příbuznému s každým slovem zarývá ukazováček do hrudi.

Nyní už dívce s růžovými vlasy srdíčko hrozilo infarktem.

Co jen odpoví?

„Jak jsem ti už řekl, pokud tu zůstane, budeš se o ni dělit rovným dílem, a ty jsi souhlasil. Pokud to má být náš mazlíček, dělám si na Daisy stejný nárok jako ty,“ uzavřel to diplomaticky Alric, zřejmě v tomto umění takzvaném krocení divé zvěře, byl zběhlý víc než dost a věděl, jak něco říci neutrálním tónem, nepřiklánějíc se k jedné ani druhé straně.

Dívčina radost s pronesenými slovy však pohasla.

Snad doufala v něco víc.

Ticho…

„Dobře, něco za něco. Dlužíš mi to. Mám právo si teď vybrat svou chvilku zábavy, není to tak? A ty se teď na to budeš dívat, jako jsem se já díval na vás,“ pronesl Chester tak děsivě, až Daisy naskočila husí kůže po celém těle jako bodliny.

Až pozdě si uvědomila rozražení dveří. Kdyby to tušila, hodila by šipku pod postel.

Nyní jen ochromeně hleděla na dva noční hosty vstupující jako černí jaguáři ladným krokem dovnitř.

První vstoupil světlovlasý princ a za ním se v mírném odstupu držel Alric.

„Ale, ale, jsi vzhůru, zlatíčko, dlouho jsme se neviděli,“ uculil se zle a bez meškání přistoupil k posteli.

Daisy měla neblahý pocit ostražitosti. To, co zaslechla, nebylo zrovna pozitivní.

Žárlil snad Chester na svého dokonalého bratra?

Jakou roli v celé té záležitosti hrála, vrážela snad mezi ně pomyslný klín sváru?

Dívka zabloudila nejistým pohledem k Alricovi, jenž se mezitím zády opřel o zeď hned vedle dveří a nedával o sobě nijak vědět. Štíhlé ruce schované v tmavých rukávech svého kabátu si založil na hrudi a s tou neproniknutelnou lhostejností k nim vysílal nepříjemný spalující pohled inteligentního dravce.

Od toho se nejspíše pomoci nedočká, usoudila sklesle.

Cítila se zrazena.

Proč tam jen tak stojí a nic nedělá? Bránil by ji vůbec? To pro něho ta jedna noc nic neznamenala?

Asi ne.

„Spala jsem, než mě někdo vzbudil,“ odsekla a loupla po Chesterovi okem.

„Oh, tak to se neboj, všechno ti patřičně vynahradím,“ znovu ten záhadný úsměv, kdy mu laškovně mezi rty vykoukl ten nebezpečný okouzlující zoubek a navzdory situaci ho to dělalo jaksi roztomile přitažlivým.

Daisy proti vší logice zčervenala. Stále tam seděla nehybně jako pařez.

„Nemám zájem, raději bych se prospala, jestli dovolíš,“ pokusila se obrátit a lehnout si zpátky s úmyslem je oba ignorovat v domnění, že odejdou.

Upírova hbitá ruka po ní však hrábla s obdivuhodnou rozhodností žádostivého muže.

„Dnes se spát nebude, drahoušku, to tě ujišťuji.“

Mohla snad něco dělat? Kopat, kousat, nadávat a odvolávat se na zákoník svobody?

Batmane, kde jsi, když tě potřebuju!

Ten zatracený netopýr se šlachovitými svaly ne a ne rozrazit dveře, zbourat zeď nebo proskočit oknem.

Všichni hrdinové světa, spojte se!

Bohužel, do jednoho nejspíše sbalili kufry a odletěli na dovolenou válet si šunky na nějaké teplejší místo, nechávaje svět utápět se v chaosu.

„Proč, Chestere… co to děláš…“ světlovlasý chlapec dívku vytáhl na nohy a zatímco se zmatená Daisy všemožně drápala pro pokrývku, kterou by zahalila svou nahotu, odváděl ji bosky pryč.

Ne však nikam daleko.

Zády nebožačku přitiskl na jeden ze čtyř dřevěných sloupků postele.

Udělal to jistě záměrně, aby měl jeho netečný bratr coby pozorovatel ten nejlepší výhled na celé představení.

Chester byl provokatér, předváděl se a nenechal si ujít jedinou chvilku své vynalézavosti, kdy Alrica mohl nějak ponížit.

Jeho zvířecímu egu to dělalo tak dobře, jako paleontologovi najít dlouho očekávaný zkamenělý kus trusu pod nánosem tvrdé země.

„Snad se nebojíš?“ dobíral si ten padlý anděl svého vězně, zvedajíc mu tak paže pomalu nad hlavu.

Jakmile však své ruce stáhnu a sjel s nimi po tom horkém něžném těle své společnice, zjistila, že ji nějaká neznámá síla ruce drží vzhůru sama od sebe, nepodléhajíc gravitaci.

„Tebe? Sotva…“ zamumlala, bohužel si tím sama nebyla tak moc jistá, ruku do ohně by za to rozhodně nedala.

Chester se usmál tím nejvychytralejším úsměvem pod sluncem, když odepnul svůj pásek od kalhot a v Daisyných očích zahlédl nefalšovanou zrcadlící se paniku.

„T… Ty mě chceš… zmlátit?!“ vyhrkla s pootevřenými rty.

Nemohla tomu uvěřit.

Upír si beze slova rozepnul sponu pásku a vytáhl tmavý kožený pruh z kalhot. Třímal ho přehnutý v ruce jako důtky a sytil se očividnými rozpaky i strachem vrtícího těla před sebou.

Daisy tohle nechtěla, vážně se začala bát. Na to stát tu zcela obnažena pod jejich hypnotickým pohledem si již zvykla, jenže být zpráskaná koženým popruhem nahrazujícím bič se nezdál vůbec lákavým zážitkem, který by si připsala na svůj seznam budoucích věcí.  

„To nemyslíš vážně!“ počala se třást. „Chceš… si snad dokazovat svou nadřazenost něčím… tak podřadným?“ koktala.

„Tak přeci jen máš strach, hmm?“ vysmíval se a páskem jemně přejel po Daisyně hrdle, přes prso a nakonec i bradavku. Každou chvílí se musel ten surovec napřáhnout a udeřit. Začala se třást.

Místo úderu začal Daisy kožený pruh omotávat kolem obou zápěstí, nebylo to potřeba, ale už jen ten efekt spoutání víceméně postačil.

„Na tohle je odborník Alric, ne já…“ ušklíbl se krutý anděl.

Zmatená Daisy střelila prosebným pohledem za upírovi záda.

Tmavovlasý chlapec se ani nepohnul ze svého místa, připomínal kamennou sochu, dokonce se nechtěl ani nijak hájit či oponovat této uštěpačné poznámce.

Byla to pravda? ptala se sama sebe Daisy, je vážně Alric takový? Má rád bolest? V tuto chvíli se však nemohla bránit. Měla co dělat s nepřítelem před sebou, natož aby se zajímala o druhého.

Pásek se pevně utáhl a sevřel ty něžné ženské ruce ve svém majetnickém objetí.

Oddechla si, přeci jen se mýlila.

Chester zůstal velmi blízko, látka jeho tmavého oděvu se lepila Daisy na kůži, tentokrát však nebyla mokrá. Upír na nic nečekal a svou připoutanou oběť začal drze osahávat. Přejížděl krouživými pohyby svých dlaní po dobře tvarovaných bocích, sjížděl na stehna a zase zpátky, nevynechal ani bříško. Chytře obešel velká dmoucí ňadra, na ty bude jistě času dost potom, a hned konečky prstů překonal malý pahorek lásky a okamžitě se zmocnil malého místečka naplněného energií a ochotou odpovídat na sebemenší pohyb svého mučitele.

Čas tedy rozhodně neztrácel.

Daisy dala nohy k sobě, aby mu zatarasila přístup, to však předpokládal, a předešel tomu tak, že druhou rukou vklouzl pod to smyslné pravé stehno a nadzvedl ho do pravého úhlu.

S šikovností ďábelského milence si Daisynu nožku omotal kolem svého pasu a držel ji tam.

„Řekneš mi pak, kdo z nás dvou je lepší?“ znervózňoval svou nehybnou otrokyni, dýchajíc přitom dívce na citlivou kůži ramene, kde nebožačku škádlil okusováním svými zoubky.

Evidentně si to užíval.

Vůbec nebral v potaz někoho dalšího za svými zády.

„A zajímá tady vůbec někoho, co chci já?“ neubránila se toužebnému stenu.

Provokatér dívku hladil po lýtku zvednuté nožky omotané kolem pasu a při tom špičkou jazyka sjížděl po rozpálené růžové kůži kořisti před sebou přímo od ramene až k rychle se zvedajícímu ňadru představující pro něho největší lákadlo.

„Že by mě?“ vtipkoval nevinně Chester, volnou rukou uchopil ten kyprý zázrak a sevřel ho v prstech.

Daisy se propnula a nabídla chlapci bradavku k polaskání.

Líně okolo ní kroužil stále dokola, dokud krásně nevystoupla vzhůru, až pak mu zmizela v ústech.

„Ne…“ vydechla zlomeným hlasem naznačujícím opak.

Mladý upír rozehrál nebezpečnou hru o to, kdo z nich dvou to vydrží déle.

Daisy zavírala oči a odpovídala na nevyřčené otázky svým vzdycháním, až náhle andělův prst opustil vlhké závojíčky kdesi dole a sklouzl mezi nimi jako po tobogánu k divotvornému otvůrku. Bez potíží vklouzl dovnitř celým prstem. Nic mu už nic nebránilo v tom to vyzkoušet. Usmál se a okusoval dál červenou lahodnou třešinku před sebou. 

„Ah… Chestere,“ vydechla omámeně, tomu se prostě nedalo vzdorovat, ať jste se snažili, jak chtěli. Pokud před vás někdo dá mísu plnou těch nejšťavnatějších jahod zapíchaných do šlehačky, taky hned natáhnete ruku.

„Copak? Změnila jsi snad názor, Daisy?“ vrněl a kroužení jeho jazyku na tvrdém hrotu prsa dívku připravoval o rozum.

Ihned nastala další změna, jeden prst uvnitř vyměnil hned za dva a začal s nimi pomalu jezdit tam a zase zpátky.

Kousla se do rtu, osud byl zpečetěn, nic z toho nechtěla a Chester ji tím stejně zahrnoval, dokud celou Daisynu osobnost nepřetvořil k obrazu svému.

Nemohla ani odpovědět.

Donutila se na maličkou chviličku pootevřít oči, tolik se styděla, doufala v Alricovo vzpamatování se a rázný zásah.

Ne, nevměšoval se, vyhledal pohled jejích fialkových očí a dával jí najevo, jak je mu ukradená. Krvavé rubíny se zatvrdily jako ocel a do jeho srdce v tuhle chvíli neproniklo zhola nic.

Daisy zasténala. Tváře jí hořely jako rozpálená kamna a rty měla už bolavé od vlastního okusování, a to se jich Chester ani nedotknul.

Nejraději by prsty vklouzla do těch jasných stříbrných vlasů barvy třpytivého sněhu a přitiskla jeho ústa pevně k sobě.

Proč, sakra, nemůže? Je připoutaná! Nemůže se ho dotýkat, hladit, svléknout ho z toho hábitu! Nic.

Měla pocit, jako by v sobě měla nevybuchlou bombu, hrozící že při sebemenším zatřesení se rozlétne na tisíce drobných kousků.

Dlouho dívku Chester připravoval a užíval si vlhkosti okolo svých prstů uvnitř toho roztouženého těla, které prahlo nyní jenom po něm.

Jen po něm.

Upír měl chuť ohlédnout se přes rameno. Co by asi viděl? Měl podezření, že bratra jeho hračka začala byť minimálně zajímat, to nechtěl, on ji toužil mít pro sebe.

Jako vždy, Alrica všechno rychle omrzelo, a on doufal i v tento případ. Navíc, když mu ukáže, kdo tu má navrch, třeba ji vyhledávat ani nebude, přemýšlel sobecky.

Odolal tomu pokušení a najednou od roztoužené oběti odstoupil.

Klidně odešel o kus dál a olízl si prst orosený tím voňavým nektarem. Probodával Daisy svým zdrcujícím azurovým pohledem.

„Pojď ke mně, mazlíčku…“ rozkázal sebevědomě, při tom prudce trhl něčím neviditelným ve své dlani, a to něco dívku doslova donutilo popoběhnout kupředu. Nejspíše ten zatracený neviditelný obojek kolem krku, uvědomila si.

Upír blesku rychle uhnul stranou a ona se zarazila až o stůl, jenž za sebou skrýval.  

Zmateně vykřikla.

Chlapec lehce ženu otočil čelem k sobě a přirazil zády k dřevěné desce, takže jí nohy visely volně ve vzduchu směrem dolů přes okraj, ruce měla však stále spoutané jeho páskem.

„Počkej, prosím…“ zmohla se na slabý protest a dostalo se jí zlomyslného smíchu.

„Na co bych měl čekat?“ pohladil svou společnici přes celý vlhký klín hřbetem ruky, dozajista připravený podlehnout jeho tvrdému mužství vzpínající se směrem vzhůru.

Kdy se, proboha, zbavil svých kalhot? užasla.

Nasucho polkla.

„Jsi vážně sladká, můj mazlíčku. Věř, že tohle si vychutnám,“ prorokoval a zákeřné stvoření noci chytlo Daisy za boky, stačil jediný rychlý pohyb, aby dostál svému slovu.

Na Chesterově tváři se rozlil koktejl pocitů štěstí, touhy i zvířecího chtíče.

Stůl se prohýbal pod nápory jednotlivých přírazů. Světlovlasý anděl si to užíval každým kousek svého těla, musel odolávat nezměrné chuti se zakousnout a celou slast umocnit proudem horké prolité krve.

Bezmocná dívka zaklonila hlavu až přes okraj na druhé straně stolu a zahleděla se na tmavovlasého tichého bratra opírajícího se o zeď zhruba jen tři metry od souložící dvojice.

„Alricu…“ prosila a natáhla k němu spoutané ruce.

Daisyn temný princ je před sebou propaloval přivřenýma očima, ze kterých nebožačka nemohla nic vyčíst.

Nakonec se v něm přeci jen něco hnulo a on udělal několik kroků vpřed směrem k jejím nataženým rukám spojeným koženým páskem zarývající se dívce nemilosrdně do zápěstí.

Pokojem se ozvalo varovné nespokojené zavrčení.

Chester si svou hračku přitáhl blíže k sobě a zarazil se do ní až po kořen. „Nepřibližuj se, vrať se zpátky, Alricu, teď je jenom moje,“ démon sexu přikryl Daisy majetnicky prsa dlaněmi.

Růžovláska sledovala, jak se chlapec zastavil v půli kroku a nakonec se opět vzdálil na své původní místo čestného voyera.

Stůl neochotně zavrzal pod náporem nové dávky hlubokých průniků, které Daisyn milenec navíc podpořil třením růžového hrášku svým palcem až do slastného konce, který jí předtím Alric sobecky odmítl dát.

Dívka se prohnula v zádech jako luk připravený ke střelbě a toužebně zanaříkala právě prožitou rozkoší, stahujíc se kolem Chesterova vztyčeného kopí uvnitř sebe. Chvěla se, vrtěla, sytíc se tím božským pocitem uvolnění, dokud se zářivý krvelačný anděl nezakousl do modré žíly klikatící se přes dmoucí se pravé ňadro.

Tak, tento zážitek byl jedním z těch úplně nejkrásnějších. Bohužel si to dlouho nemohla tak vychutnat, jak by chtěla.

Se zavřenýma očima vnímala ruce, obtáčející se kolem svého těla v těsném objetí, zvedly ji a odnášely.

Co se to děje? Ukládá ji zpátky do postele? Je Chester tak ohleduplný ke své hračce?

Otázky se pomalu množily. Kroky vedly kamsi dál a pohupování neskutečně uspávalo.

Spokojeně mlaskla.

Přitulila se blíže, rozhodnuta usnout, jenže i to jí únosce nedovolil.

Postavil dívku na zem a něco na ní rychle navlékl. Znovu ji vzal a až pak si dovolila otevřít oči.

To, co viděla, předčilo všechno očekávání.

Její pokoj vystřídal naprosto jiný a Chester Daisy zrovna pokládal do něčeho tmavého a velkého vystlaného bílým hedvábím.

To je RAKEV!

Nebo velká skříň, ale oba věděli, že kus nábytku to nebylo.

Vykulila oči.

Klidně ji položil dovnitř, jako by to měla být vytoužená pohodlná nebeská postel.

„Klidně se prospi, drahoušku,“ uculil se anděl s modrýma očima, „máš nejméně patnáct hodin na odpočinek, pojedeme na výlet.“

„COŽE? Kam, proboha?“ mračila se nechápavě a už jen to pomyšlení zůstat v téhle hrobce… otřásla celou Daisynou bytostí a pak ještě jednou.

„To je překvapení. La Revedere (nashledanou).“

Poslední úsměv, poslední světlo, poslední slova.

Upír zaklapl víko rakve a bezmocnou Daisy pohltila černočerná tma uvnitř spolu s výkřikem beznaděje. 

Tak, dnes se nám trochu vybarvil Chester. No, je trochu žárlivý, ale co byste od upíra čekali, že? I dítě se na vás bude mračit, když mu seberete hračku.

Nechci jeho činy nějak omlouvat, ale musím předem říci, že to není rozmazlenost, která ho k tomu vede, spíše naopak, ale více vysvětlení v dalších kapitolách.

To s Adeline, jeho snoubenkou, byla taková malá vsuvka a sama raději nechci ani vědět, co té upírce na návštěvě provedl. Ale uvidíme, třeba se o ní v povídce ještě zmíním :-)

Jinak to, kam jedou, předem neprozradím :-) Takové malé překvapení. Pokud však někdo rozluští Chesterova poslední slova, jakého jsou jazyka, klobouk dolů.

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire pet 7. kapitola: