OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Rubínová lampa 8. kapitola

02.10.2016 (12:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1014×

Kapitola 8

Arabské drama

Kůň už dvě nekonečné hodiny klusal pouští a Rose to poskakování čím dál víc probouzelo, protože potom, co vyjeli, se jí začaly klížit víčka.

Bohužel skoro nic přes ten hadr na hlavě neviděla, tak využila alespoň té příležitosti, aby se zamyslela nad tím, jak se cítí.

Ach, tak dlouho už nemyslela na svoje potlačované touhy a potřeby!

Chtěla veliký dům s překrásnou zahradou, spoustu úžasných věcí, ke kterým by se ráda vracela, a muže, který by jí imponoval a současně rozmazloval. A také hodně dětí, o které by se nemusela moc starat, ale které by se jí věnovaly, když by jí bylo smutno.

Přitom všem si uvědomila, že objímat Jafarovo tělo je jí překvapivě příjemné. Tak dlouho už se s nikým neobjímala! I když objetí v tomhle případě mělo zcela jiný význam, nechtěla spadnout a zlomit si vaz, nebylo v tom nic vřelejšího.

Natož nic romantického.

Navíc měla tu smůlu na špatné typy, žádný z kluků, které dosud měla, nestál o to, aby ho objala. Každý, který se jí na první pohled líbil, zdůrazňoval svoji nezávislost a sebevědomí, až to působilo dojmem, že by jí nejraději nechal penis a sám někam utekl. Asi měla na kluky smůlu, nebo měla dát až na ten druhý pohled... Ale teď se kupodivu cítila dobře.

Trochu posunula levou ruku a pak pravou. Díky nepříliš tlusté róbě a minimální vrstvě podkožního tuku nahmatala okraje Jafarova hrudního koše, který jí připadal na tak štíhlého a vysokého člověka nečekaně velký. Dál směrem nahoru se šmátrat neodvážila. Už tak stačilo, že měla o jeho záda opřenou hlavu.

O další hodinu později, kdy míjeli bohatou oázu a jednu větší karavanu, Jafar přitáhl otěže a kůň zastavil.

„Jsme na místě,“ prohlásil vezír svým hlubokým hlasem, nečekajíc na Rosinu otázku.

„Pokud se ti ten nikáb nelíbí, můžeš si ho už sundat," připomenul jí.

Nelíbí?

To bylo opravdu slabé slovo pro vyjádření jejích citů. Měla velikou chuť vezírovi něco ostrého bodnout do zad za to, že jí ho navlékl jako nějaký pytel.

Pustila se ho a strhla si černý šátek z hlavy, i když pak byla rozcuchaná.

Rose si zlobně prohlédla nikáb v ruce s neskrývanou nenávistí ve tváři.

Jafar zatím na svůj věk překvapivě elegantně seskočil z koně.

Rose si všimla, jak hladce mu to šlo, a pomyslela si, že třeba kdysi začínal jako akrobat či kejklíř, i když to bylo hodně nepravděpodobné.

Pravdou bylo, že to byl opravdu schopný muž, když dala na stranu všechny předsudky, co k němu cítila, což Rose docela imponovalo.

„Seskoč!“ vyzval ji náhle, jako by to říkal svému psovi, a to ještě jednomu z těch méně oblíbených. Přitom zabodl hůl do písku a promnul si ruku. Musela ho bolet, protože v ní po celou cestu držel ten těžký zlatý krám.

Dívka nechápala, proč to sebou pořád tahá, nevšimla si, že by měl nějaké zranění, aby se musel o hůl při chůzi opírat.

Rose opravdu seskočit chtěla, v hloubce pod sebou spatřila jemný pouštní písek a zaváhala.

„Je to vysoko,“ namítla nejistě. Možná je čas poprosit ho o nějakou stoličku.

Jafar netrpělivě zavrčel. Obrátil se ke koni a rozpřáhl ruce: „Chytím tě.“

Rose se zatvářila nedůvěřivě, jako by měla na výběr.

To je jako pokus ochoty? To se ti povedlo.

„Určitě?“

„Podívej se, je to věc důvěry,“ namítl s vážnou tváří čaroděj a přivřel oči.

„Já ti musím věřit, že mě nepovalíš do písku, a ty mi musíš věřit, že tě chytnu. Důvěřuješ mi?“

Rose nevěděla, že Jafar důvěru jen předstírá. Ve skutečnosti počítal snad s každou možností, co mu mohla provést.

Když chvilku váhala a rozhlížela se po někom důvěryhodnějším, kdo by ji mohl chytnout a kdo tam právě teď nebyl, znovu promluvil: „Nemysli si... Shodit tě z koně je jednodušší, než vypadá.“

To měla být výhrůžka? Trhni si s celou svou důvěrou, Jafare! pomyslela si.

„Jistě, začínám ti důvěřovat... tak pojď trochu blíž, bojím se výšek,“ ušklíbla se Rose ironicky, ačkoliv pocit, který chtěla vyjádřit, měl k důvěře opravdu daleko.

Nakonec se přeci jen odhodlala, přehodila nohu přes koňský hřbet a neobratně sklouzla Jafarovi do náruče, kde se moc dlouho nezdržela.

Vezír ji dokázal mrštně chytit a jemně ji postavit na příjemně teplý písek. Podívali se jeden druhému do očí a bylo jim jasné, že právě dosáhli nového stupně vzájemné křehké důvěry.

Rose už čaroději nechtěla bodnout něco ostrého do zad a Jafar nabyl ochotu být k Rose přiměřeně milý, alespoň než bude mít v kapse tu magickou kartu z jeskyně.

Hned poté se natáhl k Hasanovi a vytáhl z malé vyšívané brašny kožené pouzdro na vodu a napil se. Pak ji podal Rose, aby nebyla dehydrovaná.

Ale i to mělo své trhliny.

„To máme pít ze stejné láhve?“ podivila se. „Je to nehygienické."

„Chceš tu druhou, ve které mám jed?“ zavtipkoval Jafar a nadzvedl jedno své husté obočí.

Rose to pochopila jako důkaz, že voda v pouzdru není otrávená a napila se bez ptaní. Stejně už měla žízeň a pořád lepší něco než nic.

Jafar však dobře věděl, že to žádný důkaz není. Kdysi tímto způsobem sprovodil ze světa jednoho z ostatních vezírů, které sultán měl, dokud nezbyl jen jeden, on.

Dal mu totiž napít ze sklenice, ve které byla otrávená voda, ze které předtím pil sám, ale Jafar si předem vzal protijed, takže se mu nic nestalo.

Všichni se pak soustředili na hledání pozůstatku jedu ve sklenici mrtvého vezíra a žádný tam stejně nenašli, jelikož ve vhodné chvíli Jafar pohár vyměnil za jiný.

„Nemáte něco k jídlu? Zapomněla jsem se nasnídat,“ lamentovala nespokojeně Rose a zakručelo jí výmluvně v břiše, až se zastyděla. Nenechal ji přeci ani nasnídat a myslel si, že vydrží několik hodin bez jídla?

Jafar se na ni trochu zamračil, začínala mu podezřele připomínat jeho otravného papouška.

„Člověk přežije bez jídla několik týdnů,“ byla jeho strohá odpověď.

To se mu to mluví, když se sám dozajista dobře nasnídal, pomyslela si útrpně Rose a pohladila si hladové břicho.

Není divu, že tenhle člověk trápí Yaga hladem. Určitě si všechny oříšky a rozinky nechává pro sebe.

Rose se rozhlédla po okolí. Stáli v dolíku mezi písečnými dunami, jen oni dva a Hasan. Začínalo to připomínat nějaký bizarní teambuilding.

Co tu jako budou dělat? Kopat jámu, dokud se nedostanu k bráně pekla?

Rose uviděla něco se zalesknout v písku.

Peníze!

Hned se k tomu rozeběhla a sehnula se pro krásného kamenného skarabea. Vypadalo to jako by ho tu někdo jen tak pohodil.

Vzala ho do ruky a palcem z něho setřela písek. Už se radovala, jaký našla hezký šperk, když se za ní objevila známá vysoká postava a plácla ji přes ruce jako rodič své dítě, když bere do prstů něco, co nemá.

„Au,“ zamračila se, ale Jafar už měl skarabea v prstech.

„Nesahej na to, je to křehké,“ upozornil ji úkosem a náhle ta nefritová věc obživla, vzlétla do vzduchu a znovu se usadila na to samé místo, kde jej Rose našla, jako by tam patřila.

Dívka znuděně vydechla a dala ruce v bok. „Neříkal jsi, všemocný vezíre, že pojedeme k nějaké jeskyni?“ Rozhlédla se kolem sebe. „Nic nevidím, to ji mám snad vykopat?"

Jafar zatím došel zpátky ke svému hřebci, uložil láhev do vaku a povídal si se svým koněm, jí nevěnoval pozornost, což mu oplatila uraženým pohledem.

Nakonec muž v černém popadl svou hůl a ukázal prstem k sobě.

Co? To má jít jako slepice poslušně k němu? Ale co, horší už to být nemohlo.

Pomalu se dobelhala k čaroději a ten začal cosi mumlat.

Tak tohle bude zajímavé, obrátila Rose oči v sloup, pokud tu ještě začne skákat po jedné noze jako nějaký šaman, asi strčím hlavu do písku.

Najednou se v okolí setmělo, nebe bylo zakryto tajuplným mračnem a kužel zeleného světla ozářil dunu před Jafarem tam, kde ležel nefritový skarabeus.

Písek se tam začal rozestupovat i propadat a vysunula se z něj pískovcová skála, která rychle nabrala děsivé tvary tygří hlavy s vyceněnými zuby.

Rose na to koukala s otevřenou pusou, kterou zase rychle zavřela.

Poté vzlétl do vzduchu skarabeus a rozdělil se na dvě poloviny, které vyplnily tygrovy oči, jež se zeleně leskly.

Jafar se koutkem oka podíval na Rose, která byla méně překvapená, než čekal.

„Za touto bránou je jeskyně plná pokladů. Krásných, nádherných věcí, ale hlavně je tam ta karta, kterou potřebuji, tvoje jediná cesta domů,“ vysvětlil důrazně.

Rose zúčastněně přikývla, i když jít do té tlamy se jí nechtělo.

„Brána tě tam sama musí pustit, jinak to nejde. Požádej ji, zda bys mohla vejít.“

Dívka předstoupila před tygří hlavu. Byla obrovská a zlověstná. Z představy, že by se zase mohla potopit do písku a ji vzít sebou, blondýnce naskočila husí kůže.

„Ahoj, bráno, já jsem Rose,“ řekla k té němé tlamě.

Vážně tohle musela dělat?

Jafar dostal záchvat smíchu.

Rose si na chvilku pomyslela, že to byl od něj jen nějaký nechutný žertík na její účet a hodila po něm přes rameno vražedný pohled.

Pak se ale ozval dunivý hlas z hlubiny země: „Stojíš před jeskyní zázraků, cizinko. Jen člověk s čistým srdcem smí vejít dovnitř. Pakliže v tvém srdci přebývá zlo, zůstane pro tebe má brána na věky uzavřena.“

„Potřebuji kartu, kterou ukrýváš,“ vydechla Rose prosebným tónem, „smím vejít?“

Jeskyně chvilku mlčela, jako by viděla na dno její duše a přemýšlela o tom, co tam vidí.

„Tvé srdce není dost čisté. Nemůžeš vstoupit,“ zněla překvapující odpověď.

Jafara zamrazilo, Rose se však nevzdala.

„Ale já tu kartu potřebuji, abych se dostala domů. Nechtěně jsem se ocitla v Agrabah, nebyla to moje chyba, a ta karta je mojí jedinou nadějí, že ještě někdy v životě uvidím svůj domov a svoje nejbližší!“ naléhala.

Do očí jí vhrkly slzy.

„Copak jsem tak špatná, že si zasloužím, aby mi toto bylo odepřeno? Prosím!“

Jeskyně opět chvilku mlčela.

„Mluvíš pravdu a tvoje pohnutky jsou šlechetné,“ mluvila tygří hlava.

„Zasloužíš si slitování. Nemohu sice změnit zákon, se kterým jsem byla stvořena, ale mohu ti dát naději. Dobře poslouchej: Pakliže najdeš člověka s opravdu čistým srdcem a ten se za tebe přede mnou zaručí, smíš i ty vejít. Jdi a hledej!“

„Děkuji, jeskyně zázraků! Děkuji ti!“ zakřičela Rose se slzami v očích.

Skála se ponořila zpátky do písku, obě poloviny skarabea spadly k zemi, mrak na obloze zmizel a Rose s Jafarem opět ozářilo pražící pouštní slunce.

Ani jeden z nich takový vývoj situace nečekal.

Když se naše hrdinka obrátila zpátky k vezírovi, myslela si, že po ní skočí a začne ji škrtit. Ctihodný verdikt samotné jeskyně ho podle těch pevně stisknutých rtů, přivřených očí s rudou jiskrou a naježené bradky moc nepotěšil.

„Eh, Jafare? Nebyla to moje vina,“ zvedla Rose ruce dopředu na svou obranu, jelikož opravdu nechtěla skončit tady rozsekaná na kousky a pohozená v písku, který zanedlouho její tělo schová pod zem, jako by přes ni hodil peřinu.

Kolem čaroděje náhle začal doslova žhnout písek do ruda a pak do černa, jako by ho spálil plamen. Téměř to budilo dojem, jako by do Jafara uhodil blesk, ale byla to jen jeho zuřivost, kterou tak uzemnil, aby neudělal něco, čeho by později hořce litoval.

„Jafare?“ zopakovala nervózně Rose, jelikož jeho mlčení nebylo dobrým znamením.

Sakra, proč když už spolu začali alespoň trochu vycházet, se to zase nějak přesune do černé zóny konfliktu?

Jenže on v tu chvíli vypadal, jako by byl úplně mimo kdesi v sobě samém. Asi se rozhodoval, zda ji má zabít teď, nebo si to nechat na potom jako ukrácení dlouhého večera.

„Není tvoje vina?“ zasyčel pomalu a na Rose to působilo daleko hrozivěji, než kdyby na ni křičel.

„Jistě že není,“ ohradila se a dala ruce v bok, „slyšel jsi, pustí mě tam, ale s doprovodem. To je lepší než vůbec, nebo ne? Alespoň máme naději,“ snažila se trochu situaci vylepšit a dát mu důvod ji nesežehnout na popel.

Dodala i povzbudivý úsměv, který se na její tváři jen na pár vteřin zaleskl, jelikož k ní postava v černém vykročila.

„Jafare…“ zopakovala jeho jméno potřetí, jako by prosila boha o milost, a ve strachu couvla o pár kroků dozadu. Tady končila legrace. Vážně za to nemohla, neslyšel to snad?

Čarodějovo roucho se kolem něho zavlnilo při každém kroku a náhle jí něco nedovolilo pokračovat, jako by její nohy ztuhly v čerstvém cementu a srostly s pouští.

Na paniku však nebyl čas.

Podívala se zmateně dolů, ale její nohy byly stále volné! Když ale zvedla tvář zpátky, ženin protivník se nad ní hrozivě tyčil.

Nenáviděla jeho výšku! Cítila se tak jako mravenec, což na ni působilo děsivěji, než jeho propalující oči, které se nyní vpíjely dost z blízka do těch jejích.

Jafar Rose volnou rukou chytil za krk. Jeho prsty stiskly to křehké hrdlo jako malí, ale silní hadi.

Sakra, ovládej se, chlape!

Neškrtil ji, spíše to byla jen demonstrace jeho vlivu a psychické síly. Zcela stačilo, že se jí dotýkal.

Jistě se musel hodně ovládat, aby Rose nezaryl nehty bolestivě do kůže. V nejhorším případě byla odhodlaná ho kousnout.

Pak řekl něco, co ji šokovalo i zahanbilo.

„Spletl jsem se v tobě, nejsi tak čistá, jak jsem si myslel,“ zavrčel zle.

Rose sebou nepatrně trhla. „Nikdo není svatý, já nejsem žádný anděl, tebe by taky jeskyně nepustila dovnitř, proto si mě sebou vzal, pamatuješ? Nemáš mi co vyčítat!“ vmetla mu do tváře a cítila, jak se jeho prsty na jejím krku lehce napjaly. Asi uhodila hlavičku na hřebík nebo hřebík na turban?

On taky rozhodně nebyl svatý a to o něm znala jen špičku ledovce.

„Možná nemám na svědomí nějaké velké zločiny, ale kdo nekradl rozinky z matčina koláče, kdo nikdy v životě nezalhal?“

Ha! To byl argument, který musel vzít v potaz!

Pochybovala, že v téhle části světa byli všichni tak poctiví.

Vezír Rose hleděl do očí, jako by se tam snažil najít pravdu, nakonec pokrčil rty a nakrčil jeden koutek pohrdavě dolů. „Žena nikdy nemůže mít čisté srdce, jste slabé, vaše odhodlání tak rychle klesá a srdce házíte za sebe jako závoj, jako byste ani žádná neměly,“ zavrčel a plavovlásku napadlo, zda ho nějaká žena podvedla, když má takové zkušenosti, ale on pokračoval.

„Ale naštěstí já dokážu odpouštět, dám ti ještě jednu šanci, a jestli mě zklameš… Rose…“

Poprvé před ní vyslovil její vlastní jméno, splynulo z jeho úst jako zasyčení hada, až jí přejel mráz po zádech, s tím se prudce otočil a vyrazil k Hasanovi.

Blondýnka si oddechla, ale aby se vzpamatovala, to jí stejně bude ještě chvíli trvat.

Její nohy se konečně mohly zase volně pohybovat, a tak se vydala za ním ke koni.

Pořád lepší, než aby ji tu nechal.

Mlčky upírala pohled do země, sebrala cestou tu hroznou kuklu, ale odmítla si ji vzít na hlavu. Stejně, kdo by je v poušti viděl? Velbloudi a písek? Ptáci a mraky? Ha ha.

Další události proběhly mechanicky beze slov.

Jafar se vyšvihl zkušeně do sedla a pak Rose znovu podal ruku, aby ji vytáhl za sebe.     

Tentokrát, když byla nucena ho obejmout, se necítila nijak dobře.

Nevnímala pocit bezpečí ani uspokojení z dobré práce a její sen o návratu domů se prozatím protáhl do nekonečna.

Bylo to neosobní a ona by dala nevím co za vlastního koně, jen aby nemusela jet s ním.

Takové štěstí bohužel neměla a její nálada klesla na bod mrazu stejně jako jeho.

Ať chtěla, nebo ne, byla nucena celou jízdu strpět v úvahách.

***** 

Cesta ubíhala, a když společně míjeli jednu menší oázu, u které ani tentokrát nezastavili, aby uvolnili napětí mezi sebou, zezadu se k nim přiblížila skupina jezdců.

Netrvalo dlouho, aby si jich všimli, a pak ti neznámí muži vyrazili na smluvený pokyn a obklíčili Hasana kolem dokola.

Rose jich napočítala osm. Zahalení muži pouště v dlouhých proužkovaných pláštích a turbanech s kusem látky zakrývající si ústa před pískem.

Dívka se za vezírem napjala.

Co po nich chtěli?

Že by nějací známí? Ne, to určitě ne.

Nespíše si všimli Jafarovy zlaté hole, která na poledním slunci svítila na dálku.

Jo, vážně opatrné, a jí něco bude vyčítat, že?

Rose nenápadně zatahala vezíra za rukáv. „Co budeme dělat? Nevypadají moc přátelsky,“ zašeptala tiše k jeho zádům. Neodpověděl.

Tvrdým pohledem sledoval muže, který seskočil ze svého koně a přiblížil se k nim.

„Zdravím tě, poutníku,“ prohodil vesele a přitom si varovně položil dlaň na jílec svého meče, jež mu svisel u pasu. Jafar pochopil.

Hasan nejistě přešlápl.

„Co od nás chcete? Nemyslím, že zloději jsou právě dobrou společností, navíc marníte mým drahocenným časem,“ promluvil Jafar, jasně, hlasitě a stručně.

„Zloději, sahibe? Nikoliv, nabízíme ti ochranu výměnou za tu draze vypadající věc, kterou sebou vezeš,“ blíže svůj požadavek nespecifikoval.

„Jak se opovažuješ, ty pouštní kryso, víš ty, kdo já jsem?!“ vykřikl vezír nyní už značně podrážděně.

„Jistě, osamělý neozbrojený jezdec,“ zasmál se muž před nimi. Evidentně ho celá situace bavila, když viděl tak lehkou kořist.

Náhle Rose zděšeně vykřikla, když ji zezadu uchopily dvě chlapské mozolnaté ruce jako lopaty a doslova ji od Jafara odtrhly. Než se nadála, seděla přitisknutá vpředu na koni jednoho z těch ničemů.

„Pusť mě, ty chmatáku!“ vykřikla a začala se s ním prát. Fackovala ho, trhala za jeho oděv a snažila se od něho odtáhnout. Když však kolem ní ten hromotluk stáhl své paže, pořádně ho kousla, až vykřikl a arabsky zaklel.

Tím ale, že ji pustil, spadla z jeho koně do písku.

Nebylo to právě měkké přistání, možná bude mít na zadku bouli, ale vybojovala si svobodu a navíc nezlomila si ani nohu, což považovala za úspěch.

Mezitím čaroděj svižně sesedl.

Mračil se a měl daleko horší náladu než předtím, kvůli takovému zdržení. Kdyby si jen ta holka nasadila nikáb, vše by bylo jednoduší, zavrčel v duchu. To si spolu ale ještě vyřídí.

„Jsem vezír z Agrabah a požaduji volnou cestu, ty a tvoji muži zmizte, nebo toho budete draze litovat,“ varoval je naposledy.

Velitel pouštních lupičů si ho pozorně prohlížel. „Tak vezír říkáš? O to je větší důvod a pocta, že tě doprovodíme do města, pane, a zajistíme ti patřičnou ochranu,“ znovu se Jafarovi vysmál, výsměšně se uklonil a pokynul hlavou jinému svému poskokovi, aby se zmocnil exotické dívky.  

„Pokusil ses sáhnout na to, co je moje, nenechám tě odejít bez trestu,“ zavrčel Jafar a zabodl svou hůl do písku před sebe.

To, co se stalo pak, bylo něco, co se Rose vrylo do paměti jako rozžhavený cejch s půlměsícem.

Ze své pozice na zemi viděla, jak se Jafarova zlatá hůl mění na něco obrovského s hadím tělem. Rychle to dostávalo tvar tři metry vysoké rozzuřené kobry s dvěma dlouhými tesáky a rudýma očima. Zlověstně syčela a varovně roztahovala své dva laloky, což ji dělalo ještě větší, než byla.

Nebylo těch divných zvířat dnes už dost?

Rose zatrnulo a každý sval jí v těle ztuhl strachem. Sotva dýchala. Nikdy nic podobného neviděla a fakt, že se jí to nezdálo, protože úpal neměla, to ďábelské stvoření, jež se proměnilo z vezírovy hole, napadlo a doslova vraždilo jednoho muže za druhým, se jí udělalo špatně.

Muži začali křičet, jeden snad jako jediný stačil rychle zareagovat a ujet, jiní takové štěstí neměli.

Krvelačná kobra se pohybovala na svou velikost neskutečně rychle, omotávala se svými ostrými šupinami kolem svých obětí, uštknula je a nechala paralyzované ponechané jisté smrti pomalým jedem, jiné nechala vykrvácet na ošklivá zranění po celém těle.

Žlutý jemný písek se barvil doruda krví všech zlodějů, kteří měli tu smůlu, že narazili právě na ně.

Rose se snažila vzchopit a vstát, měla chuť vzít nohy na ramena, když se had obrátil jejím směrem a začal se jím i smýkat.

Blondýnka se celá roztřásla a vykulila oči.

Tohle nemůže být přeci můj konec! opakovala si.

S každým metrem jí víc a víc bušilo srdce, jako by jí chtělo z těla vyskočit.

Netušila však, že zákeřný had stvořený černou magií si vyhlédl poslední oběť, která byla těsně za ní.

Muž se k dívce zezadu přikradl, evidentně chtěl využít situace a unést exotickou krásku pryč, zatímco si ta hadí potvora pochutnávala na jeho kumpánech.

Vytáhl proto zahnutou arabskou dýku z pouzdra u pasu a udeřil Rose zezadu do hlavy.

Blondýnka ihned ztratila vědomí a skácela se bezvládně na zem.

Nevěděla, co se stalo, ale to poslední, co viděla, bylo, jak za prvé padá na zem a za druhé to strašlivé zvíře jen dva metry před sebou s otevřenou tlamou…

Tak, překvapeni?

Já osobně jsem se při psaní nasmála a vy?

Jak se nám ta důvěra dále osvědčí v praxi? Kdo ví. Na soudy je ještě brzy. Ale věřte, že to Rose nebude mít lehké. Navíc bude mít asi velkou bouli, jak na zadku, tak na hlavě :-)

Kdo z vás naivně čekal, že je nechá jeskyně vstoupit? Ha! Život taky není jednoduchý, prostě si budou muset počkat na něčí pomoc a hádejte na čí?

To je otázka za milion do dalšího kola. 

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 8. kapitola: