OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Po sto letech - 1. kapitola

17.02.2013 (17:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1349×

Loudal jsem se chodbou v hradě a tisknul si ke krvácejícímu nosu kapesník. Nechtělo se mi jít do Velké síně, nechtělo se mi tam sedat ke stolu, nechtěl jsem být tady, v Bradavicích.

Podle různých povídaček byla tahle škola úžasná, ale to bylo už před hodně, hodně lety.

Přece jenom jsem se doloudal až do Velké síně a posadil se k nebelvírskému stolu mezi ostatní čtrnáctileté studenty. Pár známých kývlo na pozdrav, prohlédlo si můj nos, ale nikdo se nezeptal, odkud ho mám nebo co se mi stalo. Protože to všichni věděli, nemuseli znát přesná jména, kdo to udělal, protože byl vždycky stejný důvod.

Proč? Protože jsme z Nebelvíru, víceméně v překladu spodina tady na škole. Všechno se totiž během let změnilo a podle mého názoru k horšímu. Byly zavedena spousta nových pravidel, jak tady tak v celém kouzelnickém světě. Říkalo se, že jsou na ochranu nás všech, na lepší utajení a vyvarování se toho, aby vznikali šílení čarodějové jako například Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. To je třeba jedno z pravidel, zákaz vyslovování jeho jména, i když uplynulo už sto od jeho smrti. Dalším pravidlem tady na škole je, že útočná a obranná kouzla se smí učit jenom vybraní studenti, za ty tři roky, co tady jsem, nikdy nevybrali nikoho z Nebelvíru. My se můžeme učit pouze “bezpečná“ kouzla a to znamená, že studenti ze Zmiozelu si na nás často chtějí zkoušet svoje kouzla. A učitelé dělali, že nic nevidí.

Chtějí, ne pokaždé se jim to povede. Za první rok jsem se tu pořádně naučil jednu věc, rychle utíkat a schovávat se. Můj rozbitý nos byl vinou velmi úzké uličky ve vlaku.

„Čau, Nathane,“ ozvalo se za mnou. Stál tam jeden z mých mála kamarádů, Jack, a hned se vedle mě usadil.

„Co prázdniny?“ zeptal se.

„Pořád stejný, ale lepší než škola,“ odvětil jsem. „Co ti tak dlouho trvalo?“

„Musel jsem to vzít do Síně trochu oklikou,“ odpověděl a pokračoval, „co se …“ Nestihl větu dokončit, přehlušil ho zesílený hlas ředitele školy.

„Začínám nám další rok v Bradavicích. Přistupme tedy k zařazení prvních ročníků.“

Do Síně vstoupila profesorka Wattsová a za ní poslušně seřazení a trochu vykulení prvňáčci. Odvrátil jsem se od nich a zíral do svého prázdného talíře, měl jsem hlad.

„Hele,“ strčil do mě loktem Jack, „dívej,“ a ukázal na konec řady.

Otočil jsem a podíval se tam. Na konci řady prvňáčků stála dívka, určitě starší než zbytek prvňáků, protože byla asi o metr vyšší.

Jack do mě znovu strčil loktem. „Docela hezká, nemyslíš? Asi z jiný školy.“

Pokrčil jsem rameny. „Asi.“ Znovu jsem se na ni podíval a nebyl jsem jediný, zírala na ni skoro celá škola. Měla dlouhé hnědé vlasy a byla opravdu hodně bledá, pleť měla skoro bílou.

Ven asi moc nechodí, pomyslel jsem si a přestal si jí všímat.

Celé zařazování uteklo rychle, žádné dlouhé zdržování. Rychle klobouk na hlavu, ten řekl kolej a mohl jít další.

„Leila Coveyová,“ ozvalo se. Otočil jsem se a podíval, byla to ona. Šla úplně jako poslední, mimo zařazování prvňáků. Posadila se na židli a Wattsová jí položila klobouk na hlavu. Ticho, asi půl minuty. Vzpomněl jsem si na svoje zařazování, u mě klobouk taky dlouho nevěděl nebo přemýšlel, a bylo mi to docela nepříjemné.

Podíval jsem se na Leilu, upřeně se dívala směrem ke dveřím.

„Nebelvír,“ zahřměl klobouk a Leila se zvedla ze stoličky a šla směrem k nebelvírskému stolu.

Ticho v Síni pokračovalo, Nebelvíru se netleská, jedna část netleská kvůli tomu, že námi pohrdá, jedna se bojí a ta poslední ví, že být v Nebelvíru není žádná výhra.

Když se hovor v Síni začal zase rozbíhat, vstal ze židle ředitel školy. „Začíná nám další rok v Bradavicích. Pevně věřím, že budete všichni pilně studovat a nikdo, opakuji nikdo nebude dělat zbytečné problémy, a že se opět najde několik ochotných studentů, kteří pomohou udržet kázeň mezi ostatními studenty.“

„V překladu,“ zašeptala jedna z mých spolužaček Jane, „nebelvírští, sklapněte paty a nechte si všechno líbit, a debilové, kteří si chcete šplhnout ještě víc, udělejte řadu před ředitelnou.“

„Pšt, tady tě uslyší,“ zašeptal Rick.

Mezitím ředitel pokračoval. „Seznam těch, co dostanou na starosti jednotlivé koleje, je nalepen přede dveřmi do Velké Síně, tam taky najdete školní řád a obzvlášť důležitá pravidla.“

„Kecy starýho slizouna,“ sykla zase Jane, tentokrát několika lidem cukly koutky, včetně Leily. Zbytek projevu jsem už zase neposlouchal, stejně to bylo jen to, co říkal každý rok. Jak máme být nadšení, že tady můžeme studovat, a podobně.

Po nekonečně dlouhé době konečně skončil a na stole se objevilo jídlo. Díky Bohu, už jsem se nemohl dočkat.

Po jídle jsem se akorát dobelhal do nebelvírské věže, padl do postele a okamžitě usnul.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech - 1. kapitola: