OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 75.

05.02.2013 (07:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1128×

Víkend pro výlet do Prasinek přišel dřív, než si to většina studentů vůbec stihla uvědomit. Rebeca o něm ale věděla a uvnitř se doslova třásla nedočkavostí. Měl přijít první pokus s neviditelným pláštěm. Na hradě si to zatím zkusit netroufli, ale v Prasinkách by to vyjít mohlo. Jen tři profesoři budou muset dohlížet na spoustu žáků, a tak by se mohl najít alespoň krátký okamžik.

„Nešij sebou tolik, nebo to prozradíš, ještě než tam vůbec dojdeme,“ zasyčel Tobias tiše a zamračil se. Donutila se ke klidu a zhluboka se nadechla.

„Já vím. Omlouvám se. Ale už je to taková doba!“

„Jo, dvacet šest dní, třináct hodin a na minuty bych se musel podívat. Opakuješ mi to skoro denně, nebál bych se, že kdy ztratím přehled. Když se to podaří, tak to nejspíš vynuluješ, že jo?“ utahoval si z ní a ona do něj šťouchla.

„Děsně vtipné. Kde je?“ zeptala se a nerozhlížela se. Pokaždé, když jí na něj padl pohled, měla pocit, že jí vzteky uletí hlava.

„Jde poslední jako vždycky a dává si dobrý pozor, kde jdeš ty a kde Hugo, tak to nepokaz.“

„No jo.“

Došli až do vesnice, kde se rovnou vydali do knihkupectví, jak měli naplánováno. Tam, pak do Weasleyovic krámku, do Medového ráje a nakonec do krámku s oblečením, ten byl stranou, takže by se k zadnímu vchodu mohl připlížit Hugo v plášti. Budou mít čas do chvíle, než jim krejčová ušije něco rychlého na počkání, což by jim mohlo dát tak hodinu nebo dvě času. A to všechno, než se bude muset vrátit na hrad kvůli školnímu trestu, který na ni otec uvalil a nestáhnul.

Plán to byl krásný, jen doufala, že opravdu vyjde.

Z Medového ráje se dostali vcelku brzy s kapsami naplněnými různými sladkostmi a spěchali do oděvnictví. Po cestě zahlédla otcovu zářivou hlavu a automaticky se jí obrátil žaludek. Nejspíš v ní už navždy bude vzbuzovat nevolnost. Měl by na sebe být pyšný, celoživotní dojem zanechá málokdo.

„Dobrý den, co si přejete, mládeži?“ usmála se žena ve středních letech od pultu.

„Dobrý den, rádi bychom si tu nechali ušít na počkání. Je to takový dárek na poslední chvíli,“ usmála se Rebeca s provinilým výrazem. Žena se chápavě usmála.

„Tak pojďte dál, máte míry?“

„To je na tom skvělé, tady bratr má úplně stejné, takže je můžete vzít jemu.“

„Báječné, a co si přesně představujete?“ Rebeca se naklonila a s dobře hraným zapálením se položila do vysvětlování projektu. Žena mu zatím brala míry. Stejně jako prodavačka polekaně nadskočila, když bouchly zadní dveře.

„Co to bylo?“

„Promiňte, zajdu se podívat. Hned se vrátím,“ omluvila se znepokojená žena a odběhla dozadu. Tobias se rychle posunul ke dveřím a rukou ťuknul do zvonečků, které oznamovaly příchod zákazníka. Pronikavě zacinkaly a Hugo si sundal plášť. Rychle ho zmuchlal a schoval ho pod hábit. Usmál se na Rebecu ve chvíli, kdy se žena vrátila.

„Omlouvám se, rozbila se západka na zadních dveřích, musela jsem ji v rychlosti opravit. Ach, další zákazník?“

„Dobrý den, já patřím k nim, jen jsem se zpozdil. Ten dárek je pro mého bratra,“ usmál se na prodavačku, která se rozzářila.

„Jak milé od vás! Tak kde jsme to skončily, slečno?“ Rebeca se zase naklonila nad pult a pokračovala. Hugo si šel stoupnout vedle ní a ledabyle ji objal kolem pasu. Tobias se usmál nad tím, jak jeho sestra najednou roztála. Celé její napětí zmizelo a všechno na ní jako by se napínalo za Hugem. Zdálo se mu to natolik intimní, že se radši zadíval z okna. A bylo to přesně včas, aby si všimnul přibližujícího se otce. Díky zašpiněným matným výlohám nemohl dovnitř ještě vidět, ale uviděl by, kdyby ušel ještě pět metrů.

„Na moment si odskočím něco zařídit, ano?“ zavolal na ně, a když se Hugo otočil s překvapeným výrazem, trhnul hlavou k výloze.

„Jasně,“ dostal ze sebe přiškrceně a Tobias vyšel ven. Zatvářil se překvapeně, že tam otce vidí.

„Co tu děláš?“

„Kontroluju, ale kam jdeš ty? Kde máš sestru?“

Tobias se zatvářil otráveně. „Ladí uvnitř detaily. Chtěl jsem nám skočit rychle pro něco k pití, protože jsme na to po cestě sem zapomněli.“

„To ji tam necháš samotnou?“

„Na pět minut? Co by se mohlo stát? Navíc má spoustu práce.“

„Stát se může cokoliv, tak jdi, já ji tam zatím půjdu pohlídat.“

„Zbláznil ses?!“ Otec se na něj nevěřícně podíval. „Promiň, ale uvědomuješ si, že tě Rebeca zrovna nesnáší, že jo? Jestli tam půjdeš a zkazíš jí i překvapení z vánočního dárku, bude tě nenávidět. Netušíš, kolik práce si dala s vymýšlením.“

„Dárek pro mě?“ zeptal se skepticky otec a Tobias si odfrkl, aby se za to vzápětí kajícně omluvil.

„Ne, je to společný dárek pro vás oba. Kdyby to nebylo i pro mamku, nikdy bych ji nepřesvědčil, aby mi pomohla, ale bez jejího vkusu by to dopadlo katastrofálně, to ona ví.“ Otec s ušklíbnutím přikývnul. „Takže, když ji tu nesmím nechat, myslíš, že bys mi, nebo tedy nám, mohl něco k pití přinést?“

„Dobrá, tak tu na mě počkej, ať teda nic nevidím, za chvíli se vrátím. Máslové ležáky budou stačit?“

„Bohatě, děkuju,“ usmál se Tobias vděčně s výrazem nesmírné úlevy. Ta ale pramenila hlavně z toho, že se otec otočil a odcházel. Sice se vrátí, ale Tobiasovi bylo jasné, že od vejití do krámku ho odradil, nevejde tam a žádná katastrofa nenastane. Doufejme. Občas byl i jeho otec nepředvídatelný, snad si to ale vybere jindy.

Uvnitř se ale zatím Rebeca potila hrůzou a Hugo ji chlácholivě hladil po zádech.

„Tak, hotovo. Myslím, že tak za hodinu byste si pro to mohli přijít,“ usmála se žena.

„Nebude vám vadit, když tu zůstaneme? Je tu příjemný klid,“ objasnila Rebeca svůj dotaz, když viděla její udivený pohled.

„N-no, vlastně, a proč ne? Posaďte se, já budu stejně vedle v dílně.“ Ukázala na omšelý gauč u stěny, který už rozhodně pamatoval lepší časy, a Rebeca si nebyla jistá, jestli tmavošedá byla opravdu jeho původní barva. S úsměvem ale poděkovala a i s Hugem se usadila.

Jen co žena zašla, vyhlédla ven, ale viděla pouze Tobiase, bohužel měla skrze výplň dveří jen úzký průhled. Otec tam stále mohl být. Rozhodla se využít každé vteřiny, kterou s Hugem má. Stulila se mu na hrudi a nechala se obejmout. Cítila, jak ji líbá do vlasů, a bylo to, jako by se měla každou chvíli rozpadnout na atomy a plynout s okolním vzduchem. Ještě nikdy se necítila tak křehce.

„Tak neskutečně moc jsi mi chyběl,“ zašeptala mu do ohbí paže a zavřela oči. Dýchala nosem a snažila se pojmout co nejvíc jeho vůně do sebe, aby z ní mohla žít ve chvílích, kdy nebudou moci být spolu.

„Já vím, byl jsem na tom stejně. Dny a noci bez tebe jsou… vlastně nejsou. Mohly by neexistovat, tak jsou bezvýznamné. Mám pocit, že bez tebe umřu, vílo,“ zasténal jí do vlasů a Rebeca k němu zvedla pohled. V modrých očích se mu třpytily emoce.

„Takže jsi to myslel vážně?“

„Co myslíš?“ zeptal se a palci ji hladil po tvářích. Už to nedokázala vydržet.

„To je jedno,“ zamumlala a natáhla se k němu. Dotek rtů byl jako léčivý balzám, který zaceloval tržné rány, způsobené otcovým chováním. „Miluji tě.“

„Tak si mě vezmi,“ zašeptal jí nazpět. Otevřela oči dokořán.

„C-co?“

„Ano, myslel jsem to vážně, jestli jsi tím dotazem předtím měla na mysli tohle. Pravda, vypadlo to ze mě pod tlakem událostí, ale není to kvůli tomu o nic méně vážné.“

„Takže- takže ty… vždyť je mi šestnáct! Teda není, teprve bude!“ Rozesmál se.

„Však já taky nemám na mysli hned zítra.“

„Ale co když si to do té doby rozmyslíš? To je přece-“

„Ale miluješ mě. A já tebe. Nechci slib, jen o tom zkus přemýšlet, ano?“ pousmál se a natočil si její vlasy na prst.

„Dobře. Tak čistě orientačně – ano, vezmu,“ vyrazila mu dech prozměnu ona.

„Ale tos-“

„Nemusela? Jo, já vím. Právě proto. Mnohem lépe snáším, když mě nikdo nikam netlačí, a ty to určitě víš a sprostě toho využíváš,“ obvinila ho se smíchem. Zatvářil se lišácky.

„Samozřejmě. Jsem prohnaný padouch, který chytil vílu a nehodlá ji už nikdy nikam pustit. Jen jí to nesmí říct, aby se nenaštvala a neuletěla mu otevřeným oknem.“

„Velmi prozřetelné,“ usmála se, ale pak trochu posmutněla. „Škoda, že Adorátiny narozeniny jsme letos tak odbyli.“

„Určitě to pochopila, nikdo neměl zrovna moc velkou náladu na oslavy.“

„Jo, snad jo.“ Zacinkal zvonek nade dveřmi a oba milence málem klepla pepka.

„Klid, to jsem jen já. Nepůjde sem, ale budeme muset zařídit ještě pro rodiče společný dárek k Vánocům, teď bude něco odsud čekat.“

„Jsi geniální, bratříčku,“ usmála se Rebeca s takovou úlevou, že se div nerozpustila.

„Já vím, kdybych nebyl, už jsi dávno v jiné zemi a tohle všechno by bylo mnohem složitější. Ale až já jednou přijdu s tím, že potřebuju pomoct, tak ty mi tohle všechno bez řečí oplatíš, jasné?“ Rebeca se široce usmála a pak k němu natáhla ruku.

„Platí.“

∂∂∂

„Ahoj,“ ozvala se Dora hned, jak vstoupila do zkušebny. Troy zvedl pohled od novin, které měl rozložené na klaviatuře.

„Ahoj.“

„Můžu dovnitř? Jsem tu trochu dřív.“

„Jásně, pojď,“ přikývl a s povzdechem složil noviny stranou. Adoráta si všimla, že dřív jen nepatrné kruhy pod očima se teď staly jeho dominantním rysem.

„Jsi v pořádku? Špatně spíš?“

„Tróchu. Doma jsou nějáke nepokoje,“ kývl hlavou k novinám. Vzala je do ruky, ale písmo jí nic neprozradilo, jen dva obrázky něco sdělovaly. Na jednom byl dav zuřících kouzelníků před úředně vypadající budovou a na druhém žena v úboru lékouzelnice.

„To vypadá zle.“

„Dobré to néni, ale pořad sé drží.“

„Bojíš se o rodinu?“ zeptala se a posadila se na stoličku vedle něj. Zavrtěl hlavou.

„Ty jsou v póřadku, alé móhli by se do toho pokusit zatahnóut studenty.“

„Myslíš jako nepokoje v Kruvalu?“ vyděsila se. Pochmurně přikývnul. „A máš nějaké zprávy od ostatních?“

„Jo. Jé to prý napjaté, ale nic extra.“

„Tak to je dobré, ne?“ usmála se a chytila ho za ruku. Pousmál se.

„Jó, jen bych tam chťél byt.“ Ještě nikdy Troye takhle neviděla, většinou přímo sršel entuziasmem.

„Tak na to zkus nemyslet. Co si spolu zazpívat?“ navrhla v touze mu nějak zvednout náladu. Překvapeně se na ni podíval. Ale když vstala a zvedla kytaru, usmál se už docela upřímně.

„Začni,“ vybídla ho a prsty rozezněla struny.

Je tu svoboda a přece není.

Zkus chytit povodeň do poháru z papíru.

Před námi je bitva, mnoho bitev je ztracených.

Ale ty nikdy neuvidíš konec cesty,

dokud cestuješ se mnou.

Nepřekvapilo ji, že znal slova. Už zjistila, že Troy je něco jako chodící encyklopedie všech alespoň trochu známých písní, a to nejen kouzelnických. Vlastně byl paradox, že někdo, kdo se chtěl uchytit v kouzelnické hudební branži, dával přednost mudlovským písním. Dokonce prohlásil, že když prvně slyšel Kotlík plný horké lásky od Celestýny Warbecké, udělaly se mu osypky a týden zvracel. Rozhodla se mu jen přizvukovat, nebyla to ona, kdo potřeboval spravit náladu.

Hej teď, hej teď, nesni, je po všem.

Hej teď, hej teď, když svět přichází,

oni přicházejí, přicházejí zbudovat zeď mezi námi.

Víme, že nevyhrají.

Ani si nevšimli, že někdo přišel, ale když zazněly bicí a připojily se hlasy ostatních, zjistili, že jsou dveře dokořán a přichází i zbytek členů sboru. Po jednom se přidávali se zpěvem, alespoň ti, kteří znali slova.

Teď táhnu své auto, má ve střeše díru.

Má bohatství ve mně vyvolávají podezření, ale nemám důkaz.

V dnešních novinách jsou články o válce a plýtvání,

ale otočíte stránku na televizní program.

Hej teď, hej teď, nesni, je po všem.

Hej teď, hej teď, když svět přichází,

oni přicházejí, přicházejí zbudovat zeď mezi námi.

Víme, že nevyhrají.

Adoráta překvapeně poslouchala a zjistila, že jim to snad poprvé opravdu ladí. Působili jako skutečný sbor a s radostí nechávali vedoucí roli na ní a Troyovi.

Teď opět jdu až do rytmu bubnu

a počítám kroky ke dveřím tvého srdce.

Jen blížící se stíny sotva očistí střechu,

poznej pocit svobody a úlevy.

Hej teď, hej teď, nesni, je po všem.

Hej teď, hej teď, když svět přichází,

oni přicházejí, přicházejí zbudovat zeď mezi námi.

Víme, že nevyhrají.

Refrén si už dokázali odposlechnout všichni, a tak nakonec zazněly jejich společné hlasy v něčem, co se opravdu dalo nazvat sborovým zpěvem.

Nenech je vyhrát,

hej teď, je teď.

Hej teď

hej teď, hej teď.

Nenech je vyhrát,

hej teď, je teď.

Nenech je vyhrát,

hej teď, je teď.

Halas, který vypukl s posledním tónem, se téměř vyrovnal brebentění ve Velké síni před slavnostním zařazováním. Překřikovali se a blahopřáli si, zatímco Dora se otočila na Troye. A ten zářil. Radost mu čišela z každého póru.

„Tak jak si stojíme?“ zeptala se ho Dora spokojeně a odložila kytaru.

„Už jsém se začínál bat, že se nedočkám, ale tóhle mě přesvědčilo, že némam házet flintu do pšenice.“

„Do žita,“ opravila ho Adoráta pobaveně, ale pak souhlasně přikývla. „Asi nebudeme jako sbor, na který jsi zvyklý z Kruvalu, ale šanci snad máme, ne?“

„Rozhódně, Teď vim, žé nebyla chýba souhlasit s účastí sboru na véčirku profesora Křiklana.“ Halas ustal. Jenom sestry Brownovy byly slyšet, když vyhrkly:

„Cože?!“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 75.: