Nová generace - 74. • OurStories.cz ~ naše povídky

Uražený zadek, sklenička od medu a Akce P.

02.02.2013 (07:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1052×

„Merline, Longbottomová!“ vykřikl někdo ve chvíli, kdy si připlácla ruku na oči.

„U Morgany, tohle je noční můra,“ zasténala a cítila, že chytá barvu převařeného humra.

„Tak tohle by si můj zadek mohl vzít osobně,“ ozval se Phiniasův hlas a proti všem očekávání zněl pobaveně.

„Adoráto, co tu děláš?“ ozval se překvapený Tony.

„Jako bych to snad mohla vědět, jen jsem mu vysvětlovala, že některé věci se nepíšou, a pak stojím tady a koukám na… No, na něco, co jsem nikdy vidět nechtěla.“

„Tak, a máš to, právě si to vzal osobně,“ prohlásil Phinias a nepokrytě se u toho bavil.

„Prosím tě, už se obleč!“ požádal ho Tony, ale i u něj zněl v hlase smích.

„Hlavně, že se bavíte. Není tu další naháč, že ne?“

„Ne, jsme tu jen my dva. Už můžeš,“ odpověděl Tony. Ale Doře se do toho moc nechtělo, roztáhla dva prsty a nejdřív to zkontrolovala mezírkou mezi nimi.

„Nevěříš mi?“

„To bych tu nebyla,“ odpověděla dřív, než si uvědomila, co říká. Tonyho pobavení zmizelo.

„Phine, mohl bys nás tu chvíli nechat?“

„Ale vždyť už jsem v pyžamu!“ protestoval spolubydlící. Tony si vzdychnul.

„Víš, jak jsme se bavili o tom příštím pátku?“

„Hm?“ udělal Phinias se zájmem.

„Když odsud teď odejdeš a udržíš i zbytek mimo, tak to udělám.“

„Fakticky?“

„Jo, ale nikdo sem nesmí, dokud ti neřeknu, jasné?“

„Dobře, kámo, s tebou je radost obchodovat. Ruku na to.“ Potřásli si rukama a Phinias se zvedl z postele. Přede dveřmi se ještě s úsměvem otočil. „Řeknu, že truchlíš.“

„Zbláznil ses?!“ vyskočil Tony na nohy a vypadal, jako by mu právě Phinias řekl, že se mu chystá sníst koně.

„A co jim mám podle tebe říct, aby sem nevpadli? Tohle je zaručeně udrží mimo,“ zazubil se spolužák a otevřel dveře.

„Ale řekneš to, jen kdyby fakt hrozilo, že sem někdo půjde, jestli to vykřičíš celé společenské místnosti, tak na pátek zapomeň!“

„Spolehni se,“ zachechtal se Phinias a zavřel za sebou.

„O co šlo?“ zeptala se Dora zmateně, ale Tony jen zavrtěl hlavou a k jejímu překvapení zrudnul.

„To je jedno. Posaď se,“ ukázal na postel a sám se posunul trochu stranou. Zaváhala, ale pak si řekla, proč ne? Fawkes se vznesl a usadil se na parapet okna, za kterým už byla černá tma. „Hádám, že jsi se mnou chtěla mluvit, když tě sem vzal.“

„No, nemyslela jsem tak dopředu jako on. Jen jsem…“

„…si myslela, že něco se nepíše? Jo, říkalas to. Máš pravdu, něco by se psát nemělo, ale jinak bych tě asi nepřesvědčil.“

„Takže ti šlo jen o to, mě přesvědčit?“ zeptala se s pocitem, že mu snad zase naletěla.

„Ne. Rozhodně ne, miluju tě, v tom bych ti nelhal.“ Zmlknul, když si uvědomil, co řekl.

„Aha,“ hlesla a málem se praštila do čela; to rozhodně nebyla dobrá odpověď. „Pak to ale vůbec nechápu. Proč ses chtěl rozejít?“

Vzdychl a rukama si protřel obličej. „To je to, já vlastně nechtěl. Vůbec nechápu, proč jsem se dal přesvědčit, že je to pro tebe nejlepší.“

„Přesvědčit? A kým?“

„To je jedno. Podstatné je, jestli mi to dokážeš odpustit.“

„Já, no-“

„Odepsat jsi mi chtěla,“ pousmál se.

„To jo,“ přikývla poraženecky.

„Takže šanci mám.“ Vypadal spokojeně, když se opřel a protáhl se.

„Pořád nerozumím tomu, jak jsi na tu hloupost přišel, ale asi máš pravdu. Nezáleží na tom, když už jsi pochopil, jak to je.“

„A jak to je?“ zeptal se s pousmáním. Pochopila, že ji škádlí, když zrudla, a jeho úsměv se ještě víc roztáhl. „Je tak snadné uvést tě do rozpaků.“

„Hlavně, že se bavíš,“ zamumlala dotčeně a přikryla si tváře dlaněmi.

„To protože se mi tak ulevilo. Netušil jsem, jak mi bude, když tě ztratím.“

„Hm.“

„Co?“ zbystřil Tony a narovnal se.

„Ale nic,“ hlesla a otočila se od něj, jako by kontrolovala Fawkese. Zasmál se.

„Lhářko,“ obvinil ji a pak ucítila jeho ruku na tváři. A to už si myslela, že se nedočká! Otočil ji k sobě, nebyl zdaleka tak daleko jako předtím, a v hnědých očích mu blikotaly plamínky pobavení.

„Taky jsem ti chyběl,“ pronesl přesvědčeně, než ji políbil a všechno zase zapadlo na své místo. Obtočila mu paže kolem krku a přiznala se mu do úst:

„Hrozně.“

∂

Ráno seběhla schody z ložnice, dokonce své vlastní, naprosto šťastná. Dole na ni čekal Tony, kterému k překvapení několik čerstvě probuzených vteřin skočila do náruče.

„Dobré ráno,“ pozdravila vesele, nad čímž jen zakroutil hlavou.

„Nějaká nadšená na to, že nám ve tři skončila astronomie,“ pronesl a na důkaz svých slov pořádně zívnul.

„Nevím, čím to, ale asi mi to stačilo. Zato mám strašný hlad!“

„No, aby ne, po tom, jaký nic jsi měla k večeři,“ obrátil oči v sloup a pak jí podržel otevřené dveře ven.

„To protože byly fazole!“ zavolala za ním a pak proběhla dveřmi ven.

Do Velké síně téměř vhopsala, jak měla dobrou náladu. U stolu už dokonce seděl Tobias s Rebecou, která se už pomalu zvládala tvářit docela normálně. Tedy, trochu jako by ji bolely zuby, ale už ne jako s rozžhaveným hřebem v páteři.

„Dobré ráno!“ popřála jim, když si sedala vedle nich. Tony pozdravil tišeji a svezl se vedle ní. Oběma sourozencům naskočily překvapené výrazy.

„Něco nového?“ zeptala se Rebeca, když se Dora neměla k vysvětlování.

„Ano, asi jim došel med,“ zamračila se na prázdnou skleničku před jejím místem. „Nemáš marmeládu?“ Rebeca jí sklenici podala.

„Něco se v noci změnilo?“ nedala se odbýt.

„Ne, všechna souhvězdí jsou přesně tam, kde jsi je v úterý nechala. Věř mi, musela jsem je zkontrolovat. Všechna.“ Rebeca zasupěla a Dora se kousla do tváří.

„Řekl bych, že se má sestra snaží narážet na to, že se svým ex sedíte vedle sebe a celkem v klidu,“ pronesl Tobias, a i když se snažil neznít, zněl zaujatě.

„To bude tím, že už to není ex,“ použila Dora Tobiasův výraz a usmála se na Tonyho, který vypadal, že se docela dobře baví.

„A?“ naznačila Rebeca rukou, aby pokračovala.

„Co a?“ dělala Dora hloupou. Bylo fajn vidět Beccu něčím tak zaujatou.

„Asi chce vědět, proč jsi mi odpustila, ptáčku,“ přidal se Tony a podal jí sklenici ze vzdálenějšího místa. „Med?“

„Jé, a to říkáš až teď? Jasně, že si dám med,“ zavrtěla nad ním hraně hlavou a Rebeca zaskučela.

„Tohle mi nedělejte! Já musím nutně vědět, co se stalo,“ prohlásila Rebeca a už se nepokoušela ani o náznaky nenápadného vyzvídání.

„Představ si, že zabralo něco tak staromódního, jako omluva,“ pronesl Tony a Dora s plnou pusou přikývla. Když polkla, dodala:

„A vysvětlení, to tomu taky docela pomohlo. Jo, a Fawkes se za něj přimluvil.“

„Cože?“

„Kecáš!“

„Prosím?“ Všichni tři svůj údiv dokázali vyjádřit jiným slovem, rozhodně jim mohla udělit body za kreativitu.

„Jo, z nějakého důvodu má Tonyho, no, nevím, jestli rád, ale rozhodně v oblibě. Tobiasi, zavři pusu, něco ti tam vletí,“ řekla a prstem mu přirazila bradu nahoru.

„Tos mi neřekla?“ divil se Tony.

„Vážně myslíš, že by mě za tebou odnesl, kdyby tě neměl rád? Musel by ses smířit s dopisem, a ne se mnou v ložnici.“

„V ložnici?“ Tentokrát reakce vypovídala o tom, že jsou Rebeca s Tobiasem dvojčata.

„Ve vši počestnosti, samozřejmě,“ protočila oči Dora a natáhla se pro konvici s kouřícím čajem.

„Samozřejmě,“ zašeptal Tony jen pro ni, když si sedala. K její radosti pouze lehce zrůžověla a drcla do něj kolenem. Co nečekala, bylo, že to koleno chytí. A už vůbec nečekala, že jeho prsty začnou lehce postupovat vzhůru. Centimetr za centimetrem hrnul sukni školní uniformy vzhůru a na kůži jí kreslil malé vlnky. Kolečka by ho asi moc zdržovala, napadlo ji, když už byl v polovině stehna.

„Doro. Doro!“

„C-co?“

„Ptala jsem se, to jen tak?“

„Co? Jo! Ano, jen tak, ale jestli někdy zjistím, kdo mu dal tu druhou radu, prokleju ho tak, že ho to bude mrzet ještě v důchodu. A já už nemám hlad, takže jdeme.“ Vyskočila na nohy a otočila se na Tonyho, který se tvářil jako anděl.

„Hned!“ procedila mezi zuby, zatímco přemýšlela, jak daleko je to k prvnímu tmavému výklenku.

∂∂∂

Lily se spokojeně usmála a promnula mezi prsty stříbřitou látku neviditelného pláště.

„Ty jsi stejně nejlepší táta na světě, víš to?“ zvedla pohled k usměvavému muži opřenému o bránu s kanci.

„Já vím, ale když mi to ještě párkrát zopakuješ, nebudu se vůbec zlobit,“ blýskl úsměvem a prohrábl si vlasy v typicky pubertálním gestu. Rozesmál ji, jako obvykle, i když jí do smíchu nijak zvlášť nebylo. Sarah byla ještě pořád dotčená, jak ji posledně odbyla. Bude to muset vyžehlit.

„Takže ho můžeme bez obav používat? Neřekls nikomu, že nám ho půjčuješ?“

„Blázníš? Tvoje matka by o mě přerazila moje nejmilejší koště, a kdybych to řekl těm dvěma, tak bych přišel o možnost, jak by jim konečně někdo mohl napravit hlavu. Se Susan moc nemluvím, vždyť víš, a Hermiona by měla tendence vám to zakázat, takže ani ta to neví. Ale pokuste se udržet v tajnosti, že ho máte, ano? Nechci, aby se to dostalo do širšího povědomí. Dává mi docela velkou výhodu.“

„Neboj, nikomu o něm neřekneme, nebudeme riskovat, že by se to provalilo. Ti dva už beztak chodí jako polomrtví, při smyslech je udržuje jen naděje, že tohle vyjde,“ zatřásla pláštěm.

„Řekni mi, je to opravdu tak vážné?“ zeptal se její otec zvědavě a vcelku i vážně.

„Chceš říct, jestli nepomáháš bláznivému románku?“

„Pche, pomohl bych i tomu, když by to ty dva kohouty konečně donutilo pohnout se z toho jejich statutu quo. Ale přece jen, oni kvůli tomu dost riskují. Draco je rozhodnutý s prvním náznakem poslat Rebecu do Krásnohůlek.“

„Neboj. Je to dost vážné. Alespoň usuzuju z toho, že Rebeca je ochotná pro Huga obětovat vlastní spokojenost a pohodlí, to se zatím nikdy nestalo, a Hugo… No, to je prostě Hugo, znám ho nejlíp, ten je rozhodnutý dotáhnout to až do konce, a když říkám do konce, myslím tím do smrti.“

„Panečku, není na tohle rozhodnutí trochu brzy?“ zeptal se a posunul si brýle po nose blíž vzhůru.

„I kdyby bylo, je pozdě. Už se rozhodl, to by se muselo stát něco hrozně zásadního, aby od toho ustoupil. Kdy ty ses rozhodl, že si mamku vezmeš?“ Její otec se rozesmál.

„Nemám tušení, ale řekl bych, že nějaká myšlenka tomu podobná, ale pořád dost vzdálená, mě napadla už ve škole. Jenže s námi to bylo trochu jiné, byl tu Voldemort a neustálé ohrožení. Tak nějak se všechno vyvíjelo rychleji.“

„No, a nebo se to jako jediné vyvíjelo úplně stejně, jako kdykoliv jindy,“ nadhodila Lily a mrkla na překvapeného otce. Znovu se rozesmál a přitáhl si ji do náruče.

„Tak ty už jsi taky dospělá? Jak já tohle přežiju? Asi se budu muset utěšovat tím, že James je pořád jako malé dítě.“ Lily vyprskla smíchy.

„Tak to máš do smrti klid, protože ten jen tak nedospěje. A do smrti se bude chtít svézt na tvém koštěti pokaždé, když se vrátí domů.“

„Díky Merlinovi, alespoň něco se nikdy nezmění,“ usmál se a pak se podíval na zápěstí, kde měl obyčejné mudlovské digitálky. Některé věci prostě podle otce kouzla nahradit nemohla, a dobré digitálky byly jednou z nich. Tvrdil, že je otravné kvůli času kouzlit nebo vytahovat z kapsy ty kouzelnické cibule.

„Musíš jít,“ pronesla Lily posmutněle.

„Bohužel, zlato. Práce volá a já mám za půl hodiny schůzku s ministrem. Ale moc rád jsem tě viděl, nezapomeň mi napsat, jak pokračuje akce P.“

„Akce P?“

„Akce Peklo, protože až se ti dva dozví, že pohořeli, tak se připravte na peklo na zemi. Pa, kytičko,“ rozloučil se s ní cvrnknutím do nosu a pusou na čelo. Pak prošel bránou, a když mu zamávala, už se přemisťoval.

„Peklo na zemi. No paráda,“ zamumlala si sama pro sebe, schovala plášť pod hábit a vyrazila k hradu. Teď už jen stačí, aby její kmotr polevil v ostražitosti, a mohli by začít. Naděje zahořela.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction