OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 69.

28.01.2013 (08:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 957×

„Co- Co je?“ vydechla Dora, když ji tak nezpůsobně vytrhli ze snů. Zamrkala do světla a rukou si zakryla oči.

„Neskutečné!“ zasyčel rozčilený hlas madam Pinceové. Adoráta byla okamžitě vzhůru.

„J-já se m-moc omlouvám. Už se t-to nestane,“ koktala rychle a kontrolovala, jestli některou z knih, které jí doteď sloužily jako polštář, neponičila. Naštěstí ne. Rychle je posbírala a nastrkala zpátky do regálů, pak sebrala věci a zmizela jako pára nad kotlíkem. Sice by tam potřebovala zůstat, ale s naštvanou knihovnicí za zády by to stejně nebylo nic extra.

Protřela si obličej a několikrát se pleskla rukou do tváří, na což kolemjdoucí nechápavě zírali.

„Prober se. Prober se,“ šeptala si po cestě do společenské místnosti. Byla půlka října a ona se pomalu začínala hroutit. Nic nestíhala, neměla vůbec žádné volno. Škola, sbor, prefektství. Neměla čas na Rebecu, na Tobiase ani na Tonyho. U Hagrida byla od začátku školy dvakrát a u Berta jen jednou. Fawkes trávil většinu času pryč, protože na něj stejně neměla čas. A pokud chtěla někomu věnovat alespoň malou chvilku, bylo to na úkor spánku.

Na každé hodině jim profesoři zdůrazňovali význam zkoušek NKÚ, které je čekají na konci ročníku, a v přímé úměře zvyšujících se narážek jim přidávali i domácí úkoly. Troy se rozhodl, že sbor potřebuje dvě zkoušky týdně místo jedné, a tak kromě nedělních odpolední a večerů přišla i o páteční, za které na začátku tak tvrdě bojovali. A prefektství… ukázalo se náročnějším, než oboje předchozí povinnosti dohromady. Dora musela být k dispozici. Pořád. A ukázalo se, že to využívají nejen mladší spolužáci, ale i učitelé. Nevěděla, jestli chodili takhle jen za ní, ale najednou zjistila, že učitelé pořád něco potřebují – tohle připravit, tamto pohlídat, tohle oběhnout, támhle zaskočit – a ona je nikdy neodmítla.

A teď najednou už toho bylo příliš. Usnula v knihovně, kde byla místo oběda a zmeškala hodinu Obrany. Nemá ani pořádné vysvětlení a všechno kvůli tomu, že v noci byla s Tonym v prefektské koupelně a spala jen tři hodiny. A den předtím měla uprostřed noci Astronomii, což jí taky dvakrát nepomohlo. Už to stačilo, rozhodla se.

„Co ty tady?“ zvedl překvapeně hlavu Tobias, který seděl v ušáku u krbu a četl si. Zarazila se, než si uvědomila, že má vlastně dvouhodinovou pauzu v rozvrhu.

„Usnula jsem v knihovně,“ oznámila a sesunula se na gauč kousek od něj.

„Vypadáš strašně,“ konstatoval a s tichým klapnutím zavřel knihu.

„Jak milé, díky.“

„Já to myslím vážně, Doro. Vypadáš jako bys byla dva dny po smrti, doslova se ztrácíš před očima, měla bys jít na ošetřovnu. Nebo se alespoň jednou v noci vyspat,“ dodal vyčítavě.

„Já přece v noci spím,“ protestovala chabě.

„Jasně, myslíš po tom, co se vrátíš z toulek s Tonym? Nejsem slepý a nos mi funguje taky normálně,“ dodal, když se na něj tázavě podívala. „Pochybuju, že změnil vodu po holení na Eau de Muguet.“

„Ah, to mě nenapadlo.“

„No to se ani moc nedivím, v tomhle stavu. Jak dlouho ses pořádně nevypsala?“ Zakručelo jí v břiše. „A nenajedla?“ Pokrčila rameny a s povzdechem zavřela oči.

„Tak to by nešlo. Jdeme,“ vstal a vytáhl ji na nohy. Jenže její tělo na to nebylo připravené, a tak podklesla v kolenou. Kdyby ji nechytil, určitě by se už válela po zemi. „Merline, jsi v pořádku? Asi se po cestě na jídlo stavíme na ošetřovně. Jsem si jistý, že tam budou mít něco, co ti dodá elán.“

Jemně ji podepřel a vyvedl ven. Naštěstí byla ošetřovna v sedmém patře, takže stačilo jít jen kousek. Když vešli, ošetřovatelce stačil jediný pohled, aby nespokojeně mlaskla a otevřela skříňku s lektvary.

„Tak si sedněte,“ vyzvala ji a kývla k volnému lůžku nejblíže u ní. Na stolek pak postavila pět lahviček, z čehož dvě měly obzvláště nechutný obsah. Do sklenice vedle nich nalila trochu vody a pak vzala první lahvičku, ze které kápla do vody pět jasně modrých kapek. Lehce sklenici zamíchala a podala jí to. „Vypít. Vy můžete jít, pane Malfoyi.“

„Já nemám vyučování, madam. Rád bych zůstal.“ Krátce souhlasně kývla a vzala Doře z prstů prázdnou sklenici.

„Tak, teď se položte a nehýbejte se,“ nakázala, načež vytáhla hůlku a začala sesílat diagnostická kouzla. Když skončila, mračila se. „Jak jsem předpokládala. Slabé poškození ledvin z dehydratace, nedostatek vitamínů, bílkovin a tuků. Neléčené potíže a navíc celková únava organismu z nedostatku spánku. Opravdu byste o sebe nemohla dbát ještě o něco méně?“ zeptala se ošetřovatelka s vrtěním hlavy. „Spolkněte to,“ nakázala, aniž by ji nechala něco říct a před pusu jí strčila lžíci plnou tmavě šedého lektvaru. Adoráta útrpně zavřela oči, zadržela dech a otevřela pusu. Bylo to jako polykat mořskou vodu, ale úplně bez soli. Zvláštní pachuť se jí přilepila na patro a ať polkla, kolikrát chtěla, nedala se zahnat.

„Fuj,“ vydechla a udělala psí oči na Tobiase, který ji do tohohle doupěte utrpení přivedl. Ten se ale zatvářil zarputile.

„To bylo to snazší, teď půl hodiny počkáme, než vám podám další lektvary. Zatím vám pošlu do kuchyně pro něco lehkého k snědku, protože se nemohou podávat na lačno.“ Otočila se a odešla do kanceláře, oddělené od ošetřovny. Po cestě ještě přes krb poručila kuchyni hovězí vývar a opečený toust.

„Spala bych,“ zamumlala Dora, pro kterou bylo těžké udržet oči otevřené, když ležela na pohodlné posteli. Tobias se posadil vedle ní, když byla ošetřovatelky pryč a sevřel jí ruku.

„Hned potom, jo? Odvedu tě zpátky do věže a budeš spát až do rána.“

„To nejde, musím na formule, stačí, že jsem nebyla na obraně. A odpoledne potřebuju udělat úkoly a taky se určitě zase najde nějaký student, který-“

„Dost! Na hodinách bude bohatě stačit omluvenka z ošetřovny, úkoly ti udělám já a studenti zvládnou jít za Tonym.“

„Tony, já mu slíbila-“

„Pochopí to,“ prohlásil Tobias s neochvějnou jistotou. Větší, než cítila ona.

„Ale-“

„Neboj se. Půjdeš se vyspat a nechci slyšet ani slovo.“ Tobiasova rozhodná tvář byla něco jako mana nebeská, alespoň pro ni. Usmála se.

„Dobře. Když to říkáš.“

„Říkám,“ přikývnul pevně, ale ta bouřlivě šedá, které se mu převalovala v očích, se zjemnila úsměvem.

„Proč vlastně s nikým nechodíš?“ Víc, než že by se ptala, spíš nahlas uvažovala a otočila se na bok s volnou rukou pod hlavou. Obočí se mu překvapeně vyklenulo a usmál se.

„Copak? Potřebuješ se mě zbavit? Nebo ti připadá, že se nudím?“ Pokrčila rameny. Samozřejmě, že se ho nechtěla zbavit, jen ji zaujalo, že někdo tak hezký nikoho nemá. Což mu neřekne, ego mu zvedat nebude. „Nepotřebuju nikoho dalšího. Mám tebe. A Rebecu. To je na jednoho nebožáka ženských až dost. Problémy s tou třetí už bych asi nezvládnul.“

„Žvanile,“ zasmála se a přerušilo je prásknutí skřítka. Hned zase zmizel a na stolku zůstala jen miska s vývarem a chlebem. Tobias ji podal. „Nehodláš mě krmit, že ne?“

„Přesně to hodlám dělat. Ber to jako trest za předchozí poznámku,“ zatvářil se ďábelsky a nabral na lžíci vývar. Adoráta se smála, ale jen do chvíle, než jí došlo, že to myslel vážně. Chtěla protestovat, ale jen co otevřela pusu, strčil jí lžíci s polévkou dovnitř. Při nabírání ji vychytrale do pusy strkal toust, takže nakonec docílil toho, že všechno snědla bez protestů, protože asi tak v polovině snažení ji to přestalo bavit a jen poslušně žvýkala a polykala.

Když se ošetřovatelka vrátila, byla miska prázdná a Dora tak byla donucena pozřít ještě tři další lektvary, jejichž odpornost se stupňovala a u posledního si navíc byla jistá, že ho zná a ví, jak se připravuje – což pozření nijak zvlášť nepomohlo. Nakonec dostala několik poučení o tom, že se má šetřit a víc o sebe dbát, než dostala povolení odejít. Když sebou málem švihla o zem, dostala ještě dodatečné upozornění, že ten předposlední lektvar způsobuje závrati, tak by měla jít opatrně.

Tobias ji tedy dovedl zpět stejně, jako ji vedl tam - podpíral ji, jako by byla nemohoucí. Pustil ji až u schodů do ložnic, kam s ní nemohl.

„Dobrou noc a pamatuj si, žádné vstávání, obavy, starosti ani nic podobného. Udělej si kolem postele zvukovou bariéru, ať máš klid a-“

„A na záchod jít můžu?“ ušklíbla se pobaveně. Na oko se zamračil.

„Jen když to bude nutné.“ Vyprskla.

„Jistě, pane. Jen když bude hrozit reálné nebezpečí mokré postele.“ Zakroutil nad ní hlavou. „Miluju tě. Dobrou noc,“ popřála mu už vážně a vtiskla mu pusu na tvář.

„Já tebe taky, už jdi.“ Postrčil ji  do schodů a sledoval ji, dokud nezmizela.

„Co to sakra bylo?!“ Tobias se otočil. Ve dveřích stál Goldstein a zuřivě na něj zíral. Hůlku svíral v ruce. Tobias sáhl po své a rychlým mávnutím vytvořil zvukovou bariéru u schodiště do dívčích ložnic. Pak nechal padnout masku, kterou si nasadil ve chvíli, kdy Doru uviděl vpotácet se do společenské místnosti. Zuřil a bylo to vidět.

„Co to bylo? To byla Dora. Vybavuješ si ji? Tvoje přítelkyně. Ta, co posledních několik dnů sotva stojí na nohou, a ty ji zvládneš akorát přitěžovat!“ vyštěkl a udělal několik kroků dopředu, stejně jako jeho oponent.

„Proč ti sakra říkala, že tě miluje?!“

„Proč by, u Merlina, nemohla?! Je to její srdce, ne snad?“ Pak do něj narazila první kletba. Narazila do jeho štítu a odrazila se stranou.

„Ty mi chodíš za holkou?! A jak to sakra myslíš, že jí jen přitěžuju?!“ Tony vyslal další kouzlo, Tobias ho lehce zablokoval a útok vrátil. Minul. Znovu vyslal petrificus a tentokrát mu to vyšlo. Tonyho ruka s holkou ztuhla.

„Pouta na tebe!“ křikl Tobias a Tony stál v momentě svázaný jako balík prádla.

„Malfoyi!“ štěkl vztekle. „Koukej odpovědět!“

„Idiote,“ pronesl Tobias už docela klidně a sedl si na opěrku gauče. „Ty kardinální kreténe, to sis vážně ničeho nevšiml?“ Tony pod nadávkami zrudnul a mlčel. „Teď jsem ji přivedl z ošetřovny. Byla takovýhle kousek od zhroucení.“ Zvedl dva prsty těsně u sebe. „Ošetřovatelka do ní musela nalít víc lektvarů, než kolik jich dostane hráč po zásahu potloukem a pádu z koštěte. Už ti svítá? Je úplně a kompletně vyčerpaná. Dělá svoje povinnosti, dělá povinnosti učitelů a dělá povinnosti i za tebe. Ten odznak nemáš na parádu! Ona nemá dělat všechno sama, když ty se vytratíš s kamarády kouřit někam do kouta.“ Tony se zamračil a ošil se. „A do háje, už vůbec nemáš právo ji okrádat o spánek, kterého už tak nemá moc! Je ti to jasné, nebo to pořád nevidíš, ty sobeckej parchante?!“ zařval Tobias a pak zavřel oči. Omluvně zvedl ruku a potom si protřel kořen nosu. „Miluju ji jako svoji sestru a stejně tak miluje ona mě, takže když tě teď pustím, očekávám, že se zařídíš podle toho, co jsem ti řekl. Jestli se dostane ještě jednou na tu hranici, kde byla dneska…“ Nemusel pokračovat dál, oběma bylo jasné, kdo je v místnosti lepší kouzelník a kdo má větší šanci z toho druhého udělat fašírku, i když ne doslovně.

„Dobře. Nevěděl jsem to. Teď mě pusť,“ přikývl Tony. Tobias si odfrkl a mávl hůlkou. Pouta zmizela a Tonyho ruka se znovu rozhýbala. Nechal zmizet zvukovou bariéru. „Mluvím vážně, neřekla mi nic z toho, co řekla tobě.“

„Neřekla mi nic, ale já mám oči od toho, abych se díval. Na všechno, ne jen na to, co chci. Měl by ses to taky naučit,“ doporučil mu a zvedl tašku, kterou měl stále vedle křesla, kde si předtím četl. Tony se zastavil u schodů do dívčích ložnic.

„Bude v pořádku?“ Tobias si povzdechl.

„Jo, bude jí dobře. Když se pořádně vyspí a nebude se přepínat, spraví se to.“ Vyrazil k východu z místnosti.

„Díky,“ ozvalo se za ním, než se zavřely dveře. Nebyl problém toho kluka nesnášet, ale ať chtěl jakkoliv, nedokázal ho nenávidět. Goldstein měl i svoje světlé chvilky.

∂∂∂

Rebeca spokojeně rozpustila trénink a vyrazila do šatny. Dumala ještě na lavičkách nad nějakými nákresy a čekala, než se mužská část jejího týmu vysprchuje a vypadne. Nespokojeně hůlkou posunovala šipky, dokud nedosáhly správného postavení a pak je mávnutím rozpohybovala.

„Tady! Já věděla, že je tu slepé místo,“ zaradovala se a jednu šipku vychýlila z kurzu tak, aby nekryté místo pokryla. „Perfektní.“

„Mám na tebe počkat?“ zeptal se Tobias, když vylezl a ručníkem si sušil vlasy. Zavrtěla hlavou.

„To je dobrý. Jdi dozorovat nad Dorou.“ Zašklebil se.

„Už je na tom lépe, zvládl bych věnovat sestře ještě deset minut.“

„Sestra se bez nich obejde, ale pěkně ti děkuje, opravdu si toho váží.“

„Vtipné,“ poznamenal a oblékl se. „V tom případě mou sestru pozdravuj, já mizím na večeři, snad ještě něco zbylo. Příště bych prosil neprotahovat tréninky přes večeři, bývám nevrlý.“

„Je to vidět, tak už padej,“ vyhodila ho s úsměvem, zatímco ostatní vylézali ze sprch. Počkala venku, dokud i poslední oblečený nevyšel ven a pak se konečně vydala stáhnout ze sebe promoklý dres. Sprcha byla jako tekuté blaho. Promnula si naražené rameno; ještě si bude muset s novou dvojicí odrážečů promluvit, propouštěli příliš mnoho útoků. Bude tam mít modřinu jako koláč.

„Už jsem myslel, že snad neodejdou.“ Nalokala se vody, jak úlekem otevřela pusu ke křiku. Hlavou jí prolétlo, že hůlka zůstala u oblečení a ona je pitomá husa. Jako by jí otec milionkrát neříkal, že ji má mít u sebe, i když jde třeba jen na záchod. Pak si panikařící mozek uvědomil, že je to Hugo.

„Už jsem myslela, že jsi zapomněl,“ poznamenala a vytřela si vodu z očí. Zasmál se.

„Tys zapomněla, že přijdu. Lekla ses,“ popichoval pobaveně. Odfrkla si.

„Vůbec ne. Ale zapomněla jsem si hůlku, tak jsem ti chtěla říct, ať mi ji podáš.“

„Samozřejmě,“ poznamenal vesele a zmizel, aby se o pár vteřin vrátil i s inkriminovaným kusem dřeva. Rovnou zamkla a pak si ho prohlédla.

„Je ti tu snad zima?“ zeptala se, narážejíc na to, že na sobě měl kompletní oblečení. I boty. „Snadná pomoc, shoď to a já tě zahřeju.“ Té nabídce by nemohl odolat, i kdyby chtěl. Naposledy na sebe měli čas před týdnem, musel být alespoň tolik nedočkavý jako ona.

Byl. Určitě trhnul rekord v rychlosti kompletního vysvlečení.

„Chyběla jsem ti?“ Rozesmál se.

„Potřebuješ odpověď? Máš tu jasně viditelný důkaz,“ ukázal na sebe. Samozřejmě že to viděla, stěží by se dal přehlédnout, ale chtěla to slyšet. A on to věděl. „Chybělas mi víc než vzduch k dýchání.“ Široce se usmála a přitáhla si ho k sobě pod horkou vodu. „Jau! Jau! Chceš nás uvařit?“

„Za chvíli se ti bude zdát úplně studená, slibuju,“ zapředla a Hugo sebou přestal škubat.

„Když to podáš takhle…“

Krátká sprcha se trochu protáhla a po hodině už měli oba z vody prsty úplně zvlněné, přesto nedokázali odejít.

„Řekni mi, uvažuješ o tom?“

„O čem?“ zeptal se a uhladil jí platinové vlasy za ucho, aby ji pod něj mohl políbit.

„O Netopýrech.“ Zvedl hlavu.

„Samozřejmě, copak se o tom dá neuvažovat?“

„Tobias to zvládá docela dobře,“ pokrčila rameny s povzdechem. „Nejsem si jistá, jestli to jen dělá, nebo jestli ho to vážně vůbec nezajímá.“

„Třeba nezajímá, nemusí to být pro každého. Pro tebe to ale je.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“ Shovívavě se na ni zadíval.

„Děláš si srandu? Ty pro famfrpál žiješ, neznám tolik nadšenců, jako jsi ty. Snad jen mého otce a strýčka Harryho. Ti dva dokážou o famfrpálu mluvit hodiny a ještě se tvářit dotčeně, když je po šesti hodinách někdo vyruší.“

„Taková nejsem!“

„Ne,“ souhlasil, „ale jen proto, že máme mnohem lepší věci na práci,“ zašeptal a přitáhl si ji blíž.

„Budeme muset jít, a jestli uděláš to, na co oba myslíme, tak se odsud nedostaneme ještě minimálně půl hodiny.“ S povzdechem ji pustil. „Já neřekla, ať to neděláš,“ zaprotestovala a zacpala mu rozesmátá ústa svými.

Unavení ale šťastní se konečně zvedli z podlahy sprch a Rebeca odemkla dveře. Jen v ručníku se smíchem vyběhla ven a ztuhla.

„Tati,“ vydechla ve stejný moment, kdy se za ní vynořil Hugo se svým oblečením v náruči.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 69.: