Nová generace - 64. • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokažená večeře a sdílené zkušenosti. Omlouvám se, že je tahle kapitola tak ukecaná, ale neměla jsem to srdce je zarazit, když si tak rozuměli. :D

14.01.2013 (13:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 956×

Nemohla tomu uvěřit. Nenadýchala se ve skleníku nějakého pylu? Že by ji přiotrávil a ona byla zrovna v nějakém divném snovém světě?

„Štípni mě,“ sykla na Tonyho, který seděl vedle, ale než mohl něco udělat, zhostila se toho s nadšením Rebeca. „Jau!“ vyhrkla Dora hlasitě a promnula si bolavé místo. Její přítelkyně se jen zlomyslně šklebila.

„No co, chtělas to,“ pokrčila rameny. „Když už jsme u toho, proč vlastně?“

„Protože asi spím a zdá se mi, že se v Bradavicích objevil Troy.“

„Nerada ti kazím úžasnou fantazii o tom, že se ti to jen zdá, ale on tu vážně je.“

„Blbost! Co by tu dělal?“ ztlumila Dora hlas, protože se po nich začali otáčet spolustolovníci. Potlesk už pomalu utichal a jejich hovor se donesl i ke vzdálenějším uším.

„McGonagallová to právě řekla, ne? Bude tu vést sbor.“ Rebeca se u posledního slova pohrdlivě zašklebila.

„Ale co-“ začala znovu, aby ji vzápětí přerušil samotný Troy.

„Děkuji, paní ředitelko. Vezmu to jen krátce; jsem rád, že mám možnost pobývat na tak významné škole, jako jsou Bradavice, a doufám, že spoustu vašich jmen uvidím na tomhle přihlašovacím pergamenu,“ zamával srolovaným svitkem a pak se s pokývnutím posadil na konec stolu vedle učitele formulí. Další potlesk byl sotva pětivteřinový, síní se začínal rozléhat šum hlasů a do toho se objevilo jídlo, což byl jasný důkaz, že proslovy skončily.

„Merline.“

„Řiťolezec,“ ušklíbla se Rebeca a ignorovala Adorátino mračení. Ta už se pomalu dostávala ze stavu ohromení do pouhého překvapení. Sklouzla pohledem ze šklebící se Rebecy na spokojeně se tvářící ředitelku přes profesora Ollsena až na Troye, který vypadal, že zrovna na něco odpovídá. Na chvilku zvedl pohled a zapátral jím po síni, ale pak si jeho pozornost uzurpoval znovu profesor. Adorátu napadlo, že se díval po ní, ale nebyla si jistá, jestli by měla být ráda nebo naopak. Přece jen, v létě ho musela odmítnout, i když ne z vlastní vůle, a nesměla ho pak už ani navštívit. Je dost dobře možné, že jí to má za zlé, nevyčítala by mu to.

To ji přivedlo na myšlenku, jak se asi Troy zamlouvá otci, a natáhla krk, aby na něj lépe viděla. Jenže otec se netvářil nijak; zaníceně o něčem debatoval s profesorem Malfoyem a jeho ženou.

„To je ten, cos mi o něm vyprávěla?“ zeptal se Tony šeptem skloněný tak nízko, že jí málem pokládal bradu na rameno.

„Jo, to je on.“

„Hm, asi bych měl být rád, že to nevyšlo. Vypadá docela nebezpečně,“ zamumlal a natáhl se pro mísu brambor. Adoráta se ušklíbla, ale humor vymazala následující Tobiasova poznámka.

„Musím s Antonym souhlasit, taky se mi nezamlouvá.“

„Tobiasi!“ okřikla ho Adoráta dotčeně. „Ty bys měl vědět nejlíp, že není zlý!“

„Cs, no jasně. Jen povýšený, namyšlený a egocentrický,“ odfrkl si Tobias a podal Rebece misku s grilovanými fazolkami. Ta si nabrala a poslala ji dál k Doře, která ji ale naprosto ignorovala a dál se na Tobiase mračila.

„Přeháníš. Troy je dobrý a ví to o sobě, má nárok na trochu povýšenosti.“

„A proč to? Ty seš taky dobrá a k povýšenýmu spratkovi máš daleko,“ namítl Tony.

„To jste se všichni spikli nebo co?“ naštvala se už Adoráta a bouchla naběračkou od omáčky o stůl.

„Klid, zase jsme tak moc neřekli, ne? Fakt, co to s tebou poslední dobou je?“ divila se Rebeca trochu zaraženě.

„Se mnou? A co je s váma?“ opáčila Dora dotčeně a nacpala si do pusy plnou vidličku salátu s pálivou zálivkou, co vždycky tak nesnášela. Bylo to ale jediné, co měla zrovna nadosah, aniž by musela požádat někoho z nich o podání lepšího jídla. Znechuceně zkřivila obličej.

„Doro, tohle fakt-“

„Co fakt, Rebeco? Vážně, pověz mi upřímně, co ty mi můžeš vyčítat? Nebo jinejm? Zrovna ty? Povýšenost by mělo být tvoje druhý jméno od chvíle, co ses naučila mluvit, tak jak ji můžeš vyčítat někomu jinýmu? Tobiasi? A co ty? Netvař se tak zaraženě, ty se taky umíš pěkně nadouvat nad ostatní! Je tak těžký dát někomu nejdřív šanci?“

„Ale my-“

„Víte co? Přešla mě chuť,“ štěkla Dora a odhodila vidličku i s novou porcí toho nechutného salátu, který se teď rozlétl mezi číše a mísy s jídlem. Zvedla se.

„Děláš scénu,“ sykla Rebeca, když se k nim otočily další hlavy, které doteď dokázaly tu výměnu názorů ignorovat, naštěstí se to stále drželo v mezích havraspárského stolu.

„No a? Já si to na rozdíl od jiných můžu dovolit, ještě nikdy jsem ji totiž nedělala, tak mam zásoby!“ Překročila lavici, vyhnula se pohledu k učitelskému stolu a vypochodovala z Velké síně. S žaludkem naříkajícím hlady, ale to nebylo tak těžké ignorovat, když jí vřela krev v žilách jako lektvar v kotlíku před výbuchem.

Zastavila se, až když byla v šestém patře. Unaveně se rozhlédla a došlo jí, kam až došla. Mohla jít do společenské místnosti nebo do ložnice, ale tam by se brzy někdo objevil. Další možnost byla Komnata nejvyšší potřeby; zakručelo jí v břiše. Komnata nebude tak špatný nápad, a když zavolá Portyho… Ano, Komnata je vlastně skvělý nápad.

Jen o chvíli později už pochodovala před stěnou naproti tapisérii s baletícími trolly a myslela na klidné a uklidňující hnízdečko jen pro ni. Když vešla, strnula. Komnata vzala její přání velmi… doslova, napadlo ji, když se rozhlížela po velikém hnízdě, vyloženém spoustou měkkých podušek a polštářů. Na stěně za ním byla rozlehlá knihovna, ke které se vinuly žebříky ze spletených větví.

„Velmi naturalistické,“ pochválila komnatu s úsměvem. „Porty!“ zavolala do prostoru a čekala. Tiché prásknutí se ozvalo hned vzápětí. Domácí skřítek před ní třepal potěšeně ušima a poulil svoje obrovské oči.

„Slečna volala? Slečna by si od Portyho něco přála? Porty slečnu moc rád vidí,“ brebentil skřítek a Dora cítila, jak se jí tvář roztahuje do širokého upřímného úsměvu.

„Taky tě moc ráda vidím, Porty. Chtěla bych tě požádat, jestli bys mi nepřinesl něco k jídlu. Byla jsem dole na večeři, ale… no, trochu mi tam kazili chuť k jídlu, tak bych se radši najedla sama, víš?“

„Jistě, slečno. Samozřejmě. Porty přinese slečně její oblíbené jídlo. Chce slečna jako zákusek raději větrníky nebo zmrzlinu?“ Adoráta se rozesmála a skřítka objala. Byl hotový lék na její špatnou náladu.

„To je jedno, Porty. Nechám to na tobě, vím, že vybereš nejlíp.“ Skřítek se zatetelil, uklonil se a s prásknutím zmizel. Dora se spokojeně protáhla a pak se po krátkém žebříku vyškrábala do hnízda. Bylo přímo enormní, pokud by ho porovnávala s těmi, které si stavěli pěnkavy nebo kosové, ale pro ni bylo akorát velké, i když, možná by se ještě tak jeden ležící nebo dva sedící vešli.

Porty se objevil u ní a podával jí košík plný jídla, které by stačilo i čtyřčlenné rodině.

„Kdyby se chtěla slečna zdržet,“ zazubil se spiklenecky a než stačila poděkovat, byl pryč. Vůně, která se z košíku linula, ji na chvíli vtáhla do úplně jiného světa; v tom byl jediným problémem žaludek, který už nedokáže pojmout ani o drobek víc těch vynikajících pokrmů. Nemluvě o borůvkové zmrzlině, o které si myslela, že jí je schopná spořádat kýbly, což se ovšem ukázalo fyzicky nemožné.

Po půl hodině jen ležela a funěla, zatímco se snažila na nic nemyslet. Neúspěšně, nutno podotknout. Nakonec se schoulila na dně hnízda do ne moc těsného klubíčka a přemýšlela o tom, co řekla Rebeca. Něco by s ní mělo být. Je s ní něco? Nevšimla si toho, že by bylo něco jinak, možná je odvážnější, umí se ozvat, ale to po ní přece celou dobu chtěli, ne? Tak co jim teď vadí? Speciálně Rebeca se vždycky snažila, aby byla průraznější.

„Ach jo.“

„Myslel jsem si, že tu budeš,“ ozvalo se ode dveří. Prudce se posadila, až se jí zhoupl žaludek.

„Merline,“ vydechla a přikryla si pusu rukou, zatímco se za zvuků šplhání objevila nad okrajem Tobiasova hlava.

„Jsi v pořádku?“ zamračil se starostlivě.

„Jo,“ chtěla říct Dora, ale místo toho z ní vyletělo říhnutí, a Tobias se rozesmál. „Promiň, je mi zle. Přejedla jsem se,“ vysvětlila rozpačitě.

„Už jsem si myslel, že je to tvůj názor na mě. Mimochodem, proč sedíš v obrovském hnízdě?“ rozhlédl se kolem a usadil se na okraji. Pokrčila rameny.

„Tak to nevím. Chtěla jsem do nějakého tichého hnízdečka, ale netušila jsem, že to Komnata vezme tak doslova,“ usmála se, ale pak zvážněla. „Co tu děláš? Proč tě sem vůbec Komnata pustila?“

„Asi ví, že bys mě od sebe neodehnala kvůli prkotině. A chtěl jsem vědět, jestli jsi v pořádku. U večeře ses zdála trochu…“

„Rozčílená?“

„No, já bych řekl spíš hysterická, ale dobře.“

„Nebyla jsem-“ začala Adoráta naštvaně zvedat hlas, ale pak se zarazila. „To je fuk. Jen chci trochu klidu,“ zahučela a stočila se zase do klubíčka, zády k němu. Samozřejmě, že nečekala, že by odešel, a on to ani neudělal. Místo toho zakřupaly větvičky a pak ucítila, jak se jí k zádům přitisklo jeho tělo. Uculila se do polštáře.

„Necul se,“ zabručel pobaveně.

„Tos nemohl vidět!“ bránila se. Zasmál se.

„Nemohl, ale právě ses přiznala.“ Dotčeně do něj šťouchla zadkem a on jí to bez rozpaků vrátil. Spokojeně se uchechtla.

„Ruku,“ přikázala a on ji poslušně objal. Propletli prsty a Adoráta mu zamyšleně klepala palcem do hřbetu ruky. „Nějak se to všechno mění,“ vzdychla po chvíli.

„Jenom něco,“ namítnul a lehce ji stisknul. Jo, pomyslela si, Tobias tu bude pořád, to je uklidňující.

„Ale i tak se toho mění dost. Škola, doma, kluci…“

„Kluci? Máš jich snad víc?“ zeptal se pobaveně.

„No, ne najednou,“ poznamenala a pokrčila u toho nevinně rameny.

„Ještě aby, tahle země nepotřebuje druhou Rebecu,“ zasmál se Tobias.

„Pche, bejvávalo, ta má teď Huga, nemyslím si, že by ho v nejbližších dnech nebo týdnech někdo překonal. Alespoň dokud Rebecu neporazí ve famfrpálu, a i to by si u ní asi vyžehlil.“

„Bezva, konečně taky u kluků pozná i jiný části- Au, co je?“ ohradil se, když ho Dora ostře dloubla do žeber.

„Nebuď hnusnej a vůbec, nemluv o klučičích částech, je to divný.“

„Nejsem hnusnej, je to pravda!“ bránil se Tobias. „A co ti vadí na tom, že mluvím o klučičích částech? Jsem kluk, vím toho o nich rozhodně víc než ty! Jsem plně kvalifikovanej o nich mluvit, i když si je nikdy nepřeju vidět,“ prohlásil se znechucením a Adoráta smíchy naprskala do polštáře.

„To si před sprchou zavazuješ oči?“ ptala se pobaveně a vysloužila si za to šťouchnutí prstem do zad.

„Řekl jsem, že je vidět netoužím, ne že jsem je nikdy neviděl, a vůbec, tohle je zvrácená debata! Jak jsme se k tomu vůbec dostali?“

„Říkala jsem, že nemám víc kluků najednou,“ zazubila se Dora do už poněkud zvlhlého polštáře.

„Skvěle, tak alespoň jedna pozitivní zpráva za tenhle den, ale řekni mi přesně, jaké číslo myslíš tím kluci?“

„Dva.“

„Hm, a kolik částí jsi z těch dvou viděla? Au!“

„Tobiasi!“

„Jen jsem se zeptal! Nemusíš mě hned bít. Stačí říct, že žádnou.“ Ticho. „Říkám, že stačí říct žádnou!“ zvýšil hlas Tobias.

„Já tě slyším.“

„Tak proč nic neříkáš?“

„No-“

„Adoráto Alice Longbottomová, měl bych vědět o něčem, cos mi nějakým nedopatřením zapomněla sdělit?!“

„Nečil se! Jen nebyla příležitost, posledně jsme řešili tu tvou květinovou schopnost-“

„Schopnost. Říkej tomu prostě jen schopnost,“ procedil Tobias mezi zuby neochotně.

„Fajn, tak tvoji schopnost, a pak už jsme se neviděli a do dopisu mi to přišlo takový blbý,“ zamumlala Adoráta. Tobias ji čapnul a přetočil na záda.

„Co ti přišlo blbý?“ zeptal se, zatímco ji pozoroval z výšky, jak se rukama zapíral do podušek.

„Možná jsem viděla trošku víc než nic?“ ani tak neoznámila, jako se spíš zeptala Adoráta a zvedla ruku s dvěma prsty kousínek od sebe. Tobias zamrkal.

„A dál?“ pobídl ji pomalu.

„Možná jsem Tonyho viděla bez… trička?“

„A dál?“ ozvalo se trochu temněji.

„To ti nestačí?“ vyjekla vyplašeně a Tobias se konečně usmál.

„Mně to teda stačí bohatě, je to dokonce daleko za limitem snesitelnosti, teda pro mě, ale trochu jsem se bál, jak moc velký na tebe má Rebeca vliv.“

„Ne zas tolik,“ špitla Adoráta a zrudla, když jí došlo, na co Tobias myslel. Tak daleko ještě nemyslela ani ona. „Ale tahle dálka byla fajn,“ přiznala pak rozechvěle. Ticho. Pak oba vybuchli smíchy.

„Musíme změnit téma, tohle se nedá,“ zavrtěl hlavou Tobias, ale Dora protestovala.

„Ne, počkej, já se chci taky něco dozvědět!“

„Co?“ nechápal Tobias.

„Jsi o rok starší, neříkej, že mi nemáš co říct. To by nebylo fér, když já ti řekla tohle,“ namítala dotčeně, ale usmívala se u toho. Tobias zavřel oči a zašklebil se.

„Já fakt nevím-“

„Kuš a mluv, přiznej mi nějaké tvoje děsně tajné tajemství,“ přikázala s prstem namířeným mezi jeho oči.

„Á, no tak jo. Něco bych tu měl. Elloois Starrová z Nebelvíru, znáš?“

„Huá, ale to je přece sedmačka!“ vyvalila na něj oči. Zazubil se.

„Jo, takže znáš. Tak ta to na mě loni zkoušela v knihovně, je docela-“

„Vyvinutá?“ navrhla Adoráta trochu kysele.

„Povolná,“ zavrtěl pobaveně hlavou. „No, a pak jsem ji potkal ve druhém patře-“

„Nech mě hádat, čirou náhodou poblíž Muchlárny.“

„Jo, čirou náhodou, hele, chceš to slyšet nebo ne?“ Adoráta zavřela pusu a pokoušela se nesmát, Tobias to ignoroval. „Takže u Muchlárny, totiž ve druhém poschodí, nikdo jiný tam zrovna nebyl… no, abych to trochu zkrátil, to, že mi strčila podprsenku mezi knížky z knihovny, jsem si uvědomil až v ložnici.“

„Ty jsi s ní…?!“ vyvalila oči Dora, ale on rychle zavrtěl hlavou.

„Ne, to ne. Ale abych pravdu řekl, kdyby nás nevyrušil Křiklan, nejspíš by se ani moc nebránila.“

„Takže jsi…“

„Viděl, co se vidět dalo, bez toho, co mi narvala do tašky, jo. Teď mě tak napadá, že si zatím neřekla, že ji chce zpátky. “ Pokrčil rameny a Adoráta vyprskla smíchy. Jen ta představa byla neuvěřitelná. „Tak co? Spokojená?“ zašklebil se Tobias a sednul si.

„Jo, teď už je to docela fér.“

„Super, ale měli bychom vypadnout, ne? Co zajít vrátit ten koš a zkusit společenskou místnost?“

„Ééé, je to nutný?“

„Rebeca šla za Hugem, takže se neboj, naštvaná na tebe bude zase až zítra,“ uklidňoval ji a za ruku ji vytáhl do sedu.

„Tak dobře, ale jen proto, že jsi to ty.“

„Ach, to zahřálo u srdce. A teď už polez, ty kecko,“ zasmál se a i s košem, který byl stále z půlky plný jídla, slezl z hnízda. Adoráta ho následovala, když se od dveří otočila, už tam žádné hnízdo nebylo.

Vyšli na chodbu a bloumavým krokem vyrazili ke schodišti, Adoráta se ale ještě otočila, protože jí přišlo, že něco zaslechla. Z jednoho výklenku se vypotácela propletená dvojice a klátivě několikrát přešli před stěnou, kde před pár vteřinami zmizely dveře Komnaty. Adoráta ještě rozeznala Rebečin hlas, když se za nimi nové dveře zavíraly:

„Už jsem myslela, že odtamtud nikdy nevypadnou.“ Následované Hugovým huhlavým přitakáním. Když se otočila na Tobiase, vypadal, jako by právě sežvýkal trakař citrónů. Takže ani on to nepřeslechl.

Chudák, tomu ten večer nejspíš nepomohla ani vzpomínka na Elloois.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction