OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 18.

03.06.2012 (20:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1136×

Zkoušky byly šílené. Lily si nedovadla přestavit, jak hrozné to bude, dokud si tím neprošla. Teď už ale mohla svůj poučený názor rozhlásit do světa.

Představa, že OVCE budou ještě horší, než byly NKÚ, jí způsobovala vyrážku na mozku.

Zvedla hlavu k pohyblivým schodištím a opřela se o kamennou zeď mezi dvěma obrazy. Slíbila Hugovi, že na něj počká. Opravdu netušila proč vlastně, protože jako obvykle zůstával do konce určeného času a neustále něco psal. Několikrát ji napadlo, jak je možné, že má i po šedesáti minutách co psát, když většina už po třiceti počítala mouchy na stěnách. Nebo by je počítala, kdyby mouchy do studeného hradu zabloudily.

„Jak jsi dopadla?“ ozvalo se vedle Lily tiše hebce. Otočila se na Sarah.

„Můžou nás vidět,“ zamračila se Lily. Sarah jí to oplatila a trhla rameny.

„No a? Tak uvidí dvě spolužačky, co se baví o zkoušce, nedělej z toho tragédii,“ vyzvala ji otráveně.

„Nedělám. Jen nechci mít problémy,“ bránila se Lily a uvolnila si vázanku. Sarah se ale nepřestávala mračit.

„To je to jediné, o co se staráš, víš? Jenom jestli nás někdo neuvidí a nebudeš mít problémy. Občas mám pocit, že nic jiného nejsem, jenom jeden velký zmijozelský problém na nožičkách,“ syčela Sarah dotčeně a pak se ironicky ušklíbla. „A s prsama, na to nesmíme zapomenout. To zdá se není žádné plus, alespoň pro tebe.“ Lily šokovaně zatajila dech.

„To není pravda!“

Jenže Sarah už toho měla dost.

„Já se snažila. Fakt jo. Hodně, ale ty jsi občas neskutečný sobec, Lily Potterová!“ štěkla Sarah a s naštvaným zafuněním zmizela za rohem dřív, než se Lily na něco zmohla.

Té se okamžitě zalily oči slanou vodou. Mrkáním se snažila slzy zahnat, ale nepomáhalo to. Zaklonila hlavu a dýchala pootevřenými ústy, aby se uklidnila.

Ona přece není sobec! Kdyby byla, vykašlala by se na to, co může způsobit a nepustila by od sebe Sarah dál, než na metr.

Jenže to nešlo, musela myslet na ostatní, a co by způsobila takovou aférou, kterou by dozajista Holoubková rozvířila.

Ta ženská měla podle Lily na její rodinu obzvlášť spadeno. Tedy ne jen na její, ale hlavně na ni. Snažila se vyšťourat kdejakou špínu a pomluvu a tohle… to by bylo, jako by jí Lily poslala hlavy celé rodiny v dárkovém koši a s růžovou mašlí navrch.

Sarah to nechápala. Nemohla, ani ona ani její rodina nebyla v hledáčku většiny plátků a magazínů v zemi. A zrovna plátek, který vedla Holoubková, patřil k nejprodávanějším.

Ne, Lily to nemohla riskovat. Kdokoliv z jejích spolužáků mohl něco takového vynést ven. Sarah by to měla chápat, je ze Zmijozelu. Ti jsou tímhle obzvlášť proslulí.

„Jsi v pořádku?“ Lily sebou trhla a naposledy zamrkala. Slzy už byly naštěstí zahnané zpět.

„Jo. Jo, je mi fajn, Už jsi skončil?“ zeptala se Huga a podívala se na něj. Rty jí zacukaly, když si ho dobře prohlédla.

Bradu měl doruda otlačenou, jak si při psaní podpíral hlavu rukou. Vlasy nad čelem měl ještě divočejší než obvykle, jak se v nich drbal, když se snažil přijít na správnou odpověď nebo spíš, když se snažil vymyslet, jak dobrou odpověď ještě lépe formulovat.

Když si jejího výrazu všiml, automaticky si vlasy zkusil uhladit.

„Není to tak vtipné,“ zabručel. „Jeden by řekl, že se to za pět let okouká.“

„Nemyslím, že se to vůbec někdy okouká,“ pousmála se a prameny mu upravila tak, aby to vypadalo celkem normálně.

„Pokusím se s tím smířit, ale moc šancí bych tomu nedával. Změníme téma, jak myslíš, že jsi to napsala?“ Lily si odfrkla.

„Hlavně jsem tam něco napsala, mám to za sebou a tím bych na to ráda přestala myslet,“ zabručela a vyrazila po jeho boku ke schodištím.

Odpovědí jí bylo pobavené vyčkávavé mlčení.

„Fajn! Bylo to odporně těžké a stoprocentně jsem napsala špatně data všech skřetích bitev, co se jich kdy odehrálo. Jak jsi to napsal ty?“ snažila se Lily rychle debatu o zkouškách ukončit.

„Dobře, řekl bych.“ Lily se zastavila a zírala na Huga s pootevřenými ústy. On ji tak hrozně otravoval a pak sám řekne stěží tři slova?

„To je všechno?“

„Já myslel, že to nechceš rozebírat,“ usmál se, plácl ji po rameni a vyběhl do schodů. Vyběhla za ním.

„Jsi nemožný!“ obvinila ho, dřív než se stihla zadýchat.

„To se uvidí, kdo je nemožný. Počkej, až přijde sova s výsledky!“ zavolal přes rameno a vyskočil na poslední schod. „Vítěz,“ zubil se spokojeně.

„To nebyl férový závod,“ obvinila ho Lily, ale nevyznělo to zdaleka tak dobře, když u toho o nejsvrchnější schod zakopla. Nebýt Hugovy pohotové rekce, sesbírala by prach z podlahy a ušetřila skřítkům práci s vytíráním na půl metru čtverečním ochozeného povrchu.

„Šikovná jako vždy. Štěstí, že tu nebylo žádné koště, skončila bys se sraženým vazem,“ konstatoval pobavený Hugo.

V Lily to začínalo vřít. Nejprve zkouška, která byla přesně tak těžká, jak si Lily myslela, pak Sarah a její obvinění ze sobeckosti a nakonec ještě Hugovo popichování. Neměla daleko k tomu, aby si její frustrace našla cestu ven a zasáhla nejblíže stojícího, tedy Huga.

Zachránil ho její bratr.

Lily si vždy myslela, že má Albus skvělé načasování, ale občas přiváděl v úžas i ji samotnou.

„Ale, ale mládeži, copak se tu děje?“ zeptal se a zelené oči mu jiskřily zvědavostí. Za ní bylo ukryto všechno, co si myslel doopravdy. Nedobytný trezor emocí, které bylo těžké najít i pro ty, co se opravdu snažili. Nebo spíše, zvláště pro ně.

„Ahoj, Albusi,“ pozdravil Hugo vesele. „Jaktože nejsi na hodině?“ Albus přejel pohledem z něj na Lily, která zatím čas, kdy byla mimo pozornost, využila k uklidnění. Zatvářil se na pikovteřinu znepokojeně, ale bylo to téměř nepostřehnutelné.

„Už žádné nemám, testy OVCE jsou za mnou.“

„Vážně? Jaké to bylo?“ vyzvídal dál Hugo. Albus jen pokrčil rameny.

„Docela fajn. Těžké, ale zvládnutelné,“ usoudil nezúčastněným tónem, jako by to pro něj nebylo víc, než domácí úkol navíc. Lily si odfrkla.

„No jistě, jen mi dál dokazujte, že jsem tu jediná úplně pitomá.“

„Nejsi pitomá,“ ozval se dvojhlasný protest, ale Lily je skepticky pozorovala. Pak si vzdychla.

„OVCEmi nemůžu nikdy projít, když už NKÚ nezvládám.“

„Neboj, to přijde,“ povzbudil ji Albus a lehce ji objal kolem ramen. Okamžitě se uvolnila. Tohle pomáhalo. Moc.

„Můžu tě doučovat,“ nabídl Hugo s úsměvem, ale pak se zarazil. „Tedy, můžu tě doučovat víc, než tě doučuju teď,“ upřesnil nabídku trochu méně nadšeně. Albus povzdychnul a Lily zaskučela.

Tolik k její schopnosti ukončit vzdělání.

I Sarah byla zapomenuta.

Alespoň pro tenhle okamžik.

ϩϩϩ

Adoráta se motala po nástupišti v Prasinkách a snažila se procpat masou studentů tam, kde slyšela volat své jméno.

„Doro! Doro! Kam jsi zmizela?!“ Konečně se z davu vyloupla zářivě blond hlava Rebecy, která se točila kolem dokola jako splašená korouhvička.

„Jsem tu, můžeš přestat ječet,“ řekla Dora, když chytila kamarádku za rameno a zastavila její pohyb, ze kterého se jí pomalu začínalo dělat zle – a to na ni jen koukala.

„Konečně, kde jsi byla?“ mračila se Rebeca a na zdůraznění svého pobouření si založila ruce v bok.

„V lese s Hagridem,“ řekla Dora a rozhlížela se po studentech. Kam zmizel Tobias?

„V lese? Dneska? Prosím tě proč?“

„Proč bys myslela?“ oplatila otázkou Dora, ale pak to vzdala. „Chtěla jsem se rozloučit s Bertem, ten mi sem totiž zamávat opravdu nepřijde.“ Rebeca se ještě chvíli mračila, ale pak koukla Doře přes rameno a všechny chmury jí z tváře zmizely. Zvedla ruku a zamávala. Dora doufala, že objevila Tobiase, ale byla hned vyvedena z omylu.

„Farisi!“ zavolala Becca a pohodila vlasy. Adoráta měla chuť jít a zavřít se do prostoru pro zavazadla. Kdyby tedy ve vlaku nějaký byl. Místo toho popadla svůj kufr připomínající menší záoceánský parník a s funěním se vydala ke schůdkům do vlaku.

Narazila hned na ten nejspodnější.

S funěním se snažila kufr vystrkat do strmého úhlu, ale byla úspěšná asi jako Sisyfos se svým balvanem.

„Počkej, pomůžu ti,“ ozval se Antonyho hlas a jeho ruce odstrčily ty její. Ovšem moc brzo a tam mu těžký kufr, který najednou nikdo nedržel, sjel s žuchnutím na nohy, až z něj vyrazil bolestné syknutí.

„Promiň,“ chtěla říct Adoráta, ale zašeptala to tak potichu, že to nemohl slyšet.

„Dobrý, to nic. Počkej, vystrčím ho tam a pak ti s ním pomůžu do kupé,“ řekl, aniž by se na ni podíval a začal se prát s tím neskladným kusem cestovního zavazadla.

A i když se to nezdálo, byl úspěšnější než ona. Během tří minut byl její kufr uvnitř a on za ním strkal ten svůj.

Když se mu to podařilo, nechal ji vyšplhat jako první a pak v každé ruce sevřel ucho jednoho kufru.

„Já to zvládnu,“ zkusila říct s větší rozhodností než předtím. No, tentokrát ji alespoň bylo slyšet, i když k rozhodnému prohlášení to mělo daleko. Pravděpodobně proto ji znovu ignoroval a pokoušel se procpat úzkou uličkou, se dvěma super těžkými kufry naráz.

Zasekl se asi po metru a musela mu pomoct se odseknout. Byla si téměř jistá, že mu jedním z kufrů ošklivě odřela nárt, ale nezmínil se o tom, tak to nechala být.

„Kde máš kupé?“ zeptal se po chvíli s jejím kufrem před sebou. Svůj tam prostě nechal stát.

„Nevím, strč to někam, kde bude volno,“ zamumlala a pak ukázala na nejbližší prázdné kupé asi tři kroky od nich.

Vešli a společnými silami zvedli kufr do držáku nad jejich hlavami.

Trapný okamžik přišel přesně ve chvíli, kdy spustili ruce. Mlčeli a koukali na sebe. Adoráta sklonila hlavu téměř okamžitě a nechala si spadnout vlasy do tváře. Promluvili současně.

„Chtěl bys -“

„Měl bych -“

Ztichli a Adoráta cítila, jak rudne. Kousla se do rtu.

„Kdybys -“ začala znovu, ale on ji přehlušil.

„Měl bych si jít pro kufr a najít si kupé,“ řekl a pokusil se usmát.

„Jo,“ hlesla Dora a ustoupila o krok k oknu. Nechtěla vypadat, že na něco čeká. Teď byla ráda, že nedostala šanci to doříct. Cítila by se hloupě, kdyby ho pozvala k sobě do kupé a on odmítl. „Děkuju za pomoc.“

„Nemáš zač,“ řekl a úsměv byl tentokrát upřímnější a přesvědčivější. Ještě nerozhodně přešlápnul a pak za sebou zavřel dveře kupátka zvenčí.

Dora dopadla na sedačku a zabořila tvář do dlaní. Zakňučela ponížením.

Tohle bylo mnohem horší, než si myslela, že to může být.

Celou dobu se mu opravdu pečlivě vyhýbala, a když to nešlo, byli obklopeni jinými lidmi. Teď to bylo poprvé od chvíle, co ji zapřel, kdy spolu byli sami a bylo to… nevýslovně trapné – to bylo to nejlepší pojmenování jaké Adorátu napadlo.

Adoráta vyhlédla z okénka na davy studentů. Nikdo si jí nevšímal, nikdo nezvedl pohled. Takže je pravděpodobné, že nikdo ani neviděl, co se tu stalo.

To Adorátu trochu utěšilo. Nepotřebovala ještě lítostivé nebo posměšné pohledy okolí, vystačila si sama se sebou.

Radši se opřela do sedačky a zavřela oči.

Už si přála být doma. Měla školu ráda, ale doma bylo lépe. Bezpečno. Klidno. Laskavo.

Navíc, nebyla o prázdninách pořád jenom doma. Letos taky nebude, pojedou k Potterovým a k Malfoyovým.

Tam se Adoráta obzvlášť těšila. Cestovala sice s dědečkem, ale to byly spíš daleké kraje jako Afrika nebo Amerika. Jenže Doru to nejvíc táhlo do Francie. Vinice kam jen dohlédne, krásné domky s terasami plnými slunce a levandulová pole, kam ji jednou vzala teta Hermiona spolu s Rebecou.

„Tady jsi!“ Adoráta sebou leknutím trhla. Úplně přeslechla odsunutí dveří. Stál mezi nimi Tobias s vlastním kufrem a trochu se mračil, když koukal na ten její. „Neměla ses s ním tahat sama, jak se ti ho tam podařilo dostat?“

„Měla jsem pomoc,“ zamumlala Adoráta a dobrá nálada z imaginárního výletu do Francie byla ta tam.

„Ah, tak to je dobře,“ zkonstatoval Tobias a s funěním vtáhl svůj kufr dovnitř. Obtížně ho zvedl a vsunul do držáku naproti tomu jejímu. Pak se unaveně sesunul na sedačku proti ní u okna a usmál se. Když mu to neoplatila, zvážněl. „Děje se něco?“

„Už bych chtěla být doma,“ řekla jen Adoráta a zase se zadívala z okna.

„Ano, to já také,“ přitakal, opřel se, ale nespouštěl z ní pohled. Cítila to a nevadilo jí to. Přesto v ní na povrch vyplul korek zvědavosti.

„Proč nejsi s přáteli?“

„Prosím?“ nechápavě zazíral.

„Třeba z ročníku a tak?“

„Mám odejít?“ zeptal se klidně. Dotklo se ho to, to Dora nechtěla.

„Ne!“ vyhrkla. Usmál se a ona se nadechla. „Ne, jen ze zvědavosti, víš? Občas mi přijde, že…“ zmlkla.

„Co?“ vyzvídal Tobias.

„Ale nic, nech to být,“ mávla nad tím nakonec Adoráta rukou a zase se zadívala z okna. Chvilku jen společně mlčeli, zatímco kolem nich se rozléhaly zvuky provázející každý konec roku. Syčení páry, tupé rány narážejících kufrů a vzrušené výkřiky studentů.

„Víš, klidně bych ho mohl ztlouct. I když sice nepovažuji násilí za civilizované chování, jedna pořádná do nosu by mu možná prospěla,“ navrhl jakoby-nic-hlasem Tobias.

Adoráta se na něj překvapeně zadívala.

Tvářil se naprosto nezúčastněně, ale v šedých očích mu to bouřilo. Cítila, jak se jí roztahují rty a vykukují zuby v širokém úsměvu, pak se rychle postavila a než se nadál, přitiskla mu rty v krátkém polibku na čelo. Než se vzpamatoval, už zase seděla na svém místě.

„Co to -“

„Děkuju. Nemyslím, že je to nutné, ale to, že bys to udělal, pro mě moc znamená,“ řekla vděčně. Tobias se zavrtěl a tváře mu lehounce zrůžověly, proti jeho bledosti to jasně vyvstalo.

„Jo… no… nemáš zač,“ zahuhlal a pak si odkašlal. Dveře se znovu otevřely a dovnitř strčila hlavu Rebeca. Okamžitě si bratrových rozpaků všimla.

„Ale, ale, co to tu vy dva provádíte za nepravosti?“ zazubila se a otevřela dokořán. Vklouzla dovnitř, naprosto ignorujíc Adorátino zrudnutí a bratrovo mračení.

„Kde máš -“ začal, ale nedokončil, protože ho sestra přerušila.

„Můžeš,“ zavolala do chodbičky a odtamtud se ozvalo heknutí, jak někdo zvedl něco těžkého. Po minutě se objevil Faris Worple, táhnoucí Rebečin kufr. „Tady nahoru, prosím,“ usmála se Rebeca a ukázala vedle Adorátina kufru. Faris se seladonsky zazubil a jen s malým tikem v levém koutku se jal zvedat Rebečin kufr nad hlavu. Rozhodně mu to šlo lépe, než Tobiasovi nebo třeba Antonymu. Trvalo jen chvilku, než ho bezpečně usadil a spustil paže se spokojeným výrazem víc než jen zavánějícím samolibostí.

„Báječné, děkuji,“ usmála se Rebeca a natáhla se, aby ho lehce políbila na tvář. Faris se tomu nebránil. „Zůstaneš?“ zeptala se Rebeca, i když Adoráta viděla, že je jí vlastně jedno, co Faris řekne.

„Ne, díky, už na mě čekají o kus dál,“ řekl Faris a palcem ukázal kamsi přes rameno. Kdyby ho Adoráta vzala za slovo, znamenalo by to, že se nejspíš jako jediný vrací do Bradavic, protože tím směrem nic jiného nebylo.

„Dobře, uvidíme se později,“ pronesla Rebeca slibujícím tónem, co nebyl ani moc sladký, ani moc vilný. Prostě tak akorát, aby na něj ulovila i ty nejodolnější.

Víla mizerná.

Když Faris zmizel, Rebeca dopadla znaveně vedle Adoráty.

„To byla fuška,“ pronesla procítěně.

„To jistě,“ ušklíbla se Adoráta spolu s Tobiasem, který to ale zvládal mnohem nenápadněji.

Během chvilky se dveře otevřely ještě několikrát, ale nikdo už si k nim nepřisedl. Protože jak prohlásila Rebeca:

„Weasley si uzurpoval Lily a s Lily zůstal i Albus, takže dneska už nikdo na párty nedorazí.“

Což jim vlastně ani moc nevadilo, protože se zvládali nejlépe zabavit právě takhle ve třech.

Nebylo vůbec představitelné, že by je někdy mohlo něco rozdělit.

Rozhodně ne v nejbližších letech.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 18.: