Zlobíte se na mě hodně? Já se totiž hrozně moc omlouvám. Vím, že už je to vážně dlouho, co jsem něco přidala naposled. Budu se vážně snažit to napravit, tak snad jste na mě ještě nezanevřely. Kapitola, na kterou jste čekaly asi půl roku. Chloe dnes odhalí malé velké Faithino tajemství. :)
04.04.2013 (20:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1573×
Chloeino odhalení
„Takže je to pravda,“ dostala ze sebe naprosto zděšeně.
„Hups,“ bylo jediné, na co jsem se zmohla. Bylo to ryze Damonovské a já měla sto chutí vrazit si za to pár facek, ale bylo pozdě.
„Ty! Ty jsi Aarona zabil!“ ukazovala na Damona jako pominutá.
„Balil mi manželku!“ hájil se Damon rozhodně.
„A ty! Ty mě utěšuješ! Necháš jeho, aby mě utěšoval! A přitom jsi to všechno věděla! Jak jsi mohla?! Jak tu můžeš takhle klidně stát a dívat se mi do očí?! Jsi zrůda! Prachobyčejná zrůda!“ křičela Chloe hystericky a já děkovala za zvukotěsné zdi svého bytu. Tohle by sousedi při nedělním dopoledni asi slyšet úplně nepotřebovali. Damon se ale nezdál úplně klidný. Během vteřiny stál u Chloe a hodně jemně ji držel pod krkem. Přesto měl takovou sílu, že se nemohla ani hnout, natož z jeho sevření vymanit.
„Tak hele, mladá dámo, mám takový pocit, že tento rozhovor je na čase ukončit, jelikož se ubírá směrem, který se mi příliš nezamlouvá,“ pronesl Damon naprosto chladně a přísahala bych, že na místě Chloe asi zbělám strachy. Když šlo o mě, Damon neznal hranice. Byla jsem nedotknutelná. Ale taky nezachranitelná. Každá mince má holt rub a líc. Když ji pustil, okamžitě utekla z bytu.
„Sbal si. Stěhujeme se,“ oznámil mi Damon stroze.
„Proč? Vždyť se zas tolik nestalo. Chloe těžko někdo uvěří historku o upírech, to ji spíš zavřou do cvokárny,“ pronesla jsem sarkasticky.
„Faith,“ podívala se na mě Care s vážným výrazem ve tváři, „Marcus,“ řekla pak jediné slovo na celém světě, které umělo převrátit můj osobní vesmír o všechny stupně. Můj úsměv byl ten tam. Je jedno, co udělá Chloe, ale oni můžou udělat horší věci. Oni můžou na Marcuse! Okamžitě jsem vlítla k němu do pokoje. Zrovna datloval něco do počítače.
„Sbal se, zítra brzy ráno odjíždíme,“ oznámila jsem mu.
„Cože? Kam?“ podíval se na mě nechápavě.
„To se dozvíš. Vezmi si všechno, o co nechceš přijít. Zbytek pořídíme tam,“ oznámila jsem mu stroze a chytala se odejít.
„Ségra? Děje se něco?“ zeptal se, ale slovní odpověď nečekal. Můj pohled se slzou na krajíčku mu stačil. „Jdu se sbalit,“ řekl okamžitě a nechal mě konečně odejít. Jak moc miluju jeho porozumění. Vrátila jsem se do své ložnice a začala rovnat věci do kufru. Nevnímala jsem svět. Popravdě mě znervózňovalo, že odjedeme až zítra, měli bychom to udělat hned. Začala jsem balit zbrkleji a rychleji, když Damonovy ruce zachytily moje zápěstí a tak pozastavily celý ten podivný mechanický proces.
„Uklidni se. Je neděle, nemůžou jednat. Je pořád ještě svazuje určitej řád. Nemůžou ti ho vzít, nefungujou úřady. Zítra ráno odjedeme. Narafičíme to tak, aby to vypadalo, že jste se dali na útěk, ale měli jste nehodu a oba jste po smrti. Nikdo se pak nebude ptát. Mám dům v Kanadě, půjdeme tam,“ oznámil mi neutrálním hlasem, zatímco pevně držel moje ruce, abych zase nezačala panikařit.
„Pojď sem,“ stáhl si mě do náruče, když viděl můj zoufalý výraz. Pevně jsem ho objala, zavřela oči a zhluboka vdechla jeho vůni. V tu chvíli jsem si nepřála nic jiného, než tak zůstat napořád.
***
Bylo osm večer, nad Paříží hluboká tma, jen z oken bytů prosvítalo na ulice světlo z domovů, kde nic netušící lidé pozorovali večerní zprávy, které stále dokola opakovaly cosi o horké stopě na vraha jednoho z nejznámějších a nejvlivnějších mužů Paříže. Caroline odešla už před několika hodinami. Marcusovy věci už stály zabalené u dveří a jejich majitel nepřítomně přepínal mezi kanály. Za celý den se mě ani jedinkrát nezeptal, nic mi nevyčetl. Prostě jen obepsal kamarády, sbalil si věci, dokonce si domů pozval tu svoji tajnou lásku, aby jí dal kopačky. Když jsem ho poslouchala, docházelo mi, jak příliš dospěle se chová. Udělal ze sebe největšího grázla, jen aby ho nenáviděla a rychle na něj zapomněla. V tu chvíli mi bylo naprosto jasné, že i když to všechno chápe, jsou věci, které mi nikdy neodpustí. Věci, jako byla tahle.
Já jen nepřítomně skládala poslední věci do kufru, který jsem pak následně s velkou námahou zavřela a chytala se odnést do předsíně k tomu Marcusovu.
„Ukaž, udělám to,“ vzal mi Damon kufr z ruky a nechal mě v pustoprázdné ložnici samotnou. Zbyla jen postel a prázdné skříně, nic víc. A to jsem doufala, že z tohohle zůstane už nadosmrti můj domov.
„Faith,“ vytrhnul mě Damon z mé nepřítomnosti, „abychom zinscenovali vaši smrt, budeme potřebovat hodně krve. Tolik, že by to dva lidé nepřežili. Když ji smícháme dohromady, nebudou schopni rozlišit, kolik je Marcusovy a kolik tvé, ale...“ spustil Damon a já přesně věděla, kam tim míří.
„Vážně? Umřu na vykrvácení? A jak to chceš udělat? Všechny moje rány se skoro hned zahojí,“ konstatovala jsem dřív, než to dopověděl.
„To vymyslíme. Ale to není to, co tě trápí,“ vrátil téma hovoru zpět tam, kam jsem se dostat nechtěla.
„A co chceš slyšet? Že i přestože jsem ti slíbila, že s tebou zůstanu, to není zrovna něco, o co bych dvakrát stála? To slyšet nepotřebuješ, to už dávno víš. Nech to téma u ledu, Damone. Já se o tom nechci bavit. Nejsem připravená to udělat, nikdy nebudu. A každej rozhovor na tohle téma to jen zhorší,“ řekla jsem hořce. Když tu nebyl, když jsem si myslela, že je mrtvý, bývala bych dala cokoliv za možnost být s ním. I svou přeměnu. A ten pocit jsem si pamatovala až příliš dobře na to, abych teď vřískala, brečela, nadávala, bránila se, protestovala. Jednou jsem to slíbila. Jemu i sama sobě. Co na tom, že jsem tak trochu nečekala, že k tomu dojde tak brzy.
Chystala jsem se jít za Marcusem sledovat nepřítomně televizi, ale Damon mě nečekaně stáhl k sobě do postele a začal mi, jak to Marcus ráno nazval, vysávat plíce z hrudi. Nechala jsem ho. Proti jeho dotekům a polibkům ztrácely argumenty jakýkoliv smysl.
« Předchozí díl
Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction
Sdílet
Diskuse pro článek Neplýtvej časem pro ztracené - 17. kapitola:
Jůů další pls 
Jestli jsme na tebe zanevřeli? No vsadím se, že nejsem jediná, kdo načítal tvoke shrnutí až do zblbnutí, aby se přesvědčil, že ještě žiješ, takže odpověď zní ne 
Každopádně odpustit ti je po takovéto kapitolce lehčí než samotné dýchání 
jůůů další díl prosím
Jsem ráda, že jsi na Nás nezanevřela ty :). Souhlasím s Martinexou, byla by škoda nedopsat tuhle povídku, a doufám, že přibude brzy další :)
Typická Faith. Já ti říkal, že jsem fakt ráda, že jsi zpět byla by škoda to nedopsat. Těším se na další dílek. Tak honem sem s nim na co ještě čekáš ? (Jen tě zlobím):D 
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!