OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Koruna pro hada - Prolog

Kdyby jenom Harry Potter věděl, co se v Bradavicích dělo za dob jeho rodičů, raději by schoval hlavu do písku jako pštros, předstíraje, že o svých rodičích (a jejich přátelích i nepřátelích) nic neví. A co teprve Draco Malfoy, vychován v domnění, že jeho otec se s neměnným výrazem sochy narodil... Co by na to, u Merlina, řekl on?

05.08.2013 (19:00) • Bledulka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1175×

Drahá Nell,

je mi líto, že jsem ti tak dlouho nenapsala, ale mám pocit, že tady čas utíká neuvěřitelně zmateně. Ztrácím o něm pojem. Je to tady úžasné místo, tak plné života. Po všech těch letech mám konečně pocit, že jsem živá. Jako bych se konečně probrala z toho nekonečného transu stereotypů a předepsaného chování. Užívám si to tady, je tady báječně. Přeju si ale, abys tady mohla být se mnou, zažívat to, co zažívám já, abychom zase byly jako dřív. Moc mi chybíš, snad příští rok tu budeme spolu. Je tady tolik lidí, které bys mohla poznat, všichni jsou milí a i moje němčina se zlepšuje. Moji přátelé jsou také skvělí, prostě perfektní. Konečně jsem si našla někoho, kdo při mně stojí, kdo mi pomáhá stůj co stůj. Christopher se tady narodil, zná město jako svoje boty. A Zoe je taky úžasná, je z Anglie a je s ní vážně zábava, vždycky je ochotná mi poradit, pomohla mi najít samu sebe. Teď jsem to já, Nell, já a nikdo jiný. Je to, jako kdybys žila svůj sen. Vážně se moc bavím. Nevíš, jak moc úžasné to tady je. Jak se cítím, protože kdybys to věděla, hned bys za mnou přijela. Já nechci jet domů, už se tam nikdy nechci vrátit. Pojď za mnou, Nell, prosím. Přijeď. Miluju tě a chybíš mi. Prosím.

Luise

Jenom co si to Zoe přečetla, rozklepaly se jí ruce a do očí se jí nahrnuly slzy. 

Místo toho, aby si začala nervózně kousat nehty – jak původně zamýšlela – zmuchlala slzami zmáčený kus pergamenu a hodila ho do rohu místnosti. S takřka slyšitelnou ránou dopadl na prázdný pracovní stůl, ale i to narušilo ticho, které Zoe poslední dny v pokoji udržovala.

Vůbec netušila, komu to Luise psala, ale jenom to pomyšlení, že Luise měla někoho, koho měla ráda…

Věděla, že se musí sebrat. Věděla to moc dobře. Ale moc obstojně jí to nešlo; jenom co pomyslela na Luise, okamžitě ji naplnil pocit hrůzy společně s matnými útržky vzpomínek z té noci, kdy zemřela.

„Pane Bože…“ vydechla, jak už to udělala nesčetněkrát – ve skutečnosti kdykoliv, když si uvědomila, co to vlastně provedla.

Než se ale stačila zhroutit úplně, ozvalo se tiché zaklepání.

„Momentík!“ vyhrkla a urychleně vstala. V těch šatech, co měla na sobě, to šlo dost ztěžka, protože na ně ani v nejmenším nebyla zvyklá.

Přešla k zrcadlu, které bylo neúměrně velké k jejímu pokoji; původně to byl totiž pokoj pro hosty, ale Zoe si u matky vydupala, aby jí pokoj předělali. Už teď toho litovala, poněvadž nečekala, že ji přestěhují do malé místnůstky s malbou nějakého kostela a oknem, které z výšky shlíželo na rušnou mudlovskou ulici.

Kapesníkem si utřela rozmazanou řasenku a pokusila se na svůj odraz usmát.

„Dále!“ zavolala potom, když už se nemohla dívat na svůj strojený úsměv.

Dovnitř se vkolébala malá postavička, která dosud poslušně čekala za dveřmi. Domácí skřítek se hluboce uklonil, až se špičatým nosem dotkl bílé podlahy, hned nato vstal a jemným hláskem pronesl: „Paní Smarmymu nařídila, aby přivedl slečnu dolů. Slečnina nepřítomnost vyvolává dotěrné otázky. Ať slečna následuje Smarmyho.“

Smarmy na nic nečekal, znovu se jí uklonil a potom už kolébavou chůzí vyšel z pokoje. Zoe by ve svém vlastním bytě klidně do haly strefila sama, ale raději nechtěla popouzet matku tím, že Smarmy přijde s nepořízenou. A taky se naučila, že pokoušet svou matku v její svatební den se vyplatí ještě méně, než za normálních okolností.

Mlčky sešli kovové schodiště dolů – copak se taky s domácími skřítky dá bavit? – a dorazili dolů.

Bylo tam hodně lidí, což nebylo zvláštní, ale teď na Zoe všichni tak divně civěli, jako by jim měla říct, kde byla posledních několik měsíců.

Sestoupila z posledního schůdku a s očima přišpendlenýma k zemi se prodrala až do velké haly.

Ta pro dnešek byla patřičně vyzdobená: kam se vešly lilie, tam taky byly – zastrčené v lustru, ve vázách na stolech, vznášející se ve vzduchu… Hned další, co upoutalo Zoeinu pozornost, bylo to nekonečné množství polstrovaných křesílek, které tvořily kruh kolem vyvýšeného stupínku, jaký matka už roky používala jako svatební oltář.

„Co tak pochmurně?“ ozvalo se vedle Zoe.

Anne Corrylowá letos se Zoe nastupovala do sedmého ročníku. Byla to dcera politika – ředitele odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, a tak se většinu času tvářila, jako by byla důležitější než ostatní.

„To víš,“ mávla rukou Zoe, „další svatba v pořadí,“ ušklíbla se, i když v duchu se dovolávala ke všem svatým, aby se Anne nevyptávala na nic, protože jinak by Zoe hrozil nervový kolaps. 

Anne pokrčila rameny, chvíli na Zoe zkoumavě zahlížela, ale než se k něčemu stačila odhodlat, přihnal se k nim Lucius Malfoy.

„Nevíte, jak se odsud nepozorovaně dostat?“ zašeptal a neustále se ohlížel přes rameno. „Narcissa vypadá, jako by se mnou chtěla tančit.“

„Jo, schovej se u mě v pokoji,“ navrhla Zoe a cítila, jak se jí rozproudila krev v žilách. Tohle přece byl její život – jízlivá Anne, blonďatý Lucius, zhulený Rodolfus, mocná Bellatrix…

Lucius jenom otevřel pusu v němém úžasu, když si všiml Zoe.

„Kdes byla?“ zeptal se dotčeně. „Chudák Narcissa se mohla složit, když zjistila, že jsi pryč.“

„Složila se spíš blahem,“ řekla Anne klidně a potom zaostřila pohled někam za Luciuse. „Měla bych jít za otcem. Zatím sbohem.“

Lucius se zašklebil a lokl si ohnivé whisky. „Vážně to s ní jde z kopce. Chová se čím dál tím hůř.“

„Prošvihla jsem obřad?“ zeptala se Zoe.

„Hm,“ zamumlal neurčitě Lucius. „A taky jsem omylem podpálil fíkus,“ dodal jakoby mimochodem. „A chyběl tady tvůj děda.“

Zoe se zachichotala. „Co zase vyvádí, tak to by mě zajímalo.“

„Vsadím svatební šaty svý mámy, že dorazil na něčí pohřeb,“ usoudil Lucius zamyšleně. „Jde sem Narcissa? Co jsi to říkala? K tobě do pokoje?“

A už byl fuč.

„Jé, Zoe!“ zjevila se u ní Narcissa náhle.

Narcissa byla jen o něco menší než Zoe, ale stejně to Zoe dělalo radost. Byla blonďatá, měla špičatou bradu a modrošedé oči. Na to, že byla sestra Bellatrix a Andromedy, moc si tedy podobné nebyly.

„Už ses vrátila?“

„Ano,“ zacvrlikala Zoe a kopla do sebe ohnivou whisky.

„A nevidělas Luciuse?“ zeptala se Narcissa se strojeným úsměvem. Jejich rozhovor se okamžitě stal středem pozornosti budoucího zmijozelského šestého ročníku.

„Je mi líto,“ začala Zoe omluvně, „ale ne.“

„Aha,“ hlesla Narcissa. „Tak se měj hezky.“

Zoe ji usměvavě pohledem vyprovodila z haly, kde se Narcissa dál rozhodla hledat Luciuse. Smarmy ji stejně nahoru nepustí – matčin přímý příkaz. Nemohla se dočkat, až nejmladší Blackovou uvidí s pokořeným výrazem po zápasu s domácím skřítkem.

„No, že ti to trvalo.“

Zoe se polekaně otočila a hleděla do očí své matky. Skleničku s ohnivou whisky se pokusila schovat za záda

„Dej to sem,“ řekla jí matka, která si její snahy zřejmě všimla. „Co tak důležitého jsi měla na práci, že jsi zmeškala nejdůležitější část svatby?“

Zoe sklopila zrak, zatímco její matka se napila ohnivé whisky. Od doby, kdy se Zoe vrátila, byl jejich vztah ještě horší než předtím, a Zoe se bála, aby nijak nenarušila jejich křehkou symbiózu.

„Tomu naprosto rozumím,“ prohlásila její matka ironicky po několikavteřinovém mlčení. „Věděla jsi, že Walburga Blacková se rozhádala se svým synem? Přímo tady?“ Paní Taifelerová se rozesmála a vrátila Zoe skleničku.

„Se Siriusem?“

„Samozřejmě, že s ním,“ přikývla paní Taifelerová. „Taková potupa.“

Zoe na to neměla co říct, a tak jenom dál těkala pohledem z jedné osoby na druhou. 

 

„Teď musím za Charliem, aby to nevypadalo divně,“ oznámila jí matka a otočila se k odchodu.

Zoe ještě chtěla něco říct, ale nakonec si to rozmyslela a nechala ji odejit. Zase osaměla, samotná v davu cizích lidí, znova ji přepadl ten příšerný pocit viny…

Raději se napila, zatřepala hlavou a vydala se hledat známé tváře.

   

Jestli přežiju tenhle školní rok, pomyslela si s náznakem hořkého úsměvu na rtech, tak už přežiju všechno.  

Následující díl »

Autor: Bledulka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction



Sdílet

Diskuse pro článek Koruna pro hada - Prolog :

Děkuju

začína to celkom zaujímavo. Som zvedavá, ako sa to vyvinie ďalej. A hlavne perex odkazuje, že to bude niečo nové a originálne, takže super. Rada si prečítam ďalšiu časť

Přidat komentář:

Nick:

Text: