Koruna pro hada - 3. kapitola - část 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

3. kapitola - SIRIUS Jamesovy představy o tom, jak by se měla Evansová zachovat, Petrovy úvahy, co Remus ráno dělal, Remusovy promluvy do duše a Siriusovo konečné řešení všech problémů.

26.09.2013 (12:00) • Bledulka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 670×

Sirius Black se loudal chodbami bradavického hradu. Už bylo ráno a z oken se ke zdím natahovaly paprsky slunečního světla. Sirius potáhl z cigarety a vyfoukl kouř, načež se usmál na právě procházející dvojici dívek. Ty se zachichotaly a lokty zaklesnuté do sebe pokračovaly v cestě opačným směrem než Sirius.

„Bellatrix! Bellátrix!“ ozvalo se náhle z další chodby. „Belló!“

Sirius se zamračil a přemýšlel nad tím, kdo tak vytrvale volá jméno jeho sestřenice. Byl si celkem jistý, že ten hlas odněkud zná, ale zatím ho spolehlivě nemohl přiřadit k nikomu.

„Bellátrix!“

Zpoza rohu vyrazil Lucius Malfoy a v závěsu za ním Zoe Amsbergová, která se něčemu hrozně smála.

Sirius, který původně chtěl potáhnout, náhle ustal v pohybu a sledoval, jak se Malfoy snaží Amsbergovou umlčet.

„Ty vole, drž hubu, Zoe!“ zaječel téměř hystericky Malfoy.

„Bellátrix!“ rozesmála se Amsbergová.

Malfoy si Siriuse konečně všiml.

„Do hajzlu, neviděls Anne?“ zeptal se, zatímco Amsbergová odněkud vytasila ohnivou whisky a začala ji lokat, jako by týden nepila.

„Ne,“ ušklíbl se Sirius a opřel se o zeď. „Kam se hrabe opilej James, že, Amsbergová?“

„Bellatrix! Kam ses mi schovala?“

Za jiných okolností by si tohle nenechal ujít, ale vzhledem k tomu, že už od rána měl špatnou náladu, raději je obešel a vydal se dál.

„Belláátrix!“

Neušel ani pět metrů, když málem narazil do rozlícené Bellatrix. Ta si jenom povýšeně upravila vlasy a s “uhni, Blacku“ běžela dál.

„Vím, že mě chceš, sestřenko!“

Třebaže si s Bellatrix nebylo radno zahrávat, Sirius ji provokoval víc, než kdy chtěl. Bavilo ho to a dávalo mu to jistou satisfakci za to, jak ho pořád ignorovala. Nikdy se vyprovokovat nenechala, dokonce ani tehdy, když odešel z domu. Nebo to před ním alespoň neukazovala.

O pár minut později dorazil do Velké síně.

„Dej to sem, Pottere!“ zavřískala Anne Corrylovová a snažila se dosáhnout na noviny, které James držel vysokou nad hlavou. „Okamžitě!“

Sirius Jamesovi noviny vzal.

„Tohle si prostě musíš přečíst, Siriusi,“ zachechtal se James a vzal Siriuse kolem ramen.

„Vy idioti, hned mi to dejte, nebo – “

„Potichu, Princezno, jsou tady děti,“ ušklíbl se Sirius a rozložil noviny na nebelvírský stůl. V pravém rohu nahoře stálo: zvláštní vydání – rodiny politiků. Hned na titulku byl ministr kouzel se svou rodinou, ale Siriuse spíš zajímala strana 6.

Jeremy Corrylow, ředitel odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, a jeho rodina. Zl.: Bianca Joyce Corrylovová, Victoria Antonia Penrithová – Corrylovová, Jeremy Henry Corrylow, Anne Nerezza Corrylovová.

Fotografie, která následovala, byla jako vystřižená z týdeníku čistokrevných rodin. Na rozdíl od ostatních rodin, které Sirius minul při listování, se nikdo neusmíval. Všichni se tvářili tak nějak povýšeně a z očí jim moc přímo sálala.

„Dej to sem, Blacku! Ty si to číst nebudeš!“

„Počkej, co to tady píšou?“ zasmál se James. „Anne Corrylovová, v září nastupuje do sedmého ročníku školy čar a kouzel v Bradavicích. Moudrý klobouk ji bezpodmínečně zařadil do Zmijozelu a patří k nejlepším z ročníku. Až bude dospělá, chce pracovat – “

„Sklapni!“

„ – na ministerstvu kouzel!“

„Tak jste se pobavili, teď mi to vraťte!“ rozkřikla se Corrylovová a vytrhla Siriusovi noviny z rukou.

„Máš úžasnou rodinu, Corrylovová!“ zavolal za ní Sirius. „Jo, a sháněl tě Malfoy!“

„Taky bych takovou rodinu bral,“ prohlásil James a potom vyprskl smíchy.

„Zdravím!“ zazněl Siriusovi u ucha Peterův hlas.

„Au, Červe, chceš, abych ohluchnul?“ utrhl se na něj Sirius.

„Ne, nechci,“ omlouval se honem Peter a celý se skrčil.

Sirius si s Jamesem vyměnil pobavený pohled a James se potom natáhl přes stůl, aby Peterovi prohrabal vlasy.

„Dobré ráno!“ pozdravil Remus Lupin, sedajíce si vedle Jamese. „Jak se vám daří?“

„Skvěle,“ odvětil James a dal si ruce za hlavu.

„To tě Evansová nepřistihla s McDonaldovou?“ zamračil se Sirius a mimoděk se podíval napravo od sebe, kde Evansová seděla.

„Přistihla,“ zazubil se James. „A právě o to jde. Teď alespoň vím, že trošku žárlí.“

Sirius nastavil ruku a o chvíli později se Velkou síní ozval hlasitý PLESK!, jak si s Jamesem plácli. Peter se jenom připitoměle rozesmál, až mu z pusy odletovaly kousky koblihy, Remus však zakroutil hlavou.

„Copak, Náměsíčníku?“ nadzvedl obočí James. „Něco se ti nezdá?“

„Ano, Jamesi, nezdá,“ souhlasil Remus a přeměřil si Jamese káravým pohledem. „Mělo by ti být líto, že z toho byla smutná. Navíc jsi k tomu využil její kamarádku, takže na tebe bude naštvaná stejně.“

James se chvíli tvářil zamyšleně, ale potom si prohrábl vlasy a řekl: „Podle mě to moc hrotíš, Náměsíčníku. Že jo, Siriusi?“

Sirius pokrčil rameny. S žádnou holkou nikdy neměl nic vážnějšího a žádnou holku zatím v posteli neměl dvakrát. Možná by se měl nad sebou zamyslet… Ne, takhle mu to vyhovuje, a žádná si přece nestěžovala.

„Ahoj, kluci!“ řekl něčí hlas a všichni čtyři se otočili na Mary Hallovou. Byla to šesťačka z Nebelvíru se špinavě blonďatými kudrnatými vlasy a pronikavě modrýma očima.

„Ano, drahá?“ usmál se James.

„Dneska jsme s holkama chtěly uspořádat pyžamovou párty a napadlo nás, že by to s váma byla mnohem větší zábava,“ řekla a mile se přitom smála. „Takže bysme si klidně mohly propůjčit váš pokoj, ne?“

„Budeme se na vás těšit,“ ujal se slova znova James.

Mary vesele přikývla a otočila se k odchodu.

Peter na ni zíral s otevřenou pusou.

„Vidíš, Červíčku, třeba je to šance pro tebe!“ řekl Sirius a poplácal Petera po rameni. „Protože když jsou holky opilý, stačí jim nakukat, že jsem to já.“

„Ještě pár takových připomínek,“ prohlásil Remus, „a odcházím odsud. Jste rok od roku horší.“

James položil Removi hlavu na rameno. „No tak, Remíku, nebuď naštvaný. My už budeme hodní!“

Remus mu hlavu odklonil na druhou stranu.

„Prosím vás. Ale to, že jsi primus, by tě alespoň trošku mohlo umírnit, ne?“

„Marně doufáš, Náměsíčníčku,“ ušklíbl se James.

„Ahoj.“

„Zatraceně!“ vykřikl James a div nevystartoval k útěku. „Tohle plížení za lidma je fakt nepříjemný!“ řekl potom a přiložil si dlaň k čelu.

Andromeda Blacková pokrčila rameny a klidně se napila dýňové šťávy. Siriuse vždycky udivovalo, že si byly tak podobné s Bellatrix a přitom byly povahově úplně jiné. Andromeda, která moc dobře věděla, že se Bellatrix podobá, nosila o odstín světlejší vlasy narovnané, do školy chodila nenamalovaná a chovala se nenápadně.

James nadzvedl jedno obočí a podíval se po Siriusovi. Peter na Andromedu zíral div že ne s otevřenou pusou.

„Chtěla jsem s tebou mluvit,“ řekla Andromeda a dívala se na Siriuse.

„Fajn,“ souhlasil Sirius a natáhl se pro jablko.

Andromeda mlčela a jenom se podívala po ostatních.

„Myslím, že bychom měli odejít, pánové,“ pochopil její němost Remus a vstal.

„Cože?“ mračil se James, jenže Remus už ho táhnul pryč.

Andromeda se potom zadívala na Petera, a ten se jako v transu zvedl a odkráčel pryč; cestou však hrábl do mísy koblih a odnesl si s sebou tři.

„Takže?“ zeptal se Sirius a zakousl se do jablka.

„Věděl jsi, jak moc je Bellatrix zapálená přidat se k Pánovi zla?“ nechodila Andromeda kolem horké kaše. Siriuse to nijak nepřekvapilo.

„Proč mi to říkáš? A tady, u tohohle stolu?“ ušklíbl se.

„Protože sem nikdo z mojí koleje nepůjde. Vidíš, jak na mě všichni zírají. Určitě by je zajímalo, co si tady povídáme. Ale neslyší nás, ne, ne, ne,“ zakroutila Andromeda hlavou. „A nikdo se sem ani nepřiblíží. Nejlepší skrýš je ta, která je všem na očích.“

„Chceš, abych si ji v rámci zachování čistého rodu vzal? Nebo to chce snad Voldemort?“

Andromeda při vyslovení Voldemortova jména ani nemrkla. Sirius přimhouřil oči: Bellatrix vždycky začala pěnit a nadávat, že je krvezrádce nehodný jeho jméno ani říkat, naopak Narcissa měla reakci jako většina nebelvírských – trhla sebou. Andromeda na sobě ale nic nenechala znát.

„Chtěla jsem tím říct, že když se Bellatrix přidá k Pánovi zla, ztratíme ji. Ty, já, Cissa, Regulus. Už nebude Blacková. Potom už ne. Ne, ne, ne.“

„Dobře,“ prohrábl si vlasy Sirius. „Jestli na to má, je to její věc. Možná sis mě spletla s mým malým bráškou, Am, protože jestli se Bellatrix přidá nebo nepřidá k Voldemortovi, je moje poslední starost.“

Z nějakého důvodu se v Andromedině tváři objevil náznak úsměvu.

„Poslední? A co když ti řeknu, že Regulus už je taky na půli cesty.“

Ten idiot, pomyslel si Sirius.

„Ten idiot,“ pronesl Sirius nahlas a nehledě na to, že byli ve Velké síni, vytáhl cigaretu a hůlkou si zapálil.

„Rodiče jsou na něj vážně pyšní,“ pokračovala Andromeda. „Říkají, že je to jejich jediný syn. Podle mě bys na to být smrtijedem měl víc ty než on, Siriusi. Není nic z toho, co je Bellatrix nebo Lucius. Je to prostě Regulus, ale nechce být Black. I ty jsi větší Black než on.“

Sirius potáhl.

„To, co po tobě chci, je zkusit ho přemluvit.“

Teď to byl Sirius, kdo na ni div nezíral s otevřenou pusou.

„Cože? Já jsem ten poslední, kdo by Reguluse k něčemu přemluvil. Zkus to u Narcissy. Pro ni měl vždycky slabost. Nebo ty, přece si rozumíte? Proč zrovna já?“

„Protože je to tvůj bratr.“

Andromeda vstala, propíchla ho pohledem blackovsky šedých očí a odešla pryč.

Sirius koutkem oka viděl, jak McGonagallová vstává od čestného stolu, a raději cigaretu típl a vydal se na přeměňování.

„Podle mě je trošku švihlá,“ prohlásil James mudrlantsky, když Sirius dorazil do učebny.

„Ale stejně je hezká,“ zasnil se Peter.

„A chce, abych se usmířil s Regulusem,“ ušklíbl se Sirius a začal se houpat na židli.

„Cože?“ rozchechtal se James.

„Není to zas tak špatný nápad,“ namítl Remus. „Už jste spolu tak dlouho nemluvili. Koneckonců, stejně je to tvůj - “

Profesorka McGonagallová vstoupila do třídy a Remus okamžitě zmlknul.

„Dobré ráno,“ pozdravila poněkud hořce.

„Dobré ráno!“ zazubil se James.

„Tak už víme, koho si vyzkoušíme jako prvního, Pottere. Prosím.“

„Ale paní profesorko,“ zaprotestoval James. „Jenom jsem vás zdvořile pozdravil.“

„Viděla jsem vás včera potloukat se po večerce po hradě. To je zakázané.“

James se zachmuřil a vydal se k tabuli.

„Pointa byla, Siriusi, že by ses s ním měl bavit, dokud máš možnost,“ dopověděl Remus a otočil se k tabuli.

Sirius si prohrábl vlasy a začal se houpat na židli.

„Slečno Corrylovová, buďte tak laskavá a prozatím rozdejte testy,“ prohlásila McGonagallová, zatímco James se vpředu snažil dostat z Evansové radu. Ta ale jenom seděla s rukama založenýma na prsou a hleděla do stropu.

„Ano, paní profesorko.“

Sirius se podíval po Corrylowé, jak vstává, a všiml si, že vedle ní sedí Zoe Amsbergová a znuděně si kreslí na pergamen. Nezdála se nijak mimo sebe, takže buď se musela ze stavu opilosti vzpamatovávat hrozně rychle, nebo ráno potkal její dvojnici.

„Ty ses na to učil?“ Anne Corrylovová nad ním stála v celé své povýšenosti a držela v ruce několik pergamenů. „Na tu písemku.“

Sirius nadzvedl jedno obočí. „Hádej. Můžeš dvakrát, Princezno.“

„Idiote,“ řekla Corrylovová tónem, který jasně prozrazoval, že se jí jeho odpověď ani trochu nezamlouvá. Hodila mu na lavici písemku ohodnocenou V.

„Na to musíš mít buňky, Corrylovová,“ ušklíbl se Sirius a jeho židle už zase stála jen na dvou zadních nohách.

James se vrátil ze zkoušení pln melancholie.

„Ani poradit mi nechtěla.“

„Jasně, že ti nechtěla poradit, přece tě zkoušela, ty kreténe,“ opáčil Sirius.

„Nemyslím McGonagallku,“ zavrtěl hlavou James a rukama přitom dělal, jako by odháněl mouchy. „Myslím Evansovou. Nahodila absolutní ignor, ale absolutní.“

„A ty se jí divíš?“ vložil se do rozhovoru Remus. „Včera tě nachytala se svou nejlepší kamarádkou, dneska se navíc určitě dozvěděla, že je u nás na pokoji ta pyžamová party.“

„Neměla by mi skočit do náruče?“ podivil se James.

„Řekl bych, že holčičí mozek nefunguje tak jako ten tvůj, Jamesi. Zkus vžít do její kůže,“ navrhl Remus.

James se zamračil a zavřel oči.

„Jsem Lily Evansová,“ prohlásil po chvíli. „Jsem Lily Evansová. Jsem nahá Lily…“

„U Merlinových vousů, Jamesi!“ dal mu pohlavek Remus.

James se rozchechtal na celé kolo.

„Bude zázrak, když s Lily budete přátelé.“

Jamese Remova připomínka tolik urazila, že s ním nepromluvil do doby, kdy potřeboval opsat úkol z lektvarů. I tehdy ale Remus zůstal neoblomný a jenom kličkoval mezi křesly, aby se dotěrnému Jamesovi vyhnul.

„Dneska ráno jsem viděl Remuse!“ vypískl Peter, zatímco Remus právě utíkal ze společenské místnosti.

Sirius přestal pohledem hypnotizovat Mary Hallovou a zaostřil na Petera.

„No ne! Vážně?“ podivil se falešně. „Že bys nás od sebe začal rozeznávat?“

„Ano!“ prohlásil Peter nadšeně. Potom mu úsměv povadl. „Ne! Spíš jsem chtěl říct, že jsem viděl Remuse se Zoe… teda s Amsbergovou. Dneska kolem šestý ráno, když jsem se vracel… hm… od Hagrida.“

„Počkej, tys viděl Remuse s Amsbergovou?“

„Jo!“ přitakal Peter pyšně.

Třebaže Siriusovi přišlo nanejvýš podivné, že by Peter kolem šesté ráno šel navštívit Hagrida, ještě podivnější mu přišlo, že by se Remus někde potuloval s Amsbergovou.

„A co dělali?“ zeptal se Sirius.

„No, smáli se, povídali si. A tak.“

Ano, mohlo se stát, že by Remus někde našel Amsbergovou opilou a slitoval se nad ní. Ano, mohlo se stát, že ji nějak hrdinsky odnesl. Ale že by se spolu smáli? Že by se spolu bavili?

„Fajn!“ vrazil do nebelvírské společenské místnosti Remus a hodil pergamen Jamesovi, který se přiřítil záhy za ním. „Opiš si to!“

„Díky, Remíku!“

Remus se zatvářil, jako by právě vypil citronovou šťávu, a usedl do křesla naproti Siriusovi, který se válel na pohovce.

„Něco nového?“ zeptal se klidně.

Má snad Remus něco s Amsbergovou?

„Ani ne,“ odpověděl Sirius a natáhl se. „Ne. Nic.“

Autor: Bledulka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction