Hrdinný smrtijed - 17. • OurStories.cz ~ naše povídky

Dárek aneb pokus číslo dva. Podezření.

24.04.2012 (14:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1846×

Jeho rekonvalescence trvala zbytek vánočních prázdnin. Téměř se přitom nehnul z postele, nebo když měl štěstí, tak z pohovky. Ne, že by ho to tak těšilo, prostě neměl na výběr, téměř neustále s ním někdo byl a pečoval o něj. Odmítl být na ošetřovně s tím, že by se to rozneslo po škole jako požár. Studenti nemusí nic z toho vědět, ředitelka souhlasila zdráhavě, ale důležité bylo, že souhlasila. Poppy utřela nos, což Dracovi poskytlo malé škodolibé zadostiučinění, vzhledem k nutnosti se odtamtud posledně vyplížit.

Plameny v krbu zahučely. Od toho posledního pokusu byl jeho krb zařazený v letaxové síti, ale Draco s toho neměl žádnou radost, akorát mu to udělalo z pokojů něco jako společenskou místnost pro dospělé. Nebylo zase takovou výjimkou, když se tu sešli i tři další lidé, kromě něj a pak se to zvrhlo v normální večírek, případně drbárnu. Ovšem byly tu i světlé okamžiky, jako když se na něj přišlo podívat Ginny s jeho malou kmotřenkou. Pottera měli samozřejmě za zadkem, ale to mu na potěšení nemohlo zase tolik ubrat. Malá byla kouzelná a očividně moc dobře věděla, jak tatínka nejlépe vytočit, a tak se ke svému kmotrovi tulila o sto šest. Potter jen naštvaně bublal a neustále se ptal Ginny, jak je možné, že ho má jeho dcera radši než vlastního otce, protože takhle se k němu netulí. Malá Cissy tomu nasadila korunu, když Dracovi věnovala svůj první úsměv. Potter vyšel ze dveří a vrátil se až po čtvrt hodině úplně zmrzlý a zmáchaný. Zamumlal něco o Protivovi, ale Draco mu to nebaštil. Ten žárlivec se musel jít ven zchladit. Ginny ho měla nakonec plné zuby, a tak mu řekla, že měl být u jejího narození on, pak by ho třeba měla malá radši než Draca, který tam na rozdíl od něj byl. Potter seděl zbytek večera jako schlíplá slepice, až se ho Dracovi zželelo a prohlásil, že už malou očividně nudí, a že by asi víc stála o tatínka. Předal ji neochotně Potterovi, který zářil jako zlatonka a v duchu se sám sebe ptal, kdy se z něj stal takový dobrotivý blb. Ginny se na něj ale vděčně usmála a to ty myšlenky zaplašilo. Když se pak objevila Hermiona, která ho přišla jako obvykle zkontrolovat, měl pocit, že je všechno tak správně, jak jen to bylo možné. Ten pocit zmizel spolu s odchodem jeho kmotřenky. V tu chvíli totiž nastalo obvyklé trapné ticho, které se jich od toho posledního incidentu drželo jako klíště.

Když se totiž trochu sebral, musel Potterovi vysvětlit, co se stalo. A když mu nadával, co si myslel, že brk použil, musel vysvětlit i tohle. Proč ho přijal, co si myslel, a proč ho použil. Žádný jiný důvod by nebyl uvěřitelný, ale tenhle byl a Grangerová byla u toho. Stejně tak se pak probíralo její jednání, a proč proboha všechno spálila – ne že by jí Draco nebyl vděčný, teď byl díky tomu naživu – když teď už nemůžou vystopovat od koho nebo odkud to přišlo a co to vlastně bylo za kletbu. Draco jim popsal průběh ze svého pohledu a objasnil jim, o jak černou magii šlo, protože není příliš kouzel, které se zakládají na podobné bázi jako magie, kterou používal Voldemort pro označení svých služebníků. Otřásal se, když mu Hermiona vysvětlovala, že to, o čem si myslel, že je červený inkoust, byla jeho vlastní krev, na kterou se napojila jeho životní síla. Jak psal, sám sebe pomalu zabíjel, a kdyby ho bývala nevyrušila, pravděpodobně by napsal ještě pár prací a odpadl by, aniž by na to někdo přišel. Pro svět by byl mrtvý a sám by zůstal uvězněný v té odporné krychli až do konce věčnosti, nebo kdyby měl štěstí, zmizel by do nicoty, kdyby zničili jeho fyzické tělo a on se už neměl kam vrátit, jenže tomu moc nevěřil. Černá magie čerpala z utrpení, a čím delší bylo to utrpení, tím lépe. Mohl by tak strávit klidně tisíce let, než by kletba přestala působit a on by se konečně rozplynul, naprosto zničený. Jeho vědomí by tou dobou bylo rozdrcené na prach a udržovala by ho jen neskutečná bolest a utrpení.

Ve chvíli, kdy Grangerová zničila všechno, co jeho životné sílu drželo mimo něj, měl šanci, kterou Potter naštěstí bezezbytku využil. Jaké teď asi měli skóre? Po deseti letech už si Draco nebyl jistý, kdo zrovna vede v záchranách života toho druhého, a tak to bral, že jsou si kvit.

„Jak je ti?“ přerušila tok jeho myšlenek Hermiona. Draco se na ni podíval. Seděla na kraji pohovky a ruce měla sepjaté v klíně, jedním palcem přejížděla po tom druhém a byla napnutá jak struna u harfy. Smutně se usmál.

„Dobře, lépe než včera a dvakrát lépe než předevčírem,“ pokusil se zažertovat. Jen lehce jí cukly koutky, než její výraz zase pohltila nervozita. Vzdychl. „Víš, že mě nemusíš pořád kontrolovat. Nic mi tu nehrozí a slibuju, že každý balíček, co přijde, nejdřív prověřím. Můžeš trávit čas i užitečněji,“ pobídl ji něžně. Ať si slíbil cokoliv, když ležel na té podlaze, nedokázal k ní být lhostejný. Dokázal se ovládnout a krotit všechny svoje touhy, ale nedokázal se k ní chovat jako k cizince. Jeho srdce po ní volalo a Draco nedokázal víc, než mu v tom zabránit, nemohl po něm chtít, aby se k ní otočilo zády.

„Vím, že si dáš pozor, jen-“ zadrhla se a lehce si začala okusovat rty. Chvíli horní, pak zase spodní a vystřídat. Draca to fascinovalo, odvádělo to jeho myšlenky tam, kam nesměly, ale odtrhnout od těch rtů pohled bylo nad jeho síly. „Vlastně jsem ti ještě nepoděkovala za vánoční dárek, že ne? Neustále na to zapomínám,“ řekla, jakoby kárala sama sebe.

„Není to nutné,“ ubezpečil ji Draco.

„Ale ano, je. Překvapilo mě, žes ho poslal k mým rodičům, tedy kromě toho, žes mi vůbec něco dal,“ pousmála se. „Navíc, nechápu, jak se ti podařilo sehnat Kroniku zakladatelů. Je tak vzácná,“ vydechla okouzleně. Draco se spokojeně usmál. Ginny měla pravdu, jestli Hermiona opravdu něco miluje, jsou to knihy. Pokrčil rameny.

„Stačilo se poptat a zaúkolovat ochotného obchodníka,“ řekl klidně, nebylo třeba vysvětlovat, jak šílené bylo alespoň zjistit, kdo některou z těch deseti existujících kopií vlastní, nemluvě o horentní sumě, kterou si za to původní majitel řekl. Draco s ní problém neměl, ale i tak se mu zdála nesmyslně vysoká, za knihu.

„Nevěřím, muselo být neuvěřitelně složité ji vůbec najít. Vždyť kolik jich může být? Sotva dvacet?“

„Deset,“ odpověděl bezmyšlenkovitě Draco a trhnul sebou, když si to uvědomil. Hermiona povytáhla jedno obočí ve vítězně tázavém výrazu. Ušklíbl se. „Dobře, nebylo to úplně jednoduché, ale ani extra složité. Tím bych to uzavřel,“ řekl Draco a mávnul rukama na znamení, že končí.

„Dobře, ale stejně. Děkuji, je nádherná,“ řekla Hermiona s úsměvem.

„Mrzí mě, že jsem ten svůj rozbil, dřív než jsem si ho mohl prohlédnout,“ řekl posmutněle. Teď se její úsměv rozšířil a zalovila v kapse. Vytáhla malinkatý balíček, který kouzlem zvětšila na původní velikost, opět byl zabalený ve zlatém papíře.

„Není to ten samý,“ řekla omluvně a lehce pokrčila rameny, „ale doufám, že se ti bude líbit.“ Podala mu ho. Vlastně už to nebyl balíček, ale docela slušně velká krabice. Usmál se a zabořil prsty pod papír. Uspokojivě ho rozškubnul po celé délce a potom odklopil víko. Uvnitř v hedvábném papíru byla složená šedostříbrná látka. Zvědavě ji vytáhl. Byl to hábit. Nádherný bouřkově šedý společenský hábit, který měl lemy a klopy v o něco světlejším stříbřitém odstínu. Na zádech měl runový nápis. Dracovi se zamlžily oči. On dostal- „Já vím, že by ho měla podle tradice dávat rodina, která tě o to požádala, ale já se domluvila s Ginny a té to nevadilo.“

„Hábit pro kmotra?“ vydechl a marně se pokoušel neznít dojatě.

„Doufám, že jsem vybrala správně. Pár jsem jich sice viděla, ale v kouzelnických tradicích jsem pořád nováček,“ usmála se nejistě. Draco přeskočil pohledem z látky na ni.

„Je perfektní,“ prohlásil s jistotou. Zčervenala. Srdce mu nad tou chvíli poskočilo. Ona ani netušila, jak moc osobní je dát někomu něco takového. Nemohl to z její strany brát jako cokoliv většího než vánoční dárek. Ale nemohl si pomoc, bral to tak. Postavil se. „Vyzkouším si ho,“ řekl s úsměvem.

„To nemusíš,“ vyhrkla, ale to už si stahoval tlustý svetr, který měl na sobě předtím, a na který by se mu hábit špatně zkoušel. Odložil ho na pohovku a natáhl se pro hábit. Látka ho lehce hladila a splývala kolem něj s elegantní lehkostí. Kdyby si měl vybrat sám, nemohl by zvolit lépe. Ale taky si uvědomoval, že tenhle druh hábitu není zrovna levná záležitost a už vůbec ne, takhle kvalitní. Po křtinách se pod runový nápis vyšije jméno jeho kmotřenky a on ho pak bude nosit na všechny její oslavy, ať už půjde o narozeniny nebo o svatbu. Tak se to slušelo.

Když ho měl na sobě, otočil se na Hermionu.

„Jak vypadám?“ zeptal se s úsměvem. Už se zase kousala do rtů, občas měl pocit, že mu to dělá naschvál, když vycítí, že si je moc jistý sám sebou. Tohle ho totiž pokaždé připraví o půdu pod nohama.

„Myslím, že jsem vybrala dobře,“ hlesla potom a namířila hůlkou na jednu z židlí, ta se přeměnila ve vysoké zrcadlo. Podíval se na sebe. Musel uznat, že má pravdu. Vybrala skvěle, celý jeho zjev dával jasně najevo, že před vámi stojí dospělý kouzelník, který má všechnu vážnost a respekt, který potřebuje. Nebo by měl, kdyby se učesal, pomyslel si Draco trochu kysele a rukou si hrábnul do vlasů, aby je trochu uhladil. „Perfektní odstín,“ slyšel Hermionu zašeptat. Znovu se na sebe podíval. Odstín? Pečlivě zkoumal, látku, ale nakonec se bezradně podíval do své vlastní tváře. Trklo ho to s jemností beranidla. Světlejší látka měla barvu jako jeho oči. A vsadil by se, že i tmavá bude mít k jeho očím v určitých situacích blízko. Vzalo mu to dech. Znala jeho oči tak dobře, že podle nich dokázala vybrat hábit? Vědomě? Merline, co mi to děláš?! Takovou dobu se snažil její pozornost upoutat víc než jen jako kolega, a když se rozhodne, že ji od sebe bude držet dál, nejlépe jen jako kolegyni, stane se tohle? Málo v životě trpěl? Zaslouží si větší nářez? Ale on to vydrží. Nepadne jí k nohám jako zamilovaný blázen, aby ji stáhnul do pekel. Vydrží to. Otočil se přesně v tu správnou chvíli, aby přistihl oříšky v medu visící na jeho pozadí. Merline, tohle nevydrží!

Ϩϩϩ

Den před začátkem vyučování se u něj zastavil Potter. Sám. A tvářil se vážně. Draco se ani neobtěžoval ptát se, co se stalo. Jen se sehnul a z nejspodnější zásuvky vytáhl Potterův starý dopis. Hodil ho mezi ně na stůl, když si Potter sednul. Bez ptaní sáhl po šálku, který mu Draco bez ptaní připravil.

„Čekal jsem, kdy s tím přijdeš,“ pronesl líně a opřel se v židli o něco pohodlněji.

„Už se to nezdá tak přitažené za vlasy?“ divil se Potter.

„Ale ano, zdá. Pořád, jenže jsou tu důkazy, že to jde. Já, například,“ řekl Draco a jednou rukou udělal gesto, kterým obsáhnul celou svou postavu.

„To ano,“ souhlasil Potter. „Právě proto mě to napadlo. Už to tu jednou bylo a popravdě, bylo to úspěšné. To se tentokrát nestane.“ Draco se trochu zamračil. Tohle nebyla oblíbená část jeho života, na kterou by si chtěl nad čajem zavzpomínat, jenže pravda byla, že jinak to nešlo. „Nevyčítám ti to, Draco. Už ne,“ dodal Potter upřímně. Draco zvedl pohled a pokusil se v těch zelených očích něco vyčíst. Odpuštění by si tam vidět přál, několikrát už ho tam i viděl, ale v tomhle případě sám nevěřil, že si ho zaslouží, tak jak by ho mohl chtít po jiných.

„Já vím, Harry. Děkuji ti za to, ale oba víme, jak to bylo. Moje volba. Špatná, ano. Napravená? Možná trochu. Ale odpuštěná?“ Draco zavrtěl hlavou. „Stěží.“ Potter zaváhal, ale pak přikývl.

„Máš pravdu. Jsou věci, které se nedají odpustit, ale dá se s nimi žít. Podstatné je, že on ti odpustil, na nás ostatních zase tolik nesejde.“ Draco tomu nevěřil, ale Potter měl určitou svoji zkušenost, o které nemluvil, a proto bylo dobré v tomhle bodě s tímhle tématem skončit. Kývl hlavou k obálce.

„Máš typ?“ zeptal se. Potter se ušklíbl a zavrtěl hlavou.

„Na to je ještě brzy. Ve skutečnosti se tomu pořád zdráhám uvěřit. Proč, pro Merlina, jsi vyznamenaný hrdina, učitel-“

„Zrádce,“ přerušil ho Draco ponuře. Potter se nad tím nesouhlasně zašklebil. Draco pokrčil rameny. „Přinejmenším pro jednu stranu ano.“ To musel uznat i Potter.

„Ty máš typ?“ zeptal se na oplátku. Nad tím se Draco musel zamyslet, po chvilce přikývnul.

„Dokážu si představit tak tři, možná čtyři jména. Jen pořádné motivy mi chybí. Proč by to dělali? Je to ohromný risk. Vím to, sám bych to neriskoval nemít u hlavy Voldemrotovu hůlku.“

„Napiš mi je, zkusím něco zjistit. Promluv si i s hlavami koleje, jen nevím, jestli by bylo dobré jim rovnou říkat, co si myslíme.“ Draco se ušklíbl.

„Myslíš, že mají mezi svými studenty možného podezřelého, nebo že někdo z dětí má žaludek na to, aby se mě pokusil zabít. Dvakrát, připomínám a pochybuji, že pokus s brkem byl poslední.“

„Nemyslím, že ten, co to zkouší, by se dál dal nazývat dítětem,“ řekl ponuře Harry. Draco přikývnul.

„Dobře, sepíšu ti jména a pak vymyslíme, co jim říct,“ řekl a vytáhl svůj starý známý brk, který lehce protočil v prstech. Mozek mu při psaní čtyř jmen vylovil z paměti staré pořekadlo a se sarkastickým podtónem se mu rozeznělo myslí. Kdo s čím zachází, tím taky schází. Milý Draco, jenže tentokrát jsi ty ten učitel a nějaký jiný student se snaží být velmi, velmi vynalézavý.

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction