OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hra o život XII

16.05.2012 (15:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1056×

Chtělo se mi křičet, ale nesměla jsem vydat ani hlásku. Chtělo se mi brečet, ale věděla jsem, že to nemá smysl. Chtělo se mi vstát a utíkat co nejdál to půjde, ale bylo mi jasné, že bych se nikdy nedostala daleko. Chtělo se mi ukázat celému světu, jak hrozně nespravedlivé a strašné tohle všechno je, ale nenapadalo mě jak. Chtělo se mi udělat něco velkého, co by lidem v Kapitolu nalepeným na obrazovkách otevřelo oči, ale neměla jsem sílu pomalu ani na ty nejmenší úkony. I dýchání mě vyčerpávalo. Z neustálého napětí celého těla jsem se třásla únavou.

Chtělo se mi umřít.

Ale úplně ze všeho nejvíc jsem si přála přežít.

Nikdy dřív jsem tak moc po ničem netoužila. Život byl přeci naprosto samozřejmý... Jak hloupá a naivní jsem byla! Ani po třech nocích v Aréně jsem nedokázala naplno uvěřit, skutečně uvěřit, že všechno kolem je opravdové a vážně se to děje. Pořád mi připadalo naprosto nemožné, aby kolem mě probíhal boj na život a na smrt. Ještě nereálnější bylo, že bych se ho taky měla účastnit. Odmítala jsem si připustit, že každá následující vteřina může být moje poslední, a zároveň jsem téměř o ničem jiném nepřemýšlela a hrozně jsem se bála. Od vstupu do Arény jsem nespala. Nedokázala jsem zavřít oči a byť jen na pár minut polevit v ostražitosti, přestože jsem věděla, jak zbytečné to je. Snad všichni ostatní Splátci by mě přemohli. V jakémkoliv souboji bych to byla já, kdo na jeho konci nebude dýchat.

Choulila jsem se stočená do klubíčka pod převisem půdy u jezera. Hned tu první noc jsem si natrhala pevné stvoly vodní trávy pro případ, že bych se musela na nějakou dobu skrýt pod hladinou. Má kořist od Zlatého rohu, láhev vody a batoh s plachtou proti slunci a balíčkem sušeného ovoce, mi při případném střetu nemohla pomoct. Ale i kdybych měla zbraň, nevyužila bych ji. Nejspíš. Touha nezabít jinou lidskou bytost byla skoro tak silná jako touha přežít. Skoro.

Dlouhé hodiny jsem bez nejmenšího pohybu ležela na vlhké zemi a snažila se vyznat se ve vnitřním zmatku, který se stupňoval. Stále dokola jsem si opakovala slova Mag. Říkala mi to. Ona i Finnick se snažili, abych na tohle byla alespoň trochu připravená. Oba dva se pokoušeli nastínit mi, jaké to bude. Oba to zažili, oba věděli, o čem mluví. A já je neposlouchala. Nechtěla jsem je slyšet a přemýšlet o tom, co říkají. Ignorovala jsem všechny jejich rady. Nebyla jsem si ale jistá, jestli by mi cokoliv, co mi mohli před Arénou předat, pomohlo. Při úsvitu čtvrtého dne jsem dospěla k názoru, že ne. Jen ten počáteční šok mohl být menší.

Nepočítala jsem, kolik Splátců, soupeřů, zbývá. Mohli to být skoro všichni, nebo taky jen jeden další. Nevěděla jsem to. Slyšela jsem rány z děla, samozřejmě, a na noční obloze se vždy promítaly fotky mrtvých. Ze své skrýše jsem ale neviděla nic než vodu a zem. První den jsem se jenom třásla strachy a pokoušela se smazat ze vzpomínek obraz dívky, kterou mina roztrhala na kusy. Výstřely zanikly v hučení v uších a zvuku, který ve skutečnosti dávno dozněl, ale já ho slyšela pořád. Výbuch. Stále jsem cítila náhlý nápor větru a bodající chlad vycházející z mého nitra. Od té chvíle pohltil celé mé tělo a sžíral mě.

Měla jsem pocit, že mám horečku a všechno kolem mě je jen výplodem nemocí zmámené mysli. Přála jsem si zavřít oči, usnout a vzbudit se doma ve své posteli. Maminka by seděla vedle mě a jakmile bych otevřela oči, udělala by mi mátový čaj a silný vývar na posilnění. Ale i když bych dala cokoliv na světě za to, aby to byla pravda, nechat ztěžká víčka klesnout a poddat se spánku jsem se neodvážila.

Bylo mi úplně jedno, co si o mně myslí obyvatelé Panemu nebo Kapitolu. Ve skrytu duše jsem doufala, že v mém úkrytu žádná kamera není, ale nejspíš byla. V celé Aréně pravděpodobně nebylo jediné maličké místečko, kde by se dalo skutečně schovat. Před všemi a před vším.

Neměla jsem energii předstírat odvahu ani vymýšlení plánu nebo strategie. Nesnažila jsem se získat si sponzory. Bylo by naivní domnívat se, že by mi opravdu mohli pomoct. Neexistovala možnost, aby se někdo z nich ocitl na mém místě a já v bezpečí a přepychu Kapitolu.

Půda nade mnou se zachvěla. Všechny moje smysly ještě více zbystřily. Má ostaržitost byla vybičovaná na maximum. Můj strach mě úplně ochromoval. Někdo byl blízko. Hodně blízko.

Zatnula jsem ruce v pěst a zuby zabořila do rtu. Vytryskla mi krev, ale na tom nezáleželo. Musela jsem zůstat dokonale potichu, i když instinkt mi velel začít křičet o pomoc. Jen pár metrů od mé skrýše se někdo naklonil k hladině a nabral si vodu do dlaní. Viděla jsem jen ty ruce. Špinavé prsty a dlouhá řezná rána táhnoucí se přes celé předloktí. Odkapávající krev. Nemohla jsem poznat, jestli patří dotyčnému, nebo je cizí.

Ozval se výstřel z děla. Další Splátce byl mrtvý. Nepochybovala jsem, že je to práce toho, kdo si teď myl ruce.

Snažila jsem se nevydat ani hlásku, ale začínaly mi drkotat zuby. Skousla jsem si ret ještě silněji. Nikdy dřív jsem se tak hrozně moc nebála.

V první chvíli jsem si nevšimla, že je něco jinak. Tolik jsem se soustředila na to, abych zůstala v klidu, že jsem nic jiného nevnímala. Pocit, že mi něco leze po noze, jsem ignorovala. Na hmyz jsem byla zvyklá z domova a věděla jsem, že v naprosté většině případů neublíží, pokud si nepřipadá v ohrožení. Tak to bylo u nás, ve Čtvrtém kraji. Neuvědomila jsem si, že v Aréně je všechno jinak a hmyz vůbec nemusí být obyčejný a neškodný. Že je něco jinak, než by mělo být, jsem poznala až příliš pozdě. Jen pár centimetrů od mé levé nohy se objevila malá dírka v zemi. Z jejího černého ústí se valily zástupy temně rudých mravenců.

Bezděčně jsem se zajíkla. Ten někdo myjící si ruce tak hrozně blízko od mé skrýše ustal v pohybu. Zřetelně jsem viděla, jak se mu napjaly šlachy na předloktích. V tu samou chvíli mravenci pokryly celou plochu mých nohou. V jednu chvíli se po mě procházeli maximálně tři, v tu další jich byla celá armáda. Srdce mi divoce bušilo, cítila jsem až bolestně tepající cévu na spáncích, dech se mi zadrhával v hrdle. Kdyby mě strach a děs úplně neznehybněly, už bych byla pravděpodobně mrtvá. Dokud jsem se nehýbala, mravenci neútočili. Dokud neútočili, dokázala jsem neječet bolestí a nepřilákat tak k sobě pozornost dalšího Splátce.

Z nohou se mravenci posouvali dál. Cítila jsem jejich pochod na boku, zádech i břiše. Zatím jsem pro ně představovala jen kus půdy, přes který přecházeli. Z prokousnutého rtu mi stále tekla krev. Šíleně jsem se bála, aby její vůně nepřivábila mravence a nelákala je k ochutnání.

Vyhrkly mi slzy.

Snad nikdy jsem nepřemýšlela o smrti. Nepředstavovala jsem si ji. Vlastně jsem o ní vůbec neuvažovala. Přesto jsem si teď byla jistá, že takhle umřít nechci. Přála jsem si, aby mě nesledovaly kamery a nepřenášely můj zoufalý a nejspíš předem prohraný boj do celé země. Nechtěla jsem, aby ve chvíli, kdy ztrácím jakoukoliv důstojnost a vlastně i lidskost, má tvář určitě zkřivená strachy a mokrá od pláče byla na těch obrovských obrazovkách na každém náměstí v celém Panemu i Kapitolu a v každé televizi ve všech domácnostech všech Krajů. Vadilo mi, že teď, když bych ze všeho nejvíc chtěla být sama nikým neviděna, mě sleduje úplně každý. Lidé, které neznám a nikdy nepoznám, můj přípravný tým s protivnou Katty, avoxští služební, kteří se o mě starali, sousedé z mého kraje, moji spolužáci, Finnick s Mag, rodiče...

Rodiče! Najedou jako kdybych byla opět na Sklizni a stála na pódiu. Celou tu scénu s křičící maminkou a zásahem mírotvorců jsem viděla znovu. Jinýma očima. Myslela jsem si, že se mamince udělalo nevolno ze sluníčka a omdlela. Tak mi to řekl vrchní mírotvůrce a mě nenapadlo mu nevěřit. Byla jsem tak hloupá! Nic a nikdo by jí ani tátovi nezabránil jít se se mnou rozloučit. Žádná nevolnost ani nemoc. Rodiče mě milovali a kdyby to jen trochu šlo, nenechali by mě strávit těch posledních pár chvil ve Čtvrtém kraji samotnou. Nepřirozeně pomalu jsem viděla, jak jeden ze stráží uděřil tatínka do hlavy pažbou pušky a zhroucenou maminku. Byli mrtví. Oba moji rodiče zemřeli v den Sklizně a já to nevěděla.

Vzlykla jsem.

Pevně jsem semkla víčka. Mravenci opuštěli mé nohy a přes hrudník a obličej se dostávali k cestě na povrch země. Několik z nich mě kouslo. Museli cítit krev z poraněného rtu. Po prvním kousnutí jsem sebou cukla. Nedokázala jsem se nepohnout. Ostrá bolest rychle přešla do silného pálení. Můj pohyb nebyl velký, ale mravencům se nelíbil. Bodnutí jsem cítila na několika místech najednou.

Nemyslela jsem vůbec na nic. Někde blízko se pohyboval další Splátce, který by mě určitě zabil, kdyby mě našel. Celé mé tělo pokrývali mravenci, kteří by mě jistě dokázali zabít, kdyby mě jich pokousalo víc. Tak nebo tak, smrt jsem měla na dosah a najednnou na tom nezáleželo. Neměla jsem kam se vrátit, ke komu se vrátit. Můj život skončil Sklizní. Ztratila jsem vůli bojovat. Jen jsem čekala na ten úplný konec a modlila se, aby to nebolelo.

Půda přímo nade mnou se zachvěla a přitáhla tak pozornost mravenců. Otřesy kroků uvolnily hlínu. Mravencům se to zcela jasně nelíbilo. Rychle pospíchali z mého těla a mizeli ve škvírkách v zemi za mou hlavou. Jednala jsem instinktivně, na přemýšlení jsem neměla sílu ani čas. Apatie zmizela tak rychle, jako se objevila. Být zaživa pohřbená hlínou jsem nechtěla o nic víc než sežrání mravenci.

Nohama jsem se vzepřela o půdu za mnou a alespoň hlavou se tak dostala zpod převisu do volného prostoru. Na Splátce procházejícího se nade mnou jsem úplně zapomněla. On byl ale ve střehu. Okamžitě se naklonil ke mně a rozpřáhl se holýma rukama. Neuvažovala jsem. Chytla jsem ho za ruce.

Nevěděla jsem, o co se vlastně snažím. Jenom jsem chtěla ven ze své skrýše, která se změnila v past. Neměla jsem v úmyslu mu ublížit nebo na něj zaútočit. Bláhově jsem chtěla, aby mi pomohl. Překvapila jsem ho. Zavrávoral a s výkřikem se zřítil do vody. Váha jeho padajícího těla stáhla pod hladinu i mě.

On kopal kolem sebe a zběsile mával rukama. Nestaral se o mě ani o to, že by mě mohl zabít pouhým přidržením hlavy pod vodou. Pustil mě a vůbec si mě nevšímal. Rychle jsem toho využila a plavala tak daleko od něj, jak jen to šlo.

Až když jsem udýchaná vylézala na druhém konci jezera na břeh, uvědomila jsem si, že on na rozdíl ode mě neuměl plavat. Proto se nestaral o mě a nepokusil se mě zabít. Sám bojoval o život. Šplouchání vody a zoufalé plácání rukama ustaly. Výstřel z děla se s ozvěnou nesl v náhle ztichlé krajině.

Bez hlesu jsem sledovala vodní hladinu, na kterou vyplavalo jeho nehybné tělo. Vznášedlo se neslyšně zjevilo přímo nad ním a dlouhým ramenen tělo vyzvedlo. Dlouhé minuty jsem jen zírala do prázdna a snažila se zapudit myšlenku, která se čím dál hlasitěji ozývala v mé hlavě.

Vedle mě přistál stříbrný padáček. Bez většího zájmu jsem rozbalila malý balíček, který nesl. Ampulka s mastí a sušené plátky masa. Lék jsem využila. Namazala jsem si všechna kousnutí, na která jsem dosáhla, a skoro se rozplakala úlevou, když ustalo to šílené pálení. Na jídlo jsem se nedokázala ani podívat. Po tom, co se stalo, jsem si nedokázala představit, že bych měla něco sníst. Jen z té myšlenky se mi zvedal žaludek. Kdybych ho neměla úplně prázdný, určitě bych zvracela.

Posadila jsem se na břeh jezera, přitáhla si kolena těsně k tělu a opřela si o ně čelo. Byla jsem snadným cílem, kdyby byl poblíž další Splátce, ale nezáleželo mi na tom. Nezáleželo vůbec na ničem. Celá ta děsivá noční můra se stala živou skutečností. Už jsem věřila, bez nejmenších pochyb věřila, že všechno to šílenství kolem mě je skutečné. Všechno to byla pravda.

A já byla vrah. Zabila jsem jiného člověka a všichni lidé v celém Panemu i Kapitolu to viděli. Všichni věděli, co jsem udělala. A část z nich to oslavovala. Nenáviděla jsem Kapitol a Hry, ale nejvíc sama sebe.

„Vrah. Annie Cresta je vrah," zašeptala jsem a rozbrečela se. Ani v nejmenším mi nezáleželo na tom, co si právě teď myslí diváci.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o život XII: