OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Holka na zabití - 7. kapitola



Holka na zabití - 7. kapitolaBudeme svědky incidentu a náštěvy staré známé, která sice přinese nečekanou odpověď, ale taky spoustu dalších otázek. Ali.

Čas běžel neuvěřitelně rychle. Už jsem s Dimitrijem trénovala měsíc. Náš vztah se hodně změnil. Zvykli jsme si. Sice jsme se i nadále pošťuchovali a hádali. Ale ráno už to bylo v pohodě. Možná proto, že se ani jednomu nechtělo spát na zemi. Na druhou stranu jsme nechtěli ani moc spát spolu. Teda, vedle sebe. Menší zlo.

Dimko byl výborný učitel. A nejlepší strážce. To možná přeháním, ale rozhodně byl lepší než má matka. Kvůli tréninku nám unikalo, co se děle v domě, a tak i přesto, že jsem tu dlouho, o ostatních toho mnoho říct nemohla. Můj den byl náročný. Snídaně, běh, pozice a boj (nebo spíš snaha o něj), oběd, teoretická část, znovu běh, volno, večeře, domácí úkoly a nakonec běh, potom má oblíbená část - spánek. Volno byl relativní pojem, protože jsme s Olgou a Johnem hledali řešení současné situace. Ale uvízli jsme na mrtvém bodě. Napadlo nás prohledat historické prameny, ale museli jsme jít hodně hluboko. Takže až k monrojským bájím a pověstem. Často jsme ale nacházeli jen nesmysly, jako třeba, že existuje pátý element – duch neboli éter. To byla blbost. Každý ví, že jsou pouze čtyři elementy. Samozřejmě to nebyla naše jediná starost. Bohužel jsme museli říct Johnovi o existenci našeho společenství. Naštěstí byla alespoň jedna dobrá zpráva. John si myslí, že budu mít taky to štěstí a možná také budu s nimi stejně dlouho jako on. Kdyby se blížil můj čas, začala bych tak nějak blednout. Ulevilo se mi, když jsem to slyšela.

Byl večer a já ulehala do postele. Hrozně jsem se těšila, i když to byl jeden z mála večerů, kdy jsem tam došla sama. V ostatních případech mi pomohl Dimko. Vlastně Dimitrij. Nenáviděla jsem ho za každou ránu, kterou jsem nevykryla. A za ty modřiny taky. Dimitrij právě vešel do dveří. Byl ve sprše, měl na sobě pyžamo a mokré vlasy se mu kroutily kolem obličeje. Musela jsem se zasmát.

„Co je?“

„Takový drsňák a nosí pyžamo,“ zachichotala jsem se.

„To mám jen kvůli tobě,“ štěkl uraženě.

„Přežila bych, kdyby sis vzal triko a trenky, ale na druhou stranu můžu být ráda, že není s medvídky.“ To jsem neměla říkat. Pozdě. Než jsem se nadála, tak slavnostní ladnosti šelmy na mě zaútočil. V prvním momentě jsem myslela, že se budeme prát, ale on udělal něco zákeřnějšího… Začal mě lechtat, a já jsem ke vší smůle ten nejlechtivější člověk na světě, bránila jsem se a svíjela se, ale jeho ruce byly všude. Nedalo se mu uniknout, a tak jsem poníženě zaprosila.

„Žádný takový,“ posmíval se mi. Najednou mi to došlo, v obraně prohraju, je to stejný jako v boji, a tak jsem zaútočila. I když je Dimitrij silnější a těžší, můj útok jej překvapil a vzápětí jsem se ocitla nad ním. Na nic jsem nečekala a začala jsem mu jeho péči oplácet. Dimitrij byl dobrý v sebeovládání, ale za chvíli bylo jasné, že je stejně lechtivý jako já. Pak jsem pochopila, proč si opačné pohlaví od určitého věku spolu nehraje.

Vždycky mě zajímala evoluce, teď jsem pochopila, že v sobě mám jistý pud sebezáchovy, a ten se právě ozval. Najednou nebylo stopy po škádlení, jen živočišná touha. Můj mozek byl natolik aktivní, aby ještě rozebíral evoluci, ale moje tělo už dávno posílalo podněty, a Dimitrij na ně reagoval. Nechtěla jsem svoje tělo a svůj mozek. Všechno se proti mně jako naschvál spiklo.

On je můj nepřítel, neměla bych přemýšlet o tom, jak ho líbat tak, aby to bylo náhodné. Kdyby jen líbání. Já chtěla víc. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, byla jsem s klukem, ale s ním to byla tak silné. Dimitrij přitiskl svoje rty na mé, bylo to jako bouře. Znovu se objevil nade mnou, polibek mi nepřidal ani trochu jemný, zmítala s námi touha a hledali jsme něco, a to byl ten druhý. Ukončit polibek nepřipadal v úvahu, ale nemohla jsem dýchat. Dimitrij to pochopil a rty nahradily ruce pod tílkem.

Zhluboka jsem dýchala a snažila se, aby měl Dimitrij volný přístup ke svému cíli. Nazvedla jsem do sedu a on mě zbavil té hrůzy, každý koutek prahl po jeho pozornosti. Každé místo. Znovu mě políbil, vnikl do úst a detailně prozkoumal. S někým by to bylo odporné a nechutně, ale s ním to vypadalo jinak. Toužil si vzít každý kousek mě a dát mi sebe, takhle jsem se nikdy s nikým necítila. Matthew. Matt.

Bylo to jako sníh za krkem. Úplně jsem se zasekla. Dimitrij poznal mou změnu a znervózněl. Nemohla jsem tu zůstat. V životě jsem udělala spoustu hnusných věcí, ale tohle bylo na mě moc, a utekla do koupelny.


***


Ozvalo se zaťukání.

„Rose?“ Byla jsem zticha. „Rose… prosím, otevři dveře.“

Po chvíli jsem se zvedla a otevřela, jen mravenci v noze a výčitky mi řekly, jak moc dlouho jsem tam byla. Dlouho.

„Rose, pojď spát, nebo tady chceš spát do rána?“ Neodpověděla jsem a šla zpátky do pokoje. Ovanul mě vánek, který byl teď v noci chladnější, okno bylo dokořán, aby se vyměnil vzduch. Vzhledem k tomu, jak precizně byla upravená a rozestlaná postel, tak aby bylo chladno. Nikdy jsem nebyla v situaci, kdy bych se chtěla milovat, ale nemohla jsem, proto mě překvapilo, že studený vzduch pomáhá, proto jsem si vždycky myslela, že to spíš povzbudí k akci. Teplota vzduchu v místnosti klesla natolik, aby mi naskočila husí kůže. Dimitrij si toho všiml a šel ho přivřít. Já si sedla na postel.

„Ty jsi to ještě nezažila?“ zeptal se a koukal z okna.

„Ne, ty ano, že?“ Znala jsem odpověď na svou otázku, ale chtěla jsem do toho trochu vznést obvyklosti. Neuznal moji otázku vhodnou odpovědi. Otočil se.

„Nechtěl jsem tě vyděsit.“

„Nevyděsil, já… já… jen…“ Odmlčela jsem se. Nenacházela jsem slova. Nestávalo se moc často, aby se někdo staral o to, jak se cítím. Vlastně nikdy. Snažila jsem si to v hlavě uspořádat, jak mu to řeknu. Chvíli jsem uvažovala, že mu nic neřeknu, ale nedokázala jsem mu to zamlčet.

„Šlo u Matta.“

„Matt?“

„On je můj…“ Nikdy jsem neměla problém ho nazvat svým klukem, ale teď ano.

„Přítel?“ napověděl mi.

„Jo.“

„Jako přítel jako přítel, nebo jako přítel jako přítel?!

„Chodila jsem s ním, ale už vím, že ho nemiluji.“

„Aha. Proč jsi mi to neřekla dřív?“

„Protože jsem si na něho vzpomněla až dnes.“ Jeho obočí vyletělo nahoru.

„To nemyslíš vážně!“

„Jo, asi jo.“

„A to jsi mě nechala spát vedle sebe, když máš přítele?“ Chvíli jsem mlčela.

„Copak? Snad nechceš spát na zemi?“ V jeho tváři jsem poznala nechuť. Ani se mu nedivím. Jako strážce žil často v extremních podmínkách, takže když měl dovolenou, chtěl se vyspat normálně. Jenže mně se taky nechtělo spát na zemi.

„Tak vidíš. Zůstane to tak, jak to bylo.“

„Ale nen-“

„Prosím. Dnes nemůžu být sama. Potřebuji tě jako kamaráda.“ Bohužel to nebyla lež. Dimitrij už dál neprotestoval, zhasnul světla a šel spát. Jakmile jsme si lehli, porušil naši techniku “ležícího prkna“ a objal mě. S radostí jsem si položila hlavu na prsa. Konečně se projevila moje každodenní ospalost a já usnula.


***


Dnešní noc byla velmi rušná. Jakmile Dimitrij šel zavřít okno, vzbudila jsem se, i když mě nechtěl budit. Stejné to bylo, když jsem se šla pro pití. Za pět minut mě Dimko hledal. Jako bychom si vypěstovali alarm.  A taky se mi zdál můj první sen v tomto stavu.

Byla jsem v nemocnici.  Byla jsem zraněná a všude pípaly přístroje. V místnosti se mnou tu byla i máma. Měla na sobě uniformu strážců, jako vždy, když jsem se s ní potkávala. Jenže tady veškerá podobnost končila. Pod očima měla kruhy z nevyspaní a strhanou tvář. Její pohyby byly trhané a prozrazovaly únavu. Duševní i fyzickou. Vidět ji takhle bylo nepřirozené. Při našich setkání působila chladně, nepřemožitelně, strážkovsky. V místnosti byli ještě dva drahampýři, kteří střežili dalšího v místnosti. Byl to monroj. Měl vousy a zlaté náušnice. Věkově na tom byl stejně jako máma, ale oblečení jako by patřilo puberťákovi. Byl barevný jak papoušek Ara. Ve snech se dějou divný věci. Tak jsem se zasmála. Znělo to slabě a přiopile.

„Vy jste ale divnej.“ Ti dva se vrhli k posteli, ale já už jsem se probudila.

„Na co jsou vločky?“ vytrhl mě Dimitrij z myšlenek.

„Cože?“

„Proč chceš tu snídani mít na obličeji? Zesvětluje pleť?“ Byla to pravda, málem jsem spadla do snídaně. Ale vtipné to nebylo, a tak jsem na něj vyplázla jazyk.

„Taky nevypadáš zrovna čile. Nevypustíme trénink?“ řekla jsem nadějně.

„Ne, budeme trénovat tvoji výdrž.“ Zakňučela jsem.


***


Nakonec teda trénink nebude. To jsem pochopila, hned jak přišla Karolína do našeho pokoje a Dimkovi oznámila, že má návštěvu. Sešli jsme dolů a v kuchyni seděla nad sálkem kávy Morojka a povídala si Yevou. Měla kaštanové vlasy trčící do všech stran. Celkově působila roztržitě a její oblečení bylo nesourodé, přesto měla milý úsměv. Odněkud jsem ji znala.

„Soňo?“ vydechl překvapeně Dimitrij. Aha. Soňa Karpová z Akademie.

„Je milé vidět, že tě taky něco překvapí, Dimitri,“ zavtipkovala. Byla jednou z osob, na které jsem ráda vzpomínala.

„Co tu děláš? Proč nejsi ve Státech?“ zeptal se Dimitrij. Yeva ho okřikla a něco mu řekla rusky. Dimitrij asi neměl rád překvapení, a když byl šokovaný, choval se skoro jako my ostatní. Omylný. Nedokonalý. Zatímco Yeva domlouvala Dimitrijovi, zabrala jsem poslední volnou židli, takže on byl nucen postát.

„Byla jsem nedaleko odsud pracovně, tak jsem si řekla, že se podívám, jak se ti vede.“

„Dobře, děkuji za starost.“ Všimla jsem si, že Dimitrij je jeden z těch lidí, co zabijí každý rozhovor.  Pokud jim nejsou blízcí. To vědomí mě zahřálo.

„Opravdu?“

„Ano.“

„Hm…“ Vypadalo to, že se Soňa snaží zformulovat další otázku.

„Yeva se zmínila, že prý ses změnil.“ odpověděla nakonec. Byla jsem do rozhovoru tak zabraná, že jsem si ani nevšimla, že babča odešla. Dimitrij si sedl.

„Jak to myslela?“ pronesl nedbale, snažíc se zakrýt přílišný zájem.

„No... prý si samotářský, teda, víc než obvykle. No, osobně bych řekla, že je tomu naopak.“ Soňa mlčela a nervózně si hrála s šálkem. Potom se nadechla a vyhrkla: „Neděje se něco, čemu nerozumíš?“ zeptala se ho a napila se, aby mu poskytla čas na odpověď. Bylo mi jasné, že bude zatloukat, dokud bude moct.

„Ty ji vidíš?“ vyhrkl.

„Ji… ne, ale cítím ji.“

„Takže smrdím?!“ vykřikla jsem

„Neber to doslovně,“ poučil mě.

„Fajn, tak se zeptej toho radaru na duchy, co ví.“ Dimitrij přetlumočil moje slova o něco zdvořileji.

„Spoustu, záleží, kolik toho víte vy.“ No super, univerzální odpověď.

„A další vědma,“ zabrblala jsem směrem k Dimkovi. Dimitrij mě zpražil pohledem.

„Neboj se to říct nahlas,“ zasáhla Soňa.

„Jak to víš?“ vyzvídal Dimitrij. Měla jsem Soňu ráda. Často totiž šokovala Dimitrije.

„I ve svém stavu vydává určitý druh energie a to jak pozitivní, tak negativní. Vždycky jsem na to měla nadání. Ona je k tomu bouřlivá povaha.“

„Řekni jí mé jméno.“

„Neznám ho.“

„Rose Hathawayová.“ Jestli jsem si myslela, že bude slušnější, tak jsem se zmýlila.

„Á, naše dobrá stará Rose,“ zasmála se. „Tím se hodně vysvětluje.“

„Nechápu, jak to s tím souvisí. Že ona je duch a ty ji znáš,“ divil se soudruh.

„Pleteš se,“ odporovala mu. „Ona není duch. To by musela být mrtvá. Ona je přízrak. Je na hranici života a smrti.“

„Proč ona?“

„Přízraci většinou nemají dořešené své záležitosti. Jediné možné vysvětlené, proč je tady, je, že tě musela potkat – z nějakého důvodu - bohužel k tomu nedošlo. Myslím, že lidé tomu říkají karmický dluh,“ zasmála se. Dimitrij si zamyšleně podpíral bradu.

„Je jasné, že jsme se měli setkat na Akademii, ale proč?“

„Na to musíte přijít sami.“ Napadlo mě, jestli by ji bolelo, kdybych ji škrtila. Soňa si ještě chvíli povídala se soudruhem o novinkách na Akademii a poté odešla chytnout spoj do Států. O jejich slovech jsem zatím nezapochybovala. Dimitrij šel zavolat Olze, i když nerad, protože ji vyrušil u rodičů. 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Holka na zabití - 7. kapitola:

3. Tali
18.11.2013 [15:32]

Úžasné!! Emoticon Emoticon Emoticon kdy bude další kapitola? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 18.11.2013 [2:48]

hezké Emoticon aj keď +18 mi pride pritiahnute za vlasy. čítala som aj viac detajlnú muchlovačku s +15 Emoticon ale kapitolka pekná.

1. ninik
17.11.2013 [21:40]

Super!!! Už jsem se nemohla dočkat Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon teď už jen zase počkat na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!