OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Holka na zabití 2: Láska za trest - 2. kapitola

23.09.2015 (11:00) • alanisealicecullen • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1295×

Poslední hosté zmizeli, ještě než zapadlo slunce. Nikdo nestál o to setkat se strigoji. Pomohla jsem tetě uklidit po grilování. Dimitrij se někam vytratil a Lissa v pokoji chystala věci, protože jsme se domluvili, že tu přespí. Marně jsem přemýšlela, jak jí říct, že se její život promění v noční můru. Už se mnou nikdy nepromluví. Občas by to chtělo nějakou knížku, která by vám poradila, jak neztratila nejlepší kámošku. Asi to bude chtít diplomacii. Ach jo. Už jsem pochytila od Sydney nějaký divný slova. Chtělo by to slovník, takže Sydney. Jak by to udělala Sydney? Nachystala by horkou čokoládu. Vida, diplomacie není zas tak těžká.

***

„Koukej, co nesu.“ Na zemi už ležela naše „manželská přespávají postel“ z matrací.

„Hm… čokoláda a horká čokoláda. Jednou z toho budeme mít cukrovku.“ prorokovala Liss, když jsem podnos položila na stůl.

„Jednou zní jako v šedesáti. Tak dlouho žít nehodlám.“

„A proč?“

„To se mám koukat, jak se změní moje krásné vlasy? Než jako vlasy to budou spíš připomínat celoživotně neoholené chlupy na nohách. A dokážeš si představit, co mi to udělá s prsy? Budou jak smeták, jakmile nad nimi zvítězí gravitace.“

„Ale zato budeš mít po boku toho svého Rusa.“

„Ani nápad. Ve třiceti pěti se s ním rozejdu a najdu si nějaký ho mladíčka, který bude dobře tvárný.“

„Víš, co ti na to řeknu?“

„Co? Že jsem geniální?“

„Ne, ať se pro vlastní dobro ani neotáčíš,“ řekla a svalila se smíchy.

„Lásko?“

„Ano, Rozo?“

„Víš, že to byl vtip, že?“

„Doufám, že to tak budeš brát, až si v tvých třiceti najdu nějakou dvacítku.“ Zprudka jsem se k němu otočila čelem.

„Ty ale už jednu mladou přítelkyni máš. Na víc nemáš nárok.“

„Mladou?“

„Ano, vždyť je mi sedmnáct, skoro osmnáct.“

„To je skoro dítě.“

„Zabiju tě!“ vykřikla jsem a vrhla se na něj. Lissa za mnou válela smíchy.

„Vy jste se tak dlouho hledali, až jste se našli.“

„Liss, pojď mi pomoc.“ Dimitrij už ležel na zemi, ale pořád se smál. Zaskřípala jsem zuby. Lissa přiběhla a chytla ho za ruce. Tak, a teď ho zlechtám tak, jak si zasloužil už tenkrát v tom pokoji. Ale Liss měla jiný plány.

„Jdu do sprchy a vy se tu pomuckejte. Nehodlám vám to tolerovat celou noc.“

„Lisso, ne! Vždyť mě přemůže a vrátí mi to.“

„A?“

„Řekl, že jsem dítě!“

„Ale ty sis o to řekla,“ zasmála se a zmizela v koupelně.

„To si říkáš kamarádka!“ křikla jsem na ni, ale to jsem neměla dělat, protože mě to zbytečně rozptýlilo a já najednou ležela pod Dimitrijem.

„Spravedlnost,“ hodil po mně baziliščí úsměv. Je moje smrt.

***

„Kde je soudruh?“ zeptala jsem se Lissy, když jsem viděla prázdný pokoj. Z koupelny se vyvanul oblak páry. Není nad teplou sprchu.

„Nevím. Proč mu tak říkáš?“ podivila se.

„Miláček už je ohraný.“

„A nenapadlo tě, že se mu to nemusí líbit?“

„Nestěžoval si.“ Lissa se po mně divně podívala. „Možná trochu.“ přiznala jsem.

„Ach jo, Rose, to tě nikdo nenaučil, že chlapi mají ve vztahu rádi ty pomyslné kalhoty?!“

„Ale já v nich mám hezký zadek. A navíc soudruha baví sundávat ty „kalhoty“.“

„Takže tě rád krotí?“

„Tak trochu.“

„Že to konečně taky někoho napadlo,“ zasmála se vlastnímu vtipu. Zle jsem se po ní podívala. Nikdy nepochopím její smysl pro humor.

„To není pravda. Hodně magorů to napadlo, ale na to se musí mít talent,“ setřela jsem ji přátelsky.

„Hezký knock-out.“

„A taky nevíme, s kým skončíš ty. To se mu říká dvojitý knock-out,“ zakřenila jsem se.

„Proč se bavím s přidrzlou mrchou?“ protočila oči. Přešla jsem ke stolku, kde jsem vzala hřebem a začala si rozčesávat své tmavé kaštanové vlasy. Už po tisíci jsem za ně poděkovala svému neznámému otci.

„Rose?“

„No, Liss?“

„Vynecháme tradici?“

„Ani nápad,“ zhrozila jsem se. „Ale rychle, než se vrátí. Nechci poslouchat řeči o dětech.“ Posledními tahy jsem dočesala vlasy. Mezitím Liss trochu poupravila matrace, na kterých se dnes všichni vyspíme, tak abychom mohli sedět naproti sobě. Došla jsem k posteli, kde jsem si klekla na kolena. „Klid, Julinko,“ zabrblala jsem si pro sebe, ale Lissa mě svým super sluchem slyšela.

„Julie?“

„Pavouk,“ houkla jsem na vysvětlenou. Zpod postele jsem vytáhla karaoke set, který jsem dostala, když jsem byla mladší.

„Ty jsi pojmenovala pavouka?“ podivila se. Opatrně jsem vytáhla mikrofon a ignorující nános prachu jsem vrátila krabici zpět na své místo.

„Však víš, jak jsem pořádkumilovná, a tak po tom, co mi teta spláchla myš do záchodu, tak jsem se rozhodla ji pojmenovat. Přece jen tu možná je stejně dlouho jako já,“ vysvětlila jsem a přisedla si k Liss.

„Neuhodila ses v koupelně do hlavy?“

„Proč?“

„Použila jsi v jedné větě slova já a pořádek.“ Nechci se opakovat, ale pořád nechápu její smysl pro humor. Hodila jsem po ní polštář a ona ho chytla.

„Vítej v naší talkshow s celebritou,“ řekla jsem, aby věděla, že jsem začala s naší tradicí. „Já jsem Míla Nudlonosá… hele, to je pracovní úraz,“ vykřikla jsem, když po mně hodila polštář nazpět. Vyplázla na mě jazyk. „Dnes je mým hostem…“

„Justin Bieber,“ doplnila Lissa. Tak to bude feministické.

„Tak nám, Justine, řekni nějakou veselou příhodu, která se vám stala nedávno.“

„No,“ odkašlala si Lissa pro dramatičnost. „To jsem tak jednou šel parkem. Víte, to byl ták krásnej den. Samozřejmě jsem měl patřičné krytí, jinák by kolem mě byl dáv, jako kdyby se před dvaceti lety přivezly bánány. Vtom jsem uslyšel mládou mátku na bálkoně, ják kárá své postarší dítko a říká: Cigárety á alkohol nesmíš do osmnácti, sex nesmíš do pátnácti á Biebera nikdy.“ Musela jsem se zasmát, protože to, co ji napadlo za tak malou chvilku, byla pecka a ještě k tomu ten kanadský přízvuk. Jo, na tohle byla vždycky dobrá. Bohužel jsem nemohla přestat se smíchem. Nakonec jsem z toho i plakala. Donutil mě přestat až Lissin mobil, který začal vyzvánět. Lissa se taky nemohla přstat smát, dokud volající poprvé nepromluvil. V tu ránu bylo po smíchu. Tvářila se vážně a skoro až brečela. Volající na ni ječel tak, že jsem ho slyšela a poznala. Sydney. Bylo to divné. Protože Sydney je velmi mírný člověk. Téměř patolízal, ale asi jsem ji do dneška pořádně neznala. Jenže ať se stalo cokoliv, neměla na ni tak ječet. Chtěla jsem Lisse vytrhnout z ruky mobil a říct ji to, ale to bylo jen mezi nimi, a tak jsem musela mlčet. Za chvíli telefon ohluchnul, aniž by Lissa promluvila. Liss vypadala, jako by vypadla z lisovače odpadků.

„Co se stalo? Proč se tak chovala?“ začala jsem Lissu vyslýchat.

„Někdo jí řekl, že jsi měla tu nehodu na skalách a že jsi to jen tak tak přežila.“

„Ona to nevěděla?“ Což by vysvětlovalo, proč mi nejméně tucetkrát za den nevolala. Sydney byla velmi starostlivá, skoro až mateřská, jak to dělají starší sestry. Ona byla ta naše starší „sestra“.

„Ne, já jsem nechtěla, aby to věděla, pak by trvala na tom, že přijede. A to by nebylo fér, ale teď je v letadle, jede sem.“ Sydney neměla tučná konta jako Liss, ani rodinu, která by ji podporovala, teda až na mamku, která jí tajně posílala peníze. Ta jediná kromě nás věděla, kde se nachází její dcera-uprchlice. Nám se po nějaké době Sydney svěřila, že utekla z akademie Sv. Vladimíra, kam jsem chodila i já, ale pro nás toto téma bylo tabu. Sydney studovala stejně jako my, ale její mamka jí nemohla kvůli podezření alchymistů posílat takovou částku, která by pokryla základní náklady na byt a školu, a tak měla Sydney ještě práci na poloviční úvazek. Aby si mohla splnit svůj sen a jet na půl roku do Řecka, musela si vzít ještě jednu práci. Takže jsme ji dlouhou dobu skoro nevídali, ale hrozně jsme ji to přáli za tu námahu. Proto jsem chápala, proč jí Lissa nic neřekla.

„Udělala jsi dobře.“

„Ale Sydney to takhle nevidí, a má pravdu. Co kdybys vážně umřela, jak tvrdili doktoři?

„Doufám, že se tu nebavíte o Sydney Sageové?“ ozvalo se ode dveří. Dimitrijovi stačil jeden pohled na naše provinilé obličeje, aby si byl jist. Nadechnul se ke kázání, ale já jsem mu vzala vítr z plachet.

„Co se ti stalo s rukou?“

„To nic.“ Musel se poprat. To jsem věděla. Dokonce i s kým, ale mlčela jsem. Byla jsem unavená z toho, jak se jedna věc za druhou na nás sype. Děkovala jsem za Dimitrije, který snášel se mnou to, co jsem si převážně sama nadrobila.

„Pojďme spát. Ráno moudřejší večera,“ řekl Dimitrij.

„Máš pravdu.“ Lissu udivilo, že jsme spolu jednali normálně. Ani jsem se nad tím nepozastavila, protože Lissa nás se viděla jen se hádat a šťourat do sebe. Naposledy jsme upravily postel. Mikrofon jsem poslala po zemi pod postel, kde se asi zasekl o ponožky, co mi tam spadly před třemi roky (no, nepotřebovala jsem je), a župan jsem si svlékla a hodila někam směrem k židli. Dimitrij nad mým počínáním zakroutil hlavou, Lissa to brala se stoickým klidem. Nakonec se Lissa uvelebila na jedné straně, já uprostřed a Dimitrij na druhé straně. Když viděl, že už jsme ulehly, zhasnul světla. Ve tmě jsem slyšela šramot, jak šel k matraci, a pak se vysvlékl a ulehl. Nijak se mě nedotýkal. Ve vzduchu bylo cítit napětí.

„Dobrou noc,“ řekla jsem do tmy.

„Dobrou,“ odpověděli oba. Zas ticho. Za chvíli Dimitrij pod dekou vyhledal moji ruku a stisknul ji. Stisk jsem mu oplatila. Říkalo to něco jako je to dobrý, ale promluvíme si o tom.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Takže všem děkuji za podporu v podobě komentářů. Moc si toho vážím. Doufám, že se vám kapitola líbila, a další by měla být příští týden. Ta bude taková poslední napůl rozjížděcí a podíváme se už na akademii sv. Vladimíra.  

Autor: alanisealicecullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Holka na zabití 2: Láska za trest - 2. kapitola: