OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle 44. kapitola

23.08.2012 (10:00) • Arminka, Simiik • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 2662×

Zsilverth

Po období potřeby jsem byla zalezlá v pokoji a nehodlala jsem jen tak vyjít ven a dělat jakoby nic. Za prvý protože jsem se styděla, když kvůli mně vznikl poplach, a za druhý Rhage by na mou hru nepřistoupil a z nic by udělal větší nic, a k tomu desetkrát trapnější.

Rozvalená na posteli se zkříženýma nohama v kotnících a rukama pod hlavou jsem se snažila vstřebat své nové já - změnu, díky které jsem se stala, stupidně řečeno, dospělejší, ačkoliv jsem dospělá už dávno byla. Jak věkově tak sexuálně.

Pořád jsem musela myslet na dítě a to byl vopruz. Na jednu stranu jsem ho chtěla a na druhou prostě ne. Bylo brzo. Moc moc brzo. A Rehv? Nestál by o něj.

Nemusela jsem být matematický mág, abych vyřešila tuhle zapeklitou rovnici. Já plus dítě by se rovnalo nasranému Rehvengovi a možnému konci našeho vztahu. Já mínus dítě zas šťastnému Rehvovi, ale rozdělení mě na dvě půlky, kdy jedna by byla spokojená za lásku a druhá by smutnila pro něco, co mohlo být náš love nebo hard mix.

Jo, byla jsem v háji!

Ne kvůli výsledkům, ale za to, že jsem to vůbec počítala.

Moje myšlenky a pochyby dostaly game over, jakmile do dveří vešel Rehvův pankáč a pak i on sám.

„Vypadáš dobře, jedls něco?“

Došel k posteli a sedl si k mým nohou, přičemž mi na koleno položil ruku. „Rhage mě donutil se vsadit, kdo sní nejrychleji všechny koláče, co napekl Fritz.“ Fritzovy legendární koláčky.  

„A prohrál jsi, co?“ Posadila jsem se a dlaní mu přejela po zarostlém strništi na čelisti, které si dneska neoholil, až k bradě. 

„On je jak drtič odpadu.“ Vzal mou ruku a vtiskl do ní polibek. Neškrábalo to, spíš lochtalo a tak jsem musela stáhnout ruku zpátky.  

„Tss, doma na mě machruješ a tady se necháš porazit jedním hladovým kecalem.“

„Víš, že nemám rád, když mi říkáš tss.“ Přecházel po pokoji a díval se na fotky, které jsem měla vystavené.

„A to ani nevíš, co to znamená.“ Přešla jsem k němu a podívala se, jakou fotku pozoruje. „Poznáš, která z nás to je?“ Pokynula jsem hlavou k fotografii, kterou držel.

Vědoucně mě políbil na čelo. „Vera. Ty si totiž nevystavuješ fotky, na kterých jsi.“

Vysloužil si moje oblíbené ksichtící zamračení. „Chytráku.“ Mému rozhořčení se jen pousmál.   

„Co tedy znamená tss?“

„Totálně sexy sympath.“

„Nechápu, že ti nevadí tahle podělaná část mého já.“

Sklíčenost v mém povzdechnutí musela být víc než jasná. „Už s tím zase začínáš?“ Bylo to tak otravné řešit. „Nechceš mi rovnou vytknout, žes mi musel celý dny posloužit?“ Popravdě mi už lezlo krkem, jak se podceňoval. Celý tři měsíce byl v pohodě, cukroval jako holub na chleba a najednou z něj byl anděl strážný? V duchu mi vytanula vzpomínka na Lassitera, jak mě několikrát poslal do háje a přesvědčil, že jako partnerská poradkyně bych se neuživila. Nedivila jsem se mu, Vera to podělala a bránit ji byla moje vlastní sesterská hloupost. To jsem měla na oplátku, když jsem jen chtěla, aby dva lidi, co mám ráda, byli spolu.      

„Jak to můžeš říct, Zsil?“ Položil své velké ruce na moje boky. Začala jsem mu věnovat větší pozornost a to tak, že jsem je setřásla. Začal ve mně vřít adrenalin. Touha se hádat a dokázat, že mám pravdu.

„Copak nelituješ, že jsme mohli stvořit nový život? Jen mi to vyčti. Hned jak jsem věděla, co se mnou je, byl jsi jediný, koho jsem chtěla!“ Třískla jsem s dveřmi od skříně, odkud jsem si brala teplákovou soupravu na trénink.

Semkl čelist, skoro bylo slyšet, jak mu cvakly zuby o sebe. „Upřímně ano, lituju toho.“ Strnula jsem a cítila, jak se mi do břicha hrne nepříjemné soptění, které jsem měla nutkání vydávit. „Nikdy bych si nepřál, aby si moje dítě procházelo takovou sračkou,“ pokračoval jasným tvrdým hlasem bez špetky váhání či pochyb.

Nebylo, co řešit. Pokud bych otěhotněla, byla jsem rozhodnuta si dítě nechat nebo… hůř.

K čertu! Měla jsem nechat tátu, aby mě zdrogoval. Bylo by to o tolik jednodušší. Jenže jednoduchost nebylo něco, o čem by se dalo mezi záchvaty bolesti a vzrušení myslet.

Matrace se pod mým tlakem prohnula, když jsem si sedala a nechala spadnout hlavu do klína. „Asi bys měl jít,“ moje mumlání do dlaní bylo sotva slyšitelné, pro něj jako upíra však dostatečně nahlas.

Nevnímala jsem jeho kroky, soustředila jsem se jen na zavření dveří, až odejde, proto mě dotek jeho ruky mírně znejistil. Hřejivý. Něžný. Můj.

„Tahlly, musíš mě pochopit.“

„Nechme to teď plavat. Budeme to řešit, až ten problém přijde. Možná ani nebudeme muset. Málokterá upírka otěhotní při první potřebě.“

„Až na to, že Bella tohle pravidlo jaksi popřela,“ shodil mou záchrannou teorii.

„Byl by to pech, kdyby otěhotněla i Vera vzhledem k tomu, co se mezi ní a Lassiterem děje.“ Chtěla jsem změnit téma. „A teď ještě ten Erixon, neopravuj mě. Vím, jak se ten osel s odstávajícíma ušima jmenuje. Prostě se mi nelíbí.“

„Je pro Bratrstvo důležitý. Počkej, jak tě napadlo, že by mohla být Vera v tom? Copak už měla potřebu?“

Odpovědí mu bylo pokrčení rameny a otrávený pohled do země. Jak jsem to měla vědět, byly to jen mé dohady, copak mi za poslední tři měsíce ségra svěřila? Věděla jsem, že do Rehvovy rezidence nepřijde kvůli Lassiterovi, který stejně doma moc nebyl a zdržoval se s Rehvem v ZeroSum. Nechtěla riskovat, bála se, že ji Lassiter odmítne, ona tak bude zranitelná, a to nebyla jedna z vlastností, kterou by se chtěla pyšnit.   

„Myslíš, že se usmíří?“ zeptala jsem se.

„Lassiter se v tom moc nerejpe, o Veře téměř nemluvíme. Oba jsou to tvrdohlaví mezci.“ 

„Á, kašlu na ně. Ať si dělají, co chtějí.“ Pohodila jsem rukama nad hlavou.

„Mám odejít?“ zeptal se vážně. „Můžeš je pokřtít svým pěkně ostrým jazýčkem, jak jsi toho schopna, když se čertíš.“ Na to jak bohatou slovní zásobu jsem díky Butchovi a Vishousovi měla, mě v tu chvíli napadli jen slabotiny.

„Neodcházej.“ Konečky prstů jsem bloudila po košili, zakrývající vypracované břicho. Stále mě překvapovalo, že kdykoliv jsem se ho dotkla, do prstů mi to vysílalo elektrizující brnění. I po takové době, kdy jsem si ho osahala celého.  

„Stejně musím. Chce se mnou mluvit tvůj otec. Jestli chceš, dořešíme to později, ale upřímně se mi nechce. Dospěje to zas k hádce a nerad se s tebou hádám,“ přiznal.

„Můžeme se jen líbat, nemusíme mluvit.“ Poprvé za celou dobu našeho rozhovoru jsem se zákeřně usmála.

Kdybych tak mohla pokaždé zablokovat pocity a nechat se bezhlavě unášet.

Zatímco Rehvenge mluvil s tátou v jeho pracovně, odložila jsem trénink a zašla do Doupěte. Bylo zbytečné klepat. Většinou stejně klepání přes svoje dohadování neslyšeli. Jak jsem šla dál a dál, zdálo se mi podezřelé, že je neslyším. Myslící, že nejsou doma, jsem si všimla na podlaze rudých skvrn na zemi. Rozeběhla jsem se směrem, kam vedly stále větší a větší kapky, myslíc si, že se surově pobili kvůli nějaké kravině, jak měli ve zvyku.

Přede mnou ležela dvě zakrvácená těla.

„Butchi! Vishousi!“ vykřikla jsem v hrůze a běžela k nim zkontrolovat životní funkce. Všechno bylo ok. Tak co to… Podívala jsem se na zranění, krev mi zbarvila ruce, když jsem se jej dotkla. Ale tohle nebyla krev, pomyslela jsem si, slízla z prstu kapku červené tekutiny. Barvivo? Oba se najednou zhoupli do sedu a stáhli mě k sobě. Teď jsem byla raněná i já, čistě doktorsky řečeno.

„Magoři!“ Uštědřila jsem jim oběma pěstí do paže.

Co oni na to? Řehtali se jako brunetky vtipům o blondýnkách.

Vishous se zvedl, pořád třesoucí se od záchvatu smíchu, a podal mi ruku.

„Vyděšená, kmotřenko?“ Mrkl Butch a taky se zvedl.

„Ne asi. Šmákli jste se na hlavu?!“

„A to jsme s tebou ani nepočítali. Mělo to být překvápko pro Marissu a Jane. Máme tě jako bonus!“ Plácli si s V.

„Šmarkote, ty smrdíš,“ dodal B, nakrčil nos a poodstoupil.

„Vázací pach,“ vysvětlil V. „Jsi už v pohodě?“ narážel na moje období.

„Jasně, pohoda se vším všudy,“ řekla jsem ve zkratce. Bylo divný o tom s ním mluvit. Jistě, nikdy jsme před sebou neměli žádná tajemství a vše jsme spolu řešili narovinu, ale vzdaloval se mi a nebyla jsem si jistá, co za to mohlo.

Došlo mi, že už jsme oba na jiné úrovni. On má svou shellan a já budu mít svého hellrena, možná. Už jsem nebyla malá holčička a tohle bychom se měli naučit strávit.

„Vlastně jsem za vámi nepřišla jen tak. Mám prosbu. Chci, abyste mě vzali dneska v noci na hlídku. Překypuju energií a potřebuju něco dělat, abych se nezbláznila ze svých myšlenek,“ objasnila jsem jim.

„Hm, to nepůjde, prcku.“ Zapálil si V.

„A to jako proč?“ odvětila jsem příkře.

„Nemůžeme tě vzít do boje, pokud máš plnou hlavu jiných starostí. Je to nebezpečné.“

„Blbost a ty to víš. Butchi?“ Obrátila jsem se na svého druhého wharda, který byl většinou povolnější, než Vishous, dokázal ho mírnit.

„Já bych ji vzal, V.“

„Ne.“ V se nenechal zviklat.

„Co máš za problém, Vishousi?“ Adrenalin pohádejme se byl připraven.

„Jo, V, co je za problém? Bezduchých je teď zatraceně málo, beztak se vsadím, že na žádnýho nenarazíme jako poslední dva dny,“ přesvědčoval ho Butch.

„Nebudeme o tom diskutovat. Řekl jsem ne a jelikož jsem byl jmenován tvým whardem prvním, tak co řeknu, to i platí. Někdo nějaký problém? Zamítá se, dej tu ruku dolů, poldo. Nikdo jiný? Skvělý.“ Zamířil do svého pokoje v závěsu s námi.

„Nemysli si, že když ukončíš náš rozhovor, ukončím ho taky. Nechceš mě vzít z jiného důvodu, než je podělaný nebezpečí, takže to vyklop.“

„Děcka, nehádejte se.“ Butch se snažil zklidnit situaci.

„V, co tajíš?“ naléhala jsem. Přešel od postele až ke mně a donutil mě se podívat do jeho světle modrých očí.

„Zdál se mi o tobě sen,“ zavrčel. Připadalo mi, že se jeho panenky zbarvily do černa. Ouč.

„Nechceš mi namlouvat, že si pro mě jde Stín.“

„Je to hodně zmatené. Záblesky a spousta krve. Nedokážu ti přesně říct, co se stane.“

„Víš kdy?“   

„Hele, lidi, nechci plašit, ale řeknete mi ksakru, o co jde.“ Butch si nás měřil nechápavým pohledem.

„Jako bys nevěděla, že čas uskutečnění nevidím,“ zbledl.

„Vize se můžou mýlit, V. Stalo se to několikrát.“ Nebrala jsem to příliš vážně, ačkoliv bych měla. Vishousovy vize byly zákeřné. Obvykle mu ukazovaly pravdu. Občas se ale stávalo, že se nevyplnily nebo pozměnily.

„Nebudu nic riskovat.“ Pustil mě a sedl si ke stolu s hafo počítači a jinými elektronickými zabezpečení.

„Začínáte mě srát. Okamžitě mě zasvěťte, jinak začnu tančit hula hula! A ne, nebude to hezký, vlastně byste z toho mohli mít noční můry a celoživotní trauma.“ Butch ztrácel svou obvyklou trpělivost, kterou si upevnil během několika let praxe Caldwellského policajta.

„Klid, B. Vishous plaší. Nevěřím tomu. Nejsem bezbranná a dokážu se bránit.“ Vishous si nad mojí poznámkou prudérně odfrkl. „Nemysli si, že když jsi mě políbil, tak máš právo mi řídit život,“ řekla jsem v naštvaném afektu a přitom svá slova nemyslela zas tak vážně. Hlavně jsem to nikdy nemínila vytahovat. Věděla jsem, že mě chrání a z nějakého důvodu mi to bylo proti mysli.

„Vy jste se líbali?“ vydechl překvapeně Butch.

„Jednou,“ přiznal V a táhl z cigára, jako by se mohl nadechnout už jen naposled.

„Nic to neznamenalo, že ne, Vishousi?“ Založila jsem si ruce na hrudník.

Propíchl mě nenávistným pohledem, to nedávalo moc smysl. „Ne.“

„Jste si jistý, že nešlo jen o… výměnu kyslíku… z úst do úst?“ Zdálo se, že tomu věří jen ztěží. Nečekala jsem, že by ho to tolik vykolejilo. Když se nesetkal s odpovědí, nechal nás samotné a brblal si pod vousy o nejvěrnější kamarádce Lagavulince.   

„Je tak proklatě těžký pochopit, že mi jde o tvůj život?“ zeptal se potichu, něžně, bez vzteku.

Aniž bych nad tím dlouho přemýšlela, stoupla si na špičky, abych ho mohla obejmout.

„Chápu, proto jsem přišla se svou prosbou za vámi, vím, že nedovolíš, aby se mi něco stalo, ať se budu chovat sebevíc nezodpovědně.“

„Dělat ti wharda, je práce na plnej úvazek, Zsil, víš to?“ Nasadila jsem typicky hraný výraz, že nevím, o čem mluví.

Mířila jsem z hříšného Doupěte, cestou zpátky do sídla mě minula Marissa. Jakmile mě viděla celou od rudý barvy, zděsila se. Se slovy je to jen barvivo, jsem se nezdržovala s dalším zdlouhavým vysvětlováním. Preventivně jsem si teplákovou mikinu sundala, abych nezpůsobila další povyk, a byla jen v tílku. Chladné prostředí mi způsobilo husí kůži. To bych si klidně mohla nalhávat. Šlo o Vishousovu vizi. Měla bych být obezřetná a v případě nouze se postavit nepříteli čelem a ne zády.

Co čekal Vishous, že budu dělat? Tulit se pod Rehvengovou peřinou a čekat, dokud se jeho vize nezmění na růžovou zahrádku?

Nakonec mi hlídku nepovolil a já bych ho měla jako wharda poslouchat, pokud šlo o boj. Pravdou bylo, že už jsem měla vymyšlený náhradní plán.Nebude z něj nadšený, ale to už nebyla moje starost. Dala jsem mu na výběr.

Zachvátil mě zvláštní pocit, až jsem se musela ošít. Vešla jsem komorními dveřmi propojující sídlo a výcvikové středisko, v obývačce stál taťulda s Rehvem a Zsadistem. Jako první si mě všiml Z a pokývl hlavou na pozdrav. Oplatila jsem mu ho a došla k Rehvovi, napínajíc uši, abych zaslechla, o čem je řeč.

„Budeš jednat přes Zsadista. Bude něco jako komunikační spoj mezi tebou a mnou. Jistě chápeš, že chci mít vše chráněné do sebemenších detailů a vás pod kontrolou,“ kladl na srdce Rehvengovi táta. Domýšlela jsem se, že tím vás má na mysli sympathy.

„Nevidím problém,“ odpověděl Rehv, hladil mě přitom po páteři a vyvolával uklidňující teplo.

„Z?“ ptal se i nečinně přihlížejícího prostředníka.

„Ty mi zadáš práci a já ji udělám, to je naše dohoda, ne.“

„Beru to jako souhlas,“ vyvodil si táta a pohlédl na mě. „Zůstáváš doma?“

Chtěla jsem zůstat spíš v Adirondacks, ale při vzpomínce na to, co bychom museli řešit, mě zaplavila nechuť. Váhala jsem. Rehvenge nevypadal překvapeně mým protahováním odpovědi, kvůli napjaté atmosféře mezi námi nebyl naivní, že bych mu skočila kolem krku. To mě ochromilo. Je mnohem starší, než já, má ledacos ze sebou a tolerance, pochopení a trpělivost, s kterou ke mně přistupuje byla vypovídající. Miluje mě. Krásný pocit, že existuje někdo, komu nejste lhostejní takoví, jací doopravdy jste.

„Myslím, že zůstanu,“ schválně jsem prodlužovala, abych Rehva potrápila, pak se k němu otočila a zaklínila ruku do jeho paže, „se svým mužem.“ Jeho tvář se uvolnila a ozdobil ji spokojený úsměv. Vázaný muž nechtěl nic víc, než mít u sebe svou ženu, panovat mocí, jenž  ji mohl chránit před nebezpečím a dokazovat, jak mnoho pro něj znamená. Každý takový byl, ať tvrdil cokoliv rozporuplného. Stačilo si vzít jako důkaz tátu a mámu. Slepý král upírů nikdy neměl lidi v lásce a zamiloval se do míšenky. Nebo Rhage s Mary? Hollywoodský lamač dívčích srdcí propadl lidské ženě a návrat ke starým kořenům, plným nezávazného sexu, nepřipadal v úvahu. Zsadist a Bella? Top všech žebříčků. Nebylo nic, co by pro svou shellan a mahmen jejich dcery nejhrozivější válečník neudělal, i když to znamenalo bojovat proti trpké minulosti, kterou mu připomínaly jizvy. Každý Bratr sebou nesl svůj příběh, lišící se v mnoha ohledech a přesto shodující se v tom, že si každý zasloužil svou spravedlnost, ať byla v jakékoliv podobě.      

„Zsadiste, pozdravuj Bellu a Nallu,“ požádal svého švagra Rehv. Zsadist přikývl a podali si ruce.

Jen táta vypadal trochu zklamaně, když jsme odcházeli.  

Nikdy se nezavděčíš všem.

***

Kožené kalhoty zahalovaly lýtka, stehna a podbřišek, až k pupíku. Černý rolák zakrýval vrchní část. Celé tělo pojistil dlouhý černý plášť. Ladné pohyby rukou schovaly zbraně, přesně pasující do ruky, pod plášť a do pouzdra na bocích, náhradní zásobníky se zabydlely v zadní části kalhot. Dvě ostré dýky a vrhací hvězdy byly k dispozici u kotníků.

Tvrdé podrážky kanad se odrážely o asfalt, mířící k baru U Řvouna. U vchodu stála několikametrová fronta unuděných výrazů ve fajnových oblecích. Všichni sice byli nedočkaví, až se dostanou dovnitř, ale co si budeme namlouvat. Hodinové čekání ve frontě na dobré náladě nepřidává.

Prošla jsem kolem nich, ignorujíc zvědavé pohledy, k zaparkovanému GTO na kraji silnice.

„Nechceš mi snad říct, žes přišla pěšky,“ zeptal se mě Rhage, seskočil z kapoty a narazil klouby ruky o ty moje.

„Odhmotnila jsem se pár bloků odsud u Starbucksu, aby mě Rehvenge nepodezíral.“ Bude si myslet, že jsem hladová.

„Ženský jedny ulhaný.“ Zamkl auto a vrátil se zpátky ke mně.

„Co oči nevidí, to srdce nebolí.“ Vsunula jsem ruce do kapes. Toť k mému plánu, když mi Vishous nechtěl povolit hlídku. Rehvenge trávil noci v ZeroSum a já se rozhodla jít na hlídku, abych si pročistila hlavu a ujasnila si priority, co od života a od něj vůbec chci. Už dřív mi dal najevo, že mou stránku bojovnice respektuje, to však náš vztah nebyl na tak velké úrovni skoro rodiny.  

„Jasně. Připravená?“ Rhage pokynul k mým boulím pod pláštěm.

„Jdeme na to.“

Vyrazili jsme do ulic, oči na stopkách.

„Dík, žes mě s sebou vzal, Rhagi.“

„Popravdě jsi mě překvapila. Nečekal jsem, že zavoláš zrovna mně. Většinou šlo o V nebo poldu.“

„Nechci o tom mluvit, takže… něco tu pro tebe mám.“ Zašátrala jsem v kapsách. Tolik krámů. „Á, mám to.“ Vytáhla jsem z kapsy Chupa Chups extra. „Se žvýkou a příchutí mentolu.“ Podala jsem mu zabalenou hlavičku.

„Mentol?“

„Mary se zmínila, že máš problém s… jen se snažím pomoct.“ Nevině jsem přidala na kroku.

„Já ti dám Mary.“ Doběhl mě a klukovským nadšením mi strčil zabalený lízátko do pusy.

Jen jsem se zasmála, vytáhla ho z úst a rozbalila.

Po celou cestu jsme probírali samé blbosti, nic důležité, pro mě to však mělo jistý význam. Chtěla jsem se odreagovat a nemyslet na včerejší rozhovor s Rehvem. No možná to ani nebyl rozhovor, ale taková menší hádka a že jich za poslední dny bylo požehnaně. Nikdy jsem nechápala, proč se páry hádají kvůli každé malé blbosti, ale pomalinku mi to začalo docházet. Pokud jsou oba tvrdohlaví a ani jeden nehodlá ustoupit, je těžký se domluvit na kompromisu.

„Háló! Vnímáš?“ Mával mi rukou před očima.

„Sorry, jsem myšlenkami jinde.“

„Problémy v milostném hnízdečku?“

„No, je to dost na hlavu. S Rehvengem se dost hádáme kvůli jeho obavám, že jsem přišla do jináče. Jenže to není ještě jistý, protože bych měla krvácet až za týden. Kdybys ho viděl, někdy se chová, jako by se blížila apokalypsa. Je prostě odhodlaný, že děti nechce…“

„A ty jo,“ doplnil svůj názor.

„Hm, nevím. Chci říct, jo, chtěla bych děti, ale přijde mi to docela brzo, víš. Dala bych si tak ještě sto let volno od mateřských povinností. Pokud otěhotním teď, zkomplikuje mi to život. Rehvenge se s tím možná nikdy nesmíří, budu ho muset opustit a zůstanu s tím prckem sama.“

„Nikdy nebudeš sama, Zsil. V domě je hafo strýčků a tetiček a Wrath.“ Nasadil škodolibý úšklebek.        

Než jsem mu stačila poděkovat za jeho slova, rozezvučel se mu mobil.

„Z?... Co?... Oillow Street… Dej nám pět minut… Jo, mám s sebou posilu… Dávej bacha.“

Zavěsil. „Zsadist je čtyři bloky odsud a potřebuje píchnout.“

Rozeběhli jsme se Zsadistovi na pomoc. Že bych měla takový štěstí a někoho si dneska zabila? Už  jsem se nemohla dočkat!

Doběhli jsme k zřícenému staveništi. Za bagrem se krčil Zsadist. Pokynul rukou, ať jdeme potichu k němu, což jsme udělali.

„Je jich asi osm.“ Kývl hlavou ke skupince za hordou písku. 

„Obklíčíme je. Dostanu se na druhou stranu. Zsil, ty se zkus dostat támhle za ty betonové dlaždice.“ Udělala jsem, jak řekl.

Připravená s pistolí jsem čekala, až nám Z dá signál.

Skupinka bezduchých vypadala v pohodě, ničeho si nevšimla. Nad něčím se náramně bavili a pochechtávali. Ať jsem se snažila sebevíc postřehnout, co je uprostřed jejich hloučku, nedařilo se. Mou pozornost upoutalo dva přicházející bělovlasí grázlové. Za sebou táhli křičící ženu, která ve svém objetí držela malého chlapce. Mohlo mu tak být deset. Klučina objímal svou matku a po tvářích se mu snášely přívaly slz. Žena žadonila o slitování alespoň nad jejím synem, ale ti dva ji ignorovali. Pak ji vtáhli mezi ostatní a ona omdlela. Buď to její psychika už nezvládla nebo tam musela vidět něco hrůzostrašnýho.

Nepozorovaně jsem se přiblížila k nim, abych měla lepší výhled, přitom jsem předstírala, že nevidím, jak na mě Z varovně mává. „Neboj, Z,“ řekla jsem, i když jsem věděla, že mě přes šeptající hlas neuslyší.

Jeden nováček s hnědými vlasy ženě vrazil facku. Pomalu se vzpamatovávala a když se zorientovala, znovu začala křičet a dusit svého syna v drtivém objetí. Brunet je od sebe odtrhl a zaslechla jsem, jak jí řekl: „Mám nejdřív zabít tebe nebo tvýho usmrkance?“

„Ne, prosím,“ žádala ho a klesla na kolenou. Vytáhl ji za vlasy nahoru a znenadání probodl dýkou její břicho. Chlapec vykřikl, zvýšil brekot a stočil se na zemi do klubíčka.

„Ach, bože.“ Sevřely se mi všechny orgány. V tom jsem zaslechla bojovný řev Zsadista a všimla si, jak k nim běží a bez rozmyšlení střílí. Sakra! Co to dítě? Může ho trefit. Běžela jsem Zsadista krýt a Rhage se taky bleskově přidal. Očima jsem našla chlapce a oddychla si, když jsem ho viděla, jak se utíká schovat. Střílela jsem po nich bez přestávky, měnila zásobníky. Ještěže jsem si jich vzala tolik do zásoby.

Rhage se postaral o čtyři a díky bohu k tomu nepotřeboval svou bestii. Zsadist skolil tři a doslova je zmasakroval. Se stejným počtem, jako on, jsem vytáhla dýku a chtěla je probodnout. Zsadist mě ale zastavil.

„Zavolám Butchovi, postará se o ně. Rhagi, odvez tu ženu co nejrychleji do nemocnice!“ nařídil. Rhage ji vzal do náruče, byla v bezvědomí, šaty měla celé od krve, rozseknuté obočí a na krku velkou modřinu v podobě otisku ruky, jak ji škrtili.

Rozhlížela jsem kolem a hledala toho klučinu. Nikde jsem ho neviděla. Utekl nebo se někde schovával.  

„Dobrotivá Stvořitelko v Nebytí,“ zaslechla jsem říct Zsadista ve staré řeči. Došla jsem k němu a dala si ruku před ústa. Přede mnou ležela hromada mrtvých těl, rozřezaných a zmasakrovaných k nepoznání, zda se jednalo o muže či ženy. Tak tímhle se kochali, uvědomila jsem si a zvedl se mi žaludek.

„Chudáci. Jde vidět, že to zasraní impotenti nemají žádné srdce.“ Rukou jsem sevřela dýku a měla chuť je rozkrájet na sushi stejně, jako to udělali oni s těmi nebožáky. A udělala bych to, kdyby mě nezastavily dětské vzlykavé nádechy.

„Co to –“

„Je tu ještě chlapec. Copak jsi ho neviděl?“

„Ano, ale myslel jsem, že už se dávno zdejchnul.“

Šla jsem za zvukem a našla ho se krčit v oranžové rouře na odpad. Vyděšeně k sobě tiskl ruce a zakrýval si tvář, nechal vykukovat jen zaslzené oči. Věděla jsem, že na něj musím opatrně. Mohl být v šoku, nic ideálního pro malé dítě.

„Ahoj.“ Neodpověděl. Přesně jak jsem čekala. „Jsem Zsil a chci ti pomoct. Jakpak se jmenuješ?“ Víc se odtáhl. „Neublížím ti. Jen tě zavedu k mamince, platí?“ Zavrtěl hlavou.

Nulová zkušenost s dětmi mi jaksi nehrála do karet. „Vím, že se bojíš, ale mě nemusíš. Ti zlí pánové jsou pryč a už se nikdy nevrátí. Nikdy.“ Uvolnil se.

„Slibuješ?“ kuňkl.

„Slibuju.“ Chvíli váhal, ale nakonec mi skočil do náruče a objal ručkama kolem krku. „Chci jít za maminkou.“

„Vezmu tě za ní, dobře?“ Popotáhl a přikývl.

„Je v pořádku?“ zajímal se Z, když jsem ho nesla k němu a Butchovi, který se sem právě odhmotnil.

„A kurva!“ zhodnotil situaci Butch, pěknou dobu nespouštěl pohled z kopy těl.

Aby se na to chlapec nemusel dívat, zakryla jsem mu oči a šla kus dál.

„Zsadiste? Nevíš, kam odvezl Rhage tu ženu?“Přišel ke mně a nespouštěl zrak z promrzlého těla v mém náručí.

„Volal mi, že by to k Haversovi nestihli, tak ji zavezl do Nemocnice svatého Františka.“

„Jak se vám to stalo?“ zeptal se ho hoch zaujatě a ukazováčkem ukázal na Zsadistovu jizvu.

„Při holení.“

Měřil si ho zkoumavým pohledem. „Lžeš.“ Chlapcovo obvinění překvapilo všechny. Uvažovala jsem nad tím, jak to mohl tvrdit s takovou jistotou, která z jeho hlasu přesvědčivá.  

Zsadist se zaškaredil. „Dobrá, mám to z chlastu. Pokud budeš nasávat, jako dřív já, taky takhle dopadneš.“ Naschvál ho děsil.

Vykulil na něj šedomodré oči. „Nikdy nebudu pít,“ řekl rozhodně, čemuž jsem se musela usmát.

„A dobře uděláš, synku.“

„Kde máš tátu?“ Smutně se na mě podíval a ukázal k hromadě mrtvol.

Se Zsadistem jsme se na sebe podívali a ani jeden nedokázal nic říct. Vyrušilo nás až přijíždějící auto. SUV.

Vishous zajel na pozemek a vystoupil. Přiběhl k nám a zjišťoval situaci. Chtěl si i zanadávat, důvodem mohla být nejen spoušť znetvořených těl, ale i moje přítomnost. Říkala jsem, že z toho nebude nadšený.

Zpražila jsem ho varovným pohledem. Pochopil, že před dítětem by se měl krotit. Stačilo, že si pusu na špacír pustil Butch.

„Odvezu vás,“ nabídl a po mém přikývnutí mi otevřel dveře zadního sedadla. Něco ještě probral s Butchem a nasedl za volant.

„Potřebujeme do nemocnice svatého Františka. Je tam Rhage s jeho mámou.“

„Ona je člověk?“ podivil se.

„Ne. Ale k Haversovi je to daleko a jí šlo o živ… je to blíž.“ Taky jsem se musela hlídat, co řeknu.

„Snad budu mít štěstí na doktůrka,“ zamumlal si pro sebe V a pak se věnoval jen řízení. Párkrát mrkl do zrcátka a když se naše oči setkaly, soustředil se zpátky na silnici.

„Alexs,“ promluvil po chvíli chlapec.

„Hm?“ Zprvu jsem nepochopila, o čem mluví.

„Moje jméno. Alexs.“ Pousmála jsem na něj.

„Za chvíli tam budeme, Alexsi. Věříš mi?“ Zběsile přikyvoval.

„Proč má ten pán tetování na obličeji, Zsil? Taky hodně pil?“ vyptával se Alexs.

Vishous se na mě podíval s otázkou v pozvednutém obočí. Opět skrz zrcátko. Jako by to byl štít, který ho měl přede mnou chránit. Zatracený polibek!

„To je Vishous. A ano, taky hodně pil.“

„Co-“ V nestihl dokončit svou otázku, přerušil ho Alexs.

„Nikdy nebudu pít,“ řekl stejně jako Zsadistovi.

Poslala jsem Vishousovi v myšlenkách, o co jde. Uvolnil rty ze ztuhlého držení a nepatrně nadzvedl koutky úst.

Do svítání zbývalo dost času. Našim úkolem bylo zkontrolovat, aby lidští doktoři stabilizovali  pobodanou ženu, která nakonec musela na operaci, a pak ji co nejrychleji dopravit k Haversovi. Ostatním musely být vymazány vzpomínky, aby si nic nepamatovali.

Došli jsme k recepci, kde seděla mladičká blonďatá recepční. Vishous ji namluvil do hlavy, že jsme příbuzní pobodané ženy. Pověřená sestřička nás pak odvedla do čekárny před operačním sálem.

„Zsil, zvládneš to tu sama?“ ujišťoval se Vishous. „Potřebujeme s Rhagem něco zařídit.“

„Zvládnu, klidně jdi. Po operaci ti zavolám.“

Zůstala jsem s Alexsem sama. Seděli jsme na nepohodlných židlích a čekali. Pořád jsem kontrolovala čas do svítání.

Napadlo mě, jestli mám zavolat Veře a říct jí, co se stalo, jak jsme měly ve zvyku. Kdybych jí to ale barvivě vylíčila, přesně jak jsem si pamatovala, nasrala by se a hned by se sem hrnula, po cestě by odpráskla pár bezduchých za sviňárnu, kterou udělali.

V mysli se mi zjevoval pořád a pořád dokola obrázek ze staveniště a měla jsem co dělat, abych se nepozvracela.

„Slečno, je vám dobře?“ otázal se mě ustaraný mužský hlas. Vzhlédla jsem k dotyčnému s pronikavě zelenýma očima.

„Ehm, jsem. Díky.“

„Nemám vám něco přinést?“ nabídl.

„Ne. Vy jste doktor?“

Trochu zrudl. „Zdravotní bratr. Na doktora nejsem dost chytrej. Jste tu sama?“

Sama?! Podívala jsem se vedle sebe, kde ještě před chvílí seděl Alexs. Byl fuč. Krucinál!

„Seděl tu chlapec, neviděl jste ho?“

„Ne, nevid…“ Nečekala jsem, až domluví a vydala se ho hledat. Prohledala jsem celé patro, ale nikde ho nenašla. Dvojité krucinál!

Nastoupila jsem do výtahu a vyjela o patro výš. Řítila jsem se chodbou a volala jeho jméno. Sestřičky s pacienty na mě přihlouple koukali.

„Neviděli jste chlapce, asi deset let, tmavě hnědé vlasy, takhle vysoký?“ Naznačila jsem rukama odhadem výšku. Jen kroutili záporně hlavami a někteří se dali se mnou do hledání. „Kam zmizel?“ brblala jsem si pro sebe a nekoukala na cestu. Na rohu jsem do někoho vrazila. Nebo on vrazil do mě. Jeho tělo mi dalo pořádnou ránu, až jsem se toho muže musela chytit.

„Hou!“ Chytil se mě taky. V pořádku?“ dělal si starosti spolubourač a nepouštěl mě.

„Jo, tak mě pusťte.“ Černovlasý muž hned stáhl ruce a nechal mě jít.

„Kdo zmizel?“ křikl za mnou.

„Prosím?“ zarazila jsem se.

„Vypadáte, že někoho hledáte.“

„Můj synovec,“ lhala jsem. Nebyl upír a neměl tátovu schopnost, která mohla poznat výkyvy a donutit ho, pochybovat o mém tvrzení.

„Alexs?“

„Znáš ho?“

„Odkdy si tykáme?“ Naklonil zkoumavě hlavu na stranu.

„Od tý doby, cos do mě vrazil.“

„Vrazila jste do mě stejně. Proč to má být moje vina?“

„Nevidím důvod, proč by neměla. Viděl jsi Alexse? Kde je?“

„Je u mě v kanceláři, právě mu nesu tyčinku z automatu.“ Zamával  snickerskou.

„Zavedeš mě za ním?“ požádala jsem.

„Víš, co? Platí, ukecala jsi mě. Budeme si tykat. Jsem Manny.“ Podal mi ruku, na tváři uličnický výraz. Přijala jsem ji.

„Zsilverth.“

„Tudy mám kancelář.“ Vydal se napravo do dlouhé chodby. Následovala jsem ho. „Jak se ti ho podařilo ztratit? Všimla sis toho tykajícího oslovení?“ Usmál se. Pěkný zuby. Zřejmě je zubař.

„Děti jsou zvědavý a Alexs využil momentu, kdy jsem na chvíli zavřela oči. Čekala jsem, až dooperují mou sestru,“ pokračovala jsem ve lhaní, tentokrát jen polovičatě.

„Co se jí stalo?“

„No…“ Mysli! „Přepadení. Ti lumpové ji zasáhly nožem do břicha.“

„Je to hodně vážné?“

„Nikdo mi nebyl schopný nic říct.“

„Neboj se, zjistím to.“

„Vážně? Odkdy mají zubaři takovou moc?“

Hlasitě se rozesmál. „Zubař? Já? Neurážej mě, prosím.“ Otevřel mi dveře do jeho kanceláře. Na dveřích jsem zahlédla cedulku MUDr. Manuel Manello, primář chirurgie. 

„Zsil!“ zajásal Alexs a vrhl se mi do náruče.

„Alexsi, vyděsil jsi mě. Měl jsi mi říct, že někam jdeš,“ vyhubovala jsem ho.

„Tys spala a já jsem měl hlad. Promiň,“ omlouval se.

Manny mu hodil snickersku. „Je tvoje, kámo.“ Alexs poděkoval a začal rychle jíst. Bylo mi nepříjemně. Vůbec mě nenapadlo, že by mohl mít hlad. Pitomá chyba. 

Alex zblajznul celou sušenku bleskovou rychlostí. 

„Dáš si ještě jednu?“ zeptal se Manny Alexse. Ten s pusou celou od čokolády přikývl. „Dobrá, ale něco za něco, kámo. Zeptáš se svojí tety, jestli by se mnou nešla na kafe.“ Schválně se na mě podíval a čekal mou reakci.

Jeho zájem mi lichotil, ale byl to předem prohraný boj. Manny byl přitažlivý a milý, ale moje srdce bilo jen pro jednoho.

„Hele, ty doktorská verze Casanovy, nechtěl bys radši zavolat, jak je na tom moje sestra?“

Pokud byl mým nenápadným odmítnutím uražený nebo smutný, tak to dobře skrýval. Nedokázala jsem rozluštit jeho emoce.

Manny vytočil číslo a zjistil si informace o Alexsově mámě. Netvářil se u toho nadšeně. Vytáhl mě ven za dveře a Alexsovi zatím půjčil nějaký časopis o autech porsche.

„Co se děje, Manny?“

„Tvoje sestra… zemřela, Zsilverth.“ Při jeho slovech mi uvízl dech v hrdle.

„Oh, to né.“ Měla jsem chuť do něčeho praštit. To přece nejde! Nakonec jsem se neovládla a praštila pěstí do zdi, oči mi zvlhly, ne však bolestí.

„Zsil, klid.“ Vzal mě do náruče. „Je mi to líto.“

Jeho náruč nebylo správné místo pro mě, proto jsem se mu vymotala. Myslel si, že trpím nad ztrátou sestry, ale ve skutečnosti jsem trpěla nad nespravedlností.

„Tohle není fér, víš! Přišel o otce a teď i o matku!“ Ukázala jsem rukou ke dveřím, za nimiž seděl nic netušící  Alexs. „Nemá nikoho!“

„O čem to mluvíš? Má tebe. Postaráš se o něj, ne?“

„To se nikdy nedozvíš,“ řekl Vishous.

Manny zmlkl a zůstal omráčeně stát bez jediného pohnutí. „Tebe znám,“ řekl nakonec k někomu za mými zády.

„Ne, neznáš!“ Vishous ho pěkně uzemnil. „O všem už vím. Bereme toho kluka k Marisse. Spěcháme, za chvíli bude světlo,“ řekl mi, odnesl Mannyho do kanceláře. Potom jsme vzali Alexse a odvezli ho do Domova Bezpečí, kde si ho vzala na starost Marissa osobně. 

I když byl Alex v bezpečí s Marissou, která k němu okamžitě přilnula,  nemohla jsem na něj přestat myslet a ještě víc na Mannyho slova, že se o něj postarám. Ne, nemohla jsem se o něj postarat, na to prostě nejsem připravená. Ne teď.

Stvořitelko, nenech mě otěhotnět.

Zatím ne.

***

Doma jsem čekala na Rehvenge. Ležela jsem na posteli a zkoušela nemyslet na hrůzy, co jsem dneska viděla, ale šlo to těžce.

Sviňácký bezduší!

Zamířila jsem do posilovny, vytáhla si trampolínu a skákala na ní, dělala otočky, kotouly, cokoliv, co mi bránilo myslet.

„Proskáčeš tam díru,“ ozval se Rehvengův přibližující hlas.

„Koupím ti novou.“

„O to nejde… jen jsem chtěl –“

„Co jsi chtěl, Rehvengi?! Já totiž na další hádku nemám náladu, jasný?!“ Zamračil se, jako za starých časů.

„Nechci se hádat.“

„Tak co chceš?!“ To né! Nechtěla jsem být tak hnusná. Nějak se mnou cloumaly emoce a nedokázala jsem je ovládat.

Něco mě chytlo za kotník a stáhlo dolů. Ležela jsem na trampolíně a on obkročmo na mně. Smýkala jsem se, ale držel mě pevně, přímo drtivě. Věděla jsem, že pokud nepřestanu, budu mít velké modřiny.

„Tahlly, řekni mi, co se stalo?“

„To není fér! Žiju v bludišti a nemůžu najít východ.“

„Tak vezmi motorovku a prokousni se skrz.“ Odhrnul mi vlasy z krku na stranu a poctil ho spousty malých polibků.

„Mluvím vážně.“

„Nevím, jak ti mám pomoct, nemůžu se dívat, jak se trápíš, ale nemůžu ani ustoupit.“ Pohladil mě po tváři. Byl tak něžný. To bych do něj nikdy neřekla, dokud jsme ho znala jen z vidění. Vždy na mě působil extra nazlobeně. Dokud jsem ho nepoznala pořádně a moje posedlost jím se nezměnila v zamilovanost.

Milovala jsem ho. 

Žádná podělaná rovnice!

Autor: Arminka (Shrnutí povídek), Simiik, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle 44. kapitola: