OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Double miracle 18. kapitola

06.11.2011 (13:00) • Arminka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 22× • zobrazeno 2845×

Když se vrátil zpátky do pokoje se zmrzlinou, lékárničkou a kufříkem s dalšími nejrůznějšími kravinami pro ošetření, který mu vnutila Xhex, když se do rezidence stěhoval, Zsilverth byla pryč.

Zavřel oči a myslí hledal její pocity. Mělo ho napadnout, kam půjde.

Procházela se v pokoji Verath a dotýkala se zdravou rukou všech jejích věcí, po tváři jí kanuly slzy. Měl chuť slíbat je jednu po druhé a smazat jejich slanou chuť.

Jakmile skončila se vzpomínkami, vkročila do jeho pokoje, zůstala stát na prahu, lehce se opřela o dveře a dívala se na něj. Bože, znovu ty oči bez života. Svíral se mu žaludek bolestí.

Byla bez života a on ji chtěl znovu oživit. Málem propadl síle, která ho k ní lákala, jako med medvěda. A že ona byla slaďoučká jak med, když se s ní miloval, ochutnával a hladil svým tělem to její. Ale nešlo to. Musel se držet. Kvůli ní.

„Nemám hlad,“ řekla a dívala se na zmrzlinu, jenž držel v rukou.

„Není k jídlu, teda teoreticky je, ale proto jsem ji nepřinesl. Chci ti ošetřit rány.“

„Aha.“ Sedli si spolu na postel. Mohli jít i na menší koženou sedačku, ale postel byla jaksi… jednoduše to oba chtěli.

Sledovala ho, jak jí ošetřuje rány, vyndává střepy a maže na kůži vanilkovou zmrzlinu. Příjemně chladila a taky zmírňovala jeho dotek, který ji pálil víc, než vycházející slunce. Nakládal s ní tak něžně, jako by byla porcelánová panenka a měla se každou chvilkou rozbít na milion částeček.

Kůže se hojila rychle.

Nespouštěla z něj pohled. Kdykoliv se soutředil na to, aby opatrně vytáhl střepy z její ruky, zamračil se u toho, čelo se mu zkrabatilo pečlivostí.

V tu chvíli ji napadlo jen jedno slovo - dokonalý. Byl dokonalý.

Její duše krvácela, byla v ní díra, z které unikala chuť žít. Ale on byl její lék. Nebála se s ním, vyvolával v ní pocit bezpečí a jako by si byla jistá, že jí pomůže najít její sestru. Měl ji přece rád. Kdo by Veru neměl rád. Byla vždy v dobré náladě, přenášela ji na ostatní.

Vera. Zsilverthiny myšlenky se opět naplno zabývaly jejím dvojčetem.

„Potřebuju, abys mě přivedl na jiné myšlenky, než se setmí, abych se mohla vydat hledat svou sestru,“ požádala ho a začala mu prsty projíždět po bradavkách přes rozvázaný kožich a černou košili. Neměla chuť se znovu nechat zneužít, ale v tu chvíli jí bylo všechno jedno.

„Nikam nepůjdeš!“ rozčiloval se Rehv, vždycky ho uměla tak vydráždit.

„O tom nerozhoduješ. Jsem silnější, než vypadám.“

„To určitě, tahlly,“ pronesl ironicky, čímž ji provokoval.

Vytáhla dýku, aniž by měl šanci zjistit odkud, a mířila s ní k jeho krku, přiložila ji na kůži. „Řekni to ještě jednou,“ přikázala a tlačila na dýku.

Rehvenge trochu překvapen a s úplně vzrušeným kámošem zaskuhral: „Co?“

„Jak jsi mě oslovil. Řekni to.“

„Tahlly,“ zašeptal a naklonil k ní hlavu blíž, takže ho lehce řízla. Vyděšeně na posteli odskočila zpátky, ale přitáhl si ji znovu k sobě a uvěznil ústa v souboji, které vedly s jeho dotěrným jazykem.

Potřebuje ji. Sebeovládání šlo do pekla a on ji stáhne sebou, aby jí dokázal, že není tím pravým.

„Musím být v tobě, dovol mi to.“

Na pár vteřin se zarazila, přece si slíbila, že mu odolá. Ale copak to šlo? To už by bylo jednoduší sestavit celý kamión z tří součástek, než na něj zapomenout.

Nechala si úplně vzrušená sundat černé tričko a podprsenku.

Nejdřív slíbal její dekolt, vzal si do dlaní její ňadra a potěžkal. Zřejmě spokojený s velikostí si jednu po druhé dával do pusy.

Na zádech jí naskočila husí kůže. Svými polibky a dotyky způsobil, že se přenesla do jiného světa. Takového světa, kde byli jen oni dva. Sami.

„Prosím, vezmi si mě drsně, tak aby to uspokojilo i tebe,“ zasténala a prohnula se v zádech, když jí sundával kalhoty. Když neodpovídal, vzala jeho obličej do dlaní a donutila, aby se na ni podíval. „Nechci, abys to zas předstíral, jako minule.“

„Nic takovýho jsem nedělal. Lhal jsem, abych tě od sebe dostal co nejdál a nejlépe, abys mě nenáviděla a nechtěla nikdy v životě vidět.“ S těmihle slovy se naklonil pro další polibek, ale dostal facku. A další. V životě dostal jen tři a všechny od ní. Jestli mu tahle žena skutečně není souzená, tak žádná jiná, pomyslel si.

„Ty hajzle!“ Skočila po něm a oba spadli na zem. Seděla mu na stehnech. Zaryla mu loket do břicha, na tož zaskučel a - aniž by to tušila – se víc vzrušil. Násilí bylo jeho. Žádný něžný ťupky ťupky ťupky hlazeníčko. I když se to v případě Zsil zdálo přirozené.

Bušila mu pěstmi do břicha, do prsních svalů, snažila se ho i kopnout a pokud by se jí to podařilo přímo mezi nohy, byla by spokojená. I když bůh ví, jestli by si tu nohu nezlomila. Boule tlačící se skrz jeho kalhoty byla velká a musela být tvrdá.

Nejhorší bylo, že se ten parchant nechal mlátit, nebránil se. Copak si to užíval? vztekala se. Jako by nestačilo, že má supr čupr pohled na její houpající se ňadra.

„Braň se, grázle!“ naléhala a rány nabývaly na intenzitě. Nechal ji, aby svou bolest zabila násilím. Byl hrdý na to, že jí může posloužit. Potřebovala ho, sice jako boxovací pytel, ale i tak ho potřebovala a on nechal volné ruce, aby ho bily. Trochu tvrdší ruce, než očekával.

„Silněji, tahlly, přesně tak. Mysli na bezduché, jak jim děláš novou plastiku protáhlých ksichtů.“ Sakra, přitvrdila.

„Srabe! Bojuj!“ křičela s uslzenýma očima. Věděl, že je v jakémsi deliriu a sotva vnímá, co dělá.

„Bože na nebesích,“ zasyčel, když mu proťala zuby žílu na krku a vsála první hlt. Tohle jeho trenky skoro neustály.

Chtěla se odtáhnout, ale nedovolil jí to, proto pokračovala a brala si víc a víc.

Jakmile přestala, vrhla se na zip od jeho kalhot. Prsty se jí třásly, a tak jí pomohl a vysvlékl si kalhoty. Nikdy se netěšil, tak jako teď, až si ho žena takhle vezme.

Moje.

A taky že si ho vzala. Zapojil se a zažil ten nejlepší sex od své přeměny.

Leželi na zemi, zmáčení vlastním potem. Stulila se vedle něj a přehodila nohu přes jeho podbřišek.

„Byla jsi hard-core, moje bojovnice.“

Zsilverth mu neodpověděla, jelikož si pomalinku uvědomovala, co udělala. Vybila si na Rehvengovi, muži, kterého miluje, veškeré nashromážděné špatné pocity, které v sobě dlouho držela.

„Jsi v pořádku?“ strachovala se.

„Zatraceně, ženská jedna bláznivá,“ zaklel, „to bych se měl ptát já tebe a ne ty mě.“

„Bastarde,“ neodpustila si.

„To jsem a jsem rád, že ti to konečně dochází. Se mnou tě prostě nic pěknýho nečeká. A už vůbec ne, když jsi následnice trůnu.“ Zase moudrý, jak Brumbál.

„Miluju tě. Vím, že od tebe tohle vyznání možná nikdy neuslyším, ale chci, abys to věděl. A jdi se bodnout s tou princeznou, na tu ti kašlu. Nenávidím, jak mi to každý připomíná. To radši zůstaň u toho dítěte,“ vpálila mu vytočeně do obličeje.

Zasmál se a hrál s jejími dlouhými, černými, rovnými vlasy, pokládal je na svou kůži, aby cítil jejich hebkost a slaboučké lechtání.

„Znásilnila jsem tě,“ zašeptala po delší době potichounku. Bála se snad, že ji někdo uslyší? Styděla se?

„A já se vůbec nebránil,“ odpověděl, přejel si ukazováčkem o hojící se ranky na krku a zvedl se.

Hm, parádní výhled, kochala se pohledem. „Pěknej bílej zadek.“ Pohlédl na ni zpátky a uličnicky se usmál. „Co je?“ Couvla před jeho pohledem lovce.

„Ukaž mi svůj," usmál se provokativně.

„Ne.“ Vyplázla jazyk.

„Tahlly,“ pronesl svůdně, až jí zabrněly konečky prstů na ruce.

Během vteřiny si ji vzal do náruče, položil bříškem přes jeho nohy a kousl ji do půlky zadečku.

Zsilverth se rozesmála. „To je úchylný.“ Ale nevadilo jí to.

Jak se tak váleli na zemi v objetí na měkounkém kožichu, který se z toho asi jen tak nevzpamatuje, Zsil mu přejížděla po vytetovaných červených hvězdách a vzpomněla si, jak jí řekl, že je má kvůli tomu, že je vrah. Věřila jeho slovům. Akorát jí zajímalo, proč dotyčného nebo dotyčnou zabil.

„Víš, co nechápu, bojovnice?“

„Neboj se, taky nechápu, jak jsem mohla podlehnout tvému kouzlu.“

„Vtipná hned takhle po sexu,“ typicky zabručel. „Nechápu, jak můžete být s Verath dvojčata. Možná jste si podobné a máte silné pouto, ale povahami jste jiné. Nebo to hrajete jen přede mnou?“

„Jsme možná trošku odlišné, ale ne o moc. I když bych si přála být jako ona. Je vždycky tak v pohodě, silná, statečná a cílevědomá. Možná, že kdybych při porodu vylezla dřív, byla bych jako ona.“

„Jenže ona si to vybojovala už v břiše, co? Jop, to je celá ona.“ Rehv Verath měl rád a sehnal celou hledací četu, aby ji hledali přes den, zatímco on se musí omezovat slunečním světlem.

Když se osprchovali, každý sám, jelikož by to spolu nedopadlo dobře, Zsilverth se usadila na postel a snědla zbytek rozteklé zmrzliny, která zbyla, když jim nebyla potřebná jako chladící mast. Házela do sebe jednu lžičku za druhou, její pohled byl však nepřítomný.

„Na co myslíš?“ zeptal se Rehv.

„Za chvíli zapadne slunce. Musím najít Veru, a taky se cítím provinile. Neměla jsem právo užívat si, být šťastná, když ona trpí.“

Přistoupil, aby ji políbil na rty.

„Nemusíš se tak cítit a nebudu ti to opakovat, i když radši ano. Nikam nejdeš. Ty a bezduchý se uvidíte zblízka jen přes mou mrtvolu.“

„Tak to spěchej, oni jí tam ubližují. Za to zaplatí! Budou litovat, že se kdy vůbec dali dokupy s Omegou!“

„Mýlil jsem se. Jste si podobné.“

„Čekal jsi snad, že budu sedět doma a štrikovat?!"

„Chceš si zase praštit? Do toho! Cokoliv! Ale já tě prostě nikam nepustím!"

Chtěl odlákat její pozornost od jiných myšlenek, ale nic ho nenapadalo. Veškeré jeho pokusy o svádění odmítala. Tak si celý vzrušený šel natáhnout spodky.

„Do háje!“ zamručel.

„Co je?“

Získal si tak její pozornost. Věděl to. „Tomu prevítovi se tam nechce. Pojď se na to podívat a udělej s tím něco.“ Přistoupila k němu ze zvědavosti, byl k ní zády otočený, tak prosmýkla hlavu pod zvednutou paží.

„Vždyť máš erekci.“

„Říkám ti, udělej s tím něco.“ Škádlivě se zazubil, až vybuchla smíchy.

***

Do setmění zbývalo něco málo přes půlhodinku. Zsilverth se oblékla do svého oblečení a odpočítávala minuty. Rehv už byl hodinu v kuchyni s plánem, že jí něco ukuchtí. Další překvápko. Nikdy by netipovala, že umí vařit.

Nadskočila úlekem, když se ozvalo příšerné vyzvánění Rehvova mobilu. Koukla se na displej. No tě mrtě. Číslo Bratrstva!

„Kdo je to?“ ozval se hlas jejího milence ode dveří.

„Tvůj tchán,“ rýpla si.

„Nestraš, na infarkt jsem ještě mladý. Počkej, až mi bude něco málo přes šest set.“ Podíval se na displej a zaklel, což dělal moc rád, jak si všimla. „Jo,“ zabručel do mobilu a postavil na postel tác s jídlem.

Hm, palačinky. Zsil se do nich hladově pustila a poslouchala hovor.

„Je u mě… v sídle… v jiné posteli, ne té mojí, proboha… nekecám!… Kurva, Vishousi, co se ptáš, když to víš?!... Nějaké stopy?... A Wrath?... To chápu, taky jsem šílel z únosu Belly… Jo, postarám se o ni… Jdi k čertu! Ty taky nejsi zrovna Dalajláma.“ Zavěsil a šel si ulovit palačinku, které si jeho milenka přivlastnila.

„Novinky?“ zeptala se s nadějí v hlase.

Zavrtěl smutně hlavou na znamení ne.

Bylo načase se přestat flákat, pomyslela si Zsil.

Jakmile se Rehv vypařil s prázdným tácem dolů, prohrabala jeho věci a našla pár zbraní. Zasunula si je do kalhot a kabátu a zdrhla ven oknem, které už nebylo zabedněné ocelovými roletami.

S vědomím, že ji Rehvenge uškrtí, až na to přijde a dopadne ji, se hnala kupředu. Nebyla to však větší motivace, než nalezení jejího dvojčete.

Tentokrát Zsil utekla doopravdy.

Snad se vám kapitolka líbila. Příště vás čeká opět Vera a velké překvápko! ;)

Chceme vám taky moc poděkovat za hlasy o nej povídku. :-* Umístění pro nás bylo velkým a příjemným překvapením. Díky.

17. kapitola > 19. kapitola

Autor: Arminka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle 18. kapitola: