OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 16.

17.01.2014 (14:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1862×

Ida to vydržela přesně den a půl, než se objevila na prahu Derekova bytu. A podařilo se jí vpadnout přímo doprostřed sourozenecké hádky.

„Nechci to tu,“ štěkl Derek popuzeně. Cora se na něj mračila stejně usilovně, jako on na ni. Byla jediná, kdo dokázal vytvořit na svém obličeji něco stejně tak výhružného, jako on.

„Jsou Vánoce a my jsme konečně zase pohromadě! Je to jen stromek, Dereku, ne výzdoba z celého obchoďáku!“

„Na tom nezáleží.“

„Jenom ten stromek, Dereku. Copak chci tak moc?“ vztekala se Cora.

Ida se tiše zasmála, což samozřejmě přilákalo pozornost jich obou. Cora se zatvářila spokojeně. „Ido! Řekni mu, že mít vánoční strom je důležité.“

„Je to jen dekorace,“ zavrčel popuzeně a obrátil oči v sloup.

„Vlastně, Cora má pravdu.“ Cora se rozzářila a Derek přimhouřil oči. „Vánoční stromek má ochranitelskou funkci pro rodinu, která ho doma má. Samozřejmě, nejlépe funguje zavěšený nad jídelním stolem špičkou dolů, ale hádám, že postačí ho i postavit do rohu, kde o něj nikdo nezakopne.“

„Ty. Jsi. Báječná,“ prohlásila Cora a drápy roztrhla síť, ve které byl strom zabalený.

„Já nesouhlasil!“ peskoval Derek, ale Cora ho ignorovala. Dál se prodírala mezi jehličím. Ida se spokojeně nadechla, když se rozvonělo bytem.

„Díky,“ ucedil otráveně Idiným směrem.

„Nemáš zač,“ usmála se mile a posadila se za stůl. „Takže,“ začala a hodila si nohy na židli vedle. „Jaká je tvoje oblíbená barva?“

Derek dvakrát zmateně mrknul, pak se ušklíbl. „Zkus hádat,“ vyzval ji a opřel se o schodiště. Cora vydala tlumený zvuk zavánějící nadšením, mihla se kolem něj a ohnula se ke skříňce pro whisky. Položila ji na stůl a vedle ní postavila jednu sklenici. Ida udiveně nadzvedla obočí. Chystá se ji opít?

„Když uhodneš, napije se on. Když ne, napiješ se ty.“

Odfrkla si. „Přinejmenším nefér, vzhledem k tomu, že se jako vlkodlak nemůže opít.“ Derek se na sestru mračil. Idě se ale ten nápad vcelku zamlouval, potřeboval jen malé vylepšní, co se férovosti týče. Sáhla do tašky a vytáhla lahvičku s jemným modrofialovým práškem.

„Uděláme to spravedlivé,“ řekla a opatrně nasypala dvě špetky do flašky. Derek to nevěřícně sledoval. Schovala lahvičku, položila dlaň na hrdlo lahve a pořádně obsah promíchala. Když dlaň sundala, olízla si stopu whisky, která jí zůstala na kůži.

„Hodilas právě do mého pití oměj?“ zeptal se ohromeným tónem.

Pobaveně našpulila pusu. „Nevěříš mi snad? Nedala bych ti nic, co by ti ublížilo,“ pronesla pak vážně. Nelhala, ale netvářil se o nic důvěřivěji, aspoň se ale přesunul ke stolu a s povzdechem nalil do sklenice minimum nápoje. „Zbabělče,“ okomentovala to. Propíchl ji dotčeným pohledem.

„Když naliju víc, budeš nadraná, než přijdeš na odpověď k první otázce.“

„K první?“ podivila se. „Bude jich víc?“

„Samozřejmě. Tempo jedna otázka za dva dny je slabota. Trochu to popoženeme.“ Pobaveně se ušklíbla, ale souhlasně kývla.

„Černá,“ řekla a vysloužila si tím jeho pohrdavý pohled říkající: vážně? Odhodlaně do sebe kopla drtek whisky. „Musela jsem ti dokázat, že to není otrávené, no ne?“ Což vlastně nebyla tak docela pravda. Její nápad byl založený na faktu, že je oměj jedovatý a v tomhle množství způsobí Derekovi (a jí taky) pocit podobný opilosti. Možná nějaké menší halucinace. Ale byla to whisky, a ona nikdy neodmítne whisky. Nebo alkohol obecně.

„Jistě,“ poznamenal stoicky. „Takže?“

„A máš vůbec nějakou?“ přimhouřila podezřívavě oči. Kývl. „Fajn. Modrá.“ Zamračil se. Povzdechla si a znovu se napila. „Tohle bude na dlouhé lokte. Nechceš to zúžit?“ Zavrtěl hlavou. „Dobře,“ povzdechla si a rozhlédla se kolem, ne že by tu snad bylo něco, co by jí mohlo- Cora na ni zpoza Dereka zamávala a ukázala na sebe. Na své vlasy. „Hnědá?“ Derek překvapeně pozvedl obočí a kývl. Zvedl skleničku a vypil obsah. Cora jí ukázala vztyčené palce a Ida se spokojeně zakřenila. Tohle bude zábava. „Dobře, oblíbené roční období. Jaké je moje?“ zeptala se ho, když přestal zkoušet chuť vylepšeného pití na jazyku. Byla to hloupá otázka, ale taky naprosto bezpečná. Navíc, triviálnosti jsou taky důležité, ne? Byl to přece on, kdo s tím začal.

„Jaro,“ prohlásil sebejistě, čímž ji vytrhl z úvah.

Vyvalila na něj oči. „Jak to víš?“ zeptala se, když panáka vypila. Pokrčil rameny a pousmál se. Cora na ni znovu mávla a začala se ovívat rukou.

„Léto?“ Derek uznale pokývnul a vypil obsah sklenice. Ida si připadala jako děsný zmetek, ale na druhou stranu se jí líbilo spojenectví s Derekovou sestrou proti němu. Vsadila by ruku na to, že ho Cora chtěla vidět opilého stejně tak moc jako ona. (Ne že by to byl její životní cíl, ale když se naskytla možnost, rozhodně ji neodmítne.)

„Oblíbený hudební žánr,“ řekl Derek vyzývavě. Ida se ale k jeho překvapení sebejistě usmála.

„House,“ prohlásila s naprostou jistotou. Beze slova vzal sklenici a vypil obsah. Cora na ni překvapeně zírala a Ida pokrčila rameny. Alespoň k něčemu byla ta cesta do San Franciska dobrá, když už jinak kompletně vyhořela.

„Fajn… folk?“ zkusil to Derek. Odfrkla si a přisunula mu doplněnou sklenici. Poslušně ji vypil. „Pop?“ Zasmála se a dolila mu. „Klasika?“ Dolila mu znovu. „Dobře, tak… rock!“ prohlásil se špatně skrývaným zoufalstvím. Kývla. Slyšitelně si oddechl a protřel si rukou obličej.

„Je tu teplo,“ zamumlal a Ida se rozesmála.

„Začínáš být opilý.“

„Blbost!“ protestoval.

„Nikdy předtím jsi nebyl, takže to nepoznáš. Věř mi, takhle to začíná,“ smála se Ida. Cora to fascinovaně sledovala a přisunula se blíž.

„Co vaše oblíbené jídlo?“ zapojila se.

Derek se přemýšlivě zamračil. „Zelenina?“

„Ne,“ zasmála se Ida. Ale byl to dobrý pokus, vzhledem k tomu, že byla vegetariánka.

„Borůvkové… cokoliv?“ navrhl, když dopil. Usmála se a kývla. Vypila svou dávku.

„Burákové máslo,“ řekla vcelku s jistotou – musel ho mít rád, když ho tím Cora věčně uplácela. Zašklebil se a znovu se napil.

„Tak teď oblíbená kniha,“ řekla Cora vesele.

„Víš ty vůbec, kolik je tu možných variant?“ zeptala se Ida vykuleně. „Mám spíš oblíbenou knihovnu, než knihu. To necháme na jindy, mimo soutěž.“

„Fajn,“ zašklebila se Cora. „A co například, co se vám na tom druhém nejvíc líbí?“ Ida se na ni otřeseně podívala. To jí dělá naschvál, že jo?

„Ty myslíš jako vlastnost, nebo-“

„Obojí,“ přerušila ji Cora. „Ty řekni, co si myslíš, že se líbí Derekovi, a on, co se líbí tobě.“

„Eh… Jako vážně?“ zeptala se Ida a Cora přikývla. Měli radši hrát flašku, na pravdu nebo něco podobně stupidního. Tohle se neplánovaně zvrhávalo osobním směrem.

„Netvař se tak, tahle otázka má psychologickou hodnotu.“ To byl právě ten problém.

„Ty nejsi psycholog,“ utrousila Ida suše ve snaze ji odradit. Cora jen trhla rameny.

„Chodím na hodiny ve škole. Například tohle je jasn-“

„Začni,“ pobídla Ida Dereka rychle (a zbaběle) a přerušila tím cokoliv, co mohla Cora říkat. Ten přimhouřil oči a vypadal, že nad tím opravdu přemýšlí. Nejspíš už se necítil na střílení od boku.

„Oči,“ řekl jako první a Ida kývla. Nepřekvapilo ji, že to uhodl. I když to vyvolávalo nepříjemné otázky, jako třeba jestli postřehl, jak ráda se mu do očí dívá. Nebo jak přemýšlí nad tím, jak se jejich odstíny mění s rozdílnými náladami. Čeho všeho si všiml? „Ale vlastnost…“ Podrbal se ve vlasech. „Odvaha?“ zkusil trochu nejistě. Ida zavrtěla hlavou a postrčila mu sklenici. Vzdychl a vypil ji. Derek nepochybně byl v určitých směrech odvážný, ale Ida na tom neshledávala nic hodného obdivu. U něj se odvaha rovnala zbrklosti. „Nemám zase tolik dobrých vlastností,“ zamumlal.

„Věř mi, my víme,“ pronesla Cora pobaveně. Ida sledovala, jak se Derek snaží přemýšlet, ale vypadalo to, že mu zároveň dělá problém na sestru zaostřit, když se snažil na ni zlostně zírat. Nad kořenem nosu se mu čelo třpytilo potem. Dýchal mělce a rychle. Zamračila se na Coru místo něj a vrazila jí do ruky řádně odlehčenou lahev.

„Odnes to,“ řekla, natáhla se pro sklenici a vypila její obsah. „Starostlivost,“ pronesla pak. Zvedl k ní překvapený pohled. Postavila se, podala mu ruku a pomohla mu na nohy. Zakymácel se jako strom ve větru.

„Uf, zvláštní pocit,“ pronesl a zadíval se někam nad její hlavu. Neurčitě zabroukal a Ida se musela kousnout do tváře, aby se nezasmála. Měl toho vážně dost.

„Tohle stojí za všechny prachy,“ vydechla Cora fascinovaně. Zadívala se na zbytek alkoholu v lahvi. „Mohla bych to dát Peterovi?“

„Opilý Peter? Chceš nás všechny zabít? Ani náhodou, to už to snad radši dej Scottovi,“ zamumlala Ida a sevřela Derekovo tričko, aby ho udržela na místě. Nebylo to snadné vzhledem k tomu, že sama měla pocit, jako když plave na moři. Na whisky byla zvyklá, ale oměj způsoboval, že se všechno kolem zdálo lehce vzdálené a neskutečné.

Cora se usmála. „To je nápad! Tak já mizím, bavte se,“ zamrkala a rychle se vypařila.

Ida zůstala na Dereka sama. Doufala, že vlkodlak dokáže dojít až k posteli, protože kdyby spadl, už by s ním nehnula.

Nespokojeně zamručel. „Mám pocit, že se všechno kolem vlní.“

„Známka toho, že ti mozek plave v alkoholu,“ zavtipkovala Ida, ale jeho výraz byl na pár vteřin upřímně vyděšený. „Pojď, Vlku,“ pobídla ho pobaveně a navedla ho směrem k posteli. „Bude bezpečnější, když si lehneš. Navíc na tebe nepůsobí alkohol, ale oměj.“

„Nesnáším ten plevel,“ zabručel a přetřel si dlaní čelo. „Starostlivý? Ne přehnaně ochranářský?“ zeptal se, když ho posadila na postel.

„Zvládáš s přehledem obojí,“ zazubila se. Šlo to až děsivě snadno, jako by měla tváře udělané z žužu. Chtěla se od něj odtáhnout, ale chytil ji za zápěstí a zastavil ji.

„Proč oči?“ zeptal se nejistě. Ida se zarazila, ale Derek dál čekal. Vrátila se zpátky a posadila se mu na kolena, čelem k němu. Nohy se jí zdály moc nespolehlivé.

„Protože mi občas ukáží, co se opravdu děje za tím zamračeným výrazem. Dokážou křičet to, co ty nejsi schopný nebo ochotný nikomu říct. Bez ohledu na jejich barvu.“ Palcem mu přejela po obočí a pak po jemné kůži pod okem. Plácá voloviny. Proč tak moc mluví? Neměla by tak moc mluvit. „Nelžou mi,“ vydechla v rozporu s vlastními myšlenkami, zatímco sledovala, jak se jeho zorničky překvapením roztahují.

„Ruce,“ vydechl potichu, masku úžasu pořád na tváři.

„Co s nimi?“

„Mám je rád. Tvoje. Z podobného důvodu. Hodně jimi říkáš, i když o tom nevíš.“ Jemně vzal její dlaně do svých a zvedl je mezi jejich těla. Podíval se na ně a silnými prsty obkreslil jejich kontury. „Zázračné ruce. Zvládnou všechno. I vlkodlaka,“ usmál se, když zvedl pohled. Nikdy na něm takový úsměv neviděla. Připomínal dítě.

Fascinovaně ho poslouchala. Jako by byl Derek gramofon a někdo právě přehodil desku na druhou stranu. Na tu, kterou už dlouho nikdo neposlouchal, protože nebyli dost odhodlaní nebo zvědaví zjistit, co na ní je. Ta první se jim nelíbila, a tak ztratili zájem. Jenže druhá strana… Ta byla úžasná. A bolestně poškrábaná.

„Ty jsi úplně na hadry,“ zasmála se, aby zakryla pohnutí. Derekovy zuby zasvítily v dalším širokém úsměvu. Vypadal rozkošně.

Sklonila se k němu a jemně se mu otřela o rty. Bez důvodu, prostě jen proto, že chtěla. Vydechl a zavřel oči. Vypadal tak spokojeně. Chytila jeho tvář do dlaní a zopakovala ten pohyb. Lehce ho kousla. Vyšel jí naproti a jednou rukou ji chytil za šíji, aby nemohla uhnout. Jako by snad chtěla.

„Dereku,“ vydechla mu do úst, když ucítila, jak jí druhou rukou vklouzl pod tričko. Neskutečně hřál. „Jsme mimo,“ zamumlala, aby mu připomněla, že mu to úplně nemyslí. A jí taky ne.

„Ne tolik,“ hlesl naléhavě a pak ji rychle přetočil pod sebe.

„Takže víš, co děláš?“ zeptala se zadýchaně, když přesunul rty k jejímu hrdlu. Vyjekla, když ji kousl, a on se zasmál.

„Možná ne,“ připustil. „Ale to neznamená, že to dělat nechci.“ Vyhrnul jí tričko a přitiskl jí horké rty pod okraj podprsenky. Cítila, jak mu povyrostly tesáky. „Dva dny,“ zamumlal jí do kůže na břiše, jako by ho to bolelo. „Měla bys být tady. Pořád.“ Natáhla se po něm a přitáhla si ho zpět ke rtům. Při té příležitosti ho zbavila trika, tentokrát šedého. Bezděčně ji napadlo, jak by asi vypadal v nějakém jasně barevném tričku. Nejspíš by celému městu způsobil z šoku zástavu. Přitiskla mu rty na odhalenou kůži, aby zadusila smích.

„Sundej si to,“ poručil mumlavě.

„Co?“ zeptala se zmateně.

„Všechno.“

„Pojď sem,“ přikázal tlumeně, když se poslušně zbavila oblečení. (Nebylo to jednoduché, vzhledem k její pochybné či spíš neexistující rovnováze.) Poslechla a trochu roztřeseně sledovala, jak se mu mění tvář. Přitiskl jí nos k břichu, cvakl tesáky a zavrčel. Bylo to nesmírně majetnické gesto. O to víc, když jí podtrhl nohy a ona se tak skulila pod něj, bez ochrany před ostrými zuby. Mělo by ji to děsit a děsilo by ji to, kdyby se na ni nepodíval.

V očích žádného predátora ještě nikdo nemohl vidět takovou něhu. Jen díky alkoholu zvládla neuhnout pohledem před tou intenzitou. A díky alkoholu ani nebyla schopná rozkódovat, co jí tím asi mohl sdělovat.

Natáhla k němu ruku a dotkla se vlkodlačí tváře. Zavřel oči a spokojeně zavrčel. Změnil se zpět na člověka a připlížil se blíž, aby ji mohl políbit.

„Jsi moje,“ vydechl spokojeně. Dotčeně zamručela.

„Ale jen protože jsi opilý,“ zahučela a jemně ho kousla do brady. Vyjekla, když ji přetočil na břicho. Přitiskl se k ní a zavrčel mnohem hrozivěji.

„Moje,“ zopakoval a Ida se otřásla. Poslušně odhalila krk.

Kousl ji ve chvíli, kdy do ní pronikl. Vyjekla víc šokem než bolestí, přesto ji to znejistělo. Ale tentokrát v něm bylo něco, čemu se neodvážila odporovat. Chtěl ji submisivní, a tak byla.

Byla v ní dokonce část, která to přijímala s radostí. Část, která chtěla být jeho a nikoho jiného. Část, kterou Ida pohrdala, ale nedokázala se jí zbavit. A právě ta její část by neměla problém Dereka přijmout za druha.

Ale to jí Ida nemohla dovolit. Nechtěla se vzdát své nezávislosti.

A tak je to správně. Pro nikoho. Nikdy.

-----

Vzbudilo ji sténání. Rozlepila oči a zadívala se na Dereka, který měl paži přes oči a zbytek obličeje bolestně zkřivený. Naprosto ho chápala.

„Kurva,“ hlesla a protřela si dunící spánky. Škubl sebou a otočil se na ni. Vypadal šokovaně, že ji vidí, navíc zjevně nahou, schovanou jen pod pokrývkou.

„A kdy se tohle stalo?“ zeptal se překvapeně. Ida se zamračila.

„Ty si nevzpomínáš?“

„Copak bych se ptal, kdybych si to pamatoval?“ zašklebil se a protřel si rukama spánky podobně jako ona.

„No… skoro bych doufala, že si to budeš pamatovat. Kdybych neměla vlastní mezery v paměti. Ale na několik věcí si pamatuju. Na některé i opakovaně,“ zamručela a zamrkla, když se pohnula. Au!

Věnoval jí nevěřícný pohled. Pak sklouzl pohledem ke svému tělu. „To hodně vysvětluje,“ poznamenal a se zasténáním se posadil.

Odfrkla si. „Ty si stěžuj, to já jsem tu ta pokousaná.“

„Co?!“ vyjekl naprosto nederekovsky. Odhrnula pokrývku a ukázala mu důkazy. Kousnutí na rameni, stopy po zubech na lopatce, kousanec na levé půlce a ještě jeden na pravém stehnu. „To jsem- Já?!“

„Ne, víla zubnička,“ poznamenala a zakroutila nad ním hlavou. „Jasně, že ty. Dotkni se jich, třeba si vzpomeneš,“ navrhla mu a po chvíli ucítila váhavý dotek na lopatce.

„Pořád temno,“ ozval se po chvíli. „Proč jsi mi to dovolila?“

Nevěřícně se na něj ohlédla. „Dovolila?“ Pak ale nakrčila nos. Nějak pochybovala, že by to udělal bez dovolení. „Asi protože mám pud sebezáchovy. Nevím, jak tobě, ale mně nepřijde jako dobrý nápad říct majetnickému vlkodlakovi ne, pokud se chci dožít středního věku. Nebo dalšího rána, když na to přijde.“

„Udělal jsem-“ Vypadalo to, že je vážně zděšený už jen tou myšlenkou, natož aby ji vyslovil. Posadila se a natáhla k němu ruku. Nejistě se na ni podíval.

„Dereku, klid. Neudělal jsi nic, co bych nechtěla. Alespoň co si zvládnu vybavit. Víš, že bys mi neublížil.“ Nevypadal přesvědčeně, i když to musel vědět, druhové měli mezi sebou daná pravidla. Rozhodla se to nechat být. „Už žádné opíjení, amnesie se mi nezamlouvá.“

Překvapeně ji pozoroval. „Máš otisk mých zubů na zadku a tohle je všechno, co řekneš?“ Viditelně nechápal.

„Vzhledem k tomu, že jsem si v podstatě začala… Kousla jsem tě první a tak… Jo, úplně v pořádku. Nekousl jsi mě, abys mě přeměnil, a i kdyby ano, jsem imunní.“ Ne že by si tím chtěla ještě někdy projít. Vyklouzla z postele a nahá přešla ke schodišti. Uvědomila si, že je to divné, až když na ni zůstal fascinovaně zírat. Zarazila se. „Nepamatuješ se, proč mi tohle přijde v pořádku?“ zeptala se ho nejistě.

Složil si hlavu do dlaní a zamručel, jako by ho něco neskutečně iritovalo. Uvědomila si, že on nejspíš zažívá první kocovinu v životě.

„Možná si časem vzpomenu,“ pokrčila rameny a vyšla po schodech do koupelny. Tiše se zasmála, když ho slyšela nadávat.

Když se vrátila, stále ještě seděl na posteli zamotaný jen do deky. Hlavu pořád v dlaních, jak se nejspíš snažil rozvzpomenout.

„Něco nového?“

„Pořád tma,“ zabručel zklamaně. Posadila se vedle něj, už čistá, ošetřená a trochu oblečená. „Co posledního si pamatuješ?“

„Hádání,“ zamumlal.

„A přesně?“

„To je právě to. Moc přesně ne…“ Zasmála se, ale přestala, když po ní vrhl zamračený pohled. „Jsi naštvaný?“ zeptala se s obavou.

Zavrtěl hlavou. „Jen zmatený, že ty nejsi naštvaná.“

„Já byla ta, co nás otrávila,“ pokrčila rameny. Sypat oměj do lahve nejspíš nebylo tak- Zděšeně se napřímila. „Do hajzlu.“

„Co?“ zabručel Derek, jako by čekal další perličku z jejich společného odpoledne.

„Cora si odnesla zbytek toho alkoholu. Chtěla ho dát ostatním, pokud si dobře vzpomínám.“

„Cože?!“ Teď už rozhodně vzteklý byl.

„Nekoukej tak na mě! Taky jsem nebyla úplně při smyslech,“ bránila se Ida, ale fakt byl, že oproti Derekovi na tom byla líp. Rychle se natáhla pro mobil a začala vytáčet. Ale na druhém konci to nikdo nebral.

„Jestli to dala Peterovi…“ Ida si nervózně okusovala nehty, což nedělala od svých sedmi. Derek si natahoval džíny a hledal triko, když to ale řekla, na místě zamrznul.

„Peterovi? Ona to chtěla dát tomu psychotickému vlkodlakovi?!“

„Řekla jsem jí, aby to nedělala, ale kdoví, jestli mě poslechla,“ zasténala Ida a přemýšlela nad tím, jak mohla být tak neopatrná. Derek se ale uvolnil.

„Dobře.“ Nechápavě se na něj zadívala. „Jsi polovina alfa páru a ona je beta, poslechne tě stejně dobře jako mě.“

Idu polilo horko. „Ale kurva!“ vykřikla a začala na sebe natahovat oblečení.

„Co? Co?!“ dožadoval se Derek.

Zoufale se na něj podívala. „Jestli mě poslechla, tak máme problém. Neskutečný, obrovský problém. Já totiž řekla, ať to Peterovi nedává, když už, tak ať to dá Scottovi.“

Derek zesinal. „Scott je alfa…“

„Já vím!“ vyštěkla. „Kde mám, sakra, klíčky od auta?!“

„Jedeme mým,“ prohlásil a oba vyběhli z bytu. Po cestě se Ida pokoušela dál dovolat Coře. Pak zkusila i Isaaca a Scotta, ale nikdo z nich to nebral. Dokonce ani Stiles to nezvedal.

Pak zazvonil telefon Derekovi. Zvedl to a zaposlouchal se. Viděla, jak jeho tvář tuhne. „Jsi si jistá, že to byl Scott?“ zeptal se pak. Kývl, jako by to snad mohl volající slyšet. „Dobře. Najdeme ho. Kterým směrem se dal?“ Derek okamžitě změnil směr jízdy a Ida se vyděšeně chytla palubní desky.

„Tak?“ zeptala se, když to položil.

„Pokusil se dostat k Allison asi před půl hodinou.“ Samozřejmě. Krucinál! „Podařilo se jim ho odehnat, ale Allison říkala, že zamířil do města.“

„Kam do města?“ zeptala se. Derek se na ni otočil.

„Jen jen jedno místo, kam Scott chodí, když ho Allison odkopne.“

„Stiles,“ vydechla a pokoušela se zahnat neodbytnou představu toho, proč Stiles nezvedá telefon. „Byli s ním Isaac a Cora?“

Derek zavrtěl hlavou. „Nic takového nezmiňovala. Doufám, že ti dva měli rozum.“

Nevěřícně na něj zírala. „Je jim sedmnáct, Dereku. A měli alkohol, po kterém se skutečně mohli opít.“

„Kurva.“ Bylo jasné, že situaci pochopil.

„Pravděpodobnější je, že měli spoustu práce sami se sebou,“ zamumlala si pro sebe, ale Derek to slyšel.

„Vysvětlit,“ poručil nabroušeně.

Ida si nervózně prohrábla vlasy. „No, vzhledem k tomu, co zatím víme, jsou tu dvě možné varianty vývoje událostí, pokud se opravdu opili.“ Derek její zdlouhavý úvod neocenil. Zavrčel, aby to zkrátila. „Fajn. My dva jsme skončili v posteli. Scott se vydal hledat Allison, takže se dá předpokládat, že-“ Tohle vrčení rozvibrovalo celé auto.

„Ne,“ prohlásil.

„Jsou to puberťáci, Dereku.“

„Ne,“ zopakoval.

„Fajn, pak je tu ještě o něco méně lákavá varianta. Že je přemohla druhá stránka jejich pudů a vydali se na lov.“ Podívala se na jeho znepokojený výraz. „Pořád ti sex přijde jako ta horší varianta?“

Chvíli bylo ticho. „Ano.“

Odfrkla si. Straší bratři. Všichni stejní.

-----

Zastavili před domem Stilinských a Ida znovu vytočila Stilesovo číslo.

„Slyším to zvonit, ale doma nikdo není,“ zavrtěl hlavou. „Počkej tu,“ řekl pak a vystoupil z auta. Ida sledovala, jak obchází dům tam, kde má Stiles pokoj.

Když se vrátil, tvářil se ustaraně. „Scott tu byl. Cítil jsem je oba v pokoji a bylo to čerstvé. Podle všeho se Scott nezdržel a nejspíš vzal Stilese s sebou, ať už šel kamkoliv.

„Nějaká nápověda, kam by mohli jít?“

„Stilesova lakrosová výzbroj je taky pryč.“

Překvapeně zamrkala. „Oni si šli zahrát lakros?“

„Možná,“ trhnul ramenem. „To nic nemění na faktu, že musíme Scotta najít a pak z něj dostat informaci, kde je Cora s Isaacem.“ Hlas mu při zmínce o členech jeho smečky potemněl. Možná si svou teorii o zvýšených sexuálních pudech měla nechat pro sebe.

Camaro muselo porušit snad všechna rychlostní omezení, která cestou minuli, což Idu obzvlášť děsilo vzhledem k namrzlé silnici.

Neuvědomila si, že se potichu modlí, dokud nezastavili a Derek její ruku jemně neodpáčil z okraje sedačky. Vyhnula se jeho pohledu čistě pro jistotu a vystoupila. Školní parkoviště bylo prázdné, tedy až na Stilesův džíp. Ida rychlým tempem vyrazila k lakrosovému hřišti. Byla jen kousek, když Stilese uslyšela.

„Ha ha ha, děsně vtipné, Scotte.“ Znělo to až děsivě nejistě. „Fakticky, kámo. To by stačilo.“ Rozeběhla se, aniž by se na Dereka podívala. Proběhla mezi tribunami a uviděla Scotta stojícího v brance a před ním Stilese s lakrosovou pálkou. Na vteřinu se uklidnila, protože ti dva očividně jen trénují, ale pak uslyšela Scottovo zavrčení.

„Scotte!“ křikla okamžitě. Jeho ne tak docela lidská tvář se otočila k ní. Vběhla mezi něj a Stilese. „Vypadni,“ sykla na něj.

„Co s ním je? Nemůže se přece vážně opít, ne?“

„Oměj,“ štěkla. „Vypadni už!“ Viděla Dereka, jak se ke Scottovi blíží zezadu. Jenže Scottovi se nejspíš její tón nezamlouval. Skočil po ní.

Minul jen díky tomu, že ji Stiles chytil za ramena a společně se odkutáleli stranou. Derek zavrčel a skočil na Scotta, který se chystal útok zopakovat. Zablokoval drápy, které mu mířily na hlavu, a vrazil mu pěst do žaludku.

„Prober se, Scotte,“ zavrčel na něj Derek a podtrhl mu nohy. Mladší vlkodlak ho ale nabral nohama do hrudi a odhodil stranou.

Stiles jí pomohl do stoje. „Jak ho z toho dostaneme?“ zeptal se naléhavě.

„Nijak, musí se z toho vyspat.“

Stiles se na ni nevěřícně podíval. „To jako vážně? Chceš mu zazpívat ukolébavku?“

„Zmlátit ho do bezvědomí by mohlo fungovat stejně dobře,“ poznamenala Ida. „Nebo,“ pronesla a natáhla se do tašky. Ruka jí sáhla do prázdna. „Do prdele!“

„Co?“

„Nechala jsem tašku u Dereka. Nemám ho čím omráčit.“

„Můžeš zkusit zazpívat,“ poznamenal Stiles věcně.

„Stilesi!“ okřikla ho. „Špatná doba na vtipy!“ Copak může za to, že některé rituály vyžadují zpěv?

„No jo. Tak jak mu zabránit, aby mě pokousal? Protože to je to, co má v plánu. Jen předem upozorňuju. Moc ho nezajímá, že nemám zájem,“ poznamenal a nesouhlasně se zamračil. „Člověk by řekl, že mi v tom dá alespoň na výběr.“

„Buď rád, že se tě nerozhodl ulovit,“ poznamenala na půl úst.

Stiles se zamračil. „To mi nijak nepomohlo, díky.“ Derek zdvihl Scotta do vzduchu a odhodil stranou. Ida si všimla, že Derek má roztrženou jednu nohavici a látka je vlhká krví.

„Hele,“ vyjekl Stiles, „hele, a co ta tvoje schopnost házet lidma o zeď?“

Ida se zamračila. „Už jsem ti říkala, že to neumím.“

„No, nechci ti do toho mluvit, ale pro Dereka to nevypadá moc dobře. Což je tak trochu typický. Možná bys na tom měla rychle zapracovat,“ poznamenal Stiles a ukázal na bojující dvojici. Derek právě proletěl vzduchem a těžce dopadl na zmrzlou zem pokrytou jinovatkou.

„Jasně,“ vydechla Ida. Problém byl, že netušila, jak to udělat. Natáhla ruce před sebe a představovala si, jak z nich vychází tlaková vlna. Samozřejmě, že se nestalo vůbec nic. „Nějaké další nápady?“ zeptala se Stilese s úšklebkem.

„Bacha!“ zaječel ten. Podívala se před sebe a uviděla Scotta. Blízko. Až moc blízko. Zaječela a prsty jí projela bolest. Tlaková vlna vlkodlakem škubla a posadila ho na zadek. Zatřepal hlavou a znovu se postavil.

„Plán B?“ zeptala se Stilese.

„Běžíme!“ vyjekl Stiles a chytil ji za ruku. Vyrazili k parkovišti.

„Nem-ůžeme utéct vl-kodlakovi,“ zalykala se Ida, když minuli tribuny.

„Máš lepší nápad?“ zeptal se Stiles, když ji prudce zatáhl za roh. „Scott právě vyřadil Dereka. Nic lepšího než útěk nemáme. Nesnáším jeho novou alfa osobnost!“

Znovu zahnuli a málem vrazili přímo do Scotta. Zadíval se na ně vítězně, jako by jejich útěk byla celou dobu hra. Dost možná, že byla.

„Nenechám tě ho kousnout,“ pronesla Ida roztřeseně, když viděla, jak se zadíval na Stilese. Odpovědí jí bylo naštvané vrčení. Vrhl se na ně. Nemohli nic dělat, dokázal je s přehledem udržet oba najednou.

„Kámo, to fakt není vtipný!“ vykvikl Stiles, když se Scottovy zuby prodloužily v tesáky. Sklonil se k Stilesovu rameni. Ida sebou mrskla. Podařilo se jí uvolnit pravou ruku. Než si vůbec stihla uvědomit, co dělá, vrazila ji Scottovi do otevřené tlamy. Automaticky skousl.

Zakřičela. Být imunní totiž ještě neznamená, že to míň bolí. Naopak, je to o to horší.

„Ido!“ Stiles sebou zoufale mlel, ale Scott je držel.

A pak je něco odtrhlo. Dvojí zavrčení rozvibrovalo vzduch. Ida si přitiskla zraněnou ruku na prsa a zvedla pohled. Mezi nimi a válejícím se Scottem stála vlčata.

„Jsi v pořádku?“ doplazil se k ní Stiles.

„Ne,“ vydechla upřímně. V ruce ji bodalo, jako by jí tkáň mrzla. Znala ten pocit, už ho jednou zažila, ale vzpomínka na to byla vzdálená a zamlžená. Tohle bylo mnohem horší, než čekala.

Vlčata se pustila do rvačky se Scottem. Stiles jí pomohl vstát a rychle spěchali dál od potyčky. Zpátky na hřiště.

Derek se zrovna zvedal na kolena, když je uviděl. Jejího zranění si všiml okamžitě. Oči mu zářily vztekem a obavou, když k nim doběh.

„Pomoz vlčatům,“ pobídla ho okamžitě. „Bude to fajn.“

Nedůvěřivě se na ni zadíval.

„Běž!“ řekla důrazně a pobídla ho zdravou rukou. Isaac za nimi zařval. To Dereka nejspíš přesvědčilo víc než její gesta. Vrhl se do rvačky.

Stiles jí pomohl na lavici na kraji hřiště. Opřela se o něj, vědoma si toho, že se třese jako v zimnici.

„Co se s tebou děje?“

„Anafylaktický šok,“ vydechla Ida roztřeseně. Tohle bylo prostě typické. Kdykoliv jindy by to určitě zvládla bez život ohrožující komplikace, ale tentokrát ne. Proč taky, že jo? „Alergická reakce. Stilesi, musíš mě udržet při vědomí,“ žádala ho naléhavě.

„Cože? Nemáš být imunní?!“ vyjekl.

„Nebude ze mě vlkodlak,“ sípala namáhavě. „To neznamená, že nemůžu umřít. Potřebu- potř-“ Lapala po dechu. „Lék. Doma,“ dostávala ze sebe namáhavě.

„U Lydie?“ vyděsil se. Přikývla. Pár vteřin vypadal, jako by nevěděl, co má dělat, ale pak si její zdravou ruku přehodil přes rameno a začal ji táhnout k parkovišti.

Idě se zatmívalo před očima a pocit, že má prázdné plíce, ji nutil lapat po vzduchu. Uviděla Dereka a vlčata. Ti dva mezi sebou drželi bezvědomého Scotta. Derek se k ní rozběhl.

„Co se děje?“ Ida se mu pokusila odpovědět, ale jen se tím zhoršil pocit, že nemá vzduch.

„Upadá do šoku. Musíme ji dostat k Lydii domů, má tam lék,“ vysvětlil Stiles a Derek ji rychle vzal do náruče.

„Zůstaň s nimi,“ přikázal Stilesovi a rozběhl se ke camaru.

Usadil Idu na sedačku, připoutal ji a vklouzl za volant. Motor zařval, jak bezohledně sešlápl plynový pedál.

„Zůstaň vzhůru,“ mluvil k ní tiše. „Můžu tě tam odvézt, ale nevím, co ti dát. Neomdlévej, jasné?“ Ida netušila, že se dá zastrašovat tak potichu. Usmála by se, kdyby nepanikařila.

„Mluv,“ dostala ze sebe namáhavě mezi nádechy.

„Jo. Jasně. Vlčata jsou v pohodě. Nepili. Ne moc. A nemusím Isaaca zabít. Zatím.“ Blábolil, ale nevadilo to. Hlavně že se Ida mohla soustředit na jeho hlas. Udržovalo to tmu, která na ni tlačila, mimo. „Na něco jsem si vzpomněl. Jen mlhavě, ale vrací se to. Takže si možná vzpomenu i na zbytek.“

Prudce zastavil před Lydiiným domem. Nezdržoval se vchodem, vyskočil i s ní v náruči k jejímu oknu. Nijak ho netrápilo, že by ho mohli vidět. Otevřel ho a pomohl jí dovnitř. Ve chvíli, kdy ji pustil, se sesunula na koberec a lapala po dechu. Cítila, jak se to zhoršuje. Natáhla prst k prádelníku.

Derek k němu přiskočil a začal prohledávat zásuvky. Krabičku našel hned ve druhém šuplíku u ponožek. Otevřel ji a nešťastně se zadíval na řady malých nádobek.

„Která to je?“ Ida k němu natáhla ruku. Klekl si na kolena a přistrčil jí krabičku. Třesoucími prsty se ji pokusila vytáhnout, a když se jí to povedlo, málem ji rozmáčkla, jak ji zachvátila další křeč. Derek jí lahvičku nekompromisně vytáhl ze sevření a odzátkoval. Pak jí silně zmáčkl čelist, takže ji i přes křeč otevřela. Vlil jí obsah do krku a přikryl pusu i nos rukou.

Jakmile polkla, pustil ji a ona zoufale zkoušela popadnout dech. „Omlouvám se. Nejrychlejší možnost,“ pronesl a pak ji vytáhl do sedu a opřel si ji tváří o rameno.

Dýchat se jí začalo snadněji téměř okamžitě. Jenže bolest v ráně se začala mnohonásobně zhoršovat. Vyjekla a pak se mu zakousla do bundy, když chtěla začít křičet.

„Co? Co se děje?“ naléhal. Zvedla pokousanou ruku, a tak mohli oba vidět, jak z rány vytéká černá tekutina a doslova se z ní kouří. I ten kouř byl černý. Ten pohled byl děsivý, ale Derek ji jednoduše chytil za paži těsně nad ránou a Ida viděla, jak vstřebává její bolest. Trochu se jí ulevilo, zatímco on se napjal a zatínal zuby. Ale Ida věděla, že to strašné teprve přijde.

Vytrhla se mu ze sevření ve chvíli, kdy její ruku pustil, a využila chvíle, kdy byla schopná bezbolestného pohybu. Přeplazila se po koberci do koupelny a naklonila se nad záchodovou mísu ve chvíli, kdy se jí černá esence vyřinula z pusy. Derek stál mezi dveřmi a bezradně ji pozoroval. Byla by raději, kdyby to nedělal, ale neměla prostor mu to říct.

Když zvracet přestala, bolestný křik se okamžitě odrazil od stěn koupelny, než si stihla nacpat do pusy zdravou ruku a utlumit to. Sledovala pokousanou ruku a čekala. Bolest pomalu ustupovala. Z rány už se nekouřilo a černá tekutina jen odkapávala, už netekla.

Ještě několik minut trvalo, než přešlo i to. Odvážila se vyndat si ruku z pusy. Bylo na ní několik krvavých ranek od zubů, ale to nebylo nic hrozného. Unaveně se opřela o zeď koupelny. „Au,“ konstatovala, protože ji bolelo celé tělo.

„Dobrý?“

Podívala se na Dereka. Vypadal přinejmenším otřeseně. Měla pocit, že ho tak poslední dobou vídá až příliš často. „Jo. Ty?“ shlédla na jeho poraněnou nohu.

„Zahojí se to,“ konstatoval a klekl si před ni. Natáhl ruku a setřel jí ze rtů černou tekutinu. Zašklebila se.

„Jo. Sprcha je v pořadí,“ zamumlala a pokusila se postavit. Pomohl jí. „Je to všechno moje vina,“ zamumlala, když se opřela o sprchový kout.

„Nevěděla jsi, co Cora udělá.“

Zamračila se na něj. „To je právě to, Dereku. Nedávala jsem pozor. Jsem emisar, můj hlavní úkol je dávat na smečku pozor. Tohle…“ Otočila kohoutkem a pustila vodu. „Podělala jsem to ve velkém stylu. Nedokážu udržet roviny svého života od sebe, jak bych měla.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se a opatrně ji přidržoval, zatímco si sundávala oblečení nasáklé černou esencí.

„Všechno. Nezvládám to. Emisarka, mistr, falešná teenagerka a teď bych měla zvládat ještě základy pro družku? Sakra, je toho hodně. Dneska jsem upřednostnila tebe před smečkou a mohlo to někoho stát život. Tyhle chyby nesmím dělat. Nehledě na to, že to ovlivnilo jiného alfu. Tudíž i jiného emisara. Deaton to nevezme snadno,“ zavrtěla hlavou a odhodila kalhoty stranou. Derek mlčel. Podívala se na něj a všimla si, že pozoruje kousanec na jejím stehně.

Natáhla se a chytila ho za paži, aby upoutala jeho pozornost. Když se na ni zadíval, zavrtěla hlavou. „To není to samé.“

„Pořád je to kousnutí od alfy. Proč jsi mě nechala?“ Pousmála se a pak mu z ramen stáhla bundu. Překvapeně se podíval na její ruce, když mu vyhrnula tričko poskvrněné černotou.

„Protože jsi mi nechtěl ublížit ani mě přeměnit. Chtěl sis mě podřídit. Což by bylo mimochodem fajn, kdybys už nedělal. Dokážeš ovlivnit, kdy tvoje kousnutí někoho přemění, Dereku, to přece víš. Navíc jsem nebyla kompletně při smyslech.“

„Jak sis mohla být jistá?“ nechápal a nechal si špinavé tričko přetáhnout přes hlavu. Ustoupila dozadu pod proud teplé vody. „Protože znám někoho, kdo to ví a kdo mi to řekl,“ vysvětlila a natáhla k němu ruku. Vysvlékl si zbytek oblečení a přidal se k ní.

„Kdo?“

„Přítel,“ pronesla tónem, kterým jasně dávala najevo, že tohle téma je uzavřené. Vypláchla si pusu a ušklíbla se. „Nesnáším tu chuť starého vlhkého popela,“ poznamenala a umývala mu černou tekutinu z hrudi.

„Už se ti to dřív stalo?“ zajímal se, zatímco jí prsty pročesával mokré vlasy.

„Kousnutí?“ Přikývl. „Jo, už jsem to zažila. Součást výcviku. Ne zrovna oblíbená. Jen jsem předtím nedostala anafylaktický šok,“ podotkla s ušklíbnutím. „Už jsem si ale ani tak zdaleka nepamatovala, co to obnáší. Jinak bych asi nebyla tak hrr strkat Scottovi ruku do tlamy.“

Zarazil se. „Počkej. Tys mu ji tam strčila?!“

„Chtěl kousnout Stilese. Mám za toho kluka zodpovědnost, a pak, nechtěla jsem, aby si tímhle musel projít, dokud nebude připravený.“

„Takže jsi jednoduše strčila alfovi ruku do tlamy,“ pronesl nevěřícně. Ošila se.

„Když to řekneš takhle, zní to, jako že jsem idiot,“ stěžovala si a opatrně si oplachovala pokousanou ruku. Jediné, co z ní teklo teď, byla krev, což bylo dobře.

„Buď to, nebo jsi blázen. Nechám tě vybrat.“

Zašklebila se na něj, pak vyplázla jazyk a zašilhala. „Spím s tebou, to je jasný důkaz, že jsem blázen.“

Dostala lehký pohlavek. „Nejsi vtipná.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 16.: