OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zlo proti Zlu - Prolog

23.09.2011 (20:00) • Arkana • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 945×

Slunce zvolna vycházelo na Manghattonskými planinami a zalévalo je jasným světlem. Nebylo to zcela obyčejné ráno v jindy tak poklidné zemi. Už nebyla poklidná. Dlouho ne.
Ve vzduchu byl cítit pach čerstvé krve, strachu a bolesti. Smrt se vznášela nad planinou jako velký černý mrak zastírající nebe. Teď ale konečně vyšlo slunce, rozesílalo do světa své hřejivé paprsky a den vystřídal zlou, krutou noc, která si vyžádala spoustu lidských i zvířecích životů. Tady už nebylo místo pro chlad. Dobro vyhrálo. Znovu a zase bojovalo světlo s temnotou a i v tomto snad tisícím souboji dobro zvítězilo. Už to ale nebyla výhra, jakou si přisvojovalo dřív a všichni to věděli.
Vysoký, svalnatý muž zocelený v mnoha a mnoha bitvách seděl uprostřed planiny na skvostném, ušlechtilém bělouši. Vypadal dobře, vlastně byl ve výborné kondici, tuhé svaly se mu rýsovaly pod drátěnou košilí, která přesně padla na tělo, jako by byla vyrobena na míru. Bystré oči beze špetky strachu ostražitě jezdily po okolí a hledaly sebemenší známku zrady. Chvění ve svalech naznačovalo, že muž je připraven ve vteřině zaútočit. Otěže však svíral pevně a ve tváři se mu zračila zkušenost posbíraná po celý dlouhý život, v tom výrazu bylo něco, co každého člověka přimělo cítit respekt k tomuto bojovníkovi, který tu seděl, jako by se nechumelilo, přestože právě málem utrpěl nehorší porážku za tisíc let; k válečníkovi, který byl schopen a ochoten položit za své muže život.
Tohle byl král Ardenie.
Po jeho boku stál majestátní tvor, vysoký jako sám kůň, na kterém ardenský panovník jezdil a bojoval. Obrovský bílý lev s dlouhou hustou hřívou, která se mu vlnila na širokých ramenech, budil stejnou úctu jako jeho přítel. Lev stál nehybně jako socha vytesaná z ledu, pomrkával inteligentníma azurově modrýma očima, jejichž hloubka dokazovala, že to není obyčejné zvíře.
Nepodívali se na sebe, zrak upírali přímo před sebe a zdálo se, že jeden o druhém neví. To se však dalo označit smrtelným omylem. Ti dva o sobě věděli tolik, kolik věděla matka příroda o svých stromech, skalách a o lidech, kteří se tady neváhali vraždit pro kdejakou vyšší moc.
Z černého vojska, které se formovalo na druhém konci mýtiny do neproniknutelného pluku, se oddělil jediný jezdec na vraném oři a nedbajíc nenávistných pohledů mužů z řad bílého vojska za královými zády, neohroženě cválal přímo doprostřed bojiště, kde svého koně jediným škubnutím za otěže zastavil, pouhých několik stop od druhého muže tak, že se oba koně téměř dotýkali čenichy.
O pár vteřin později vedle něj smykem zabrzdilo ohromné zvíře a okamžitě se postavilo po jeho boku. Byla to šelma o poznání štíhlejší a rychlejší, než králův bílý lev, rudé oči se mu nebezpečně blýskaly.
Temně černý vlk zvrátil hlavu dozadu a zavyl, ten nervy drásající zvuk se nesl mýtinou a protínal to nesnesitelné těžké ticho, které už téměř dusilo. Černě odění muži, kteří bojovali po boku jezdce se nyní otevřeně usmívali, zatímco v řadách ardenského krále to blýskalo nenávistnými pohledy.
Černý jezdec si jich ani v nejmenším nevšímal a jediným plynulým škubnutím si strhnul z hlavy tmavou kápi a shodil si ji na ramena. Teď bylo patrné, že tento muž byl mnohem mladší a méně zkušený než bílý král. V jeho těle však bujela mocná síla mládí, jeho tělo bylo narozdíl od mohutné a svalnaté lví postavy krále Ardenie štíhlé a šlachovité, ohebné jako proutek a mělo v sobě něco z vlkovy houževnatosti. V ostře řezané mladické tváři se objevil pohrdlivý úšklebek.
„Tak se opět setkáváme, můj králi."
Muž na bílém koni nehnul ani brvou. „Zase jsi prohrál, Scury. Kdy to konečně vzdáš?"
„Na to bych se mohl zeptat i já tebe, mocný a dobrý králi. Jestli jsi skutečně tak dobrý, jak tvrdíš, proč necháš svoje muže umírat?"
„Víš stejně dobře jako já, že bys můj lid neušetřil, kdybych se vzdal. Ale my se stejně nevzdáme, ty psanče, nikdy."
Oslovením psanec se bílý král dotkl Scuryho zranitelného místa. Ten teď jen stěží potlačoval vzrůstající vztek.
„Samozřejmě, že bych je zabil, ty hloupý starý blázne! Přece bych neušetřil bílou rasu, ty, kteří nám s modrou krví jen zamořují vzduch!"
Ardenský král skryl bolestný výraz. „Ty žádnou modrou krev nemáš, Scury, " pronesl tiše. „Nikdy jsi neměl a nikdy mít nebudeš."
Oslovený se naklonil dopředu a ošklivě zasyčel. Černý vlk  se přikrčil a se zle nakrčeným čumákem přistupoval k obrovitému lvu. Je málokdo si nevšiml, že mezi zvířaty od začátku panovalo podobné napětí jako mezi oběma muži.
„Je mi jedno, jaká krev mi koluje v žilách, Finnigane. Hlavní je, že to bude tvoje odporná krev, co se bude prolévat, až zanořím tenhle meč hluboko do tvého těla. Nejsi tady jediný král, ty ubožáku, smiř se s tím."
Oba panovníci si opláceli vyrovnané pohledy, lev a vlk na sebe podrážděně vrčeli a cenili u toho tesáky.
Finnigan rozhodně vrtěl hlavou a oči mu plály. „Nemůžeš porazit Dobro, Edwarde Scury. Zlo nezvítězí, dokud já budu naživu."
Po tváři temného krále se rozlil úšklebek. „Tvůj požadavek si budu pamatovat, až si přijedu pro vítězství."
Edward Scury rázně otočil vraníka a cválal zpátky ke svému vojsku, černý vlk zuřivě zaštěkal a obrátil se, aby následoval temného jezdce. Čtyři stovky vojáků v tmavých brněních v sedlech ohromných vlků se rozestoupily, aby umožnily svému králi projet až do čela. Za koněm se šik pomalu uzavíral do původního tvaru a následoval svého pána.
Brenn Finnigan se otočil ke svým lidem, kteří ho pozorovali unavenými, napjatými výrazy. Pobídl koně a pomalým klusem se vracel směrem k nim. Vedle sebe ucítil pohyb a zaznamenal stálou přítomnost Alazara, svého věrného přítele, obalil se jeho hřejivou přítomností, která působila jako hojivý obklad na rány. Lev to cítil stejně. Periferním pohledem Finnigan zahlédl, jak zdvihl hlavu a pozoroval ho svým moudrým pohledem, uslyšel důvěrně známé jemné kočičí zavrnění, které si Alazar schovával pro chvíle, kdy byli spolu sami. Ve momentech jako byl tento mu byl za podobné projevy soucítění mimořádně vděčný.
Dal svým vojákům povel k ústupu a dvě stě mužů, kteří se dnes odhodlaně bili za Dobro vděčně vyrazili směrem domů. Pár válečníků šlo po svých nebo jelo na koni, ale valná většina se držela v sedle svého lva, který byl po namáhavém boji stejně vyčerpaný jako bojovník sám. Mnozí z nich teď přemýšleli, co řeknou manželkám svých mrtvých kamarádů a nebo se těšili na vlastní ženy a děti. Přemýšleli, jak dlouho budou ještě mít to štěstí a vracet se z neutuchajících bojů živí. Jak dlouho to bude trvat, než to bude jejich žena, kdo bude naříkat a oblékat černé šaty. Snažili se na to příliš nemyslet.
Bílý král se zastavil na vrcholku kopce a ještě jednou se ohlédl za temnou armádou. Navzdory statečným řečem, za kterými si stál, věděl, že pán Zla má pravdu. Finniganovi v posledních letech povážlivě  ubylo sil a jeho lvu už také dalo mnohem větší práci ulovit si večeři. Nebyli tak silná dvojice, jako kdysi, to si musel přiznat.
Věděl, že až přijde další bitva, už ji nedokáže vyhrát.

Autor: Arkana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlo proti Zlu - Prolog: