Hunger Games - Nezapomeň, kdo je nepřítel 4 • OurStories.cz ~ naše povídky

Po delším čase jsme zpět a zpátky jsou taky naše otázkové povídky. Tudíž vás prosíme o HLASOVÁNÍ! Nezapomeňte, že to vy rozohdujete o tom, jak bude průběh probíhat! Navazujeme tam, kde jsme skončili. Noreen a Autumn se zúčastní soukromého vystoupení, a je jen na vás, kolik dostanou bodů a tím pádem, jakou budou mít šanci v hrách. Přejeme příjemné čtení! JanAnn

21.03.2014 (10:00) • JanAnn • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 794×

VYHODNOCENÍ

HLAVNÍ OTÁZKA:

a) Noreen se zamiluje do Adama

b) Autumn se zamiluje do Shaye

_____________________

a) Mea, Ann1/2
b) Beatrcie, Jan1/2

OSTATNÍ OTÁZKY:

V dalším díle?

1. Autumn za soukromé vystoupení dostane:

a) 1-4 bodů
b) 5-8 bodů
c) 9-12 bodů

_____________________

b) Mea

c) Beatrice, Jan1/2, Ann1/2

2. Noreen za soukromé vystoupení dostane:

a) 1-4 bodů
b) 5-8 bodů
c) 9-12 bodů
_____________________

b)Beatrice, Mea

c) Jan1/2,Ann1/2

3. Miláčkem Kapitolu se stane:

a) Shaye/Rae
b) Adam
c) Diamond

_____________________

a) Beatrice, Mea

c)Jan1/2, Ann1/2

4. Jak vypadá Autumn?

a) TAKHLE!

b) TAKHLE!

__________________

a) Mea

b) Beatrice, Jan1/2, Ann1/2

5. Jak vypadá Noreen?

a) TAKHLE!

b) TAKHLE!

_____________________

a) Beatrice, Mea

b) Jan1/2, Ann1/2

___________________________________________________________

Kapitola 4

Autumn

Po době strávené uzavřena v pokoji se lhářem, bývalou sokyní a splátcem, při vyslovení jehož jména se mi vybaví můj bratříček, jsem opět ve svém. Místností je zcela osvětlena jasným sluncem, které nekompromisně útočí na moji pokožku. Začínám se přehrabávat v řadě oblečení. Tohle doma nemůžu dělat. Moje skříň není ani poloviční. Uslyším zaklepání.

„Moment," vykřiknu poněkud hrubě a v nadlidské rychlosti se převléknu, „dále."

„Skvěle naladěná," vejde do místnosti Wryght, „ostatně jako vždy." Tolik ironie hned po ránu. Protočím panenky.

„Co potřebuješ, dědo?" nezaujatě se zeptám k důvodu jeho návštěvy. Přimhouří oči.

„Slečinko, na takové dialogy nemám náladu," promluví zcela vážně. Nechává mě to však chladnou. „Jsem tady pro tvé dobro," dodá „a ty mi místo toho naznačíš, že moje vlasy nejsou dostatečně lesklé," snaží se vtipkovat. Vyhrál, prolamuje moji nasupenou tvář a já pozvednu koutky.

„Mluv," pobídnu jej. Zavírá dveře.

„Dnes, jak víš, jsou soukromá vystoupení," zvážní a očima si mě celou prohlédne. „Tvojí předností je oštěp. Tak přesně s ním předstoupíš před porotu. Musíš být kreativní. Na," hodí po mně knihu. Malá, zato tlustá kniha. Letmo ji prolistuji, spousta obrázků a neznámých pojmů.

„Co to?" zadrhnu se, když čtu název. Anatomie člověka.

„Čti," pochybně se na mě podívá, „alespoň si to prolistuj, znát slabiny člověka není na škodu," sleduje moji reakci.

„Nemám na to příliš času," opáčím, „chtěla jsem se věnovat tréninku a vyjasnit si pár věcí," argumentuji.

„Ty," ukáže na mě prstem, „si s nikým nic nevyjasňuj, tvoje jednaní je víc než útočné," mírně zvyšuje hlas.

„Shaye to čte taky?" raději ignoruji poznámku o mém chování.

„Ne, zadal jsem mu něco jiného," odpovídá prostě. „Teď mazej trénovat. Snaž se neudělat zase nějakou scénu," varuje mě.

„Já? Takové zlatíčko," sladce se usměji. „Mám vlastní hlavu, večer u vyhodnocení, sbohem," provrtám jej pohledem.

„Té tvé vlastní hlavy se právě bojím," mumlá, když odchází.

Sjíždím do tréninkového centra.

Noreen

Zůstávám na pokoji, na kterém jsem byla celou dobu s ostatními. Představa, že zítra jsou soukromá vystoupení... je mi hodně moc špatně. Čeká mě právě společná snídaně, a tak se odebírám do jídelny. Sedám si vedle Aviora, a ten mi se šunkou na noži přeje dobré ráno.

„Není dobré. Každé svítání znamená blížící se noc."

„Tady není nic dobré," přikývnu. Podívám se na Adama. Mlčky jí svoji snídani.

„Ahoj, Adame," pozdravím zdvořile. Něco si zahučí pod vousy a dál mi nevěnuje pozornost. Ježiši... co mu zase přelétlo přes nos?

„Takže, mí milí svěřenci. Dnes, vlastně za moment vás čeká soukromé vystoupení. A já chci, abyste ukázali to nejlepší, co ve vás je. A to mluvím o nožích a meči," poplašně vzhlédnu. Meči?! No jistě. „Očekávám od vás hodnocení do desítky." Odfrknu si.

„Může mi být jedno, co ode mě očekáváš, Aviore." Zasměje se.

„Jak chceš, ale až budeš v aréně a budeš umírat zimou a nebo ti bude chybět voda, to já budu ten jediný člověk, který tě bude moct zachránit. A nebudu tě moct zachránit, když v Kapitolu nebude ani jeden člověk, kterého bys zaujala." Můj další odfrk.

„V Kapitolu nejsou lidi. Jen zvířata," zvedám se od stolu a šinu si to rovnou k výtahu. Oba muži vstávají za mnou. Společně sjíždíme do výcvikového centra.

Autumn

„Nesnídala jsi," zašeptá mi něčí hlas do ucha. Vyděsí mě. Oženu se rukou, ale nikoho nestrefuji, jenom se protáčím. Shaye.

„A ty jsi kdo? Moje matka?" uštěpačně poznamenám.

„Já svoje city neprojevuji slovy, ale gesty," opáčí. Zdá se mi, že mluví poněkud zcestně.

„Jaké city? Jsi jenom samá lež a přetvářka," všimnu si jablka v jeho ruce.

„Moje povaha mi brání k vyjádření, toho, co cítím," odpoví s klidem. „Ovšem nesnáším, když mne někdo nazývá lhářem," zvýší hlas.

„Tvoje city jsou mi ukradený," procedím mezi zuby, přiblížím se k němu. Vytrhávám mu jablko z ruky. „Ale jídlo si vezmu," prsknu mu do obličeje. Odkráčím od něj k stanovišti s jakýmsi závažím.

„Myslel jsem, že jsme si to včera vyjasnili!" křičí na mě zdálky.

Jeho slova mě nezajímají. Nezajímá mě on. Možná jsem na něj byla až moc zlá. Snaží se být dobrák. Nechápala jsem jeho řeči o citech. Přišly mi zvláštní. Pousměji se. Nevěřím nikomu. Pomalu ani sama sobě. Zakousnu se do své snídaně. Naláduji do sebe ono ovoce a chytám záváží. Zvedám jej do vzduchu a háži před sebe. Nedoletělo nějak moc daleko, ale nejhorší to není. Začíná mnou procházet nervozita. Za pár chvil budeme zavřeni do jednoho prostoru. Jednoho po druhém nás budou volat. Hodím dalším závažím.

„Neměla by ses tak zatěžovat," promluví nějaká dívka, zrovna když vrhám další těžkou věc. Namíchla mě. Závaží hodím nejdál, jak se mi dnes povedlo. Zhluboka se nadechnu, abych jí třeba zlostí nezlomila vaz. Pomalinku se na ni otáčím.

„Myslím, že bych si tady našla náhradní rodinku," promluvím na ni arogantně. Znám ji. Ještě jsem s ní nemluvila, ale poznávám ji z fotky, kterou mi ukazoval Wryght. Veron. Druhý kraj. Vysoká blondýnka. Konečky vlasů obarvené na červeno a ve stejné kolóře jsou i její stíny. Ruce má nevinně spojené před tělem. Musí být tak stejně stará jako já.

„Omlouvám se," pokorně skloní hlavu.

„Raději si ode mě drž odstup, svoji nervozitu projevuji agresí. Je mi jedno, kdo si nebo zda-li jsi to myslela dobře. Odejdi," snažím se ji s klidem odpálkovat. Všímám si, jak nás po očku sledují dva splátci. Pravděpodobně Ian a Diamond. Mám pocit, že tohle bude mít následky. Veron odešla. Skláním se pro další hod.

„Musíme si promluvit," objeví se za mnou Wryght.

Zní naštvaně, a to pořádně. Dnešek je plný výborných překvapení. Chytne mě za kombinézu, do které jsem byla nucena se převléci, a táhne pryč. Když jsme mimo zvědavých očí ostatních, pouští mě. Vráží mi facku. Vyvalím na něj oči. Otevírám ústa. Nadechuji se, chci vypustit několik sprostých slov, ale on je rychlejší. Bere si slovo.

„Co si to o sobě myslíš?" křičí velmi nahlas. „Domníváš se, že někoho zajímá tvoje špatná nálada? Došla mi trpělivost, děvenko!" Působí nepříčetně. Zamračím se.

„Co..." Skáče mi do řeči.

„Snad se mě nebudeš ptát, co jsi udělala?" rudne vzteky. „Odháníš ostatní splátce, kteří se chtějí s tebou spojit, jsi hrubá i ke svým domluveným spojencům," cedí přes zuby. „Všichni se snaží, jen ty se chováš, jak, jak..." hledá slova, „jako bys to tady celé již vyhrála!"

„Veron, ona ze mě chtěla jenom udělat chudinku. Chudinku z jedenáctého kraje!" pro změnu křičím já.

„A ty jim vidíš do hlavy?" zavrčí. „Jestli jsi taková věštkyně, tak kdo to tady celé vyhraje? Hm?" Podívá se na hodiny. „Je čas. Musíš jít. Osobně tě tam dovedu. Nebudeš dělat problémy. Chápeš, už stačilo!" Chytne mě za rukáv a táhne. Měla bych se omluvit. Ne. Nelituji toho, co jsem řekla. „Jestli budeš ještě vysírat, zařídím, abys zemřela strašnou smrtí," zasyčí, když procházíme chodbou.

Noreen

„V těch kalhotech máš obrovskou prdel," zazní mi za hlavou. Naštvaně se oženu rukou. Trefím Diamonda akorát tak do vlasů. „Ho hou! Tady se chce někdo prát?" Přištoupím naštvaně blíž.

„Co chceš?!" zasyčím zlostně. Taky udělá krok ke mně, jak jen to jde. Cítím jeho černé vlasy na čele.

„Tebe na zemi tváří k zemi." Pozvednu levé obočí.

„Velice lákavá představa, ale já teď zrovna zkouším rozdělat ohěň. Přece nechceš, aby tvé vlásky chytly," rukou mu přočísnu mastnou hřívu. Zaprská a odpochoduje. Musím si oddychnout. A v tom momentě se zase otočí.

„V Aréně tě nikdo neochrání!" zakřičí na mě.

„Všichni máme stejné podmínky!" křiknu na oplátku. Sice si tím nejsem zase tak jistá, ale alespoň jsem něco řekla. Cítím se pod psa. Opravdu jsem ráda, že mám za sebou dnešní rozhovor s Diamondem, protože jak jsem zjistila, tak se mnou každý den zapřede pár vět. Jaká pocta.

„Pozor, splátci! Pozor! Odeberte se do označených místností!" Nádech, výdech. Hledám pohledem desítku na zdi. Vzhledem k tomu, jak je tréninkové centum velké, se nedá divit, že je tu několik bočních místností. Bývají zavřené mříží, ale teď je mříž pryč a po pravé straně jsou nasvětlené jednotlivé kraje. Konečně nacházím desítku. Tohle zpřeházení ve mně vyvolává divné pocity. A hlavně vzpomínky. Jak jdu na své místo, přemýšlím, jak jsem netušila, jaké to tu je. Jak se tu lidí cítí. A teď... právě mi došlo, že tu sahali na stejné věci. Spali ve stejné posteli, chodili po stejné podlaze. A teď jsou mrtví. Budu další na seznamu... Jen další črt.

Autumn

Vcházím do velkého prostoru. Rozhlédnu se. Místnost je velmi podobná tréninkovému centru. Jenom působí o něco chladněji. Zasměji se pro sebe. Přijde mi to celé nechutně porvchní. Kolik takových tudy prošlo? Místností se na pár chvil rozhostí nepříjemné ticho. Přejede mi mráz po zádech. Zírá na mě několik očí. Oči plné očekávání, nadřazenosti a pobavení zároveň. Nejistým krokem se vydám k oštěpům. Jeden pevně sevřu v dlani. Naproti mně se objeví několik figurín. Prvním oštěpem trefuji hlavu. Druhým srdce. Třetí se, napříč tomu, že můj cíl by zaměřen jinam, trefuje do paže. Poslední do rozkroku. Uculím se. Ke čtvrtému terči přistupuji blíž a důrazně kopnu do oštěpu, který se zaboří postavě hlouběji do partií. Prudce se obracím k porotě. Položím nohu na konec oštěpu, do kterého jsem kopla. Zasalutuji Kapitolanům a přenesu váhu. Oštěp praská. Ozve se dutá rána.

„Těšilo mne," usměji se, „Autumn Cara Pixy, jedenáctý kraj," představím se jistě a odcházím.

Noreen

„Noreen Meeds," ozve se monotóní hlas. Adam odešel před půl hodinou a mě už bolí zadek. Jsem nerozní a zjišťuji, že nemáme všichni stejné podmínky. Třeba ten usmrkánek Diamond jde jako první, a co! Co my?! Zvedám se a odcházím do tréninkového centra, nyní změněného na klec. Mám se tu porvat s vlastním životem.

Vzhledem k moderní technologii přistupuji k panelu a naťukávám jednotlivé pozice. Výšku, váhu a zbraň. U panelu se zbraňemi si beru nože. Jeden si zastrkuji za levý rukáv, druhý za pravý. Za opasek si strkám celkem tři. Ještě do levé boty a do rukou dva samostatné. Vstupuji na podstavec. Místnost se odhlučnuje a já slyším jen sykot chystaného programu. Vzhlédnu a podívám se do očí všech porotců. Cukne mi jeden koutek nahoru. Zaujme mě jeden. Má vlasy vyčesané jako kozel. Tváří se obzvlášť zle, a tak přimhouřím oči a věnuji mu nevyslovené poselství. Místnost potemní. Rozhlédnu se. Všechny výběžky a všechny neurčité tvary. Napravo se ode mě mihne postava. Sevřu rukojetě. Slyším dusot. Rozmáchnu se a s pohledem stále na kozlovi mrsknu nůž na projekci. Rozsype se jako minecraft. Přibíhá další. Tentokrát seskakuje z výčnělků nahoře. Přestávám hypnotizovat kozla a vrhám druhý nůž, co jsem měla v ruce, po postavě nahoře. Mine. Zasyčím. Jeden nůž v tahu! Projekce seskočí. Za mnou se něco šustne. Poodvrátím hlavu a zaregistruji další projekci. Obě se ke mně blíží v témeř stejné ose, jen na jiné straně.

Právě obě v jednu chvíli vyskakují na plošinu, když si vytahují nože z opasku a zabodnutím je obě rozsypávám. Mezitím se na mě řítí další. Vrhá po mně nožem. Uskakuji a vrážím projekci nůž přímo do srdce. Očekávála jsem, že mi zůstane v ruce, ale sesypává se spolu s projekcí. Rychle počítám můj stav. Právě se zhmotňují tři projekce napravo ode mě. Mám dva za rukáváma, jeden za opaskem a jeden v botě. Dobrý stav. Vytahuji jeden z rukávu a mrštím ho po nejbližším obraze. Rozsypává se a za ním se vyřítí další s oštěpem v ruce. Nečekám ho. Vykulím oči a uhnu oštěpu v letu. Rychle si vytahuji nůž z opasku a vrhám ho projekci do břicha. Trefa. Ještě dva mě čekají. Musím se pousmát. Pohlédnu na Kozla. Připrav se na velké finále, dědo. Rozbíhám se dozadu, jako bych chtěla utéct, ale na konci plošiny se vymršťuji do hvězdy a v letu vytahuji z boty nůž. Mrštím ho ještě v hvězdě po projekci, co je dál. Sype se k zemi. Ten, co byl blíž, už stojí na plošině a právě mě chce roztrhnout na půl sekerou, když vymršťuji ruku a s posunutým nožem dopředu se zaryji přímo do srdce. Obraz se sype. Místnost se rozsvěcí a já se pomalu zvedám. Rychle opouštím centrum.

Po cestě na schodech si všímám krve na svých kalhotech. Co to je? Po bližším prozkoumání zjišťuji, že mám rozseklé břicho.

Otázky

1. Kolik bodů dostane Autumn?

a) 9

b) 10

c) 11

d) 12

2. Kolik bodů dostane Noreen?

a) 5

b) 6

c) 7

d) 8