OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Divergent - Be Brave 2

09.04.2014 (19:00) • JanAnn • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 755×

ANASTASIE

Nevím, jestli by nebylo snažší spáchat sebevraždu. Možná... i to by bylo míň předpokládané, než co hodlám udělat. Nikdo nebude nahlas říkat, že jsem měla ty a ty předpoklady. Měla bych se vzpamatovat a začít uvažovat jako z mojí frakce. Z mojí nové budoucí frakce. Uff... Oči mi zabloudí k modré linii. Sečtělosti. Všichni vypadají pro mé oči tak neskutečně krásně. Ale nikdo se neusmívá a nevypadají, jako by si užívali život. Ale i tak je tam to pomyslné lano, co mě k nim táhne.

„Anastasie Melanie Violet!" zakřičí jméno ještě jednou. Nadskočím. Je čas. Zvedám se a naposledy objímám babičku. Vím, že je přesvědčená, že zůstanu s nimi, a to se šeredně plete.

„Dej na sebe pozor, miluju tě, zlatíčko," políbí mě do vlasů, jako to dělá posledních sedmnáct let mého života. A mně najednou dochází ta síla okamžiku, že to dělá naposled. Otec mě jen stroze obejme.

„Setkáme se u východu," prohodí. To on vypadá přesvědčen, že zůstanu mírumilovná. Bolí mě ho zraňovat. Pomalu scházím schody. Je čas. Anastasie - vzchop se a laskavě se přestaň traumatizovat okamžikem. Tohle je tvůj den, den, kdy si vybereš, v jakém prostředí budeš vychovávat děti. Vystupuju po třech schodech na pódium. Přijde mi, že zářím v tom barevném oblečení. Žena v šedém ke mně přijde a podá mi malý lesklý nožík. Sterilní samozřejmě. Nevládnu to. Tělem mi projede panika. Nezvládnu se říznout. Položím si nůž do dlaně a stisknu ji v pěst. Cítím, jak se mi ostří zarývá pod kůži. Syknu bolestí. Odložím nůž a pozvednu ruku, zatím pěstí nahoru. Cítím, jak ze mě vyprchává život. Doslova.

A je to tady. Svět se dozví, že i mírumilovný může patřit do jiné frakce než odevzdanost. Pomalu rukou otáčím. Ano. Vybrala jsem si dobře. Cítím to v kostech. Rozevírám dlaň a má čistá krev dopadá na černé uhlíky. Sálem se ozve hluboké udivení. Hlavně ze strany Mírumilovných.

WINTER

Místností se rozezní Leonardovo jméno. Stiskne mi koleno a zadívá se mi do očí. Netuším, co mu doporučili. Nemám zdání, co si vybere. Chce se mi brečet, křičet, řvát, a to si nejsem jistá, zda-li mě opustí. Ztrácím se v jeho pohledu. Vstane a objímá mě. Pevně, intenzivně a láskyplně. Ve mně se mísí spousta emocí. Objetí mu hořečně oplácím.

„Mám tě moc rád, Winťo," skoro mě umačká, jeho hlas je přiškrcený.

Do očí se mi hrnou slzy. Těžce polknu, ale nic neříkám. Pouštím jej, i když bych chtěla navždy setrvat v jeho těsné přítomnosti. Plácá si po zádech s několika přáteli. Vyměňují si úsměvy. Téměř se zřítím zpět do židle. Mám neblahé tušení. Zírám na své spletené prsty a uklidňuji se. Nádech. Než se vzpamatuji, Leonardovy kapky krve dopadají na sklo. Provinile se na mě podívá. Uhnu pohledem. Neohrožení hlasitě diskutují. Upřímní vítají přeběhlíka.

„Angelina Mions."

Srdce se mi na jako na povel nekontrolovatně rozbuší. Mám pocit, že chce opustit tělo. Nasadím chladnou tvář. Takovou, kterou jsem se u Neohrožených proslavila. Objímám se s otcem i matkou. Nic neříkají. Nikdy jsem si s nimi nebyla blízká. Bratr si mě přimkne k hrudi.

„Nenech se zmást," promluví věcně a pouští mě.

Přesunuji se na pódium. Zradil mě nejlepší přítel. Možná nebyl šťastný, a jestli v upřímnosti bude, měla bych být šťastná taky. V dlani sevřu nůž, zaryje se mi do kůže. Kapky mojí krve se snášejí na uhlíky. Nemůžu tvrdit, že jsem neuvažovala o tom, že zdrhnu za Leem do Upřímnosti, ale to bych já byla tou nešťastnou. Od Neohrožených se ovze vítězoslavné halekání. Křičí mé jméno. Tedy přezdívku. Moje původní tvář je neměnná. Studená. Mý přátelé se na mě vrhnou jako na lovnou kořist. Tisknou kolem mě paže. Gratulují mi.

„To jsem od Leonarda nečekala," poznamenává Saky.

„Zrádce," slyším z druhé strany hloučku.

ANASTASIE

Neohorženost. Má krev dopadá na na uhlíky, což znamená Neohroženost. Sál po šepotu mlčí a na řadu přicházejí další děti. Pomalu se odebírám k hloučku Nehrožených. Stojím opodál, zatím jediná přeběhlice. Všichni halekají a radují se, když přijde jejich stará duše. Nikdo se neradoval, když jsi přešla ty, pomyslím si a udělá se mi špatně. Vybrala jsem si špatně. Ani se neodvažuju pohlédnout na otce. Zrovna nějaký kluk přešel od Neohrožených do Upřímnosti. Taky radikální změna. Konečně se na uhlících objeví i jiná krev než od Neohrožených a moje. Chlapec s měděnými vlasy v černobílém obleku se přesouvá vedle mě.

„Ahoj," zašeptá neslyšně.

„Ahoj," špitnu snad ještě tišeji.

„Jsem Jack."

„Těší mě."

„Je to velice sdílná Frakce, co?" Přikývnu a dál nemluvíme.

WINTER

Koleje se zachvějí. Všichni Neohrožení i s přeběhlíky čekají na vlak. Letos je jich nějak málo. Prohlédnu si je. Holka z Mírumilovnosti, bratr a sestra ze Sečtělosti a jeden od Upřímných, kam utekl Leonardo. Nemůžu jej vytěsnit z hlavy, ale teď nemám čas na myšlenky směřované k němu. Kurt se již chopil svých nováčků. Chci jít v jeho šlépějích. Být jako on. Vkradu se mezi přeběhlíky a naslouchám, co jim můj bratr hovoří. Věnuje mi krátký káravý pohled. Ignoruju to. Dorazí vlak a on naskakuje. Přeběhlíci na něj civí, jako kdyby byl jednorožec. Zakoulím očima a následuju jej. 

ANASTASIE

Vedou nás rychle ven. Zastavujeme se na vlakovém nástupišti. Už jsem o tomhle slyšela. Ale jsme nováčci, nemůžou nás nechat... Někdo do mě silně strčí a tím mě prakticky odhodí ke skupince tří přeběhlíků.

„Vítám vás v Neohroženosti mládeži. První zkouška, že jste doopravdy Neohrožení, přichází. Vaším úkolem se stává náskok na vlak, kdo nenaskočí, může se rovnou odebrat mezi Odpadlíky. Tady legrace končí." Pak se prostě rozběhne a po chvíli naskočí na vlak. Ti dva sourozenci výsknou a běží za ním. Pokrčím rameny na Jacka a běžím taky. Chytám se madla a snažím se vyhoupnout. Jack mi zezadu pomáhá a sám se vyšvihne za mnou. Uf.

WINTER

„Kurte," zašeptám bratrovi přes rameno, když přepočítává své přeběhlíky. Kurte, sakra, jsou jenom čtyři!

„Vysmaž," odbude mě, ale já se nenechám.

„Kdo je náš instruktor?" sotva pohybuji rty, hlavu mám skloněnou.

„Oliver," odsekne.

Oliver. Ten nejodpornější člověk z celé Neohroženosti. Tetování má snad i v nose. Na jeho těle není kus holé kůže. Posadím se a sleduji ubýhající krajinu. Saky se ke mně přidá. Kdysi bývala mojí dobrou kamarádkou. Dokud se nepodílela na smrti Leonardových rodičů. Nedokázala jsem jí odpustit a ani se na to nechystám. Pouze mlčky sedíme. Všimnu se, že v jejím uchu přibylo několik piercingů.

„Budeme vystupovat," prohlásí Oliver. Až teď si jej všímám. Jeho mastné vlasy se lesknou pod slunečními paprsky. Nejdříve vyskakují naši. Jako první Popi, za ní Celeste, Thomas, já a Riko s Brayem. Následuje Oliver a přeběhlíci s bratrem. Přistanu pevně na nohách. 

ANASTASIE

„Jsem Kurt a budu váš intruktor. Budete se se mnou potkávat víc, než byste si přáli. Blížíme se k místu, kde vystoupíme. V pravý čas vám řeknu a vy jeden po druhém vyskočíte," poučuje nás Kurt. Mezitím si ho prohlížím. Má rozčepýřené světle hnědé vlasy, zajímavě zastřihlé. Jeho modré oči se něžně lesknou. 

Neohrožení začnou skákat z vlaku na střechu domu. Srdce mám někde na nástupišti u hlavy a teď se rozhodně necítím na to, že bych měla přeskočit tak velkou mezeru. Sourozenci se odrážejí a za ruce spolu dopadají na střechu. Oba padají, ale přeskočili. Další skáču já. Odrážím se s co největší vervou, protože mi jde o život. Skutálím se do štěrku, který se mi hrubě zadře do holé kůže. Cítím pálení na stehnech, loktech i tváři. Jack dopadá kousek ode mě. Kutálí se víc jak já. Možná to bude tím, že já jsem po prvním kotoulu začala brzdit tělem, které teď mám jako v ohni.

WINTER

Neujde mi škleb, když přeběhlící zkouší hladkost terénu svojí holou kůži. Kouknu na Kurta, který má na tváři podobný výraz tomu mému. Naše pohledy se střetnou a oba vyrazíme. Chytnu za ruku nějakou dívku. Mám pocit, že přeběhla od Mírumilovných, a pomáhám jí postavit se na nohy. Připadá mi křehká jako motýl. Nic neříkaje se od ní odvracím. Moje skupinka je již dole a čeká na prvního nováčka, který seskočí. Jednou nohou našlápnu do luftu. Díky své váze se řítím dolů. Dopadám do sítě a Riko mi z ní pomůže. Je mohutný, vypadá tak na dvacet a určitě ne jako můj vrstevník. Zamumlám něco jako poděkování a stoupnu si mezi něj a Thomase.

ANASTASIE

Nějaká dívka mi pomáhá na nohy a já jí ani nestihnu poděkovat a už je pryč. Když se za ní dívám, mizí v hlubinách domu.

„To nemyslíte vážně!" vykřiknu a Jack se nahne vedle mě.

„Sranda." Zděšeně se na něj podívám. Sourozenci už asi skočili. Jack si stoupá na římsu a po chvíli dělá krok do prázdna a mizí.

„Jsi Neohrožená?" přistoupí ke mně Kurt zezadu.

„Ale... ano, doufám, že jsem a nebo někdy budu. Jen... jen tohle neznám." Kurt mi pomáhá na římsu.

„Většina přeběhlíků zavírá oči," odmlčí se. „Hele, prostě skoč." Zavírám oči a dělám, co mi řekl. Prostě jsem skočila.

WINTER

Nikdo nechybí, a tak se můžeme vydat do Jámy. Oliver nás informuje o tom, že letos je málo nováčku a tak budeme spát všichni v jedné místnosti. Zamračím se. Nesnaším příliš lidí pohromadě. To už bych raději bydlela s rodiči. Nejlepší by bylo stejně setrvávat u bratra, ale to by každý zjistil naši pokrevní spojení. Místní lidé to vědí, tedy někteří. Nikdy jsme se k sobě na veřejnosti moc neměli. Jenom jsem mu chodívala vyžírat lednici. Nad tím se musím pousmát. Oliver i s bratrem nás tudy provázejí. Kurt se baví s tou od Mírumilovných. Chci jej od ní odstrčit. Je to můj bratr. Vzpomenuji si na Leonarda. Doufám, že je šťastný. Cuknu hlavou, abych přemohla valící se emoce. Šťastný na úkor mé samoty. Děsí mě, že si najde novou Winťu. Zapomene. Sejde z očí, sejde z mysli.

ANASTASIE

„Vidíš, že jsi to zvládla," poklepe mi na rameno Kurt.

„Děkuju." Jdeme za skupinkou. Civí na mě a na mé oblečení. „Co je?"

„Podívej se na sebe, jsi jako světluška," poznamená. Má pravdu. Jsem barevná od hlavy k patě. Takhle tu nikdo nevypadá. Maximálně tak některé vlasy.

WINTER

Zastavujeme se na můstku, pod kterým nezkrotně bublá řeka. Tříští se o skalní kameny. Kapky mi dopadají na chodidla. Mám toto místo ráda. Pro naši frakci je důležité. Kurt si ladně sedne na zábradlí. Chci ho pokárat. Seřvat ho za to, že hazarduje se svým životem, který mu naši rodiče dali. Nemůžu. Zatnu pěsti a ovládnu se. On se na mě podívá, ví, že mě to štve. Zná mě. 

„Takže," ujme se slova, „tato řeka má pro nás velký význam. Značí, že čára mezi statečností a pošetilostí je tenká," jeho slova ozývají celou základnou. „Člověk si zde může vzít snadno život," zamračí se. Vím, že sebevraždu považuje za zbabělost, stejně jako já. „Život také můžete vzít někohu, stačí jen popostrčit," zašklebí se, „takže když se nám nebudete líbit," pokrčí rameny a rukou bouchne do zábralí. Díky prstýnku se ozve cinknutí. Lehce seskakuje dolů a jde do čela skupiny. Já zůstávám vzadu s přeběhlíky.

ANASTASIE

Civím na Kurta a najednou mi nepřijde, že jedná pošetile. Má to všechno skvěle promyšlené. Cítím, jak se chvěju, ale není to tím, že se bojím, nýbrž je mi zima. Kurt odvádí skupinku někam dál chodbami. Ta dívka, co mi pomohla vstát, se přidá dozadu. Chytnu ji za rukáv.

„Nestihla jsme ti poděkovat," usměju se na ni.

WINTER

„Pomáháme si," odseknu. „Jak se ti líbí váš instruktor?" věnuji jí pohled.

„Vypadá jako milý chlapík," zadívá se na Kurta.

„Aha. Bojíš se?" zeptám se prostě.

„Ne, ty snad ano?"

Neodpovím. Thomas prudce zastaví a já do něj vrazím.

„Promiň," zašeptám.

Jsme na dně Jámy. Tma a vlhko mě uklidňují, ráda sem chodím.

„Tímto naše prohlídka končí, při výcviku se dostanete i do jiných zákoutí," zableskne se mu v očích, „temných zákoutí. Teď se přesuneme do vašeho nového pokoje. Za dva týdny, kdy projdete výcvikem, si vyberete svoji novou práci a dostanete vlastní byt. Jenom... Určitě něktěří z vás naši frakci opustí. Takže se snažte!" vykřikne a Kurt nás vede do pokoje.

V pokoji je deset postelí. Pět paland, uprostřed stolek a na něm lampička. Zabírám si dolní postel, druhou od dvěří. Sourozenci od přeběhlíků si ustýlají naproti mně. Thomas a Riko se špičkují o tom, kdo bude spát nahoře. Popi si zabírá palandu hned u dveří spolu s Celeste. Hlavně ať si nade mne nelehne Brayen. Zkoušel by, jak létají sliny a jaká asi bude moje reakce, když mi přistane plivanec mezi oči.

ANASTASIE

Popojdu dopředu. Ta holka už se usadila na jednu postel a nad ní je volno. Ne. Určitě chce někoho specifického. Vidím, že Jack se sune nahoru na jednu z volných, a tak si sedám pod něj. Jen se na mě usměje. Jsme tam nejvíc vzadu, tam nejvíc ve tmě. Tam nejvíc sami. Zajímalo by mě, co bude dál.

WINTER

Moje noční můra se naplnila. Nad mojí hlavou si ustele Brayen. Sevřu hlavu v dlaních a zatřepu s ní. Proklínám Leonarda. Kdyby tady byl. Promnu si oči. Nesmím na něj myslet.

„Hej, hej!" stoupnu si a strhnu na sebe pozornost všech v místnosti. „Teď se půjdeme najíst, zaujměte hned první stůl vlevo, u něj bude sedět Oliver a Kurt. Všichni do jednoho se tam vmáčkněte. Naši nováčci tam vás ostatní doprovodí." Kouknu na hodinky. „Za deset minut vás tam chci všechny vidět." Rozrazím dveře a klusám do jídelny.

Jak jsem si myslela, Oliver s Kurtem hodují nad jídlem. Nikoho nezajímá, že zapomněli na důležitou část. Nové jméno. Každý přeběhlík, ale i ten, kdo vyrůstal v Neohrožených, si vybere novou identitu. Vměstnám se mezi Olího a bratra.

„Pánové," začnu, naštěstí jsou zaměstnáni žvýkaním, takže mám prostor ke svému krátkému monologu, „tak nějak jste zapomněli na nová jména." Podívají se na sebe a odfrknou si. „Takže za pár minut dorazí celý pokoj a sednou si k nám. Každý nám řekne své nové jméno, zároveň se představí a potom se rovnou navečeří," s grácií jim vykládám svůj plán. Na to je tvrdě praštím do zad, až se zakašlají.

„Od kdy jsi převzala funkci vedoucí, sestro?" přísně mě upozorní Kurt, když se uklidní a spolkne sousto.

Oliver na nás pohlédne, jako by nás nikdy předtím neviděl. Těkám mezi námi očima. Nevěděl to o nás. Nevěděl to a Kurt mu to právě prozradil.

„Jak jsi mohl?" zúžím oči.

„Stejně jako ty ses mohla kafrat v mé práci," odsekne.

„Já se snažila pomoct," námítám.

„A já ti naznačuji, že o to nestojím. Ještě jednou, a tenhle fakt o nás se dozvědí další lidé. Potom budeš ta, která zůstala ve frakci díky protekci. Bůhví, možná ti někdo kvůli tomu podřízne hrdlo," lhostejně pokrčí rameny.

Prudce se zvedám. Vlastní bratr mi podrazí nohy. Nejdřív Leonard a pak on. Letmo se k jejich stolu podívám. Důrazně mluví k Oliverovi. Nedokáži odhadnout, co.

ANASTASIE

Sedím tam a... no, vlastně jen sedím. Mnu si ruce a modlím se za co nejrychlejší uplynutí deseti minut. Když se všichni začnou zvedat, chvíli čekám a zvedám se taky. Je tady všude stejné přítmí, tak je těžké odhadnout, kolik je hodin. Třeba vyfasuju hodinky.

Procházíme chodbami. Jak si tady všechny tyhle cestičky zapamatuji? Nemám žádnou šanci. Dostáváme se do jídelny. Zasunuju se mezi Jacka a dívku ze sourozenců. Netuším, co se bude dít dál. Zvednu oči. Sedím přímo naproti Kurtovi. Neodvážím se pousmát a tak si držím kamenný výraz. Už aby přišel den, kdy budu moct své rodině vysvětlit, proč jsem je podvedla a opustila.

WINTER

Z povinnosti se vracím ke stolu.

„Takže, jak tady Ang..." odmlčí se, „jak tady Winter vzkázala, nadešel čas vybrat si svoji novou identitu, dejte si pozor na výběr, budeme vás tak navždy oslovovat."

„I příjmení," dodá Oliver a ukousne z mastného kusu, „začneme zleva."

Zraky přítomných se stočí na jednoho sourozenců, chlapce ze Sečtělosti. Založí si ruce a koulí očima. Jeho tvář je nezvykle bledá. „Lucius," podepře si bradu, „Lucius Offer, zdravím," vesele se uculí.

Oliver kývne. Lucius předá pomyslné žezlo své sestře.

„Acra Offer," vychrlí ze sebe a poposune si kulaté brýlky na nose. „Chci, aby naše sourozenectví bylo zjevné," nezbedně šťouchne do svého bratra, já si vyměnuji pohled s Kurtem, „jenom ten výběr příjmení," zakroutí nesouhlasně hlavou. Nemůžu si pomoct, ale její pohyby mi přijdou nepřirozené. Všechno, co říká, mi přijde jako přetvářka. Nesmím se nechat ovlivnit prvním dojmem.

Zabořím pohled na motýlka z Mírumilovnosti.

ANASTASIE

„Ana, jenom Ana."

„Příjmení?" vyprskne Oliver i s kusem masa. Navalí se mi. 

„Nechci mít se svým životem nic společného. Ale když to musí být, tak Green. Ana Green," vzhlédnu rozhodně.

„Stejně budeš Butterfly," popíchne mě Jack. Slovo putuje jemu. „Jack Stark," usměje se. Vypadá, že je ve své kůži. Slovo putuje dál přes stůl.

WINTER

Motýl se očividně ujal. Uchechtnu se. Po Jackovi se představuje Riko, který si nechává své jméno a přidává k tomu nové příjmení. Riko Amster.

„Nechtěl jsi být rovnou Hamster?" utáhnu si z něho, on se tomu hraně zasměje a na to zvážní. Zvážní?

Pousměju se. Řada je na mně. 

„Winter. Winter Sirius," představím se a Kurt s Rikem zadržují smích. Nutí mě to také se pousmát. 

„To jako myslíš vážně?" oplatí mi Riko a poplácá mě po zádech.

„Naprosto, starý brachu," bouchnu ho do zad, „nebo snad křečku?"

Následuje Brayen.

„Brayen Jial," odpoví prostě.

ANASTASIE

Nestíhám všechna ta jména zaznamenávat. Popravdě mě ani nezajímají. Chci jen pěkně dožít a přežít.

Rýpu se ve svém jídle. Nechutná mi a nikdo neříkal, že to musím sníst.

„Smíte odejít," zafuní Oliver. Poslušně se všichni zvedáme a odcházíme.

WINTER

Spolknu poslední sousto. Místnost je téměř prázdná. Brayen mi sáhne na hlavu a rozcuchá mi vlasy. 

„Brayene!" zavrčím a křečovitě sevřu stůl. Chtěla bych ho po něm mrštit. Bohužel je přidělaný šrouby.

Někteří spolubydlící jsou již v říši snů. Spokojeně oddechují. Nad sebou slyším chrápání. Zavrtám hlavu do polštáře. Leonardo mi nedá spát. Jeho úsměv, oči, přátelství, podpora. Oči se mi zalijí slzami. Nikdy jsme nebyli pár, i když ostatní nás tak vnímali. Převrátím se na záda. Jsi šťastný? Pousměju se. 

ANASTASIE

Ukládáme se ke spánku. Sice se snažím pravidelně oddechovat, ale rozhodně nespím. Na to mám hlavu příliš zatíženou vzpomínkami. Ještě dnes ráno jsem vstávala silně nerozhodnutá o tom, kam se bude dál ubírat můj život. A teď? Teď ležím na tvrdé matraci s něčím pod hlavou a zakrytá dekou. Ve tmě jsem se už rozkoukala a zjistila, že Jack se nemůže uložit a někde vzdáleně někdo chrápe a pak taky to bušeni do polštáře.

WINTER

Něco spadlo na zem a já prudce otevřu oči. To Brayen skočil z postele těsně před můj obličej. Riko s Thomasem jsou oblečení a nachystaní k odchodu. Vyhodím peřinu do vzduchu a odstrčím překážku v podobě mého nadležícího. Nevnímám pohledy ostatních a převlékám se. Po očku sleduji ostatní, jestli náhodou nejsem poslední.

„Dnes se naučíme zacházet se zbraněmi," Oliver přechází z jedné strany místnosti na druhou.

Mám to tady ráda. Vzuch je nasáklý potem, cítím i vůni železa, zvuk vystřelených kulkek mě uklidňuje.

„Každý se postavíte před terč a vaším cílem je trefit to červené." Střelí přesně do středu terče. „Pevně věřím v to, že jste již zbraň drželi, a také na to spoléhám. Kdo mine terč vícekrát než dvakrát, bude bodově postižen. Rozeberte si zbraně a nečumte tak blbě."

Zbraň mám namířenou. Není moc těžká, dobře se drží. Střelím a lehce mě překvapí setrvačnost. Couvnu dozadu. Terč nemíjím, ale moje skóre nepatří k nejlepším v mém životě. Dlouho jsem tady nebyla a tady mám výsledek. Dám nohy víc od sebe a zamířím. Stisknu spoušť, tentokrát jsem připravena a nohy mám jako přikované k podlaze. Kulka se zavrtává těsně ke středu. 

ANASTASIE

Jaké super zjištění, že máme trénink všichni společně. Prakticky nás zaučuje Kurt, ale slyšela jsem ho, že se stejně za chvíli přidáme k Neohroženým. Teda... i já jsem teď Neohrožená, ale vy víte, jak to myslím.

„Na místa," ostře nás vybídne Kurt. Všichni kývneme a jdeme na vyvýšené plošiny. Zastavuji se na černé desce značící místo, kde mám při střelbě stát. Ale já tam jen tak stojím se svěšenýma rukama a hlavou. Nevím, jak stát, co dělat. Vlastně jsem nikdy nedržela zbraně.

„Takhle se postavte," ukazuje nám postoj. Zbraň drží oběma rukama. Rýsují se mu svaly na pažích. Dá nohy od sebe na šíři ramen a vystřelí. Přesně. Dělám vše po něm a pár dětí z druhé skupiny se zasměje. Asi jsme komičtí.

WINTER

Z pistole vyrazí poslední kulka z mého zásobníku. Zaboří se pár centimetrů od okraje terče. Rozhlédnu se. Sleduji, jak zbraně cloumají s přeběhlíky. Netrefují se a zoufají. Nejde se nad tím nezasmát, i bratr bojuje s hlasitým smíchem. Prudce otočí hlavu a podívá se na mě. Přechází mě smích a sklápím oči.

„Olivere, dáš mi další náboje?" zamumlám.

„Dám ti, neboj," upraví mi vlasy. Chytnu jej za paži. Jestli ho slyšel Kurt, je po něm a po mé kariéře v Neohrožených. Oliver si uvědomí, kdo jsem, a do rukou mi vkládá naplněný zásobník.

Vracím se na své místo. Po cestě vidím Motýlka, jak to s ní máva, zasměji se. Bratr do mě zavrtá káravý pohled a míří k ní. Pohodím vlasy. Zaujímám postoj. Úplně ho slyším. Nesměj se jí. Vystřelím. Je nová. Znovu. Nikdy nedržela zbraň. Opět. Musí se to naučit. Naposled. Rozlícena sklápím zbraň a vytahuji z ní zásobník.

ANASTASIE

Střílet a přitom stát pevně na nohou? Se někdo zbláznil, ne? Pořád to se mnou háže dozadu, a fakt to není příjemný. Kurt mezi námi prochází. Jsem uprostřed, tak nějak, a když se u mě zastavuje, těžknou mi ruce. Teď pozná, jak jsem neschopná.

„Počkej," chytá mě za ruku. Natahuje ji dopředu. Zatajuji dech, když se dívá někam za mě a rty se mu semknou do úzké linky. Sakra. „Zamiř a vystřel." Pomalu mě pouští a zkříží ruce na prsou.

Autor: JanAnn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Divergent - Be Brave 2: