OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Tenkrát ve Švýcarsku II.



Tenkrát ve Švýcarsku II.Alexandra je obyčejné ambiciózní dvaadvacetileté děvče, chodící do školy, mající životní lásku a cíle. Vlastně, jedna zvláštnost by se našla. Její životní láska je nájemný zabiják, syn pravého švýcarského mafiána. Od rodiny se Sebastian už dávno odtrhl, ovšem Alexandra trvala na tom, že chce poznat jeho rodiče. A tak, ačkoli se mu to nelíbilo, ji po šesti letech vztahu veze domů, aby ji seznámil se svými milovanými rodiči.

Upozorňuji, že povídka obsahuje sexuální témata, která jsou v druhé části rozvinuta.

Když Seba dával do kufru poslední tašku a ten se zavřel, pocítila jsem ještě jakýsi jiný zvláštní druh úlevy - konečně jedeme domů. Tahle myšlenka mě překvapila. Když jsem si zpětně vzpomněla, kolik času a přemlouvání mě stálo, abych tu vybojovala alespoň týden. Bylo až ironické, že to všechno skončilo po jedné jediné noci a k tomu všemu hned ráno. Nejvíc mě na tom doslova iritoval fakt, že Seba mi to říkal a já mu odporovala, že nemá pravdu. Určitě se mi to ještě chystal předhodit, čekala jsem to.

Rozloučila jsem se s Joshuou, Michalem a Barborou a přistoupila k matce. Ta mě pouze objala - téměř se mě nedotkla - a dala mi letmý polibek na tvář po francouzském způsobu. Pronesla něco ve stylu: „Ráda jsem tě poznala,“ a introvertně odstoupila, aniž by řekla jediné slovo. Pak přišel na řadu otec. Přistoupila jsem k němu, natáhla ruku a nedala na sobě znát ani trošku nejistoty. Jednala jsem, jako by se dnešní noc nikdy neodehrála. Sklonil se a na ruku mě políbil. Přísahám, že jsem viděla, jak střelil pohledem k Sebovi. Odstoupila jsem, otočila se a rozvážným krokem (a to opravdu rozvážným, jeho rychlost a svižnost jsem si promýšlela už notnou chvíli) jsem se vydala k autu. Odhodlaně jsem nastoupila, zavřela za sebou a naposledy se podívala na švýcarské panorama. Byla jsem vděčná za tu včerejší procházku, kdy jsem měla možnost vidět to jezero i ty lesy, o kterých jsem slyšela už před osmi lety. Poté nastartoval motor a my se rozjeli pryč, domů, do bezpečí. Ještě jsem se otočila a viděla Barboru, jak mi mává. Zamávala jsem jí také a podívala se na cestu. Čekala jsem, co mi Seba řekne. Přesněji řečeno, nečekala jsem, že by moje jednání přešel mlčením.

„Chceš mi k tomu něco říct?“ pronesl po několika minutách. Zvedla jsem oči v sloup. To je celý on, prostě jde přímo k věci. Chození kolem horké kaše nebyl nikdy jeho styl, což je na jednu stranu opravdu příjemné, ale na druhou k vzteku, protože to nedává člověku čas na rozmyšlenou.

„Měla bych?“ utrousila jsem suše a pozorovala míhající se krajinu. Taky jsem měla právo hrát nepřístupnou, na toto ještě autorská práva nebyla. Cítila jsem, jak se usmál. Ale neotočila jsem se, abych si to ověřila.

„Minimálně bys mi mohla vysvětlit, proč jsi mě neposlechla a odemkla dveře. Mám pocit, že jsem ti včera zachránil život,“ poznamenal jakoby nic. Hodila jsem po něm očkem, opravdu se usmíval. Chvíli jsem si v myšlenkách procházela pro a proti, ale ať jsem uvažovala jakýmkoli směrem, měl pravdu. Ale to jsem mu nehodlala jen tak přiznat.

„Měla jsem to pod kontrolou,“ utrousila jsem s co nejvíc nezaujatým tónem. Překvapeně jsem se otočila, když se vedle mě ozval smích. „Tobě se na tom něco nezdá?“ zeptala jsem se, ale koutky mi taky cukaly.

„A přesně proto tě tak miluju,“ smál se ještě chvíli. Musela jsem na něj zírat opravdu zmateně. Zavrtěla jsem nechápavě hlavou a upřela pohled na cestu před sebou. „A teď mi vážně řekni, proč jsi ty dveře otevřela,“ řekl už s vážným tónem bez náznaku smíchu. Chvíli jsem mlčela, než jsem si promyslela sled svých dalších slov.

„Potřebovala jsem na toaletu,“ utrousila jsem první výmluvu, co mě napadla. Seba na mě hodil pohled typu ‚Děláš si ze mě legraci?‘ a zase se vrátil pohledem k silnici.

„Lex, buď mi řekneš pravdu, nebo k tomu nebudu mít dál co dodat,“ prohlásil téměř rodičovským tónem a ztichnul. Ono ‚nebudu k tomu mít co dodat‘ se může zdát dětinské, ale u Seby to mohlo znamenat cokoli, a já o něj přijít nechtěla. V tomto případě výhružka znamenala něco ve smyslu „Buď mi řekni pravdu, nebo už se neuvidíme.“. Kousla jsem se do rtu v gestu nerozhodnosti. Po chvíli znovu promluvil. „Vědělas moc dobře, že dveře na toaletu jsou přímo v pokoji.“ Zase se rozhostilo ticho. Nejradši bych si nafackovala, ještě jsem se tomu sama divila. Samozřejmě jsem to věděla, ba co víc, ještě jsem se nad tím podivovala. Někdy pochod svých myšlenek opravdu nechápu. Znovu jsem si promyslela slova a byla ráda, že je Seba vcelku trpělivý člověk.

„Musela jsem něco zařídit,“ řekla jsem neurčitě, ale pravdivě. Nevím, proč jsem mu neřekla o Barboře. Asi jsem mu nechtěla říct celou pravdu. Celá pravda totiž není v našem vztahu v módě.

„Hmm,“ odpověděl a já upřela oči ven z okýnka. Bylo mi jasné, že se nebude dál vyptávat, i s tím jeho ‚hmm‘ jsem počítala, ale stejně jsem v sobě pocítila vztek. Jak já to ‚hmm‘ nenáviděla. Bylo to horší, než kdyby ze mě ty informace tahal násilím. Kdyby mě požádal, prostě bych mu pravdu řekla, ale jen mě utvrdil v mém mlčení.

„Hmm,“ odpověděla jsem trucovně a upřela pohled z okna. Jednou moje nervy s tímto citoslovcem opravdu prasknou, tím jsem si byla jistá.

„Dnes přespíme v hotelu, slíbil jsem ti Švýcarsko, uvidíš Švýcarsko,“ řekl a prudce stočil volant na stranu, čímž odbočil na jakési parkoviště obklopené lesy. Samozřejmě jsem to nečekala a narazila i přes pás plnou vahou do dveří. Tím Seba úspěšně zničil mé úvahy o citoslovcích.

„Au!“ zdůraznila jsem ublíženě, aby si pan Necita uvědomil, že nejsem hadrová panenka. Zatímco jsem si třela naražené rameno, vyhlédla jsem z okénka. Před námi byl hotel. Jméno jsem nezpozorovala, zato ale měl tři hvězdičky, což bylo vidět častěji než jeho jméno. Komické. Za ním se rozprostírala krajina, která byla už odsud patrná, ač jen maličko. Na první pohled jen lesy, ale za hotelem lesy končily a dávaly nakouknout do oné krajiny. Vykulila jsem oči a čekala, až auto zastaví - bolest odešla tak rychle, jak přišla. Sotva auto zastavilo, nedočkavě jsem sáhla po klice, ale něčí ruka mě zadržela. Tedy, něčí… Ono bylo vcelku jasné, čí je.  Otočila jsem se a tázavě se na Sebu podívala.

„Vynahradím ti to fiasko u mých rodičů. Moc se ti omlouvám, Lexí,“ řekl, sklopil pohled a naklonil se ke mně.

„Neomlouvej se,“ odvětila jsem a trošku nedočkavě jsem přitiskla své rty na jeho. Jako by i tento polibek byl omluva. Tak krásný a vášnivý jsem od něj snad ještě nedostala. Jemně jsem mu obmotala ruce kolem krku a polibek oplatila. Po chvíli tiše zasténal a jemně se odtáhl. Chtěla jsem se vzepřít a znovu se k němu přitisknout, ale nenechal mě.

„Tady ne, Lexí. Jen co se ubytujeme…“ mrknul na mě a vystoupil. Chvíli jsem seděla jako ochromená, než mi došla jeho slova. Usmála jsem se a vystoupila. Chytila jsem svoji kabelku, tašku přes rameno a Seba vzal ty dvě další. Už měl taky veselejší výraz, tedy v rámci jeho možností. 

Někdy jsem si říkala, že by možná byl lehčí život, kdybych si našla normálního přítele. Vlastně jsem měla i pravdu. Stoprocentně bych měla lehčí život. Ale zajímavé bylo, což byla nejspíš jedna z věcí, co mě přitahovaly, že i po pěti letech vztahu jsem pořád o Sebovi zjišťovala nějaké novinky. A ne vždy to bylo zjištění jemným způsobem. Ještě méně často to bylo příjemné zjištění. Nejvíc děsivé, ačkoli muž po mém boku zabil desítky, ba možná i stovky lidí, bylo to, že já jsem jeho slabá stránka. Jeho slabost. Těmito úvahami jsem strávila hodně osamělých nocí. Bojoval by za mě, kdyby mi někdo držel nůž pod krkem a vydíral ho? Nejspíš by mě nenechal na holičkách, ale byl tak hrozně nevyzpytatelný…

Vešli jsme do hotelu, Seba objednal pokoj. Recepční byl sympatický muž středního věku. Jeho němčina byla jemná, takže jsem předpokládala, že původem je z francouzsky mluvící části Švýcarska. Dostali jsme klíče a přesunuli se do pokoje. Vešli jsme dovnitř a já se ohromeně rozhlédla. Byl to nádherný pokoj. Stěny byly protkané zlatými ornamenty. Lustr byl ověšený falešnými drahokamy, které (kromě světla) házely svítivé tečky po celém pokoji. Měl také velké okno, kterým byl nádherný výhled právě na krajinu za hotelem. Až teď jsem si všimla dalšího jezera, menšího než u Seby doma. Ale výhled nebyl to, co mě teď zajímalo. Ve výbavě pokoje byl stolek, dvě křesla, dvě skříně a dvě postele. Zamračeně jsem se otočila.

„Proč jsou tu dvě pos… Kam jdeš?“ přerušila moji otázku druhá, když jsem viděla otevřené dveře a Sebu opřeného o stěnu očividně čekajícího, až se otočím.

„Musím ještě něco zařídit,“ odpověděl stroze. Než jsem stačila cokoli říct, byl pryč. Sice jsem na tyto situace byla zvyklá, ale teď jsem ho potřebovala. Po tvářích se mi začaly koulet slzy. Rychle jsem je hřbetem ruky otřela a šla si do koupelny opláchnout obličej. Koupelna byla stylizovaná do tradiční modré, což mi přišlo vzhledem k předchozí místnosti dost fádní. Obyčejné žebříkové bílé topení, stříbrné madlo na ručník, bílé umyvadlo, obyčejná vodovodní baterie s červenomodrým vyznačením pro horkou a studenou vodu, záchod a sprcha v bezprostřední blízkosti. Prostě nic, co by mě mohlo ohromit tolik jako ve zbytku pokoje.

Po chvíli mě přestal bavit průzkum pokoje (zahrnujíce i studování ornamentů), a tak jsem sešla na recepci s knihou, posadila se do pohovky a střídavě četla a střídavě pozorovala kolemjdoucí. Vždy mě bavilo pozorovat lidi, jejich výrazy, oblečení, a představovat si, co dělali, kam jdou, co je trápí. Tu prošel pán v kabátu s vražedným výrazem. To by mohl být buď nějaký úředník, nebo mafián. Tam zase prošla paní, držíce se za ruku s pánem. Oba měli oblečení mírně pomačkané, oblečené jen tak ledabyle a na obličejích přitroublé pousmání. Ti se jistě před chvílí oddávali slasti. Při pohledu na ně jsem si nemohla nepředstavit Sebastiana, jak hladí moje křivky, jak si vyhrává s každou částí těla, jako bych byla plátno a on malíř pracující pravidelně na svém díle, dotahujíce jej k dokonalosti.

Skousla jsem si ret a sklonila pohled k textu. Nohy jsem přitáhla blíže k sobě, abych fantazii dala méně prostoru k erotickým představám, které mě doháněly kolikrát až k pokraji šílenství. Naštěstí jsem se po chvíli začetla do knihy, a tak jsem si ani nevšimla, že si ke mně přisedl nějaký kluk.

„Ahoj,“ usmál se na mě a já sebou překvapeně cukla a vzhlédla k němu. „Ty jsi tu ode dneška že?“ usmál se ještě víc. Byl to obyčejný pohledný kluk. Hnědozelené oči, hnědé krátké vlasy, úzké mužské rty.

„Počkej, počkej, počkej. Jak ty víš, že mluvím česky?“ zeptala jsem se podezřívavě a přimhouřila oči. Překvapil mě už jen samotný fakt, že se pokouším o komunikaci, většinou jsem si na podezřelé lidi dávala sakra pozor. Teď jsem ale společnost uvítala, a tak, přestože jsem měla být opatrnější, jsem neodešla. Pouze se znovu usmál a ukázal na knihu, která byla česky psaná i s nadpisem. Chvíli jsem se na knihu dívala, pak jsem vzhlédla ke klukovi, pak zase ke knize a znovu ke klukovi. „Máš pravdu,“ oznámila jsem mu a přihlouple se pousmála.

„Já vím,“ zasmál se. „Jsem Tomáš, jak říkají tobě?“ zeptal se mě. Odpověděla jsem strohé ‚Alex‘ a vložila do knížky záložku. Tomáš mě doslova zasypával otázkami. Odkud jsem, kolik mi je, co dělám za školu nebo jestli už pracuji, jestli mám sourozence a jiné otázky. Poctivě jsem na všechny odpověděla, nebyla tu žádná, na kterou by byl důvod lhát. „No, a pověz mi, Alex, chystáš se na ten dnešní ples?“ zeptal se a já na něj překvapeně pohlédla.

„Ples?“ zopakovala jsem hloupě a rozhlédla se, hledaje nějaký letáček nebo cokoli.

„No jistě,“ zašátral v kapse a do rukou mi vložil letáček, který jsem nikde kolem pohledem nenašla, ale který lákal na dnešní ples přímo tady v hotelu. Pročetla jsem jej dvakrát, aby mi neunikl žádný detail, který by mohl prokazovat, že je to celé habaďůra. Tomáš mohl být převlečený najatý zabiják, který mě chtěl dostat na nějaké místo, kde by se o mě ‚postaral‘.

„Pravděpodobně ne,“ řekla jsem tvrdě a letáček mu vrátila. Seba určitě nebude chtít jít, sama tam rozhodně nepůjdu a navíc ani nemám co na sebe.

„A se mnou bys nešla?“ zeptal se. Musela jsem mít opravdu vražedný pohled, protože se mi začal omlouvat. V tuto chvilku jsem mu nevěřila ani nos mezi očima. „Promiň, netušil jsem, že bych tě mohl dostat do nepříjemné situace, samozřejmě nemusíš, byl to jen návrh…“ brebtal. Jeho omluvy mohly být falešné, ale mě přeci jen donutily se pousmát.

„Možná mě tam mezi lidmi zahlédneš,“ prohlásila jsem opatrně a rozhlédla se pro případ, že by tu byl někdo podezřelý. A taky že byl. U vchodových dveří, necelé dva metry ode mě, stál Seba. Otočila jsem se. Tomáš sice zapáleně mluvil o tom, že ten ples bude úžasný, ale já mu skočila do řeči. „Omluv mě,“ řekla jsem znovu tvrdě, teď však už mírně rozčíleně, vzala knihu a vstala. Nečekala jsem na jeho odpověď, jen jsem se na chvíli zastavila a podívala se na Sebu, přesněji řečeno, oplatila mu pohled. Takhle jsme chvíli postáli, než jsem pohled odvrátila a odešla na pokoj. Sotva jsem tam došla, vztekle jsem práskla dveřmi a opřela se o stěnu, ruce zkřížené na prsou. Za chvíli se otevřely dveře a Seba vklouznul dovnitř.

„Proč jsi mě špehoval?“ začala jsem vyčítavě. Pokrčil rameny, což ve mně akorát povzbudilo vztek. „Nevěříš, že bych ti byla věrná, nebo co?“ řekla jsem ostřeji, můj hlas pozvolna přecházel do křiku. „Jak dlouho jsi tam stál?!“ Znovu pokrčil rameny. „Ty jsi takový zmetek! Víš co, já tady vlastně vůbec nemusím být, stejně na mně máš určitě připevněnou štěnici!“ křikla jsem na něj, popadla první věc, co mi přišla pod ruku – v tomto případě polštář – hodila to po něm a vyšla rázným krokem ke dveřím. Surově mě popadl za ruku, druhou mi podlomil kolena, chytil mě tak do náručí a přešel se mnou k posteli. Překvapeně jsem se na něj podívala, až jsem zapomněla, že vlastně trucuju. Tohle ještě nikdy neudělal.

Položil mě na postel, natáhnul se ke mně a věnoval mi polibek. Povaha křičela ‚Cukni!‘, ale nechtěla jsem se připravit o tuhle chvíli. Obkročmo si na mě vylezl a dál mě líbal. Polibek jsem mu oplácela a netečně mu začala rozepínat košili, kterou jsem mu následně sundala. Pousmál se a rukou mě začal hladit na bříšku pod tričkem. Tričko mi následně sundal, políbil mě nad prsa a polibky sjel až k podprsence. U jejího okraje se zastavil a vrátil se k mým rtům. Rukou teď přejel pomalu po torzu mého těla, od bříška přes prsa a krk až k vlasům, do kterých ruku zabořil a prohnětl je v dlani. Poté se naklonil a zabořil do nich nos, aby mě do nich následně políbil a opět se vrátil k mým rtům. Rukou z vlasů sjel zase dolů a já cítila, jak mi pomalu zajíždí pod sukni, kterou jsem dnes měla. Než aby ji v ní ukryl, spíše ji vyhrnoval stále výš, až jsem měla obnažené celé stehno. Chvíli mě hladil a pak jednoduchým pohybem celý kus oblečení stáhnul, byla jsem tu jen ve spodním prádle. Usmála jsem se a sundala mu kalhoty, což sice tak plynulé nebylo, ale teď jsme tu oba byli jen ve spodním prádle. Lehl si a otočil mě na bok. Nechala jsem se sebou manipulovat a přitáhla se k němu blíž. Obejmul mě a hladil po zádech. Jemně přejížděl trasou záda, zadeček a stále dokola. Po chvíli to dotáhnul a dotkl se mě i mezi nohama. Slastně jsem se pousmála a jemně přejela prstem od hrudi k pasu, poté níž, až jsem se dotkla i já jeho na onom místečku. Cítila jsem jeho vzrušení, a abych byla upřímná, dokonce jsem ho i viděla. Tiše jsem se zasmála a on se pousmál. Věděl, že se směji tomu, jak ho dokáži jediným dotykem přivést do varu. Zašmátral po mých zádech a jediným pohybem mi rozepnul podprsenku, načež mi ji sundal a rukou mě pohladil po prsou. Ono se řekne – rozepnout podprsenku – ale z předchozích vztahů vím, že je to docela kumšt. Sebovi to odjakživa šlo skoro samo. Zahnala jsem úvahy a svoje ruce jsem mu dala za okraj spodního prádla a pomalu, ale jistě jej začala svlékat do naha. On se přizpůsobil a za chvíli už jsme tu byli nazí oba. Zase si mě přetočil pod sebe a zůstal nade mnou.

Čekala jsem, co udělá, byla jsem zvědavá, co má v plánu. Sklonil se a polibky mi začal zasypávat celé tělo. Stoupal výš, až se dostal k mému krku, kde mě dlouze políbil a trošku silněji mě tam kousnul. Tiše jsem zasténala, bolestí i slastí. Nejsem masochistka, ale od něj je příjemné snad i to zabití. Usmál se a rukou mi zašmátral mezi nohama. Mlčky jsem koukala na něj a čekala, co udělá. Reakci to ve mně samozřejmě vyvolalo, ale protože jsem ho chtěla poškádlit, pevně jsem rty stáhla k sobě a hravě se pousmála. Chvíli mě dráždil, než do mě vniknul prsty a začal se jemně pohybovat. To už jsem bez odezvy nenechala, což snad ani nešlo, a tiše jsem vzdychala. Usmál se a pokračoval, avšak nenechal mě dojít vrcholu. Maličko jsem zavrčela, aby věděl, že to byla prachobyčejná provokace, a klesla jsem k jeho intimní partii, chtíc mu oplatit stejnou kartou. Pochopil můj plán, a elegantně, protože nás oba otočil tak, abych byla nahoře. Jemně jsem uchopila jeho ‚slabé místo‘, vložila si ho do úst a začala sát. Těsně před jeho vrcholem jsem se od něj odtáhla. Ve tváři mi musel hrát ďábelský úsměv, protože taky zavrčel a silně mě chytil za vlasy. Maličko jsem kníkla bolestí, ovšem byla to spíš automatická reakce než skutečná bolest, tak silné to nebylo. Znovu nás otočil, aby byl znovu pánem situace, a spojil naše těla v jedno. Hlasitě jsem vzdychla, ale nebyla jsem jediná, i on přidal výraz svojí slasti a pomalu zrychloval přírazy, než jsme došli oba očekávaného vyvrcholení. Poté si lehnul vedle mě, přitáhl si mě a doslova mě schoval ve své náruči.

„Miluji tě, Lexí,“ řekl a zabořil svůj obličej do mých vlasů. Pousmála jsem se a přitiskla se k němu.

„Já tebe taky,“ zavřela jsem oči a pokojně usnula.

Ráno jsem se probudila a zjistila, že můj přítel vedle mě už neleží. Jak typické. Radši jsem začala přemýšlet o dalším semestru. Těšila jsem se na spolužáky. Po chvíli jsem se zvedla a omotala kolem sebe svůj ručník, když už nic jiného. Rozhodla jsem se jít na procházku. Začala jsem se přehrabovat ve skříni a hledala něco na chůzi. Nakonec jsem si vybrala riflové kraťasy a jednoduché tilko. Oblékla jsem se, vyšla z pokoje - jako obvykle, nikde nebyl vzkaz, ani nic podobného - zamkla za sebou a seběhla schody až k recepci. Chtěla jsem urychleně projít, ale něčí hlas mě zastavil.

„Ahoj, Alex!“ Otočila jsem se a uviděla přicházet Tomáše. Zastavila jsem se a koukala na něj jako spadlá z višně. „Kam jdeš?“ zeptal se. Pozorovala jsem ho s opravdu překvapeným výrazem. „Můžu tě doprovodit?“ zeptal se. Tím zasel naprosté sémě jistoty. Ten kluk je vrah.

„Jasně!“ odpověděla jsem. Rozhodla jsem se improvizovat. Usmál se a přešel vedle mě. „Vlastně jsem se chtěla jít podívat na jezero,“ řekla jsem a nasadila překvapený výraz. „Něco jsem zapomněla, počkáš?“ požádala jsem ho, vyběhla na pokoj, sáhla do Sebovy tašky a vytáhla malý lovecký zavírací nožík a schovala si ho do boty. Trošku mě tlačil, ale ‚Tomášovi‘, nebo jak se ta osoba jmenovala, jsem nevěřila. Alespoň dokážu Sebovi, že se o sebe umím postarat a není třeba mě špehovat. I v tuto chvíli zřejmě moje kroky pozoroval kdesi na GPS. Rychle jsem sáhla po stříbrném náramku od mámy k narozeninám a zapnula si jej kolem zápěstí, aby to vypadalo, že jsem běžela pro něj. Povzdychla jsem si a seběhla dolů. Tomáš tam stál, ruce v kapsách a pískal si. Probodla jsem ho mrazivým pohledem a nasadila úsměv. „Jdeme?“

„Jo, jasně,“ usmál se a prošel ven. Šla jsem za ním, celá napjatá, připravena uskočit nebo sáhnout do boty. Nervózně jsem pokukovala k hotelu.

„Takže, Alex, chtěl jsem se zeptat, ten, co včera stál mezi dveřmi, to byl ten tvůj… přítel?“ zeptal se Tomáš nejistě a pohlédl na mě. Pohlédla jsem na něj a opatrně přikývla. Krajinu jsem z hlavy úplně vypustila. „Aha,“ pokračoval. Mlčky jsem se rozhlédla, když najednou vytáhl foťák. „Nechceš vyfotit v panorama Švýcarska?“ ptal se a zamířil na mě. Natáhla jsem ruku a zakryla hledáček.

„O co ti jde?“ zeptala jsem se a pozorovala každý jeho pohyb.

„O co by mi šlo?“ podivil se.

„To bych taky ráda věděla. Pokud mi chceš něco udělat, udělej to! Mě ta nejistota nebaví,“ zaprosila jsem.

„Proč bych ti měl něco dělat, šmankote?“ zeptal se s opravdu překvapeným obličejem. „Jestli působím jako úchyl, tak to tak opravdu není, přísahám. Jsem tady na dovolené s rodiči a hrozně se nudím. Rodiče jsou na pokraji rozvodu, a tak jsem je vzal do Švýcarska, aby se udobřili. A pak jsem uviděl tebe, jak čteš česky psanou knížku, tak jsem doufal, že si budu mít konečně s kým povídat,“ bránil se.

„Jak jsi věděl, že půjdu na procházku?“ zeptala jsem se. Pobaveně se uchechtl.

„Nevěděl. Abych byl upřímný, nenápadně jsem tě vyhlížel už od sedmi,“ přiznal. Začínala jsem se trošku uvolňovat. Pokud byl nebezpečný, lhář to byl přesvědčivý. Rozhodla jsem se, že mu budu alespoň na chvíli věřit, ať mám také někdy klid.

Povídali jsme si, dokonce jsem se po dlouhé době i dobře zasmála. Byla to… zajímavá změna. Když jsme obešli alespoň to základní panorama (k fotce mě nakonec nepřemluvil), vrátili jsme se zpět. Na recepci jsme se posadili a ještě chvíli si povídali. Ani jsem si nevšimla, že jsem zase extrovert, jako kdysi dávno. Najednou se nad námi ozvalo moje jméno.

„Lex?“ Překvapeně jsem zvedla hlavu a podívala se na Sebu. ‚Tentokrát budeš žárlit ty!‘ pomyslela jsem si a podívala se na něj. Donutila jsem své rty k úsměvu.

„Připadám ti jako taťka Šmoula?“ neodpustila jsem si trochu ironie. „Kde jsi byl? Hledala jsem tě…“ Jeho pohled byl víc než výmluvný – věděl, že on důvod mé procházky nebyl - a tak jsem rychle dodala: „Tomáš mi nabídl doprovod, tak jsem souhlasila. Byla to velice příjemná procházka…“ usmála jsem se tentokrát na Toma. Sebův výraz byl netečný, těžko říct, co se mu honilo hlavou. Nakonec se mu na rtech objevilo takové zvláštní pousmání. Normální smrtelník by si to asi vyložil jako úsměv, ale já v tom poznala nějakou skrytou myšlenku.

„Děkuji, že ses mi postaral o přítelkyni, Tomáši,“ na jeho jméno dal důraz, „ale dál to zvládnu sám,“ oznámil Tomášovi a přitáhnul si mě k sobě. Překvapeně jsem se usmála a užívala si to, ještě nikdy nic takového neudělal, minimálně na veřejnosti ne. Tomáš pokrčil rameny.

„Někdo to udělat musel,“ oplatil mu to, ale bez onoho zlého tónu. Maličko jsem se zamračila, nevěděl, s čím si zahrává.

„Děkuji, Tome, za hezkou procházku, třeba se ještě někdy potkáme,“ řekla jsem, ovšem netroufala jsem si obejmout ho.

„Půjdete dnes večer na ples?“ zeptal se, aniž by odpověděl na můj dík, a hodil na Sebu významný pohled. Seba si stále držel svůj úsměv a mě kolem pasu. Podíval se na mě s těmi hranými otazníčky v očích. Užívala jsem si tuhle jeho masku, začínalo mě mrzet, že není jen trošku spontánní, alespoň vůči mně. Ale já to riziko před těmi šesti lety přijala, věděla jsem, co mě čeká. Nejistě jsem přelétla pohledem ze Seby na Tomáše a pokrčila rameny. Zase jsem se začínala pomalu uzavírat. Tomáš to nejspíš viděl, protože na tváři se mu objevil žalostný pohled. Najednou jsem nevěděla, co mám udělat, a tak jsem sklopila pohled.

„Jdeme na pokoj,“ oznámila jsem, vytrhla se Sebovi a odešla na pokoj, ani jsem se neohlédla. Ke dveřím už jsem běžela, jak moc jsem chtěla být o samotě. Seba pořád nešel a já za to byla vděčná. Do očí se mi zase draly slzy a nakonec jich pár skanulo na polštář. Mrzelo mě, co se ze mě stává, co ze mě Seba udělal. Slzy v kombinaci s procházkou a melancholií měly doslova uspávací účinek, a tak jsem se v pravé poledne oddala snění a spánku.

Když jsem se probudila, ležela jsem v posteli, jako obvykle sama. Hledala jsem hodiny, a když už jsem konečně nějaké našla, zjistila jsem, že je něco po šesté. Povzdychla jsem si a odhrnula peřinu, abych vstala. Až teď jsem si všimla, že jsem převlečená do noční košile. Zděšeně jsem se na sebe podívala a pro jistotu se rozhlédla. Byla jsem v našem pokoji a nic nevypadalo, že by se změnilo. Vlastně změnilo. Ležela jsem v jiné posteli, než ve které jsem usnula. Odjakživa mám tvrdé spaní a trpím náměsíčností, ale toto bylo i na moje noční zombie pochody moc. Vyběhla jsem z postele a rozběhla se do koupelny. Věděla jsem, kdo to musel udělat, a doufala jsem, že ho tu najdu.

„Sebe?“ ptala jsem se trošku chraplavým hlasem, jak byly hlasivky rozespalé, ale toužila jsem, aby mě teď někdo objal. Žádná odpověď však nepřicházela. Proběhla jsem celý pokoj dvakrát, včetně všech skříní, místností a dokonce i oken, ale po mém partnerovi jako by se země slehla. Posadila jsem se na postel a obličej si skryla do dlaní. Vzlykla jsem na sucho do prázdna pokoje a po chvíli dokonce vstala. Podívala jsem se z okna a zavrtěla hlavou. „Proč?“

„Co proč?“ ozvalo se ode dveří. Otočila jsem se. Stál tam Seb a ledabyle se opíral o stěnu.

„Proč mě mučíš tím věčným utíkáním, když tě nejvíc potřebuju?“ zeptala jsem se a přešla ke skříni. Přešel to mlčením, jako obvykle. Rychlým pohybem jsem si stáhla košili a nahmátla první tričko, které mi přišlo pod ruku.

„Kam se oblékáš? Ty se mnou nejdeš na ples?“ zazněla otázka do ticha pokoje. Ruce, které mi natahovaly tričko přes prsa, se zadrhly. Trvalo mi, než jsem vstřebala, co řekl.

„Na ples?“ zeptala jsem se přihlouple. Na tváři mu hrál opravdu úsměv. Sice malý, ale zato takový… nefalešný. Tedy, alespoň tak vypadal. „S tebou na ples?“ ujistila jsem se a nedůvěřivě ho pozorovala. Přikývnul a já proti svému veškerému přesvědčení zavrtěla hlavou. „Ani tu nemám šaty, boty, nic! Navíc, už to začalo a já nejsem přichystaná, nemám nic na sebe, dělala bych ti ostudu,“ drmolila jsem a zase se natáhla ke skříni, tentokrát pro sukni. Slyšela jsem, jak se rozešel, a překvapeně k němu sklonila hlavu, když si ke mně dřepl.

„Ty mi neděláš ostudu nikdy, Lexí,“ řekl a provizorně mě objal. Překvapeně jsem otevřela oči dokořán, málem mi i brada spadla, jaký to byl šok. Opravdu to byl můj Seba? Tolikrát jako za tyto tři dny mě neobjal za celých šest let!

„Stejně nemám nic na sebe,“ zopakovala jsem. Odtáhl se ode mě, vstal, vešel do koupelny a vrátil se zpět s ramínkem, na kterém byl dlouhý neprůhledný vak na šaty. Překvapeně jsem k němu vzhlédla. Pokrčil rameny a položil je vedle mě.

„Měly by ti padnout,“ oznámil mi, načež udělal gesto ke koupelně. „Je to vaše, mademoseille.“ Ještě chvíli jsem na něj zírala, dokonce i ta brada mi spadla.

„To jako… vážně?“ zeptala jsem se, oči doširoka otevřené. Po jeho přikývnutí se mi na rtech konečně objevil úsměv. Nadšeně jsem mu skočila kolem krku a obmotala kolem jeho těla to své. Nohy kolem stehen, ruce kolem krku. A držela se jako klíště. Přidržel mě pod zadečkem a vytáhl mě trošku výš. „Děkuji, děkuji, děkuji…“ opakovala jsem nadšeně, málokdy pro mě udělal něco takového a ještě s takovými gesty. Cítila jsem, jak mě k sobě tiskl.

„Nemáš za co,“ zašeptal, přešel se mnou k posteli, chytil levačkou šaty, zatímco pravačkou mě přidržoval, přenesl mě do koupelny a postavil na zem. Šaty zahákl za topení. Políbil mě a já mu polibek opětovala. Cítila jsem na tvářích slzy štěstí. Odtáhnul se a překvapeně se na mě podíval. Zahanbeně jsem sklopila pohled a pokusila se rukou si slzy utřít. Nikdy jsem před ním nebrečela. Proti tomu už jsem se naučila bojovat. Ale slzy štěstí byly novinka. Jeho levá ruka tu moji zadržela a ta pravá mi zvedla uslzený obličej. Chvíli mě pozoroval. Poté se naklonil a na jednu tvář mi dal polibek, jako by chtěl ty slzy ochutnat. Překvapenější pohled jsem snad mít nemohla. Poté mi bez dalších slov dal ještě jeden polibek a odešel pryč. Chvíli jsem tam ještě seděla jako puk, ale pak jsem se sebrala, seskočila z topení a během patnácti minut byly můj obličej i účes ‚upgradované‘ na nový ‚level‘. Spokojeně jsem se otočila od zrcadla a rozepnula vak. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tenkrát ve Švýcarsku II.:

9. Spyro přispěvatel
04.03.2014 [16:28]

SpyroPokračování už je na cestě, děkuju! :)

8. spirit
28.01.2014 [21:47]

POKRAČOVANIE POKRAČOVANIE POKRAČOVANIE!!! :33 úplne superp o viedka podľa mňa :)

7. Smile
05.09.2013 [18:47]

podľa mňa je to úplne úžasné, aj ten taký vymyslenejší svet. Všade je realita, takže ja rada uvítam niečo z fantázie. Úprimne fantáziu mám veľkú, ale keby som chcela niečo napísať, nič by som nenapísala a keď už, nebolo by to podľa predstáv. Už sa nemôžem dočkať pokračovania.

6. Alexis
30.08.2013 [14:47]

Skvělé, těším se na další kapitolu Emoticon

5. Spyro přispěvatel
27.08.2013 [19:08]

SpyroDěkuji moc za přání i za komentáře, vážím si každé pomoci, snažím se jen zlepšovat. ;)

4. faux
27.08.2013 [17:12]

Jasně, ráda ti napíšu, co se mi nezdálo a klidně sem samozřejmě. Akorát teda k tomu sednu až večer, popřípadě zítra dopoledne a přečtu si povídku pozorně ještě jednou, abych ti mohla konkrétně napsat, co mi tam haprovalo.S knihou ti přeju moc úspěchů!:-)

3. Spyro přispěvatel
27.08.2013 [15:53]

Spyrofaux: naopak, já negativní komentáře vítám, protože pak vím, čemu se vyhnout. Na knížce samozřejmě pracuji pečlivěji (už 3 roky) a tato povídka byla psána sotva týden. Emoticon
Mohla bys prosím rozvést část, kdy postavy nejednají tak, jak by jednat měly? Přišlo mi totiž, že toto jsem celkem promyslela. Emoticon
Pokud se ti to nechce rozebírat tu, klidně mi to pošli na e-mail (cz-ko@seznam.cz). Děkuji. Emoticon

2. faux
27.08.2013 [15:16]

Teda já se negativním komentářům hodně vyhýbám, ale píšeš o sobě že jsi spisovatelka a věk máš taky už vyšší, takže kritikou tě snad neotrávím. Celý příběh je naivní, reakce postav nesmyslné. Jasně, že příběh je fantazie, ale zkus se trochu zamyslet nad tím, co by v reálu skutečně postavy cítily, aby to celé nepůsobilo jako nesmysl. Už od podstaty zasazovat mafiána zrovna do Švýcarska..a celý pokus o znásilnění, reakce Seba i její. Buď je to šitý hodně horkou jehlou a nebo je to tak překombinované, že z toho vznikl guláš.

1. Niki
27.08.2013 [13:47]

Nádhera !!!!
Já chci taky :)))

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!